ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.110.2017:33
sp. zn. 10 As 110/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudců Michaely
Bejčkové a Ladislava Derky v právní věci žalobce: Zemědělské družstvo Agroholding,
se sídlem Bernartice č. p. 111, zast. JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní
Lipová č. p. 271, Lipová-lázně, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 65/17, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 9. 11. 2015,
čj. 57075/2015-MZE-12151, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 3. 2017, čj. 11 A 3/2016-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V této věci jde o spor mezi uživateli zemědělských pozemků (žalobcem a panem O. L.) o
to, kdo z nich má být uveden v evidenci využití půdy podle uživatelských vztahů (§3a a §3g
zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství).
[2] Dne 7. 2. 2015 vydal Státní zemědělský intervenční fond (na základě rozhodnutí ministra
zemědělství ze dne 11. 11. 2014) oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy,
které se domáhal žalobce jako nájemce pozemků: vlastník pozemků O. L. totiž dne 5. 6. 2014 od
nájemní smlouvy odstoupil, protože žalobce v rozporu s nájemní smlouvou a bez souhlasu
pronajímatele s podnájmem pozemků přenechal pozemky k užívání třetí osobě. Žalobce tak
pozbyl právního titulu k užívání pozemků. Proti tomuto oznámení podal žalobce dne 3. 3. 2015
námitku. Odstoupení od smlouvy podle něj bylo neplatné, protože pozemky nedal do podnájmu
(což nájemní smlouva podmiňovala souhlasem pronajímatele), pouze umožnil třetí osobě jejich
bezplatné „náhradní užívání“ (v zájmu hospodaření na funkčních zemědělských blocích).
[3] Rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 11. 11. 2014 bylo poté ke správní žalobě zrušeno
a ministr rozhodl znovu dne 9. 7. 2015. Fond v návaznosti na to vydal dne 24. 8. 2015
nové oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy, obdobného obsahu jako to předešlé.
Proti tomuto oznámení podal žalobce dne 7. 9. 2015 námitku, obdobného obsahu jako
tu předešlou.
[4] O obou námitkách rozhodl ministr dne 9. 11. 2015 tak, že jim nevyhověl. Podle něj není
pro naplnění důvodu odstoupení od smlouvy podle §666 odst. 2 starého občanského zákoníku
(č. 40/1964 Sb.) podstatné, zda byla za přenechání předmětu nájmu sjednána peněžitá úplata.
Krom toho ani tvrzená „dohoda o náhradním užívání“ nebyla bezúplatná, protože žalobce
na jejím základě obdržel plnění v podobě možnosti užívat jiné pozemky, ke kterým by jinak
neměl právní důvod užívání.
[5] Proti rozhodnutí ministra podal žalobce žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem
ze dne 15. 3. 2017. Zdůraznil, že otázku právního titulu užívání půdy neřešil fond proto,
aby autoritativně rozhodl o právním postavení subjektů nájemního vztahu, ale aby mohl provést
případnou aktualizaci evidence využití půdy. Konečné rozhodnutí v soukromoprávním sporu
mezi vlastníkem pozemků O. L. a žalobcem jako jejich (dosavadním) nájemcem může vydat
pouze soud v občanskoprávním řízení. Podle městského soudu je podnájemní vztah (jehož vznik
bez souhlasu pronajímatele zakazovala nájemní smlouva) zásadně úplatný; z judikatury
Nejvyššího soudu k otázce podnájmu bytu však městský soud dovodil, že důvod pro odstoupení
od smlouvy je dán i tehdy, přenechal-li nájemce věc k užívání jinému bezplatně.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítl, že pan L. nabyl dotčené pozemky až v roce 2011, stěžovatel je přitom měl od předchozí
majitelky pronajaty už od roku 1996 a zmíněné „náhradní užívání“ se dělo s ústním souhlasem
předchozí majitelky od roku 1998. Stěžovatel nechápe, jak se pan L. může „domáhat neplatnosti“
nájemní smlouvy z roku 1996, pokud v době ústní dohody o náhradním užívání pozemky
nevlastnil. Krom toho mu stav dotčených pozemků musel být v době koupě dobře znám.
Stěžovatel k tomu poukázal na různé zásady soukromého práva (ochranu poctivosti a dobré víry,
zákaz zjevného zneužití práva apod.). Jednání pana L. je účelové; je vedeno snahou rychle vypudit
stěžovatele ze zemědělské půdy a brát dotace. Protože pan L. dosud řádně nevypověděl nájemní
smlouvu, je stěžovatel oprávněn na ní hospodařit, což činí „v souladu s veřejným společenským
zájmem“.
[7] S ohledem na to je nadbytečná otázka, zda je dán právní vztah podnájmu i v případě,
kdy za to nájemce nedostává žádnou úplatu: stěžovateli jako nájemci byl totiž dán souhlas
k „náhradnímu užívání“ pozemků již v devadesátých letech. Přesto ale stěžovatel dodal, že nelze
platně sjednat podnájem bez protiplnění v podobě úplaty. Judikatura Nejvyššího soudu
je v napadeném rozsudku užita nešťastně. Pozemek může být na rozdíl od bytu předmětem
výpůjčky či náhradního užívání, a to i bezplatného. Nájemní smlouva podmiňuje souhlasem
vlastníka pouze podnájem; nestanoví, že je souhlasu zapotřebí i ke změnám uživatele pronajaté
věci z jiných právních důvodů.
[8] V další části kasační stížnosti [pod body d) – f)] stěžovatel zopakoval pasáže ze žaloby
(popisující průběh řízení, okolnosti doručování, zásadu „ne dvakrát v téže věci“ a obecné výtky
vůči postupu správního orgánu), aniž reagoval na to, jak se s nimi vypořádal městský soud.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil napadený rozsudek městského soudu, rozhodnutí
ministra zemědělství i obě oznámení o neprovedení změny v evidenci zemědělské půdy.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech a navrhl, aby byla
kasační stížnost zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §3g odst. 5 zákona o zemědělství ve znění do 31. 12. 2014 správní orgán
neprovede aktualizaci evidence půdy, jestliže a) i po předložení dokladu podle odstavce 3 shledá
údaje v ohlášení změny nepravdivými, b) uživatel, který učinil ohlášení změny, nedoložil (…)
doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy.
[12] Fond ve svých oznámeních označil – jako použité ustanovení – §3g odst. 5, aniž upřesnil
písmeno; z odůvodnění oznámení je však jasné, že tu šlo o písmeno b). Protože O. L. se ohradil
proti tomu, aby byl do evidence u dotčených pozemků zanesen stěžovatel, vyzval fond jej i
stěžovatele, aby doložili listiny vypovídající o jejich právním vztahu k pozemkům. Stěžovatel
předložil nájemní smlouvu z roku 1996 uzavřenou mezi ním a původní majitelkou; pan L.
předložil listinu, kterou odstoupil od nájemní smlouvy a která byla stěžovateli doručena dne
9. 6. 2014. Odstoupení zdůvodnil pan L. ustanovením §666 odst. 2 starého občanského zákoníku
(Dá-li nájemce věc do podnájmu v rozporu se smlouvou, pronajímatel má právo odstoupit od smlouvy) a článkem
VII nájemní smlouvy z roku 1996, podle nějž je nájemce oprávněn přenechávat pronajaté pozemky,
některé z nich nebo jejich části do podnájmu jen s písemným souhlasem pronajímatele. Stěžovatel se bránil tím,
že pozemky, které byly v roce 1996 pronajaty jemu, sice již řadu let užívá třetí osoba (s ústním
souhlasem původní pronajímatelky), ale nejde o podnájem, protože stěžovatel za to nedostává
žádnou úplatu.
[13] V první části kasační stížnosti se stěžovatel pozastavoval nad tím, že pan L., který je
vlastníkem pozemků teprve od roku 2011, odstoupil od nájemní smlouvy uzavřené v roce 1996.
Na tom však není nic divného a upravuje to §680 odst. 2 starého občanského zákoníku (kterým
ostatně argumentovaly i správní orgány). Změní-li se podle něj vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje
nabyvatel do právního postavení pronajímatele (…). Novému vlastníku tedy nic nebránilo uplatnit své
právo odstoupit od smlouvy. Jde tu o právo, jehož uplatnění není nijak časově omezeno; není
proto podstatné, zda pan L. věděl již dříve o tom, že dotčené pozemky užívá třetí osoba, a nikoli
stěžovatel coby nájemce. Další stěžovatelovy výhrady k tomuto bodu (porušení zásad
soukromého práva, celospolečenská prospěšnost stěžovatelovy činnosti, zavrženíhodná motivace
pana Laštovici) nepřinášejí žádné právní argumenty vztahující se k §666 odst. 2 či §680 odst. 2
starého občanského zákoníku, proto se k nim NSS nijak nevyjadřuje.
[14] Fond, ministr zemědělství a po nich i městský soud se zabývali tím, zda zákaz vyjádřený
v čl. VII nájemní smlouvy a navazující na §666 odst. 2 starého občanského zákoníku dopadá
i na bezplatné užívání, resp. zda může být podnájemní smlouva uzavřena bez protiplnění
v podobě podnájemného. Závěr, k němuž dospěli, považuje NSS za rozumný; stěžovatel
proti tomuto závěru nepostavil žádnou kvalifikovanou argumentaci. Je pravda, že rozhodnutí
Nejvyššího a Ústavního soudu, jichž se přidržel městský soud, se týkala nájmu (a podnájmu) bytu,
nikoli pozemku; i u nájmu pozemku je však namístě chránit oprávněný zájem pronajímatele
na tom, aby jeho věc (dlouhodobě) neužívala bez jeho souhlasu osoba, s níž není pronajímatel
v žádném právním vztahu.
[15] Jako nevhodný se jeví výklad, podle nějž by sice nájemce nemohl bez souhlasu
pronajímatele uzavřít podnájemní smlouvu, ale přitom by bez jeho souhlasu mohl uzavřít
smlouvu o výpůjčce (tedy o bezplatném užívání). Pro pronajímatele by to mělo v obou případech
stejné důsledky: jeho věc by užívala třetí osoba, se kterou do vztahu nevstoupil a od níž by
např. nemohl vyžadovat plnění povinností, ke kterým se zavázal nájemce.
[16] Protože pan L. doložil, že od nájemní smlouvy odstoupil, a vysvětlil proč, správní orgány
nepochybily tím, že nevyznačily stěžovatele v evidenci půdy jako uživatele dotčených pozemků.
Krom toho sám stěžovatel nijak nepopíral, že pozemky opravdu neužívá (přitom evidence má již
podle svého názvu zachycovat uživatelské vztahy), a to dlouhodobě - pouze zdůrazňoval, že za to
nedostává od třetí osoby žádnou úplatu. Současně uvedl, že nájemné hradí pronajímateli po celé
roky stále v neztenčené výši (ačkoli neužívá všechny pozemky, které byly předmětem nájemní smlouvy a na
základě jejichž výměry – jak lze předpokládat - také bylo stanoveno nájemné). Tyto informace pouze
posilují přesvědčení NSS o tom, že ono „náhradní užívání“, které nebylo úplatným podnájmem,
nebylo stěžovateli kompenzováno penězi, ale možností užívat jiné pozemky – jinak by nastíněná
situace postrádala ekonomickou logiku. Tím spíše je namístě vztáhnout možnost pronajímatele
odstoupit od nájemní smlouvy podle jejího čl. VII i na případ, kdy nájemce sice nesjednal
podnájem za úplatu, ale přenechává pronajaté pozemky k užívání jiné osobě výměnou za
možnost hospodařit na jiných pozemcích (nejde tedy o protiplnění peněžité, nýbrž naturální).
[17] Tuto úvahu učinil ve svých oznámeních už fond; stěžovatel tedy na ni mohl reagovat,
pokud ji považoval za nesprávnou. Mohl argumentovat tím, že z onoho „náhradního užívání“
neměl žádný majetkový prospěch (ani v podobě užívání jiných pozemků), a že proto je vyloučeno
nakládat s tímto institutem stejně jako s úplatným podnájmem; to ale neudělal.
[18] NSS si je vědom toho, že v pozadí sporu o evidenci využití půdy stojí soukromoprávní
spor mezi panem L. a stěžovatelem ohledně toho, zda jejich nájemní vztah nadále trvá, či zda
zanikl v důsledku odstoupení pana L. od smlouvy. Rozhodnutí tohoto sporu přísluší nalézacímu
soudu v občanskoprávním řízení. Současně však byla odpověď na spornou otázku podstatná pro
aktualizaci evidence půdy, jež náleží do pravomoci fondu. Fond tak byl povinen samostatně
posoudit, zda stěžovateli svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku však neřešil proto, aby
autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale jen aby mohl
reagovat na ohlášení změny v evidenci půdy. Jestliže mezi stranami nadále bude přetrvávat spor o
trvání nájemní smlouvy, mohou se obrátit na civilní soud, jehož rozsudkem by byl správní orgán
vázán. Tento rozsudek může případně vést k další aktualizaci evidence (srov. rozsudek NSS ze
dne 9. 7. 2015, čj. 3 As 187/2014-37).
[19] Body d) – f) kasační stížnosti se NSS nezabýval: jde o pasáže buď čistě popisné,
nebo nijak nereagující na úvahy a závěry městského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty
poslední.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu