ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.371.2017:28
sp. zn. 1 Azs 371/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: P. C. T., zastoupeným Mgr.
Štěpánem Svátkem, advokátem, sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2014, č. j. MV-26554-4/SO-2013, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 10 A 144/2014
– 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti .
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z n á v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Ministerstvo vnitra dne 19. 12. 2011 zrušilo platnost povolení žalobce k trvalému pobytu
podle §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, a stanovilo žalobci lhůtu k vycestování v délce třiceti dnů.
Ke zrušení pobytu ministerstvo přistoupilo v návaznosti na opakované odsouzení žalobce
pro úmyslné trestné činy a opakované závažné narušení veřejného pořádku. Žalobce se proti
tomuto rozhodnutí odvolal, žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítla
a potvrdila rozhodnutí ministerstva.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze.
[3] Městský soud rekapituloval dosavadní trestnou činnost žalobce a dospěl k závěru,
že ve svém důsledku naplňuje skutkovou podstatu opakovaného závažného narušení veřejného
pořádku §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[4] K posouzení zásahu do soukromého a rodinného života soud uvedl, že žalobce na území
České republiky nemá nezletilé ani jiné děti a nemá zde ani manželku, přičemž zde má přítelkyni,
sestru a rodiče. Tyto rodinné vazby sice mohou být odcestováním žalobce z České republiky
vážně narušeny, avšak tento důsledek je vyvážen zájmem na tom, aby žalobce jako pachatel
závažné trestné činnosti na území České republiky již nepobýval. Námitce, že sestra žalobce
a jeho otec jsou na něm psychicky i materiálně závislí, soud nepřisvědčil, neboť v řízení vyšel
najevo opak. Závěr o tom, že narušení veřejného pořádku v daném případě převáží zásah
do soukromého a rodinného života žalobce měl oporu v napadeném rozhodnutí a žalovaný
jej učinil s ohledem na skutkové okolnosti zcela správně.
[5] Městský soud shledal námitky žalobce jako nedůvodné a podle §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
zamítl.
II. Kasační stížnost
[6] Včasnou kasační stížností brojí žalobce („stěžovatel“) proti rozsudku městského soudu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle stěžovatele se městský soud
nevypořádal s žalobními námitkami dostatečně jasným a srozumitelným způsobem. Disponoval
nedostatečnými podklady, a rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[8] Městský soud v napadeném rozsudku popisuje jednání stěžovatele a skutkové podstaty
trestných činů, které tak naplnil. Stěžovateli však není jasné, z jakých podkladů přitom vycházel,
neboť trestní rozsudky nejsou založeny ve spise městského soudu (a podle informací stěžovatele
ani v rozhodnutí správních orgánů). Rozsah přezkumu stěžovatelovy žalobní námitky pak logicky
neodpovídá rozsahu přezkumné činnosti správní žaloby ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. Když
už chtěl městský soud z rozsudků vycházet, měl si je vyžádat a učinit je součástí spisového
materiálu.
[9] Dále je stěžovatel přesvědčen, že správní orgány nedostatečně zjistily a posoudily
skutkový stav tím, že opomněly posoudit zásah do jeho soukromého a rodinného života
v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců tak, jak jej vykládá ve vztahu k čl. 8 EÚLP Evropský
soud pro lidská práva.
[10] Stěžovatel pobývá na území České republiky již od roku 1990, má zde veškeré
ekonomické i rodinné vazby. Navíc se stará o své rodiče v důchodovém věku, kteří jsou
na něm ekonomicky závislí. Sestra se o rodiče postarat nemůže, neboť splácí hypotéku a stará
se o vlastní rodinu. Správní orgány měly žalobce i jeho rodinné příslušníky vyslechnout,
aby se se situací dostatečně seznámily. Stěžovatel tvrdí, že si na území České republiky našel
životní partnerku.
[11] Závažným narušením veřejného pořádku se nerozumí jakékoliv porušení zákona
ani jakýkoliv trestný čin, současně je třeba jej vážit s intenzitou narušení soukromého a rodinného
života, což vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ve světle této judikatury napadené
rozhodnutí neobstojí, neboť trestná činnost stěžovatele nebyla dostatečně závažná. Stěžovatel
poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku a Üner proti Nizozemsku a další.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na své dosavadní argumentaci
a navrhla kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas, osobou oprávněnou a obsahuje argumentaci podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm.
a) a d) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Kasační soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu,
kterým by se musel zabývat podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez námitky
stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se opakovaně vyjadřuje
judikatura jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne
12. 12. 2012, č. j. 9 As 89/2011 – 32, a tam citovaná rozhodnutí). Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, lze za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost „[p]ovažovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
Pro nedostatek důvodů je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné např. tehdy, pokud
se soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl
navržené důkazy a ani řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), pokud
z rozhodnutí nebyly seznatelné jeho nosné důvody anebo tyto důvody neměly oporu
v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu je stranám sporu ozřejmit, jakými úvahami
byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy
pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť jen prostřednictvím odůvodnění
rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak jej v daných souvislostech
uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl.
[17] Stěžovatel v obecné rovině namítal nesrozumitelnost napadeného rozsudku městského
soudu a dále rovněž nedostatek podkladů rozhodnutí. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl,
že ve spise městského soudu není založen jediný listinný důkaz (trestní rozsudky) osvědčující
závěry o jeho trestné činnosti.
[18] Námitka nepřezkoumatelnosti je ovšem nedůvodná. Rozsudek městského soudu je zcela
srozumitelný, vlastní odůvodnění rozsudku je koherentní a žalobní námitky jsou v postupném
sledu logicky vypořádány. Městský soud žádnou z námitek neopomněl a ze spisu kasačnímu
soudu nevyplývá, že by mu chyběly jakékoliv podklady. Všechny soudem citované rozsudky jsou
totiž založeny ve spise prvostupňového správního orgánu a městský soud z nich zcela správně
vycházel.
[19] Z těchto rozhodnutí je patrné, že stěžovatel soustavně narušuje závažným způsobem
veřejný pořádek v České republice. Jen namátkou lze uvést závažná porušení zákona z roku 2002
a 2009, kterých se stěžovatel dopustil jednak tím, že spolu s dalšími dvěma spolupachateli fyzicky
napadl hosty, kteří je napomenuli, že se chovají hlučně, a to údery pěstmi
do obličeje. Tím se dopustil trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona,
za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč. (Další z odsouzených v návaznosti
na potyčku zaútočil na jednoho z napadených mečem, čímž se dopustil pokusu vraždy).
V následném případě odsouzení za trestný čin významně narušující veřejný pořádek
pak stěžovatel spolu s dalšími spolupachateli pohrůžkami násilí donutil poškozeného, aby napsal
přiznání, že intimně obtěžoval třetí osobu a že souhlasí s úhradou odškodnění ve výši
26.000 EUR. Přímo stěžovatel hrozil poškozenému likvidací jeho i jeho rodiny a z pouzdra
s doklady mu sebral fotografie jeho dětí. Další spolupachatelé při útoku uchopili poškozeného
za vlasy a vkládali mu pistoli s tlumičem do úst. Tím se stěžovatel dopustil pokusu trestného činu
vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) trestního zákona. Po korekci trestu odvolacím
soudem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Nadto byl stěžovatel zproštěn
obžaloby z důvodu, že se nedovoleně ozbrojoval. U stěžovatele se totiž při domovní prohlídce
provedené dne 4. 3. 2009 v 7:10 nalezla střelná zbraň, aniž by byl stěžovatel držitelem zbrojního
průkazu. Trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až dne 4. 3. 2009 v 14:00, tudíž se jednalo
o nepoužitelný důkaz v trestním řízení.
[20] Námitka zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele je s ohledem na výše
uvedené rovněž nedůvodná. Podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců sice
„[m]inisterstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem
naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost
státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného
života cizince“. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 7 As 90/2013 – 41, však čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu
povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek
ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94) a v této souvislosti
štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho
rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě
z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho
území.
[21] V rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 – 41, kasační soud dále dovodil,
že jakkoliv nelze učinit paušální závěr o tom, že by opakované spáchání více úmyslných trestných
činů bylo vždy opakovaným narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu
§77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v řadě případů tomu tak být může. K učinění
závěru o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, spočívajícím ve zrušení
trvalého pobytu, pak postačí toliko jednoduchá úvaha správního orgánu.
[22] K tomu kasační soud podotýká, že v nyní projednávané věci správní orgán tomuto
judikatornímu požadavku beze zbytku dostál. Žalovaná, jakož i městský soud, se přiměřeností
dopadů rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců pečlivě zabývaly a řádně
ji vypořádaly. V obecné rovině bude řízení o zrušení trvalého pobytu z povahy věci vždy určitým
způsobem do těchto práv zasahovat, v nyní projednávaném případě však nikoliv v rozměru
porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak správně uvedl
městský soud, v daném případě právo na zachování rodinného života stěžovatele nepřevážilo
veřejný zájem na zachování veřejného pořádku v České republice. Ačkoliv stěžovatel v kasační
stížnosti namítá existenční závislost otce a sestry na jeho osobě, z obsahu spisu (a rovněž jeho
vlastních tvrzení) je patrné, že otec stěžovatele má v České republice rozsáhlé zázemí. Tvrzení,
že stěžovatelova sestra nebude moct bez jeho pomoci na území České republiky během
rodičovské dovolené dále podnikat, předně jen okrajově směřuje k zásahu do rodinného života
stěžovatele, především se však s ohledem na výše uvedené tato námitka jeví jako krajně
nevěrohodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu