ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.409.2017:26
sp. zn. 1 Azs 409/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. L. P., zastoupeného Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
6. 11. 2017, č. j. 48 A 121/2017 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 21. 6. 2017 podle §42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání na území České
republiky („zaměstnanecká karta“) na Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Zastupitelský
úřad předal žádost žalovanému dne 3. 7. 2017. Dne 15. 9. 2017 vydal žalovaný předkládací zprávu
k vydání povolení k dlouhodobému pobytu, v níž konstatoval, že nebyl zjištěn zákonný důvod,
proč by povolení k dlouhodobému pobytu nemohlo být vydáno, a navrhl vydat žalobci povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem vydání zaměstnanecké karty s platností do 31. 3. 2019
a po pořízení biometrických údajů též potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké
karty, dostaví-li se žalobce na ministerstvo ve lhůtě podle §44 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
a v mezidobí nebude zjištěn důvod pro zamítnutí žádosti. Ve spisu je též pokyn pro udělení víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí popsané zaměstnanecké karty (výtisk datován
19. 9. 2017).
[2] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 27. 9. 2017 domáhal
ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný dosud nerozhodl
o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty. V žalobě uvedl, že dne 22. 8. 2017 podal ke Komisi
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle
§80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o které ale nebylo ke dni podání žaloby
rozhodnuto.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 žalovanému uložil, aby ve lhůtě 30 dnů
od právní moci rozsudku rozhodl v řízení o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu vedeném
pod č. j. OAM-20137/ZM-2017/TP-2017. Krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž nelze
mezikrok spočívající ve vydání víza k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení
k dlouhodobému pobytu považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť udělením tohoto víza
nelze ukončit řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Řízení o takové žádosti musí
skončit vydáním povolení, zamítnutím žádosti či jeho zastavením; proto nelze považovat
za konečné rozhodnutí předkládací zprávu, ani pokyn žalovaného k vydání víza. Krajský soud
odkázal též na důvodovou zprávu k zákonu č. 314/2015 Sb., kterým byly do §169 zákona
o pobytu cizinců vloženy odstavce 11 a 12. Z ní plyne, že okamžikem vydání rozhodnutí
o povolení k pobytu je předání průkazu o povolení k pobytu, resp. předání rozhodnutí o vydání
povolení k trvalému pobytu. Argumentace žalovaného tak zjevně odporuje i výslovně
vyjádřenému záměru zákonodárce.
[4] Pro úplnost krajský soud dodal, že pokud by zastupitelský úřad před uplynutím lhůty
pro vydání rozhodnutí stanovené v §169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců vyzval
žalobce, aby se dostavil k vyznačení víza k pobytu nad 90 dnů podle §30 odst. 2 téhož zákona
za účelem převzetí zaměstnanecké karty do jeho cestovního dokladu, lhůta pro vydání rozhodnutí
by se daným okamžikem žalovanému stavěla a nemohl by být považován za nečinného, ledaže
by (jak naznačuje důvodová zpráva) došlo k nedůvodným prodlevám na straně správních orgánů
v následujícím postupu vedoucím k faktickému vystavení zaměstnanecké karty v souladu
s předkládací zprávou vyhotovenou žalovaným (např. žalovaný by po příletu žalobce neustále
odsouval termín pro pořízení biometrických údajů nebo by prodléval s předáním vyrobené
zaměstnanecké karty). Uvedené však nemůže platit v případě, kdy by výzva zastupitelského úřadu
byla vydána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní (resp. devadesátidenní) lhůty
pro vydání rozhodnutí. Lhůta, která již uběhla (a tudíž již neběží), se přirozeně již nemůže stavět.
[5] S ohledem na datum podání žádosti krajský soud proto na podkladě údajů obsažených
ve správním spisu konstatoval, že žalovanému uběhla lhůta 60 dnů pro vydání rozhodnutí
dne 21. 8. 2017. Žalovaný se tedy dostal do prodlení s vydáním zaměstnanecké karty, což může
odstranit jedině jejím faktickým předáním žalobci. Že by tak učinil, však žalovaný netvrdí,
ani to nevyplývá ze spisu. Proto krajský soud žalobě vyhověl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s“).
[7] Stěžovatel již dne 19. 9. 2017 vydal zastupitelskému úřadu pokyn k udělení víza k pobytu
nad 90 dnů za účelem převzetí zaměstnanecké karty. Zastupitelský úřad vyznačil toto vízum
do cestovního pasu žalobce dne 26. 9. 2017. Žalobce se zatím nedostavil na pracoviště
stěžovatele za účelem pořízení údajů nezbytných pro výrobu průkazu o povolení k pobytu.
Krajský soud shledal stěžovatele nečinným v době, kdy nebylo v jeho moci okamžik vydání
rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty jakkoli ovlivnit. Okamžik vydání rozhodnutí [který
podle §169 odst. 10 písm. a) zákona o pobytu cizinců odpovídá okamžiku převzetí průkazu
o povolení k pobytu] je závislý na žalobci samotném (tedy na tom, zda a kdy si nechá do pasu
vyznačit dlouhodobé vízum a kdy se dostaví na pracoviště stěžovatele za účelem pořízení
biometrických a jiných údajů nezbytných pro výrobu průkazu).
[8] Stěžovatel uzavřel, že nečinný nebyl. Jen fakt, že nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě,
sám o sobě neznamená, že by došlo k nečinnosti. Nebylo-li rozhodnutí o žádosti žalobce
o vydání zaměstnanecké karty vydáno v době, kdy krajský soud rozhodoval, stalo se tak nikoli
v důsledku nečinnosti stěžovatele, ale v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých.
[9] Stěžovatel rovněž poukázal na příliš krátkou třicetidenní lhůtu stanovenou krajským
soudem k vydání rozhodnutí, kterou pokládá za zjevně nepřiměřenou. Splnění stanovené lhůty
není zjevně v moci stěžovatele, ale je plně v rukou žalobce, neboť jen na něm záleží,
kdy se ke stěžovateli dostaví.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel
rozhodnutím ze dne 5. 12. 2017, č. j. OAM-20137/ZM-2017, vydal žalobci zaměstnaneckou
kartu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V projednávané věci je sporné samotné věcné posouzení právní otázky krajským soudem,
tj. posouzení nečinnosti stěžovatele v řízení o žalobcově žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Klíčovou otázkou je, zda stěžovatel vydal rozhodnutí o žádosti žalobce, a tedy ukončil svou
nečinnost, před vydáním rozsudku krajského soudu.
[14] Mezi stranami je nesporné, že dne 21. 6. 2017 podal žalobce na Zastupitelský úřad
v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty. Dne 15. 9. 2017 vydal stěžovatel předkládací
zprávu k vydání povolení k dlouhodobému pobytu a dne 19. 9. 2017 pokyn k udělení víza
k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí zaměstnanecké karty podle §30 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců.
[15] Podle §169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, pokud nelze rozhodnutí vydat
bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty; ve lhůtě 90 dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty
ve zvlášť složitých případech, nebo pokud ministerstvo žádalo o vydání závazného stanoviska
podle odstavce 17.
[16] Podle §169 odst. 10 písm. a) zákona o pobytu cizinců se vydáním rozhodnutí rozumí
převzetí průkazu o povolení k pobytu, jde-li o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo
prodloužení jeho platnosti.
[17] Podle §169 odst. 12 písm. a) zákona o pobytu cizinců lhůta pro vydání rozhodnutí neběží
ode dne výzvy zastupitelského úřadu k vyznačení víza k pobytu nad 90 dnů podle §30 odst. 2
do doby zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení k pobytu.
[18] Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud postupoval při posuzování důvodnosti
žaloby správně, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017,
č. j. 9 Azs 128/2017 – 32, který se týkal řízení o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny a v němž soud uvedl: „ ‚Mezikrok‘ spočívající ve vydání víza k pobytu
nad 90 dní za účelem převzetí povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny nelze
považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť udělením tohoto víza nelze ukončit řízení o žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu. Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že předkládací zprávu
lze považovat za konečné rozhodnutí v dané věci. Ani pokyn žalovaného, tj. interní výzva adresovaná MZV,
nelze považovat za rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Pokyn nemůže být považován ani za jiný úkon k doručení
rozhodnutí, neboť konečné rozhodnutí v dané věci nebylo vydáno, tudíž nemůže být ani doručováno.“ Jelikož
jsou podmínky a průběh řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny obdobné jako podmínky v případě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
výkonu zaměstnání, lze závěry tohoto rozsudku vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
[19] V souzené věci je tedy nutno přisvědčit závěru krajského soudu, že stěžovatel nevydal
rozhodnutí o žalobcově žádosti přede dnem vydání napadeného rozsudku, a ve věci byl proto
ke dni rozhodování krajského soudu (tj. k 6. 11. 2017) nečinný. Rozhodnutí o vydání
zaměstnanecké karty, které žalobce přiložil k vyjádření ke kasační stížnosti, je datováno až dnem
5. 12. 2017. Vydáním rozhodnutí o žalobcově žádosti nelze rozumět vydání předkládací zprávy,
ani interního pokynu k udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Namítá-li stěžovatel, že učinil
vše, co mu zákon ukládá a další procesní vývoj řízení o žádosti již nemůže ovlivnit (záleží na vůli
cizince), má sice pravdu; nelze však souhlasit s tím, že je rovněž plně na žalobcově vůli,
kdy si převezme průkaz o povolení k pobytu. V zákoně o pobytu cizinců jsou stanoveny přesné
lhůty, které musí cizinec dodržet, aby řízení o jeho žádosti nebylo zastaveno. Řízení tedy není
závislé pouze na jednání samotného cizince, jak stěžovatel uváděl. Nadto, stěžovatel je podle
§12 odst. 1 písm. h) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů
státní správy České republiky, ústředním orgánem státní správy pro povolování pobytu cizinců.
Je proto jeho odpovědností podle §24 téhož zákona pečovat „o náležitou právní úpravu“ záležitostí
spadajících do jeho věcné působnosti, a tedy také o to, aby zákonná pravidla a postupy související
s povolováním pobytu cizincům, byla nastavena způsobem umožňujícím vydávat rozhodnutí
bez průtahů.
[20] Současně je třeba zopakovat odkaz krajského soudu na §169 odst. 12 písm. a) zákona
o pobytu cizinců – pokud by zastupitelský úřad před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí
stanovené v §169 odst. 1 písm. h) téhož zákona vyzval žalobce, aby se dostavil k vyznačení víza
k pobytu nad 90 dnů podle §30 odst. 2 téhož zákona za účelem převzetí zaměstnanecké karty
do jeho cestovního dokladu, lhůta pro vydání rozhodnutí by se daným okamžikem stěžovateli
stavěla a on by nemohl být považován za nečinného. Vzhledem ke skutečnosti, že sám stěžovatel
nevydal pokyn k udělení víza k pobytu nad 90 dnů podle uvedeného ustanovení v rámci zákonné
šedesátidenní lhůty (která uplynula dne 21. 8. 2017), nemohlo dojít ke stavení běhu lhůty
pro vydání rozhodnutí a k rozšíření časového prostoru pro vydání rozhodnutí. Ani okamžitá
reakce zastupitelského úřadu, který by žalobce vyzval k převzetí víza k pobytu nad 90 dnů,
by tedy nemohla zhojit nečinnost stěžovatele tím, že by došlo ke stavení lhůty pro vydání
rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěrem krajského soudu, který označil stěžovatele
za nečinného a uložil mu povinnost do třiceti dnů od právní moci napadeného rozsudku vydat
rozhodnutí o žalobcově žádosti. Na závěru o nečinnosti stěžovatele nic nemění ani skutečnost,
že o žádosti žalobce již rozhodl a dne 5. 12. 2017 mu zaměstnaneckou kartu vydal, neboť
k ukončení nečinnosti došlo až po vydání napadeného rozsudku.
[22] Ani stěžovatelově námitce o krátkosti soudem uložené lhůty nemohl Nejvyšší správní
soud přisvědčit. Takto stanovená lhůta je běžná i podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky
ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 – 41, č. 2785/2013 Sb. NSS, ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 8 Azs 110/2017 – 31, či ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 Azs 184/2017 – 31). Nelze také
přehlédnout, že doba mezi dnem podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a pariční lhůtou
podle napadeného rozsudku představuje 170 dnů, tedy téměř trojnásobek zákonem stanovené
šedesátidenní lhůty. Nadto, stěžovatel povinnost uloženou napadeným rozsudkem ve stanovené
lhůtě třiceti dnů splnil (napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 8. 11. 2017 a stěžovatel
vydal rozhodnutí o zaměstnanecké kartě dne 5. 12. 2017). Nelze tedy tvrdit, že měl stěžovatel
k vydání rozhodnutí nedostatek času a že potřeboval více, než krajským soudem poskytnutých
třicet dní.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto
by mu náhrada nákladů náležela, ve vyjádření ke kasační stížnosti však zástupce žalobce pouze
poukázal na skutečnost, že stěžovatel vydal rozhodnutí o zaměstnanecké kartě a toto rozhodnutí
přiložil. Nejednalo se tak o vyjádření, jehož obsahem by byla právní argumentace. Soud
nepovažuje uvedené vyjádření za úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), proto žalobci náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu