ECLI:CZ:NSS:2018:2.ADS.371.2017:28
sp. zn. 2 Ads 371/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. I., zastoupený
JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 48 Ad 5/2016 – 45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 48 Ad 5/2016 – 45,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 4. 2016, č. j. X, s e
zru š u je a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3146 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Antonína
Janáka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, narozený dne 7. 4. 1948, je starobním důchodcem, který převážnou část svého
ekonomicky aktivního života pracoval jako horník, z toho okolo deseti let v uranových dolech
u Příbrami. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce proti jejímu
rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž zamítla žádost
žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek dle §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, z důvodu, že zápočet dodatečně
doložených dob pojištění se neprojevil ve výši důchodu. Starobní důchod žalobce upravený dle §
76a zákona o důchodovém pojištění je stále vyšší.
[2] Žalobu podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský soud nepřisvědčil
námitce, že pro výpočet výše starobního důchodu měla být zohledněna náhradní doba pojištění
poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně. Žalobci jako bývalému horníku
v hlubinném uranovém dole vznikl nárok na starobní důchod dle §74a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění dne 7. 4. 2003. Po tomto dni není možné dobu pobírání invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně zohlednit. Podle krajského soudu je třeba rozlišovat mezi
vznikem nároku na starobní důchod a nárokem na výplatu důchodu. Nárok na důchod vzniká
dnem splnění zákonných podmínek (§54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), zatímco nárok
na výplatu důchodu vzniká až na základě podání žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu
(§54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Podle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
nelze zahrnout náhradní doby pojištění (tedy i dobu, kdy žalobci náležel invalidní důchod
třetího stupně) do doby pojištění získané po vzniku nároku na starobní důchod. Podle
§34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se výše procentní výměry starobního důchodu
zvyšuje pojištěnci, jen pokud po vzniku nároku na starobní důchod vykonával výdělečnou činnost
a nepobíral přitom invalidní důchod. Pojištěnec splňující kritéria dle §74a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění nemá na výběr, zda využije sníženého důchodového věku, neboť nárok
na starobní důchod vzniká ze zákona. Ve vztahu k uvedené námitce krajský soud dále
konstatoval, že ačkoli žalovaná v napadeném rozhodnutí výslovně nereagovala na obecnou
námitku žalobce, že ve věci „chybí dopočet do 65 let“, napadené rozhodnutí pro tuto vadu nezrušil.
Námitka byla blíže upřesněna teprve v žalobě, žalovaná se k ní řádně vyjádřila. Z napadeného
rozhodnutí je navíc patrné, že se výší starobního důchodu žalobce i zjištěnou dobou pojištění
komplexně zabývala, přičemž požadavek žalobce na zvýšení důchodu neshledala důvodným.
Implicitně tak nepřisvědčila námitce o nutnosti započtení náhradních dob pojištění.
[3] K námitkám ohledně nesprávně započtených dob pojištění za dobu zaměstnání
v podniku Cukrovar Žatec, s. p., a v restauraci Saigon krajský soud uvedl, že i kdyby akceptoval
žalobcova tvrzení a předložené doklady a procentní výměra důchodu by se tím zvýšila, celková
výše důchodu by stejně byla nižší, než starobní důchod přiznaný žalobci na základě úpravy podle
§76a zákona o důchodovém pojištění. Zrušení napadeného rozhodnutí za účelem započtení
namítaných dob by tedy bylo pouze formálním aktem a na výši žalobcova důchodu by vliv
nemělo. Ohledně chybějící odpracované doby od 1. 7. 1962 do 12. 1. 1964 krajský soud
konstatoval, že žalovaná učinila veškerá rozumná opatření k dodatečnému zjištění doby pojištění
žalobce v letech 1962 – 1964. Tvrzení žalobce, že v dané době hrozil nezaměstnaným trest odnětí
svobody či umístění do výchovného ústavu, nemůže být dostatečné k prokázání konkrétního
počtu odpracovaných dní pro započtení doby pojištění. Krajský soud na závěr konstatoval,
že předmětem soudního přezkumu je napadené rozhodnutí vydané v samostatném řízení,
které s řízením o invalidním důchodu žalobce proběhlém v roce 1983 nesouvisí. Žalovaná
nepochybila, pokud v nyní vedeném řízení při výpočtu starobního důchodu žalobce vycházela
z údajů zachycených v osobním listě důchodového zabezpečení, a nikoli z rozhodnutí Úřadu
důchodového zabezpečení o přiznání částečného invalidního důchodu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou
opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle stěžovatele nesprávně
aplikoval §74 a §34 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel rovněž namítá
nepřezkoumatelnost osobního listu důchodového pojištění ve vztahu k součtu dob pojištění
do žádosti o starobní důchod, tj. od 1. 7. 1962 do 6. 4. 2013. Sníženou věkovou hranici
u tzv. hornických důchodů nelze považovat za zákonný důchodový věk. V opačném případě
by si ani poživatelé invalidních důchodů prvního a druhého stupně nemohli zvýšit starobní
důchod o obvyklých 1,5 % výpočtového základu za 90 dní od 55 let, ale pouze o 0,4 %
za 365 dní. Snížený důchodový věk není výhodný pro každého horníka. Na rozdíl od poživatelů
invalidního důchodu prvního a druhého stupně se poživatelům invalidního důchodu třetího
stupně procentní výměra započte do nároku obecného starobního důchodu pouze ve výši 1,5 %
za každý celý rok. Stěžovatel nežádal o dopočet invalidního důchodu podle §34 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, nýbrž podle §34 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel dále odkazuje
na informace k tzv. hornickým důchodům uvedeným na internetových stránkách žalované,
poukazuje na neodůvodněné rozdíly mezi invalidním důchodem prvního, druhého a třetího
stupně a zdůrazňuje, že kdyby s třetím stupněm invalidity pracoval, poškozoval by si tím zdraví.
Žalovaná provedla porovnání výše důchodu podle §74a zákona o důchodovém pojištění,
neprovedla však porovnání obecného důchodového věku, na což stěžovatel upozorňoval
již v podaných námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí. Disproporce se projevila ve chvíli,
kdy stěžovatel požádal o přiznání starobního důchodu.
[5] Stěžovatel dále namítá, že žalovaná se nijak nevyjádřila k námitce, že podle
§12 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění,
a podle §11 odst. 2 písm. a) vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí
č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění, vzniká
nárok na starobní důchod již v 55 letech, přesto bylo žalobci výše zmiňovaným rozhodnutím
Úřadu důchodového zabezpečení vypočteno 42 let a 95 % doby zaměstnání, bez přihlédnutí
k době zaměstnání do 18 a od 60 let. Žádný zákon nemůže snížit dobu zaměstnání již jednou
započtenou. Není chybou stěžovatele, že žalovaná vede správní spisy nesprávně. Výše procentní
výměry starobního důchodu se stanoví dle §32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle §5
zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění účastni mimo jiné poživatelé invalidního důchodu
pro invaliditu třetího stupně [§39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění] z českého
pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod podle §32
téhož zákona. Podle §12 odst. 1 citovaného zákona se tato doba pojištění považuje za náhradní
dobu pojištění. Na invaliditu třetího stupně nelze proto až do 62 let a 2 měsíců aplikovat §34
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podle zákona č. 43/2010 Sb. se náhradní doba pojištění
za plný invalidní důchod snižuje zpětně od 1. 1. 1996 na 80 %, nikoliv však již od roku 1983.
Náhradní doba pojištění měla být stěžovateli započtena do 31. 12. 1995 ve výši 100 % a teprve
od 1. 1. 1996 ve výši 80 %.
[6] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně odkazuje na §74 zákona
o důchodovém pojištění ve spojení s §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, v rozhodném znění. Žalobci byl od 1. 2. 1983 do 6. 4. 2013 vyplácen invalidní
důchod pro invaliditu třetího stupně (do 31. 12. 2009 plný invalidní důchod). Dne 11. 2. 2013
stěžovatel uplatnil žádost o starobní důchod, který žádal přiznat od 7. 4. 2013. Celková doba
pojištění stěžovatele do dne přiznání starobního důchodu činí dle evidence žalované 34 let
a 251 dnů, z toho 11 let v preferované I. AA pracovní kategorii. Stěžovatel tedy naplnil kogentní
podmínky pro přiznání starobního důchodu v 55 letech věku, tj. ode dne 7. 4. 2003. Podle
§34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí procentní výměra za každý celý rok doby
pojištění získané do vzniku nároku na důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Do doby
pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %
(přehled vyloučených dob taxativně vymezuje §16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění).
Stěžovatel byl od roku 1983 poživatelem invalidního důchodu, po snížení doby pobírání
invalidního důchodu na 80 % činí doba jeho pojištění pro výpočet výše starobního důchodu
30 let a 298 dnů pojištění. Podle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se do doby pojištění
získané do 18 let věku a po vzniku nároku na starobní důchod nezahrnují náhradní doby
pojištění. Stěžovateli proto nelze po vzniku nároku na starobní důchod (tedy od 7. 4. 2003,
kdy dosáhl 55 let věku) dobu pobírání invalidního důchodu započítat jako dobu pojištění
v rozsahu 1,5 % za každý rok, ale pouze jako dobu vyloučenou. Žalovaná dále ve svém vyjádření
rekapituluje průběh správního řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli byl od 1. 2. 1983 rozhodnutím Úřadu
důchodového zabezpečení v Praze ze dne 2. 8. 1983 přiznán částečný invalidní důchod ve výši
1485 Kč měsíčně a výchovné na čtyři děti. Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 1984, č. j. 15 C 323/83 – 20. Krajský soud dospěl
k závěru, že stěžovatel byl od 1. 2. 1983 plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byl schopen vykonávat pouze zaměstnání zcela nepřiměřené jeho
dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Stěžovatel
byl z důvodu zhoršení zraku od 1. 11. 1982 zaměstnavatelem (Uranové doly Příbram) převeden
na pozici šatnáře. Vyrovnání mzdy pobíral od 8. 11. 1982 do 25. 2. 1983. Rozhodnutím Úřadu
důchodového zabezpečení v Praze ze dne 9. 7. 1984 byl stěžovateli přiznán plný invalidní důchod
ve výši 2910 Kč měsíčně a k tomu výchovné na čtyři děti.
[10] Dne 11. 2. 2013 podal stěžovatel žádost o přiznání starobního důchodu,
a to od 7. 4. 2013. Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013 rozhodla tak, že stěžovateli
dle §61a zákona o důchodovém pojištění náleží od 7. 4. 2013 namísto invalidního důchodu
pro invaliditu třetího stupně starobní důchod ve výši důchodu invalidního, tedy 14 935 Kč
měsíčně. Dne 19. 4. 2013 stěžovatel podal žádost o odstranění tvrdosti zákona a dne 24. 4. 2013
žalovaná stěžovateli přiznala starobní důchod ve výši 15 341 Kč měsíčně (procentní výměra
13 011 Kč a základní výměra 2330 Kč, přičemž procentní výměra byla zvýšena dle §76a zákona
o důchodovém pojištění). Dne 2. 9. 2015 pak stěžovatel požádal žalovanou o přepočet
starobního důchodu s ohledem na výkon vojenské služby od 3. 1. 1968 do 31. 7. 1969 doložený
propouštěcím listem a dobu zaměstnání u národního podniku Výstavba Ostravsko – Karvinských
dolů od 6. 8. 1969 do 31. 10. 1970, kterou dokládal zápočtovým listem. Žalovaná prvostupňovým
rozhodnutím dodatečně doložené doby stěžovateli započetla, žádost o zvýšení starobního
důchodu nicméně zamítla, neboť zápočet neměl vliv na výši přiznaného starobního důchodu
a pro stěžovatele je nadále výhodnější procentní míra stanovená dle §76a zákona o důchodovém
pojištění. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel dne 20. 1. 2016 námitky,
v nichž žádal o zvýšení starobního důchodu. Poukázal na to, že mu nebyly započítány doby
1. 7. 1962 - 12. 1. 1964, 18. 5. 1967 - 13. 9. 1967 a 14. 9. 1967 - 31. 12. 1967, které dokládal
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 1984, č. j. 15 C 323/83 - 20. Dále uvedl,
že mu chybí dopočet do 65 let. Žalovaná napadeným rozhodnutím námitky stěžovatele zamítla
a své prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Dalším šetřením se žalované podařilo prokázat
dobu pojištění od 18. 5. 1967 do 13. 9. 1967, kdy byl stěžovatel zaměstnán ve Vítkovických
železárnách Klementa Gottwalda, n. p. Ostrava – Vítkovice. Zaměstnání v období od 1. 7. 1962
do 12. 1. 1964 a od 14. 9. 1967 do 31. 12. 1967 se prokázat nepodařilo. Dodatečným započtením
doby pojištění 119 dnů se nezměnila výše celkové doby pojištění, výše procentní výměry důchodu
je stále 11 932 Kč měsíčně, což spolu se základní výměrou činí 14 262 Kč. Přiznaný starobní
důchod upravený dle §76a zákona o důchodovém pojištění ve výši 15 341 Kč měsíčně je tak stále
vyšší.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval souběhem nároků na starobní a invalidní
důchod. Krajskému soudu je předně třeba přisvědčit, že je nezbytné rozlišovat mezi okamžikem
vzniku nároku na důchod dle §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a okamžikem vzniku
nároku na výplatu důchodu dle §54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Zatímco nárok
na důchod vzniká dnem splnění zákonem stanovených podmínek, okamžik nároku na výplatu
důchodu závisí na vůli žadatele, je-li žádost o přiznání či vyplacení důchodu podaná po splnění
zákonných podmínek pro vznik nároku na důchod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Ads 157/2016 – 45, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz).
[12] Podle §58 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, „[j]sou-li současně splněny podmínky
nároku na výplatu více důchodů téhož druhu nebo na výplatu starobního nebo invalidního důchodu,
vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší; to však neplatí, jde-li o nárok na sirotčí důchody podle §52 odst. 2,
nestanoví-li se jinak v odstavci 2. Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního, plného
invalidního nebo částečného invalidního důchodu ve stejné výši, vyplácí se důchod, který si pojištěnec zvolil.
Dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácejí; to však neplatí,
dojde-li v důsledku změny stupně invalidity ke snížení výše invalidního důchodu a nová výše invalidního důchodu
je nižší než starobní důchod, který se podle věty první nevyplácí, anebo zanikne-li nárok na důchod, který se podle
věty první vyplácí.“
[13] Ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že jsou-li současně splněny
podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu nebo na výplatu starobního a invalidního
důchodu, přičemž nárok na výplatu důchodu záleží (po splnění zákonných podmínek pro vznik
nároku na důchod) na podání žádosti o důchod, vyplácí se jen jeden důchod, a to důchod vyšší.
Dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácejí.
Podá-li tudíž poživatel invalidního důchodu žádost o starobní důchod, je správní orgán povinen
posoudit, který důchod je vyšší a pro žadatele výhodnější. Je-li pro žadatele výhodnější dál pobírat
důchod invalidní, žádost o starobní důchod zamítne. Jedná se o ustanovení ochranné,
jehož účelem je zajištění právní jistoty pojištěnce, že mu bude při vzniku nároku na výplatu
více důchodů vyplácen důchod vyšší, a to bez ohledu na to, k přiznání jakého z těchto důchodů
žádost pojištěnce směřovala (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 3 Ads 57/2013 – 15).
[14] Novelizací zákona o důchodovém pojištění provedenou čl. I bod 75 zákona
č. 306/2008 Sb. byl zaveden věkový limit 65 let pro přiznání a pobírání invalidního důchodu.
Podle §61a zákona o důchodovém pojištění „[n]árok na invalidní důchod zaniká dnem, kterým
jeho poživatel dosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let; tímto dnem vzniká
tomuto poživateli nárok na starobní důchod“ (odst. 1). „Starobní důchod, na který vznikl nárok podle
odstavce 1, náleží ve výši, v jaké náležel dosavadní invalidní důchod“ (odst. 2). „Nárok na starobní důchod
podle odstavce 1 nevylučuje nárok na starobní důchod podle §29 odst. 1, 2 nebo 3“ (odst. 3). „Pro účely
souběhu nároků na výplatu důchodů podle §59 odst. 1 se na starobní důchod, na který vznikl nárok podle
odstavce 1, hledí jako na dosavadní invalidní důchod“ (odst. 4).
[15] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vzniká dnem zániku nároku
na invalidní důchod dle §61a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nárok na transformovaný
starobní důchod, a to bez ohledu na to, zda jsou podmínky pro přiznání starobního důchodu
splněny. Nejedná se o řádný starobní důchod, který je pojištěnci přiznán na základě §29 zákona
o důchodovém pojištění. To ostatně vyplývá i z §61a odst. 4 zákona, který uvádí, že pro účely
souběhu nároků na výplatu důchodů podle §59 odst. 1 se na starobní důchod, na který
vznikl nárok podle odstavce 1, hledí jako na dosavadní invalidní důchod. Ustanovení
§61a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění pak umožňuje přiznání řádného starobního
důchodu za situace, kdy poživatel transformovaného starobního důchodu naplňuje
podmínky §29 odst. 1, 2 nebo 3 tohoto zákona. Nicméně v případě, že řádný starobní důchod
již jednou zanikl dle §58 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nelze na stanovení výše
transformovaného starobního důchodu aplikovat ustanovení týkající se zvýšení procentní míry
důchodu (již zmiňovaný rozsudek č. j. 3 Ads 57/2013 – 15).
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovateli vznikl nárok na vyplacení důchodu ke dni, kdy dosáhl
65 let věku (v žádosti podané dne 11. 2. 2013 žádal o přiznání důchodu ke dni 7. 4. 2013),
přiznala mu žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013 transformovaný starobní důchod
dle §61a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Na základě stěžovatelova podání ze dne
11. 4. 2013, ve kterém upozornil, že byl dříve zaměstnán jako horník v uranových hlubinných
dolech, mu žalovaná přiznala v souladu s §61a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění
rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 řádný starobní důchod, neboť byl z důvodu valorizace procentní
výměry dle §76a zákona o důchodovém pojištění pro stěžovatele výhodnější.
[17] Podle §76a zákona o důchodovém pojištění „[p]rocentní výměra starobního důchodu,
který je přiznáván po 30. červnu 2006 pojištěncům, jejichž důchodový věk byl stanoven podle §74a odst. 1 nebo
§76 odst. 1, a pojištěncům, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu 15 let zaměstnání v hornictví
se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové zaměstnání v uranových
dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie
zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, se zvyšuje ode dne přiznání tohoto důchodu
podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni,
od něhož se přiznává tento důchod. Zvýšení podle věty první však spolu s procentní výměrou důchodu nesmí
přesáhnout nejvyšší výměru, která se stanoví tak, že nejvyšší částka výše důchodu podle §4 odst. 1 věty druhé
zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995, se zvýší podle
předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který předchází dni,
od něhož se přiznává starobní důchod. Zvýšení podle věty první a druhé se stanoví tak, jako kdyby starobní
důchod byl přiznán ke dni 31. prosince 1995.“
[18] Ustanovení §76a zákona o důchodovém pojištění provádějí podzákonné předpisy
o zvýšení důchodů, které pro jednotlivé roky uvádějí procentní zvýšení důchodů a datum
účinnosti zvýšení. Při výpočtu procentní výměry dle §76a in fine zákona o důchodovém pojištění
je třeba nejprve řádně stanovit procentní výměru starobního důchodu konkrétního
žadatele, kterou je pak nutné valorizovat dle všech podzákonných předpisů, které nabyly
účinnosti od 1. 1. 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává důchod (srov. obdobně
k aplikaci §76 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 2006,
který je předchůdcem citovaného ustanovení, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 8. 2003, č. j. 2 Ads 37/2003 – 36). Věta druhá §76a zákona o důchodovém pojištění nicméně
stanoví nejvyšší možnou procentní výměru, ke které lze valorizací dojít. Jedná se o pojistku mající
původ v předchůdci posuzovaného ustanovení, §76 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění,
ve znění do 30. 6. 2006, která zajišťuje, aby nedocházelo k diferenciacím vyvolávajícím
požadavek na další vyrovnání důchodů (srov. VOŘÍŠEK, V. Zákon o důchodovém pojištění. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2012, §76a, právní informační systém beck-online).
[19] Žalovaná omezila procentní výměru vypočtenou podle §76a zákona o důchodovém
pojištění částkou 13 011 Kč, k níž dospěla valorizací částky 5100 Kč (nejvyšší částka výše
důchodu podle §4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů
a důchodů přiznaných v roce 1995). Možnost zvýšení procentní výměry dle §76a zákona
o důchodovém pojištění nicméně nevylučuje, aby byla výše starobního důchodu stanovena
dle obecných předpisů, lze-li takto dosáhnout částky vyšší. Stěžovatel se v řízení před správními
soudy domáhá přezkumu stanovení výše starobního důchodu dle obecných předpisů,
neboť má za to, že je pro něj výhodnější.
[20] Výše starobního důchodu se skládá ze dvou složek: základní výměry a procentní výměry
(§4 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Zatímco základní výměra je prakticky jednotná
a stanovená na základě právních předpisů, výše procentní výměry odvisí od výše výpočtového
základu a procentní sazby. V posuzovaném případě není spor o výši výpočtového základu,
nýbrž o výši procentní sazby důchodu. Stěžovatel konkrétně namítá, že mu mělo být započítáno
jako náhradní doba pojištění období od 7. 4. 2003 do 7. 4. 2013, po které pobíral invalidní
důchod třetího stupně.
[21] Podle §33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „[v]ýše procentní výměry starobního důchodu
se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod
a podle doby pojištění získané po vzniku nároku na tento důchod. Do doby pojištění získané do 18 let věku
a po vzniku nároku na starobní důchod se nezahrnují náhradní doby pojištění. Výše procentní výměry starobního
důchodu činí nejméně 770 Kč měsíčně.“
[22] Podle §34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „[v]ýše procentní výměry starobního důchodu,
na který vznikl nárok podle §29 odst. 1 až 3, činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku
na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají
náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění
osob uvedených v §5 odst. 2 písm. c), d) a e) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996; počet
dnů náhradních dob pojištění stanovený podle části věty před středníkem se přitom zaokrouhluje na celé dny
směrem nahoru.“ V následujících odstavcích citovaného ustanovení pak zákon stanoví různé
modality zvyšování procentní výměry v případě výkonu výdělečné činnosti po vzniku nároku
na starobní důchod.
[23] Řádné stanovení okamžiku vzniku nároku na starobní důchod je proto zcela zásadní
nejen pro rozhodnutí, zda žadateli starobní důchod náleží, nýbrž též pro určení jeho výše.
Obecný důchodový věk je upraven v §32 zákona o důchodovém pojištění a u mužů narozených
v roce 1948 činí dle odstavce 2 citovaného ustanovení ve spojení s přílohou k zákonu
o důchodovém pojištění 62 let a 2 měsíce. Snížený důchodový věk je pak upraven v §74, §74a,
§76 a §94 zákona o důchodovém pojištění, přičemž u stěžovatele jako bývalého horníka
přicházejí v úvahu ustanovení §74, §74a, §76 zákona. Podle §74 zákona o důchodovém
pojištění zůstávají do 31. 12. 2018 zachovány nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku
na starobní důchod dle §21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení po odpracování stanovené
doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí. Řazení zaměstnání
dle pracovních kategorií je vymezeno v §14 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení. Ustanovení
§74a stanoví odchylky pro pojištěnce zaměstnané v uranovém průmyslu. Do zákona
o důchodovém pojištění bylo vloženo stejně jako §76a zákona novelou č. 264/2006 Sb.,
jeho podstatu je však třeba hledat již v novele č. 188/2001 Sb. Podmínky mimořádného
poskytování starobních důchodů občanům, kteří vykonávali zaměstnání v hornictví, stanoví
též §76 zákona o důchodovém pojištění v návaznosti na nařízení vlády č. 557/1990 Sb., přičemž
stanovené podmínky se s účinností od 1. 2. 2006 vztahují i na pojištěnce, kteří dosáhli 50 let
do 31. 12. 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu.
[24] V posuzovaném případě žalovaná ani v jednom svém rozhodnutí nestanovila den vzniku
nároku na starobní důchod ani neuvedla, podle kterého zákonného ustanovení se vznik
stěžovatelova nároku na starobní důchod řídí (ze spisu se lze dohadovat, že žalovaná patrně
má za tento den 7. 4. 2003, tento závěr však není nikde odůvodněn). V rozhodnutí ze dne
24. 4. 2013 pouze odkázala na §29 zákona o důchodovém pojištění a bez bližšího odůvodnění
uvedla, že stěžovatel získal ke dni vzniku nároku na důchod (který však v rozhodnutí neuvedla)
30 let pojištění. V osobním listu důchodového pojištění je pak uvedeno, že celková doba pojištění
do 6. 4. 2013 činí 34 let a 251 dnů, po snížení na 80 % činí doba pojištění 30 let a 298 dnů.
V rozhodnutí není nikde uvedeno, z jakého důvodu není do celkové doby pojištění započítáno
období od 7. 4. 2003 do 7. 4. 2013, které je v osobním listu důchodového pojištění označeno
jako oba vyloučená, termín používaný ve vztahu k výpočtovému základu, ani odkázáno
na zákonné ustanovení, podle kterého se náhradní doby pojištění krátí na 80 %.
V prvostupňovém rozhodnutí je pak uvedeno, že podle rozhodnutí ze dne 24. 4. 2013
bylo stěžovateli započteno celkem 34 let a 251 dnů pojištění. Po započítání dodatečně
doložených dob pojištění činí dle prvostupňového rozhodnutí celková doba pojištění 37 let
a 184 dnů, přičemž dále v odůvodnění je ve vztahu k procentní výměře odkazováno na 33 let
pojištění. V napadeném rozhodnutí není uveden ani den vzniku nároku na starobní důchod,
ani objasněno, jak je konkrétně složena ona doba 33 let pojištění, zejména s ohledem na dobu
pobírání invalidního důchodu třetího stupně, která je dobou náhradní do dosažení věku
potřebného pro vznik nároku na starobní důchod podle §32 zákona o důchodovém pojištění
[§5 odst. 1 písm. t) ve spojení s §12 zákona o důchodovém pojištění]. Absence odůvodnění
je o to problematičtější, že stěžovatel v námitkách podaných proti prvostupňovému rozhodnutí
výslovně uvádí, že mu chybí „dopočet“ do 65 let, resp. 62 let a 2 měsíců.
[25] Ke zvýšení procentní výměry dle §76a zákona o důchodovém pojištění je v rozhodnutí
ze dne 24. 4. 2013 bez bližšího odůvodnění odkázáno na zákonné ustanovení.
Rozhodnutí obsahuje toliko popis výše valorizačních částek procentní výměry.
V provostupňovém rozhodnutí je pak naprosto zmatečně uvedeno, že „starobní důchod byl přiznán
dle zák. č. 264/2006 Sb.“. Nejvyšší správní soud připomíná, že zákon č. 264/2006 Sb. je pouze
novelou, jíž byl do zákona o důchodovém pojištění vložen §76a zákona o důchodovém pojištění,
přičemž dané ustanovení pouze stanoví zvláštní podmínky pro zvýšení procentní výměry úzce
vymezenému okruhu starobních důchodů, ale nezakládá nárok na přiznání starobního důchodu.
V napadeném rozhodnutí žalovaná opět mylně odkazuje na §76a zákona č. 246/2006 Sb.
(jedná se zřejmě o odkaz na novelu č. 264/2006 Sb., neboť zákon č. 246/2006 Sb. upravuje
problematiku neziskových zdravotnických zařízení) a stručně odůvodňuje, že procentní výměra
byla upravena, neboť stěžovatel získal „potřebnou dobu zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm
v uranových dolech“. V napadeném rozhodnutí není nicméně nijak vysvětleno, zda se dané
ustanovení aplikuje proto, že stěžovateli byl stanoven důchodový věk dle §74a odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění nebo dle §76 odst. 1 téhož zákona, nebo z důvodu, že před 1. 1. 1993
vykonával aspoň po dobu 15 let zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech), které bylo
podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie
zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku alespoň 55 let (srov. §76a věta první
zákona o důchodovém pojištění).
[26] Teprve ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že stěžovatel splnil nárok na starobní
důchod dne 7. 4. 2003 dosažením věku 55 let a že dobu od vzniku nároku na starobní důchod
do data přiznání důchodu považuje za dobu vyloučenou. Následně bez jakékoli aplikace
na posuzovaný případ rozsáhle cituje §61a, §29 odst. 1 písm. a), §32 odst. 1, §74 odst. 1 a 2,
§76, §76a a §34 zákona o důchodovém pojištění a přechodná ustanovení zákona
č. 364/2006 Sb. Krajský soud v rekapitulaci vyjádření žalované uvádí, že stěžovatel dne 7. 4. 2003
dosažením věku 55 let splnil podmínky pro nárok na starobní důchod dle §74a odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Při ústním jednání konaném dne 13. 9. 2017 žalovaná uvedla,
že stěžovateli vznikl nárok na snížený důchodový věk dle §74 zákona o důchodovém pojištění
ve spojení s §21 odst. 1 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení.
[27] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že a ni jedno rozhodnutí
žalované vydané v nyní posuzovaném řízení nesplňuje nároky §68 správního řádu,
které vyžaduje, aby správní orgán uvedl příslušná ustanovení předpisu, která aplikuje, a vyložil
je s ohledem na konkrétní posuzovaný případ. Předně je třeba upozornit, že osobní list
důchodového pojištění, ačkoli je součástí rozhodnutí, nemůže nahrazovat odůvodnění,
které pojištěnci vysvětlí, jak během výpočtu žalovaná postupovala (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 6 Ads 112/2011 - 55). Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu zejména po zavedení námitkového řízení ve věcech důchodového
pojištění není žádného důvodu neklást na rozhodnutí žalované stejné požadavky na jasnost,
srozumitelnost a úplnost odůvodnění správního rozhodnutí jako v ostatních správních věcech
(srov. rozsudek ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011 – 43). Výpočet starobního důchodu
obsahuje řadu prvků, které je žalovaná povinna potřebným způsobem vyložit. Není úlohou
soudů, aby výpočet žalované rekonstruovaly a dovozovaly, zda postupovala ve výsledku správně,
či zda se dopustila chyby. Úlohou soudu je přezkoumat postup při shromažďování skutkových
zjištění a jejich podřazení pod příslušná ustanovení právní normy (již zmiňovaný rozsudek
č. j. 6 Ads 112/2011 – 55). Nedostatek odůvodnění nelze zhojit vyjádřením k žalobě (rozsudky
ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 – 99,
či ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 As 324/2015 - 16), případně tím, co krajský soud z vyjádření
dovozuje. Požadavek na srozumitelné a transparentní odůvodnění výpočtu starobního důchodu
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytnou součást soudní ochrany ústavně zaručeného práva
na přiměřené zabezpečení ve stáří, nikoli za zbytečný formalismus, jak v napadeném rozsudku
konstatoval krajský soud. Jasné odůvodnění rozhodnutí obsahující dostatečně podrobný
a srozumitelný popis mechanismu výpočtu důchodu představuje předpoklad pro to, aby jeho
adresát mohl sám uvážit, zda mají jeho výhrady potenciál zajistit mu příznivější posouzení,
a buď mu umožní formulovat přesněji žalobní body, anebo mohou vést až k úvaze, že přenést
spor před správní soud je zbytečné.
[28] Ze všech výše uvedených důvodů je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Přezkoumal-li krajský soud rozhodnutí, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec
způsobilé, zatížil tím vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že zákonodárce zvolil v případě snížení
důchodového věku osob, které byly po určitou dobu zaměstnány v hlubinných, případně
v hlubinných uranových, dolech, z historických i ekonomických důvodů velmi složitou
konstrukci, přičemž jednotlivá zákonná ustanovení zakládají různé režimy přiznání starobního
důchodu. Vzhledem k těmto rozdílům nelze bez řádné identifikace zákonného ustanovení,
o něž se přiznání starobního důchodu opírá, a odůvodnění jeho aplikace vypořádat hlavní
stěžovatelovu námitku týkající se okamžiku vzniku nároku na starobní důchod a započítání
náhradní doby pojištění mezi roky 2003 a 2013 do celkové doby pojištění.
[30] Námitku, že žalovaná nesprávně stěžovateli započítala náhradní dobu od roku 1983
pouze ve výši 80 %, a nikoli 100 %, stěžovatel neuplatnil ve lhůtě pro podání žaloby
dle §72 odst. 1 s. ř. s., krajský soud se jí tudíž s ohledem na §71 odst. 2 s. ř. s. nemohl zabývat.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel námitku řádně neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl, je tato stížní námitka nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nicméně vzhledem
k závěru Nejvyššího správního soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí bude
žalovaná v navazujícím řízení povinna odůvodnit všechny kroky při výpočtu starobního důchodu,
tedy i krácení náhradní doby pro účely výpočtu procentní sazby.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.]. V navazujícím řízení bude žalovaná předně povinna přezkoumatelným
způsobem stanovit a odůvodnit den vzniku nároku stěžovatele na starobní důchod.
Dále pak přezkoumatelným způsobem odůvodní jednotlivé kroky při výpočtu starobního
důchodu včetně odkazu na příslušná zákonná ustanovení a jejich aplikace na posuzovaný případ.
Ve svém odůvodnění žalovaná vypořádá všechny námitky proti prvostupňovému rozhodnutí,
včetně žádosti o zápočet náhradních dob pojištění získaných do 65 let, resp. 62 let a dvou měsíců
věku.
[32] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel žalobou
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat ho za úspěšného účastníka.
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
byl zastoupen advokátem pouze v řízení o kasační stížnosti, a proto mu přísluší náhrada
odměny za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy
o poskytování právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Odměna za jeden úkon činí podle §7 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu 1000 Kč.
Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k odměně za každý úkon přičíst 300 Kč na úhradu
hotových výdajů. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se jeho odměna o částku 546 Kč, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkovou částku náhrady nákladů řízení
ve výši 3146 Kč je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu