ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.278.2017:46
sp. zn. 10 As 278/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Ing. E. P.,
zast. Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 1356, Vsetín,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2015, čj. MSP-139/20I5-ODSK-OTC/16,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 8. 2017, čj. 5A 15/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku se zamít á .
II. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, čj. 5 A 15/2016-45,
se r uší .
III. Žalovaný je pov in e n uhradit žalobkyni náklady řízení o žalobě ve výši 8228 Kč.
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 144 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího
zástupce Mgr. Ondřeje Kováře, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 24. 8. 2013 způsobil později odsouzený Y. S. (dále jen „pachatel“) jako řidič
osobního automobilu dopravní nehodu, při níž srazil Š. M., syna žalobkyně, a způsobil mu
smrtelná zranění.
[2] O jeho vině rozhodl Okresní soud v Přerově v trestním řízení rozsudkem ze dne
29. 7. 2014, čj. 1 T 5/2014-400. Podle výroku pachatel jinému z nedbalosti způsobil smrt,
čímž spáchal přečin usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník. Pachatel byl tímto rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným
odkladem a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
Byla mu uložena také povinnost k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobkyni ve výši
500 000 Kč. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem.
[3] Po právní moci těchto rozhodnutí trestních soudů pachatel vycestoval z České republiky,
aniž zaplatil žalobkyni náhradu nemajetkové újmy; na urgence žalobkyně nereagoval.
[4] Žalobkyně podala dne 24. 4. 2015 u žalovaného žádost o poskytnutí peněžité pomoci
podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů
(zákon o obětech trestných činů) [dále jen „zákon č. 45/2013 Sb.“ nebo „ZOTČ“], ve znění
účinném do 31. 3. 2017. V žádosti popsala svůj blízký vztah se zemřelým synem, své majetkové
a výdělkové poměry a změnu, ke které po smrti jejího syna v této oblasti došlo. Odsouzený
jí přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč nenahradil, požádala proto
o poskytnutí peněžité pomoci podle §28 odst. 1 písm. c) ZOTČ v paušální částce 200 000 Kč.
[5] Žalovaný požadovanou částku žalobkyni nepřiznal rozhodnutím označeným v záhlaví.
V rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že společnost Avus International, spol.
s r.o., uhradila žalobkyni z titulu povinného ručení v souvislosti s dopravní nehodou a smrtí jejího
syna částku v celkové výši 279 338 Kč; částka měla zahrnovat mimo jiné i jednorázové
odškodnění dle §444 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve výši
240 000 Kč. Žalobkyně přijala odškodnění ze strany jiného povinného subjektu, a to v částce
převyšující možnosti poskytnutí peněžité pomoci ze strany žalovaného, nebylo proto možné
žalobkyni peněžitou pomoc poskytnout. Žalovaný by mohl vyhovět žádosti pouze tehdy,
pokud by bylo zřejmé, že pojišťovna v rozporu se zákonem nevyplatila náhradu prokázané škody
anebo by nebyla ochotna tímto způsobem postupovat. Poskytnutí částky 200 000 Kč
by dle žalovaného bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce a základním účelem poskytování
peněžité pomoci. Ta je ve své podstatě (návratnou) dávkou sui generis, která má sloužit
k aktuálnímu překlenutí zhoršené sociální situace, aniž by představovala plnění státu namísto
pachatele. Žalovaný proto žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci zamítl s odkazem
na §25 odst. 1 a 2 a §33 ZOTČ.
[6] Žalobkyně se domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného,
kterým byla její žádost zamítnuta. Namítala, že žalovaný chybně interpretoval ZOTČ a nárok
na peněžitou pomoc jí odepřel nezákonně.
[7] Městský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
II. Shrnutí kasační stížnosti žalovaného
[8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[9] Nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle něhož na sebe stát do určité míry převzal
odpovědnost za vymožení náhrady škody. Stěžovatel zdůrazňuje, že účelem peněžité pomoci
obětem trestné činnosti není nahrazovat institut náhrady škody či nemajetkové újmy oběti
trestného činu, tj. nahrazovat všechny možné škody způsobené pachatelem trestného činu.
