ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.182.2017:47
sp. zn. 10 As 182/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobce: T. J., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem,
advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016, čj.
DSH/4556/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 29. 5. 2017, čj. 57 A 59/2016-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Klatovy uznal rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015 žalobce vinným ze spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla
podle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče.
Nezjištěný řidič tohoto vozidla totiž dne 27. 2. 2015 v 10:56 hod. v obci Klatovy neoprávněně
zastavil a stál v úseku, který je označen vodorovnou dopravní značkou V12c – zákaz zastavení.
Za to úřad žalobci uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.
Žalovaný zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí městského úřadu potvrdil dne 18. 4. 2016
rozhodnutím uvedeným v záhlaví.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Podle první námitky bylo řízení o správním deliktu se stěžovatelem zahájeno v rozporu
s právními předpisy. Městský úřad totiž odložil řízení o přestupku, ačkoliv měl dostatek informací
k tomu, aby v něm pokračoval. Stěžovatel v omluvě z podání vysvětlení sdělil městskému úřadu
jméno své přítelkyně, která příležitostně užívá jeho vozidlo. Již tím vznikla určitá
pravděpodobnost, že pachatelkou přestupku mohla být stěžovatelova přítelkyně. Ta následně
ve své omluvě z podání vysvětlení odepřela výpověď, neboť by „přispěla ke svému vlastnímu
obvinění“. Z toho měl městský úřad vyvodit závěr, že vozidlo řídila stěžovatelova přítelkyně.
Pokud by totiž vozidlo neřídila, nemohla by podáním vysvětlení přispět k vlastnímu obvinění.
[5] Druhou námitkou stěžovatele je skutečnost, že správní orgán neprovedl stěžovatelem
navržený důkaz – svědeckou výpověď jeho přítelkyně, aniž řádně odůvodnil, proč jej neprovedl.
Městský úřad k neprovedení důkazu uvedl, že řidička nemůže ke správnímu deliktu podat
relevantní informace. S tím však stěžovatel nesouhlasí. Podle něj nemůže pouze z listinných
důkazů a fotografií vyplývat, co řidiče vedlo k tomu, že v daném místě zaparkoval, zda existovala
okolnost vylučující protiprávnost, či zda byly dány jiné skutkové okolnosti, které by mohly
mít vliv na trestnost. Tyto okolnosti mohou být známy pouze řidiči – tedy stěžovatelově
přítelkyni.
[6] Třetí vadu vidí stěžovatel v tom, že tu nebyly dostatečné důkazy svědčící o spáchání
správního deliktu. Skutečnost, že stěžovatelovo vozidlo stálo v působnosti dopravní značky
V12c, vyplývá pouze z úředního záznamu. Z fotografií místa spáchání přestupku to však
není zřejmé, neboť jsou černobílé. Dopravní značka V12c má žlutou barvu, proto nelze
z černobílých fotografií zjistit, zda tato dopravní značka byla v místě, kde stěžovatelovo auto
parkovalo.
[7] Čtvrtou námitkou kasační stížnosti je, že stěžovatelova odpovědnost za správní delikt
zanikla. Stěžovatel polemizuje se zněním odst. 5 ve vztahu k odst. 3 ustanovení §125e zákona
o silničním provozu, podle kterého je správní delikt provozovatele vozidla podle §125f téhož
zákona prekludován, pokud o něm není v určité lhůtě zahájeno řízení. Není však stanovena doba,
do které musí být správní delikt projednán, což znamená buď to, že může být projednáván
neomezeně dlouho, nebo se užije analogie. První varianta je přitom podle stěžovatele
nepřípustná, proto je třeba analogicky použít zákon o přestupcích. Stěžovatel proto navrhuje,
aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že sdílí právní názor, který krajský soud
vyjádřil ve svém rozsudku.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Postup městského úřadu před zahájením řízení o správním deliktu stěžovatele
jako provozovatele vozidla byl v souladu s právními předpisy. Ze správního spisu vyplývá,
že policisté, kteří v obci Klatovy prováděli dne 27. 2. 2015 dohled nad silničním provozem,
zjistili, že na ulici 5. května, před hlavním vchodem do obchodního domu Albert, v úseku
platnosti značky V12c stálo stěžovatelovo vozidlo. Stěžovatel po asi desíti minutách přišel
k vozidlu a na výzvu předložil potřebné doklady. Strážníci mu poté sdělili, jakého přestupku
se dopustil, a uložili mu za něj blokovou pokutu. Stěžovatel ale požádal, aby byl přestupek
projednán ve správním řízení. Městský úřad poté stěžovateli dne 16. 3. 2015 zaslal
jako provozovateli vozidla výzvu k uhrazení částky 500 Kč a poučil jej o možnosti uvést
totožnost řidiče vozidla. Na to stěžovatel nereagoval, proto jej úřad předvolal k podání vysvětlení
ve věci přestupku podle §60 odst. 1 zákona o přestupcích. Na to reagoval stěžovatel
dne 9. 5. 2015 písemnou omluvou a sdělením, že jeho vozidlo příležitostně užívá jeho přítelkyně.
Městský úřad tedy předvolal k podání vysvětlení ji. Také ona se omluvila a odepřela výpověď.
Tím bylo znemožněno zahájení přestupkového řízení, proto městský úřad věc odložil,
neboť nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě a zahájil
se stěžovatelem řízení o správním deliktu.
[11] NSS má za to, že městský úřad vynaložil dostatečné úsilí k tomu, aby zjistil totožnost
řidiče vozidla a skutečnosti, které by zdůvodnily zahájení přestupkového řízení proti němu.
Následný průběh správního řízení nadto působí jako zjevně účelové jednání. Soudu jsou z úřední
činnosti známy praktiky společnosti FLEET Control, s. r. o., která stěžovatele zastupovala
ve správním řízení a jejíž činnost spočívá v obstrukčním jednání vůči správním orgánům
v řízeních o dopravních přestupcích (ze správního spisu vyplývá, že také údajná stěžovatelova
přítelkyně – R. D. – je správním orgánům známa z úřední činnosti v souvislosti s těmito
obstrukčními praktikami).
[12] Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla,
kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. Stěžovatel sice sdělil městskému úřadu
totožnost řidiče vozidla – své přítelkyně, ta však odepřela výpověď, neboť by si tím způsobila
hrozbu stíhání za přestupek. Městský úřad nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku
dozvěděl, žádné jiné skutečnosti, které by zdůvodnily zahájení přestupkového řízení
se stěžovatelovou přítelkyní, proto věc v souladu se zákonem odložil. K tomu NSS odkazuje
na rozsudek ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21, podle kterého jde k tíži provozovatele
vozidla, pokud označená osoba oprávněně odepře výpověď a způsobí tím, že nebude možné
zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení přestupkového řízení právě s ní. Cílem zavedení úpravy
správního deliktu provozovatele vozidla totiž bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala
nepotrestána a aby za ně v případě, že nebude zjištěna totožnost pachatele (či skutečnosti,
které by odůvodnily zahájení přestupkového řízení s označeným pachatelem), odpovídal
provozovatel vozidla, kterému byla v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena
povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích. Stěžovatel se svým postupem zjevně snažil zbavit odpovědnosti
za správní delikt (resp. za přestupek), snaha o obcházení zákona mu ale v tomto případě nemůže
nijak prospět. První námitka proto není důvodná.
[13] Stejně tak není důvodná ani druhá stěžovatelova námitka. Důvody, proč stěžovatelova
údajná přítelkyně zaparkovala v zákazu zastavení, by měly své místo v případném přestupkovém
řízení při posuzování zavinění. V řízení o správním deliktu stěžovatele však již nemohly na věci
nic změnit, neboť zde platí objektivní odpovědnost – zavinění se neposuzuje. Odpovědnosti
jako provozovatel vozidla by se stěžovatel mohl zbavit na základě liberačních důvodů.
Podle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu
na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno
nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) provozovatel
podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Tyto důvody
žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí.
[14] K tomu NSS dodává, že případně by stěžovatel mohl popřít naplnění znaků skutkové
podstaty správního deliktu, které jsou vymezeny v §125f odst. 1 a 2 ve spojení
s §125c a navazujícími ustanoveními zákona o silničním provozu (k tomu viz rozsudek
ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 114/2016-46). Stěžovatel však ve správním řízení nepopřel skutkovou
podstatu správního deliktu ani neuvedl žádné liberační důvody, které by mohla jeho přítelkyně
jako svědkyně potvrdit. Správní orgány přitom nemají povinnost aktivně navádět účastníka řízení
k tomu, aby uvedl skutečnosti, které by jej případně mohly zbavit odpovědnosti za správní delikt.
Vzhledem k tomu, že správní orgány neměly pochybnosti o skutkovém stavu, nebyl důvod
k provádění výslechu stěžovatelovy přítelkyně. Podle NSS správní orgány odůvodnily svůj postup
v dostatečném rozsahu.
[15] Podle stěžovatele městský úřad neprokázal, že vozidlo stálo v působnosti dopravní
značky V12c, protože vycházel pouze z úředního záznamu o přestupku a pořízené černobílé
fotografie to dostatečně neprokazují. NSS s tímto tvrzením nesouhlasí, neboť ve správním spisu
ověřil, že pořízené fotografie nejsou černobílé, ale barevné a zcela zjevně z nich vyplývá,
že stěžovatelovo vozidlo stojí v působnosti žluté vodorovné dopravní značky V12c,
která zakazuje zastavení. Tato stěžovatelova námitka je proto bezpředmětná.
[16] Důvodná není ani námitka prekluze správního deliktu. Podle §125e odst. 3 zákona
o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán
nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
Uvedené větě je třeba rozumět tak, že odpovědnost za správní delikt zaniká nejpozději
po uplynutí 4 let ode dne, kdy byl delikt spáchán (objektivní lhůta). Prekluze však může nastat
i dříve, a to uplynutím lhůty 2 let, která se vztahuje k povědomí správního orgánu o správním
deliktu (subjektivní lhůta). Odpovědnost za správní delikt pak zaniká, pokud správní orgán
nezahájí řízení o správním deliktu do 2 let od okamžiku, kdy se o jeho spáchání dozvěděl.
Spojení „nejpozději do 4 let“ se nijak nevztahuje k okamžiku zahájení řízení. I pokud správní orgán
zahájil řízení v řádné subjektivní lhůtě 2 let, po uplynutí 4 let od spáchání správního deliktu
odpovědnost zaniká a správní orgán musí řízení podle §66 odst. 2 správního řádu zastavit.
Správní delikt stěžovatele byl přitom projednán v časovém rozmezí obou těchto lhůt.
Mezera v zákoně, kterou viděl stěžovatel, tu tedy není, a proto není ani důvod analogicky
používat pro zánik odpovědnosti za správní delikt lhůtu podle zákona o přestupcích.
[17] Stěžovatel opakuje několik námitek, které uvedl již v žalobě. NSS má za to, že krajský
soud ve svém rozsudku vypořádal stěžovatelovy námitky dostatečně a srozumitelně.
NSS se s vypořádáním krajského soudu ztotožňuje, a neshledal proto důvody pro zrušení
jeho rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
poslední s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu