ECLI:CZ:NSS:2018:10.AZS.197.2018:44
sp. zn. 10 Azs 197/2018 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. S., , zast. Mgr.
Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388/1, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 2. 2018, čj. OAM-955/ZA-ZA10-ZA15-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2018, čj. 30 Az 8/2018-57,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Anetě Bendové, advokátce, se p ři zn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která jí bude proplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím vydaným dne 26. 2. 2018 zastavil žalovaný řízení o žalobcově žádosti
o mezinárodní ochranu. Žádost považoval za nepřípustnou, protože k posuzování žádosti podle
něj byla příslušná Litevská republika. Žalobce podal žalobu ke krajskému soudu, který ji zamítl
rozsudkem ze dne 7. 6. 2018.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní uvádí,
že žalovaný měl projednat jeho žádost, přestože podle čl. 12 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 (nařízení Dublin III) je státem příslušným k posouzení žádosti členský
stát EU, jehož vízum stěžovatel obdržel (v tomto případě Litevská republika). Podle stěžovatele
totiž azylové řízení v Litvě trpí zásadními systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení s žadateli ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv EU. Informaci žalovaného o stavu azylového systému v Litvě
z 31. 1. 2017 považuje stěžovatel za neaktuální. Žalovaný měl vzít v potaz stěžovatelovy obavy
vyplývající z informací v médiích, že by se mu ze strany litevských státních orgánů nedostalo
ochrany před jinými kyrgyzskými občany pobývajícími na území Litvy. Žalovaný mohl rovněž
využít své diskreční pravomoci plynoucí z čl. 17 nařízení Dublin III. Stěžovatel je proto
přesvědčen, že věc měla být meritorně projednána v České republice.
[3] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou (viz č. 933/2006 Sb. NSS).
[4] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[5] Stěžovatel nesplňuje podmínky pro to, aby se pro projednání jeho žádosti o mezinárodní
ochranu staly příslušnými české státní orgány. Stěžovatel by nemohl být přemístěn do Litvy,
která je státem příslušným k projednávání jeho žádosti podle čl. 12 nařízení Dublin III, pouze
tehdy, pokud by žalovaný či krajský soud zjistili, že v Litvě dochází k systémovým nedostatkům
v rámci azylového řízení, a v důsledku toho stěžovateli hrozí nelidské či ponižující zacházení.
Nic takového se však neprokázalo, námitky týkající se systémových nedostatků formuloval
stěžovatel pouze v obecné rovině. Naopak z informací žalovaného vyplynulo, že litevský azylový
systém zajišťuje možnost odvolání proti rozhodnutí o žádosti, právní pomoc, ubytování
v azylových střediscích apod. Nebyly tedy shledány systémové nedostatky, které by mohly
zapříčinit nelidské či ponižující zacházení se stěžovatelem (viz rozsudek NSS ze dne 23. 2. 2017,
čj. 4 Azs 15/2017-25).
[6] K otázce čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se NSS vyjádřil např. v rozsudku
ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Azs 248/2014-27, z něhož vyplynula povinnost správních orgánů
a soudů zabývat se hrozbou újmy, která by mohla žadateli o mezinárodní ochranu vzniknout
při přesunu do státu příslušného k projednání jeho žádosti. Hrozbou újmy se žalovaný i krajský
soud zabývali dostatečně a svá rozhodnutí podrobně zdůvodnili. V případě stěžovatele
se nepotvrdila ani žádná individuální rizika, která musí správní orgán i soud posuzovat
(srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další, a např. usnesení
NSS ze dne 11. 9. 2018, čj. 5 Azs 240/2018–21). Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by zde měl
být uplatněn čl. 17 nařízení Dublin III a že by se měly české státní orgány stát příslušnými
na základě své diskreční pravomoci.
[7] Zákon o azylu, nařízení Dublin III a judikatura NSS poskytují dostatečnou odpověď
na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti. NSS neshledal ani žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a NSS ji proto odmítl podle §104a s. ř. s.
[8] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[9] NSS ustanovené zástupkyni přiznal odměnu za zastupování (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Jde o odměnu za jeden úkon právní služby, a to za písemné podání soudu ve věci samé
(kasační stížnost) ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně je plátkyní DPH, proto jí rovněž náleží náhrada
ve výši 21 % z částky 3 400 Kč, tj. 714 Kč. Celkem tedy odměna činí 4 114 Kč. Tato částka
bude zástupkyni vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
Ondřej Mrákota
předseda senátu