ECLI:CZ:NSS:2018:10.AS.326.2017:44
sp. zn. 10 As 326/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michaely
Bejčkové a Ladislava Derky v právní věci žalobce: M. Č., zast. Mgr. Martinem Vondroušem,
advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého
kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 6. 2015, čj. 1987/DS/2015, JID: 75724/2015/KUUK/Bre, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2017, čj. 75 A 16/2015-58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Příkazem Magistrátu města Teplice ze dne 14. 11. 2014 byl žalobce shledán vinným
ze spáchání dopravního přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustil tím,
že dne 4. 8. 2014 v obci Srbice překročil nejvyšší povolenou rychlost minimálně o 31 km/h.
Za toto porušení uložil magistrát žalobci pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč. Proti příkazu podal žalobce včasný odpor. Magistrát tedy pokračoval
v řízení o přestupku a zaslal žalobci předvolání k ústnímu jednání, na něž se po uplynutí
desetidenní lhůty ode dne, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí, uplatnila fikce doručení.
Předvolání však do schránky vhozeno nebylo. Jednání se nakonec konalo bez osobní účasti
žalobce. Magistrát na základě provedených důkazů vydal dne 9. 1. 2015 rozhodnutí,
v němž konstatoval vinu žalobce za spáchaný přestupek a uložil mu pokutu a náhradu nákladů
řízení v již zmíněné výši.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal mj. nezákonný postup
magistrátu při doručování předvolání k ústnímu jednání, které mu nebylo vhozeno do schránky.
Žalovaný o odvolání rozhodl v souladu s rozsudkem NSS ze dne 9. 10. 2014,
čj. 4 As 158/2014-25, tak, že fikce doručení platí i v případě nevhození písemnosti po uplynutí
úložní doby do schránky adresáta. Magistrát proto podle něj při doručování nepochybil
a žalovaný odvolání zamítl.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u krajského soudu. Krajský soud
se neztotožnil se závěrem žalovaného a odkázal na rozhodnutí některých senátů NSS,
podle nichž vhození písemnosti do schránky znamenalo nezbytný předpoklad účinnosti fikce
doručení. Rozsudkem ze dne 22. 12. 2016 proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný však tento rozsudek napadl kasační stížností. Upozornil
v ní na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2016, čj. 3 As 241/2014-41, který sjednotil
pohled na tuto problematiku, a to tak, že vhození uložené písemnosti do schránky není
podmínkou pro uplatnění fikce doručení. Desátý senát NSS s ohledem na závěr rozšířeného
senátu rozsudek krajského soudu zrušil svým rozsudkem ze dne 13. 4. 2017 a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud věc znovu posoudil a žalobu zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2017. Podle něj
žalovaný nepochybil při doručování předvolání a ve věci též proběhlo řádné dokazování. Krajský
soud shledal nedůvodnou námitku, že žalovaný chyboval, protože neprovedl výslech zasahujícího
policisty. Žalobce totiž neuvedl skutečnosti, které měly být výslechem policisty objasněny.
II. Kasační stížnost žalobce
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Shledal
rozsudek krajského soudu nezákonným pro nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel
rovněž namítá vady správního řízení spočívající v tom, že správní orgány nezjistily řádně
skutkový stav.
[6] Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud nesprávně posoudil otázku řádného doručení
předvolání k ústnímu jednání. Domnívá se, že z důvodu nevhození písemnosti do schránky
po uplynutí desetidenní úložní lhůty nemohlo být řádně doručeno fikcí. Tento svůj názor
podpořil závěry rozsudku NSS ze dne 25. 8. 2011, čj. 7 As 53/2011-83. Stěžovatel naopak
nesouhlasí s názorem rozšířeného senátu, z něhož vychází i napadený rozsudek krajského soudu.
Nadto v kasační stížnosti uvádí, že se rozsudek rozšířeného senátu na jeho věc neuplatní,
jelikož ke změně judikatury došlo až poté, co mu bylo takto sporně doručeno. Proto se domnívá,
že se v tomto případě musí uplatnit právní předpisy i judikatura účinná v době doručování
předvolání.
[7] Stěžovatel dále spatřuje vady řízení v tom, že magistrát v řízení o přestupku neprovedl
dokazování výslechem zasahujícího policisty, kvůli čemuž nebyl řádně zjištěn skutkový stav.
Stěžovatel tuto námitku podložil rozsudkem NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-15, podle
kterého úřední záznam (z něhož magistrát v řízení o přestupku vycházel) nelze považovat za
důkazní prostředek, ale pouze za předběžnou informaci.
[8] V neposlední řadě stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného,
který se nedostatečně vypořádal s výše uvedenými námitkami. Proto stěžovatel navrhl, aby NSS
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Soud se zabýval namítanými vadami správního řízení. K procesnímu postupu zjišťování
skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou i v přestupkovém řízení použitelná ustanovení
správního řádu. Podle §3 správního řádu musí správní orgán postupovat zpravidla tak, aby zjistil
skutkový stav bez důvodných pochybností. Za tímto účelem hodnotí důkazy a přihlíží ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo.
[11] Z rozhodnutí NSS uvedeného stěžovatelem skutečně vyplývá, že úřední záznam sám
o sobě nelze považovat za důkazní prostředek. V této věci však magistrát v rámci správního
řízení zjistil skutkový stav nejen z úředního záznamu, ale především ze záznamu o přestupku,
jehož součástí byla fotodokumentace a záznam z radaru, a oznámení o přestupku ze dne
4. 8. 2014. Z těchto i dalších dokumentů plyne, že stěžovatel spáchal přestupek překročením
nejvyšší povolené rychlosti. Sám stěžovatel přitom nenamítá žádnou konkrétní skutečnost,
která je rozporná a která měla být lépe prokázána. Jelikož se na řízení o přestupku nevztahuje
koncentrace řízení, zabývali se žalovaný i krajský soud námitkou nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, přestože ji stěžovatel uplatnil až v odvolání. Pochybnosti o zjištěném
skutkovém stavu však neshledal ani žalovaný ani krajský soud. Ani NSS nesouhlasí
se stěžovatelem, že magistrát byl povinen pro řádné zjištění skutkového stavu vyslechnout
zasahujícího policistu (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013-35, nebo ze dne
24. 2. 2016, čj. 6 As 50/2015-38). Soud je přesvědčen, že i bez výslechu zasahujícího policisty byl
skutkový stav zjištěn dostatečně.
[12] NSS také posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Soud nesouhlasí se stěžovatelem, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami v odvolání.
Žalovaný ve svém rozhodnutí sdělil stěžovateli, proč se domnívá, že mu bylo předvolání
k ústnímu jednání řádně doručeno fikcí. Stěžovatel totiž podle žalovaného neprokázal okolnosti,
které by jej opravňovaly požádat o prominutí zmeškání úkonu, a odvrátit tak účinky fikce
doručení. Rovněž uvedl, z jakých podkladů vycházel při zjištění skutkového stavu a proč se mu
takové zjištění jeví jako dostatečné. Žalovaný se vypořádal i s námitkou, že se stěžovatel neměl
možnost seznámit s obsahem spisu. Upozornil stěžovatele na možnost nahlédnout do spisu
podle správního řádu, které však stěžovatel nevyužil. Rozhodnutí žalovaného proto nelze
považovat za nepřezkoumatelné.
[13] V poslední námitce se stěžovatel věnoval otázce fiktivního doručení zásilky, kterou byl
předvolán k jednání; tato námitka však není přípustná. Otázkou fikce doručení (a jen jí) se krajský
soud zabýval už ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2016, který byl zrušen ke kasační stížnosti
žalovaného rozsudkem NSS ze dne 13. 4. 2017 právě pro nesprávné právní posouzení této
otázky. Stěžovatel nenamítá, že by se snad krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku ze dne
27. 9. 2017 neřídil závazným názorem NSS (pouze tehdy by mohla být přípustná kasační námitka
týkající se fikce doručení) – naopak krajskému soudu vytýká, že postupoval v souladu s názorem
NSS, a zpochybňuje právní názor rozšířeného senátu, na němž byl založen rušící rozsudek NSS,
poukazem na disentní stanovisko člena senátu. Právě takové neúčelné polemice brání §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., který označuje za nepřípustnou kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem. Stěžovatel v této kasační stížnost vznesl i námitky projednatelné; nepřípustná proto není
kasační stížnost jako celek, ale jen tato jedna námitka.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1
s. ř. s., poslední věty.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
Zdeněk Kühn
předseda senátu