V této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 207/1997 Sb., z níž jednoznačně
vyplývá, že zákonodárce počítal s tím, že oběti trestných činů spočívajících v dopravních
nehodách budou odškodněny pojišťovnou z titulu speciální právní úpravy povinného ručení
a institut peněžité pomoci na tyto situace vůbec nedopadne, neboť pojišťovnou poskytnuté
odškodnění bude vyšší než částky z titulu peněžité pomoci. Podle stěžovatele lze s ohledem
na totožnost myšlenek a cílů zákona č. 209/1997 Sb. a zákona č. 45/2013 Sb. tuto premisu
bez dalšího vztáhnout právě i na právní úpravu zakotvenou v zákoně č. 45/2013 Sb.; návaznost
obou zákonů je uvedena i v důvodové zprávě.
[10] Na uvedeném nic nemění ani změna principu návratnosti zakotvená v ZOTČ, dle které
právo vymáhat náhradu škody přechází na stát, a to v rozsahu poskytnuté pomoci (§33 ZOTČ).
[11] Stěžovatel dále uvádí, že z §28 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb. účinného
do 31. 3. 2017 vypadla nedopatřením zákonodárce část textu o tom, že se peněžitá pomoc státu
snižuje o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela. Zákonodárce tento
legislativní nedostatek odstranil novelou č. 56/2017 Sb. I při absenci výslovné právní úpravy
je však stěžovatel přesvědčen, že ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem §25
odst. 1, 2 ve spojení s §33 ZOTČ.
[12] Stěžovatel nesouhlasí s žalobkyní a městským soudem v tom, že je subjektem,
který má povinnost oběť plně odškodnit namísto pachatele trestného činu, a to do výše všech
vzniklých škod a újem; tento výklad lze podle něj dovodit i z ustanovení §28 odst. 1 ZOTČ.
Zákonodárce stanovil horní limity peněžité pomoci, které nasvědčují tomu, že nahrazena nemá
být celá způsobená škoda, ale pouze škoda ve výši, která napomáhá oběti k překlenutí tíživé
sociální situace. Nevhodně zvolená formulace §25 odst. 2 ZOTČ na uvedeném nic nemění.
V této souvislosti uvádí stěžovatel příklady z praxe, kdy je peněžitá pomoc namístě
a kdy už nikoliv.
[13] Městský soud podle stěžovatele pochybil při výkladu předmětných ustanovení,
neboť se zaměřil pouze na jazykový výklad zákona, aniž zohlednil smysl a účel peněžité pomoci.
[14] Stěžovatel namítá také nesprávný výpočet nákladů řízení městským soudem.
Upozorňuje na skutečnost, že žalobkyně neměla dle zákona povinnost hradit soudní poplatek
ve výši 3 000 Kč za podání žaloby. Následné uložení povinnosti stěžovateli nahradit zástupci
žalobkyně tuto částku nemá oporu v zákoně.
[15] Stěžovatel navrhuje, aby NSS napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; své rozhodnutí považuje za správné.
III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí s posouzením věci
městským soudem. Zákon č. 45/2013 Sb. má podle něj naopak vést k rozšíření práv obětí trestné
činnosti i peněžité pomoci, která je jim poskytována. Nesouhlasí s výkladem §33, který zastává
žalovaný. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že úsudek žalovaného o tom, že i ustanovení §33
obsahově navazuje na předchozí právní úpravu, neobstojí. Žalovaný naopak nesprávně dovozuje,
že pokud byla oběti nahrazena újma ve výši převyšující částku, kterou by tato oběť mohla
obdržet z titulu peněžité pomoci ve smyslu §28 ZOTČ, pak již není možné peněžitou pomoc
poskytnout. V této souvislosti zdůrazňuje znění §25 odst. 2 ZOTČ, včetně příslušných pasáží
důvodové zprávy. Odkazuje rovněž na odbornou literaturu, která podporuje její závěry.
Naopak nesouhlasí s výkladem, že i částečným uhrazením škody ze strany pachatele či jiného
povinného subjektu by oběť bez dalšího ztrácela nárok na peněžitou pomoc ze strany státu.
Žalobkyně navíc upozorňuje, že žalovaný se ohrazuje proti uplatnění zásady plné náhrady škody,
avšak městský soud takový výklad nezaujal. Upozorňuje naopak na nepříznivé situace,
kterým musela v důsledku smrti svého syna čelit. Ani navzdory vynaloženému úsilí se jí přitom
žádné náhrady škody ze strany pachatele nedostalo. Žalobkyně považuje odkaz stěžovatele
na znění §28 odst. 1 písm. c) ZOTČ po novele za účelový a pro danou věc za irelevantní.
Podle žalobkyně naopak nové znění §28 odst. 1 písm. c) odporuje smyslu a účelu §25 odst. 2
ZOTČ. Závěrem poukazuje na skutečnost, že pouhé čtyři dny po zamítnutí žádosti žalobkyně
žalovaný inicioval změnu zákona. Stát tedy namísto skutečné pomoci žalobkyni (a osobám v jejím
postavení) ještě činil kroky k tomu, aby jejich práva byla nedůvodně omezena.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy přípustná.
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4, věta první za středníkem s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první, s. ř. s.
[19] Ze spisu správního orgánu vyplývá, že žalobkyni byla pojišťovnou uhrazena částka
ve výši 279 000 Kč. Následně jí bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu přiznáno právo
na odškodnění ze strany pachatele trestného činu ve výši 500 000 Kč. Žalobkyně se této náhrady
škody na pachateli nedomohla.
[20] Žalobkyně byla osobou pozůstalou po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela,
tj. osobou ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) ZOTČ oprávněnou k podání žádosti o peněžitou
pomoc ve výši 200 000 Kč podle ZOTČ.
[21] Stěžovatel tvrdí, že žalobkyni peněžitá pomoc v paušální výši 200 000 Kč ve smyslu §28
odst. 1 písm. c) nenáležela; poukázal přitom na subsidiaritu peněžité pomoci a hlavní účel zákona,
kterým je překlenutí tíživé sociální situace oběti, a nikoliv plná reparace všech škod vzniklých
v důsledku trestné činnosti pachatele. Stěžovatel dovodil nad rámec jazykového znění §28 odst. 1
písm. c) ZOTČ s odkazem na teleologický výklad nutnost odečtení všech již vyplacených částek
z titulu náhrady škody. Svůj postup považuje za správný; dovolává se přitom novely zákona
účinné od 1. 4. 2017, předchozí právní úpravy i znění důvodových zpráv.
[22] Zásadní otázkou v této věci je posouzení smyslu a účelu §25 odst. 1 a 2 ve spojení s §28
odst. 1 písm. c) ZOTČ ve znění účinném do 31. 3. 2017, které neobsahovalo výslovný požadavek
na snížení paušální částky peněžité pomoci o všechny částky již uhrazené náhrady škody.
[23] Ustanovení §25 ZOTČ stanoví účel peněžité pomoci. Podle odst. 1 platí, že [p]eněžitá
pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti
trestným činem. Peněžitá pomoc oběti uvedené v §24 odst. 1 písm. d) spočívá v úhradě nákladů spojených
s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé
nemajetkové újmy. Podle odst. 2 [p]eněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví
nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena. (zvýrazněno NSS).
[24] Podle §28 odst. 1 p ísm. c) ZOTČ ve znění účinném do 31. 3. 2017 se peněžitá pomoc
poskytne na žádost oběti uvedené v §24 odst. 1 písm. c) v paušální částce 200 000 Kč
nebo jde-li o sourozence zemřelého v paušální částce 175 000 Kč; peněžitá pomoc poskytovaná více obětem nesmí
ve svém součtu přesáhnout částku 600 000 Kč; pokud by peněžitá pomoc ve svém součtu přesáhla tuto částku,
částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně zkrátí. S účinností od 1. 4. 2017 byl přijat zákon
č. 56/2017 Sb., kterým se mění zákon o obětech trestných činů a další zákony (dále jen „novela“
nebo „zákon č. 56/2017 Sb.“). Výše citované ustanovení zní od jeho účinnosti tak, že peněžitá
pomoc se oběti poskytne v paušální částce 200 000 Kč nebo, jde-li o sourozence zemřelého, v paušální částce
175 000 Kč, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc
poskytovaná více obětem nesmí ve svém součtu přesáhnout částku 600 000 Kč; pokud by peněžitá pomoc ve svém
součtu přesáhla tuto částku, částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně zkrátí. (zvýrazněno NSS).
[25] Nejvyšší správní soud uznává, že jazykový výklad není jediným a konečným kritériem
pro zjištění obsahu právní normy, jak ostatně vyplývá ze závěrů vyslovených Ústavním soudem
například v nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, www.nalus.usoud.cz, podle něhož
„jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem
pro objasnění a objasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický
a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)“. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá též,
že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit
v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“
(nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, www.nalus.usoud.cz). Obdobně též Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 Ads 9/2012-37, podle něhož: „pro správné
posouzení věci je však nutné zohlednit všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a aplikovat
také ostatní výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to, zda smysl a účel právní
normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní
výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry
je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace“. Užití teleologického výkladu
je namístě zejména tehdy, pokud výklad jazykový neposkytuje jednoznačnou odpověď:
„je-li interpretované ustanovení nejasné a je-li současně znám účel, kterého má být tímto ustanovením dosaženo,
je třeba z několika jazykově možných výkladových výsledků vybrat právě ten, který je nejlépe uzpůsoben
k naplnění tohoto účelu“ (Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2011, s. 159).
[26] NSS uznává, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační
právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy
za použití jazykové metody výkladu vede k absurdním výsledkům, je namístě použít další
výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického
či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního,
nikoliv však jediného, výkladu jazykového (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008,
čj. 5 Afs 4/2008-108).
[27] Výklad zvolený městským soudem, který se spoléhal zejména na výklad jazykový,
však k absurdním výsledkům nevede, a to z následujících důvodů.
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 209/1997 Sb.,
která podle něj nasvědčuje tomu, že oběti dopravních nehod budou primárně odškodněny
ze strany pojišťovny, a to v takové částce, která zpravidla převýší peněžitou pomoc, která by
mohla být poskytnuta dle příslušných ustanovení ZOTČ. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že důvodová zpráva se vztahuje k §7 odst. 1 zákona č. 209/1997 Sb., který výslovně
předpokládal, že výše peněžité pomoci se sníží o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady
škody již obdržela. Byť zákon č. 45/2013 Sb. na předchozí právní úpravu v mnohém navázal,
nepřevzal limitaci možné výše peněžité pomoci poskytnuté ze strany ministerstva spočívající
ve snížení součtu všech částek již obdržených z titulu peněžité pomoci. Stěžovatel se tudíž
při aplikaci §28 odst. 1 písm. c) ZOTČ nemůže dovolávat znění důvodové zprávy k zákonu
č. 209/1997 Sb., neboť relevantní ustanovení se v obou právních předpisech obsahově lišila.
[29] V důvodové zprávě k zákonu č. 45/2013 Sb. není uvedeno, že by se již uhrazené částky
náhrady škody měly odečítat od základu peněžité pomoci poskytované ministerstvem.
Ve vztahu k aplikaci §28 ZOTČ pouze uvádí, že „Statistiky odboru odškodňování Ministerstva
spravedlnosti ukazují, že peněžitá pomoc je využívána zřídka, důvodem může být nízká informovanost
nebo i administrativní zátěž oběti. Zákonem dochází ke zvýšení paušálních částek, což je pro oběť méně zatěžující
než prokazování nákladů“. Ke způsobu stanovení výše peněžité pomoci a její limitace se nijak
nevyjadřuje. Z dalších částí důvodové zprávy k zákonu č. 45/2013 Sb. je naopak zřejmé,
že smyslem a účelem nového zákona bylo zvýšení povědomí obětí trestné činnosti o možnosti
získání peněžité pomoci ze strany státu a zároveň i zvýšení jejich motivace k využití této pomoci
a usnadnění jejich postavení. V tomto kontextu je možné nahlížet i na §28 odst. 1 písm. c)
ZOTČ, který (oproti předchozí právní úpravě) neobsahoval požadavek, aby se výše peněžité
pomoci snížila o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela.
Toto ustanovení je tedy možné vnímat jako vstřícnější vůči obětem trestné činnosti, neboť znění
zvolené zákonodárcem vede v konečném důsledku k lepšímu postavení oběti; tj. zákonodárce
zatížil stát povinnostmi v širším rozsahu, než v jakém je měl podle zákona předchozího.
O tom ostatně svědčí i ustanovení §33 ZOTČ, které nově zavádí princip přechodu nároku
na náhradu škody či nemajetkové újmy v rozsahu vyplacené peněžité pomoci na stát.
[30] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje uplatnění zásady, že způsobenou újmu by měl
uhradit především pachatel. Subsidiární povaha peněžité pomoci ve vztahu k povinnostem
pachatele či jiných povinných osob se uplatní v plném rozsahu; na tom nic nemění ani novela
č. 56/2017 Sb. [k tomu viz §25 odst. 2; §29 odst. 1 písm. b) ZOTČ]. Peněžitá pomoc má totiž
nastoupit zejména tam, kde odškodnění nebylo získáno z jiných zdrojů (vyjádření principu
subsidiarity peněžité pomoci).
[31] Nejvyšší správní soud přisvědčuje názoru stěžovatele, že účelem ZOTČ není nahradit
veškeré škody oběti způsobené. Primárním účelem ZOTČ je překlenutí tíživé sociální situace
oběti trestné činnosti (§25 odst. 1 ZOTČ). Peněžitá pomoc ze strany státu však plní (částečně)
i funkci reparační, a to zejména s ohledem na §25 odst. 2 ve spojení §33 ZOTČ (k tomu srov.
Jelínek, J. a kol. Zákon o obětech trestných činů: komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2014, s. 19, 142);
uvedené platí jak pro ZOTČ ve znění účinném do 31. 3. 2017, tak i po novele.
[32] Kasační námitka, že výklad městského soudu nerespektuje základní účel institutu peněžité
pomoci spočívající v překonání tíživé sociální situace oběti, a odporuje tak vůli zákonodárce,
však není důvodná. Naplnění tohoto účelu totiž dostatečným způsobem zajišťují ustanovení
ZOTČ (a to i ve znění účinném do 31. 3. 2017), jež upravují limitaci výše peněžité pomoci,
kterou je možné oběti trestné činnosti přiznat.
[33] Významné omezení výše přiznané peněžité pomoci lze spatřovat v zákonném určení výše
paušálních částek či maximální výše peněžité pomoci [viz §28 odst. 1 písm. a) – d) ZOTČ],
tj. např. ve výši 10 000 Kč, 50 000 Kč, 175 000 Kč, 200 000 Kč anebo 600 000 Kč. Při vyplacení
peněžité pomoci tudíž nedojde k nahrazení části škody, která převyšuje limity obsažené
v citovaném ustanovení.
[34] Limitaci poskytnuté peněžité pomoci lze dále nalézt v §25 odst. 2 ZOTČ.
V režimu ZOTČ účinného do 31. 3. 2017 tak bylo možné dále uvažovat o jejím snížení
za předpokladu, že výše peněžité pomoci ze strany ministerstva v součtu s již vyplacenými
částkami ze strany pachatele či jiné povinné osoby (např. pojišťovny) měla překračovat celkovou
způsobenou škodu či újmu dle zásady uvedené v §25 odst. 2 ZOTČ. Pokud tedy byla újma oběti
nahrazena pouze částečně, pak se peněžitá pomoc ze strany státu poskytne maximálně do výše
neuhrazené části.
[35] Ustanovení §29 ZOTČ nadto umožňuje snížení či dokonce nepřiznání peněžité pomoci,
a to právě s přihlédnutím k sociální situaci oběti a k tomu, do jaké míry tato oběť spoluzavinila
vznik újmy anebo zda využila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu újmy
na pachateli či na jiné osobě, která je povinna škodu nahradit. Těmito prostředky zákonodárce
míní jak možnost připojit se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání pachatele,
tak i možnost podat proti pachateli žalobu ve věcech občanskoprávních.
[36] Ze shora citovaných ustanovení je zřejmé, že naplnění hlavního účelu peněžité pomoci
spočívajícího v překlenutí tíživé sociální situace oběti zajišťují primárně limity peněžité pomoci
stanovené zákonodárcem, jakož i jiná shora citovaná ustanovení ZOTČ. Výklad přijatý městským
soudem současně nezbavuje správní orgán práva (a povinnosti) posoudit žádost v intencích
těchto zákonných ustanovení a zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro vyplacení peněžité
pomoci, a v tomto ohledu případně korigovat i její výši.
[37] V dané věci se způsoby limitace výše peněžité pomoci uplatnily v souladu s platným
zněním ZOTČ (viz §25, §28 a §29 ZOTČ); hlavní účel institutu peněžité pomoci spočívající
v pomoci překonat oběti její tíživou sociální situaci, případně i zásada (částečné) reparace újmy,
byly naplněny (viz zejména §25 odst. 2 ve spojení s §33 ZOTČ). V nyní posuzované věci
je přitom zřejmé, že k plné náhradě újmy ve smyslu §25 odst. 2 ZOTČ nedošlo. Pachateli byla
trestním rozsudkem uložena povinnost nahradit žalobkyni újmu ve výši 500 000 Kč, pojišťovna
vyplatila z titulu povinného ručení částku 279 000 Kč. Vyplacení peněžité pomoci žalobkyni
ve výši 200 000 Kč tedy i při případném přičtení 279 000 Kč nepřevyšuje celkovou částku
vyčíslené újmy 500 000 Kč, a neodporuje proto smyslu a účelu ZOTČ, resp. shora vyložených
ustanovení.
[38] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že v dané věci nepovažuje za relevantní způsob,
jakým se městský soud vypořádal se skutečností, že byla oběti ze strany pojišťovny vyplacena
částka 279 000 Kč (jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč podle §444 odst. 3 písm. c)
zákona č. 40/1964 Sb.; náklady spojené s pohřbem ve výši 4 490 Kč a náklady právního
zastoupení ve výši 34 848 Kč). I pokud by Nejvyšší správní soud nahlížel na takto vyplacenou
částku jako na část, o niž se snížila povinnost na straně pachatele (tj. celková výše škody
500 000 Kč přiznané ve výroku trestního rozsudku oběti by se snížila na dosud neuhrazenou
částku), je zřejmé, že podmínky pro uplatnění nároku na paušální peněžitou pomoc ve výši
200 000 Kč ve smyslu §28 odst. 1 písm. c) ve spojení s §25 odst. 2 ZOTČ, ve znění účinném
do 31. 3. 2017, by i tak byly splněny.
[39] Stěžovatel omezil rozsah poskytnuté peněžité pomoci oběti trestného činu nad rámec
požadavků stanovených zákonem ve znění platném pro projednávanou věc. Tím vytvořil další
(v zákoně neobsažený) způsob limitace práva oběti trestného činu či jiné oprávněné osoby
(viz §2 odst. 2 a 3 ZOTČ) na peněžitou pomoc ze strany státu, čímž vybočil ze zákonem
stanovených mezí. Podle platné právní úpravy nemohl žalobkyni bez dalšího upřít nárok
na peněžitou pomoc ve výši 200 000 Kč, a to ani s odkazem na teleologický výklad relevantních
ustanovení ZOTČ.
[40] Soud je vázán zákonem a musí přihlížet ke skutečnosti, že zákonodárce při přijetí zákona
č. 45/2013 Sb. do jeho ustanovení §28 odst. 1 písm. c) nepřevzal předchozí úpravu zákona
č. 209/1997 Sb. obsahující snížení poskytnuté peněžité pomoci o již vyplacené částky.
Přestože Nejvyšší správní soud nezpochybňuje argumentaci stěžovatele, že se na straně
zákonodárce jednalo o pouhé opomenutí, ani v této situaci však nelze dotvářet právní normu
stanovením nových zde neobsažených pravidel – jednalo by se naopak o libovůli
(k tomu srov. zejm. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, zveřejněný
pod č. 689/2005 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155).
Významnou roli zde hrají rovněž zásady právní jistoty a legitimního očekávání, k nimž navíc
přistupuje i specifické postavení obětí trestné činnosti, které je třeba zohlednit.
[41] Způsob limitace výše částky peněžité pomoci, který stěžovatel použil při posouzení
žádosti žalobkyně, vložil zákonodárce do ustanovení §28 odst. 1 písm. c) ZOTČ až zákonem
č. 56/2017 Sb. (novela) s účinností od 1. 4. 2017. Podle tohoto ustanovení nově platí, že peněžitá
pomoc se poskytne v rozsahu sníženém o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody
již obdržela. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 56/2017 Sb.: „V ustanovení §28 odst. 1 písm. c)
ZOTČ chybí korekce postupu stanovení výše peněžité pomoci obsažená v písm. a) a b) daného odstavce,
a sice že částka přiznávané peněžité pomoci se snižuje o částky, které oběť již obdržela z titulu náhrady škody.
[…] Součet všech částek, které oběť již obdržela z titulu náhrady škody, se tak dle navrhované úpravy odečítá
od paušální částky peněžité pomoci […].“ Důvodová zpráva nenasvědčuje tomu, že by provedená
změna byla legislativně-technického charakteru anebo pouhým výslovným zakotvením pravidla,
jehož uplatnění by snad bylo možné dovodit i bez této změny. Na tuto změnu je tak třeba
nahlížet jako na novou korekci výše možné peněžité pomoci poskytnuté ze strany státu oběti
trestné činnosti či osobě uvedené v §24 ZOTČ, kterou předchozí znění zákona neobsahovalo.
S účinností od 1. 4. 2017 se tudíž budou nově od paušální částky peněžité pomoci odečítat
všechny již vyplacené částky náhrady škody.
[42] Ustanovení §33 ZOTČ upravuje přechod nároku oběti na náhradu škody
nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.
Tím usnadňuje postavení oběti trestné činnosti, neboť na sebe přebírá odpovědnost za vymáhání
škody v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Předchozí právní úprava obsažená v zákoně
č. 209/1997 Sb. naopak předpokládala, že škodu bude i nadále vymáhat oběť trestné činnosti;
ta však ve většině případů ztratila motivaci a k faktickému vynucení splnění povinnosti na straně
pachatele již nikdy nedošlo.
[43] Okamžikem vyplacení peněžité pomoci oběti trestné činnosti ze strany státu nevzniká
právo „vymáhat“ tuto škodu ze strany státu vůči oběti - např. z důvodu, že pojišťovna
již uhradila žalobkyni újmu ve výši 279 000 Kč. Naopak, nárok vymáhat část neuhrazené náhrady
škody či újmy (v daném případě ve výši 200 000 Kč) vůči pachateli přechází tímto okamžikem
z oběti trestného činu na stát. Je tedy na státu, aby následně využil všech zákonných prostředků,
aby se části takto vyplacené náhrady škody či újmy ve formě peněžité pomoci domohl přímo
na pachateli trestného činu.
[44] Je tedy zřejmé, že §33 ZOTČ nenavazuje na předchozí právní úpravu, jak uvádí
stěžovatel. Jak správně uvedl městský soud, uvedené ustanovení zapadá do nové koncepce
ZOTČ, která má za cíl mimo jiné i zvýšení ochrany obětí trestných činů a zlepšení jejich
postavení. Důvodová zpráva k zákonu č. 45/2013 Sb. výslovně uvádí, že „[p]ři zachování současného
stavu nedojde ke zlepšení postavení obětí trestných činů, zejména budou přetrvávat nedostatky v oblasti pomoci
obětem trestných činů a v ochraně obětí před druhotnou újmou“. Účel zákona č. 45/2013 Sb.
Přitom „vyplývá z jeho konkrétních ustanovení a bezpochyby je jím zlepšení postavení obětí trestných činů i mimo
trestní řízení a zajištění toho, aby s nimi bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zacházeno citlivě
a aby byla respektována jejich důstojnost“. Přijetí §33 ZOTČ a upuštění od principu návratnosti
peněžité pomoci od oběti přitom důvodová zpráva označuje za podstatnou změnu.
[45] NSS k tomu nad rámec výše uvedeného uvádí, že změna spočívající v přijetí §33 ZOTČ
přímo nesouvisí s právní otázkou týkající se výkladu §25 odst. 1 a 2 a §28 odst. 1 písm. c)
ZOTČ, která je předmětem projednávané kasační stížnosti. V tomto ohledu je totiž podstatné
zejména určení výše poskytnuté peněžité pomoci a vymezení rozsahu jejího snížení (limitace)
v rámci zákonných ustanovení; nikoliv způsob jejího následného vymáhání. Městský soud však
správně poukázal na nevhodný výklad §33 ZOTČ ze strany stěžovatele, který se snažil
ospravedlnit užití limitace peněžité pomoci nad rámec příslušných ustanovení zákona právě
odkazem na §33 ZOTČ a jeho smysl a účel. Ani námitka stěžovatele, že způsob aplikace §28
odst. 1 písm. c) ZOTČ je v rozporu s §33 ZOTČ, není důvodná.
[46] Nejvyšší správní soud při posouzení kasační stížnosti pečlivě zvážil všechny námitky
vznesené stěžovatelem; zohlednil přitom jak jazykový, tak i historický a teleologický výklad
zákona, resp. příslušných ustanovení. Důvody pro odchýlení se od jazykového výkladu
předmětných ustanovení způsobem, jakým navrhuje stěžovatel, však neshledal. Takový postup
by bylo možné zvolit pouze v případě závažných důvodů, zejména s ohledem na zjevný rozpor
s účelem zákona, historii jeho vzniku, systematické souvislosti nebo některý z principů,
jež má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Odůvodnění
městského soudu však nelze považovat za přepjatě formalistické; městský soud naopak
respektoval vůli zákonodárce a příslušná ustanovení aplikoval s ohledem na smysl a účel tohoto
zákona č. 45/2013 Sb., v platném znění.
[47] Stěžovatel dále namítl nesprávnost výroku II. napadeného rozsudku, kterým mu byla
uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, mezi které zahrnul i soudní poplatek ve výši
3000 Kč, přestože dané soudní řízení bylo od soudního poplatku osvobozeno. Tato námitka
je přípustná, neboť NSS věcně přezkoumal výrok napadeného rozsudku ve věci samé,
na námitku směřující do výroku o nákladech řízení se proto nevztahuje §104 odst. 2 s. ř. s.
(shodně viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 1 Afs 1/2007-64). Nejvyšší správní
soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí ověřil, že městský soud soudní poplatek skutečně
přičetl k celkové výši nákladů, které uložil stěžovateli uhradit. Podle §11 odst. 1 písm. l) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je navrhovatel v řízení o poskytnutí peněžité pomoci
obětem trestné činnosti od soudního poplatku osvobozen. Soudní poplatek tedy nebyl součástí
nákladů řízení a městský soud uložil stěžovateli povinnost jeho úhrady žalobkyni v rozporu
se zákonem.
V. Závěr a náklady řízení
[48] Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku,
neboť byla nedůvodná (§110 odst. 1 s. ř. s.) a NSS nehledal vady, ke kterým by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[49] Výrok II. napadeného rozsudku byl z výše uvedených důvodů nezákonný, proto ho NSS
zrušil a rozhodl sám o nákladech řízení před městským soudem (v souladu s usnesením
rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 1 Afs 1/2007-64). Tyto náklady tvoří odměna zástupce
za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) po 3100 Kč
a související náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Součástí
odměny je též 21% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za zastoupení ve výši 1428 Kč
(vyhláška č. 110/2004 Sb. a zákon č. 237/2004 Sb.), neboť zástupce je podle předloženého
osvědčení plátcem DPH. Celková výše nákladů řízení před městským soudem činí 8228 Kč.
NSS nestanovil stěžovateli lhůtu k zaplacení těchto nákladů, neboť vychází z předpokladu,
že tuto povinnost již splnil po nabytí právní moci rozsudku městského soudu. Pokud žalobkyně
obdržela na základě zrušeného výroku II. napadeného rozhodnutí částku 11 228 Kč,
po právní moci tohoto rozsudku se částka 3000 Kč stává bezdůvodným obohacením dle §2991
odst. 2 občanského zákoníku a žalobkyně je povinna ji stěžovateli uhradit zpět.
[50] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
ve věci samé úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Korekci výroku o nákladech
řízení na základě důvodné námitky stěžovatele nelze považovat za úspěch v řízení ve smyslu §60
s. ř. s.
[51] Procesně úspěšná žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem
a náleží jí náhrada nákladů řízení. Žalobkyně využila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti
a uplatnila argumenty, které byly pro posuzovanou věc relevantní. Náhrada nákladů
je představována náklady na zastoupení za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační
stížnosti) ve výši 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. K této částce je nutno připočíst náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Částku 3400 Kč soud zvýšil o 714 Kč připadající na daň
z přidané hodnoty, kterou je advokát jako plátce povinen odvést. Celkovou výši nákladu řízení
o kasační stížnosti proto soud určil částkou 4114 Kč, kterou je stěžovatel povinen uhradit
žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Ondřeje Kováře.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2018
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu