ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.216.2018:42
sp. zn. 1 Azs 216/2018 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. U., zastoupen Mgr.
Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 5. 1. 2017, č. j. OAM-573/ZA-ZA11-ZA16-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2018, č. j. 29 Az 8/2017 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2017, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle
§12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). V žádosti
o mezinárodní ochranu a v rámci pohovoru žalobce uváděl, že o mezinárodní ochranu žádá
z důvodu tlaku proukrajinských politických sil v zemi původu, v okrese, kde žil, byly stálé
provokace. Nechce válčit proti svým kamarádům, více jak půl rodiny má v Ruské federaci. Patří
do aktivních záloh, má hodnost praporčíka, několikrát ho povolávali do armády, měl se dostavit
na velitelství. Nechce být zabit kvůli současné politické reprezentaci na Ukrajině, nesouhlasí
s ní. Před odchodem do ČR zažil na Ukrajině potyčky s radikály, v době Oranžové revoluce byly
časté, jednou ho 4 mladíci fyzicky napadli, hodili mu také cihlu na auto. Na policii se neobrátil,
protože se domníval, že je zkorumpovaná. Byl členem Strany regionů, která mnohé lidi zklamala.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobou, kterou Krajský
soud v Hradci Králové zamítl, neboť se ztotožnil s hodnocením rozhodných skutečností
žalovaným. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením žalovaného a soudu, že důvodem pro podání azylové
žádosti byla jen snaha o legalizaci pobytu na území, a že mu v případě návratu žádné reálné
nebezpečí nehrozí. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku, zda mu hrozí
nebezpečí vážné újmy pro nenastoupení povinné vojenské služby v souvislosti s jeho ruskou
národností a zda tvoří sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
[4] Krajský soud, stejně jako stěžovatel posuzoval ruskou národnost stěžovatele pouze
v kontextu obecného postavení ruské národnostní skupiny obyvatel na Ukrajině, nikoliv
v kontextu povinné vojenské služby. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008, kde soud vyslovil, že: „trestní stíhání pro nenastoupení
vojenské služby může v určitých případech založit relevantní pronásledování“, a to například tehdy, pokud
je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících
mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení
lidských práv. To potvrzuje i rozsudek SDEU ve věci C-472/13 ze dne 26. 2. 2015. Žalovaný
se nezabýval tím, zda se v případě stěžovatele nemůže jednat o případ uvedený v daném
rozsudku, jeho rozhodnutí je tedy nedostatečné a krajský soud úvahy žalovaného pouze přebral.
[5] Stěžovatel odkazuje na zprávy, které uvádí, že povolávací rozkazy lze doručovat i poštou
a že nenastoupení vojenské služby na Ukrajině je považováno za trestný čin, přičemž možnost
jejího splnění alternativním způsobem v tomto případě neexistuje. Podmínky v Ukrajinských
věznicích jsou neuspokojivé. Bylo proto nutné zabývat se též bezprostředním důsledkem
žalobcova nenastoupení do armády.
[6] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud
se v podstatě pouze ztotožnil s hodnocením žalovaného a nereagoval na žalobní námitky.
Náležitě neodůvodnil ani závěr, že stěžovateli nehrozí dostatečně intenzivní vážná újma
naplňující znaky pronásledování.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že není pochyb o tom, že se ze strany
stěžovatele jedná o účelovou snahu o legalizaci pobytu. Ukrajinu opustil stěžovatel již v roce 2005
kvůli špatné ekonomické situaci a žádost o mezinárodní ochranu podal až v červnu roku 2016,
je tedy zřejmé, že svoje problémy na Ukrajině neuvažovatel stěžovatel za projev pronásledování.
Stěžovatel v zemi původu nikdy nebyl pronásledován pro svou ruskou národnost přímo veřejnou
mocí, ke konfliktům došlo se soukromými osobami a stěžovatel se ani neobrátil na státní orgány
s žádostí o pomoc. Stěžovatel dosud nepřevzal povolávací rozkaz, není proto trestně postižitelný.
Stěžovatel neuváděl žádné relevantní důvody, pro které by mu měla být udělena některá z forem
mezinárodní ochrany.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud se zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Stěžovatel považoval rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť se dle jeho
názoru pouze ztotožnil s hodnocením žalovaného a nereagoval na žalobní námitky. Stěžovatel
je přesvědčen, že je povinností soudu vypořádat se se všemi žalobními námitkami.
[12] K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se námitkami stěžovatele
zabýval, převzal ovšem názory žalovaného, které ve světle jeho přezkumné činnosti obstály.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130,
č. 1350/2007 Sb. NSS, vyplývá, že není chybou, pokud se krajský soud ztotožní se závěry
napadeného rozhodnutí, jež je důkladné a z něhož je zřejmé, proč žalovaný nepovažoval
argumentaci účastníka řízení za důvodnou.
[13] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady,
k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně tak rozsudek krajského soudu
odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75
či rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91). Žalovaný vzal do úvahy zejména
vyjádření samotného stěžovatele a ta posoudil v souvislostech vyplývajících ze zpráv o zemi
původu stěžovatele, jež byly dostatečně aktuální a věnovaly se potřebným otázkám. Tyto
podklady jsou také součástí správního spisu. Krajský soud poté provedl přezkum napadeného
rozhodnutí tak, jak mu ukládá zákon. Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozsudku,
že by krajský soud pochybil při výkladu hmotného a procesního práva či jiným způsobem, kterým
by dosahoval výrazné intenzity ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
[14] Stěžovatel namítal, že žalovaný měl posoudit jeho ruskou národnost v kontextu
nastoupení vojenské služby a uvážit, zda se u něj může jednat o sociální skupinu dle §12 písm. b)
zákona o azylu.
[15] Nejvyšší správní soud k této námitce předně uvádí, že tvrzení stěžovatele jsou v řízení
o udělení mezinárodní ochrany primárním zdrojem informací a vymezují povinnost správního
orgánu se s nimi vypořádat. Pokud tedy stěžovatel neuváděl, že nastoupením do armády
by mu měla hrozit vážná újma z důvodu jeho ruské národnosti a ani z podkladů, které si žalovaný
opatřil, nic takového neplyne, nelze žalovanému vytýkat, že se touto možností nezabýval. Není
povinností správního orgánu za stěžovatele „domýšlet“ azylově relevantní důvody (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, či usnesení
ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107). Žalovaný pak zcela v intencích judikatury
Nejvyššího správního soudu shledal snahu vyhnout se nástupu do armády jako azylově
nerelevantní skutečnost (srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či rozsudek
ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44).
[16] Stěžovatel namítal, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j.
5 Azs 18/2008 - 83, platí, že „trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby může v určitých případech
založit relevantní pronásledování“. K této námitce Nejvyšší správní soud poznamenává,
že v uvedeném rozsudku se jednalo o specifickou situaci v Alžírsku. Jak je dále rozvedeno, situace
na Ukrajině takové podmínky nenaplňuje.
[17] Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že povolávací rozkazy lze doručovat pouze
do vlastních rukou. Odkazoval na zprávy, že k doručování dochází i poštou, u pohovoru
vypověděl, že má zprávy o tom, že povolávací rozkaz mu byl domů doručen. Nenastoupení
vojenské služby je na Ukrajině považováno za trestný čin, přičemž možnost jejího splnění
alternativním způsobem v tomto případě neexistuje. Žalovaný se proto měl zabývat
též bezprostředním důsledkem žalobcova nenastoupení do armády, kterým je hrozící trest vězení
za vyhýbání se vojenské službě.
[18] K výše uvedeným otázkám také existuje konstantní judikatura zdejšího soudu, například
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34,: „Je třeba
upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které
se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní
vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout
dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut
alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit
například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána
v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO,
pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.“ Citovaná zpráva byla podkladem pro vydání rozhodnutí
a je založena ve správním spise. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že tyto
informace jsou potvrzovány i aktualizovanou informací Ministerstva vnitra z 24. 11. 2016, která
navíc uvádí, že na základě výnosů prezidenta republiky proběhla demobilizace
a že na východoukrajinské frontě již nejsou žádní mobilizovaní vojáci, pouze dobrovolníci
a profesionální příslušníci armády. Žalovaný posoudil otázku možného nástupu stěžovatele
do armády komplexně a v intencích ustálené judikatury.
[19] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu