ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.113.2018:45
sp. zn. 2 As 113/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Lidl Česká republika v. o. s.,
se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, zastoupen JUDr. Zoltánem Pálinkásem, LL.M., advokátem
se sídlem Jindřišská 937/16, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2014,
č. j. MPO 39607/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 5 A 189/2014 – 60,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 5 A 189/2014 – 60,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 2. 9. 2014, č. j. MPO 39607/2014,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení
o žalobě celkem 7.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení
o kasační stížnosti celkem 9.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2014, č. j. MPO 39607/2014, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor živnostenský
a občanskoprávní (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2014,
č. j. MHMP-1068196/12/B/Fle-2184, kterým byla žalobci dle §8a odst. 7 zákona č. 40/1995 Sb.,
o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, v rozhodném znění (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), za spáchání
správních deliktů podle §8a odst. 3 písm. d) téhož zákona uložena pokuta ve výši 40.000 Kč
a dle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní
řád“), a §6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého zisku, v rozhodném
znění, uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Správních deliktů
se měl žalobce dopustit jako zpracovatel reklamy tím, že 1) v červnu 2012 zpracoval reklamu
na Omáčku na hamburgery, 450 ml za 32,90 Kč (dále jen „Omáčka“), šířenou na str. 3
reklamního letáku „Americký týden“ pro období od 9. 7. 2012 do 15. 7. 2012, 2) v červnu 2012
zpracoval reklamu na Žemle na Hot Dog, 250 g za 19,90 Kč (dále jen „Žemle“), šířenou na str. 4
reklamního letáku „Americký týden“ pro období od 9. 7. 2012 do 15. 7. 2012 (společně dále
jen „předmětné výrobky“), přičemž v těchto případech nebyly zveřejněny důvody, na jejichž
základě se mohl žalobce domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného podnikatele
schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků za cenu platnou pro dané
období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku, rozsahu reklamy a nabízené ceně,
ačkoliv se mohl domnívat, že výrobky nebudou zajištěny v dostatečném množství, což je nekalou
obchodní praktikou podle §4 odst. 3 ve vazbě na §5 odst. 3 a Přílohu č. 1 písm. d) zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně
spotřebitele“). Tím došlo k porušení zákazu reklamy, která je nekalou obchodní praktikou podle
zvláštního právního předpisu ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 3. 11. 2014 u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalobce v podané žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodu
nesprávné aplikace právní normy zakotvující tzv. vábivou reklamu ze strany správních orgánů
obou stupňů. Žalobce vytknul žalovanému, že svůj závěr o tom, že se dopustil vábivé reklamy,
nepodložil žádnými argumenty ani skutkovými zjištěními. Podle žalobce v době zpracování
reklamy nebyly žádné důvody, pro které by se mohl domnívat, že nebude schopen zajistit
dodávku výrobků za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství. Žalovaný nikterak
nevyvrátil výklad právní normy definující vábivou reklamu podaný žalobcem, totiž že povinnost
podnikatele „zveřejnit důvody, pro které není schopen zajistit dodávku“ je dispozicí právní
normy, která se uplatní pouze v případě naplnění příslušné hypotézy, tedy jestliže „se podnikatel
mohl domnívat, že nebude schopen tyto dodávky zajistit“. Splněním předpokladů této hypotézy
se však žalovaný vůbec nezabýval. Žalobce byl přesvědčen, že v době zpracování reklamy
neexistovaly žádné důvody, pro které by se mohl domnívat, že by pro spotřebitele neměl
být schopen zajistit přiměřené množství předmětných výrobků, neboť vycházel z modelu,
který využívá pro odhad přiměřeného množství akčního zboží pro připravované akce
(tzv. akční týdny), v němž pracuje s historickými údaji o nákupech prodávaného nebo obdobného
zboží, přičemž rozsah reklamy a cena byly obdobné jako při minulých akcích. Žalobce
dále popsal, jakým způsobem u jednotlivých druhů zboží odhadl přiměřené množství pro nyní
posuzovanou akci. Poukázal na skutečnost, že pro tuto akci připravil o cca 20 % větší množství
Omáček, než o jaké měli spotřebitelé zájem v rámci minulé slevové akce, přičemž skutečnost,
že se v rámci posuzované akce odprodalo celkem 79 % z takto žalobcem odhadnutého
přiměřeného množství tohoto zboží, jen dokládá správnost použitého modelu a fakt, že žalobce
připravil v rámci posuzované akce přiměřené množství tohoto produktu. Žemle žalobce doposud
neprodával, vycházel tedy z téhož modelu, ovšem přiměřené množství tohoto zboží
pro posuzovanou akci odhadl na základě historických údajů a odprodejích co nejpodobnějšího
výrobku, tj. Housek na hamburgery (dále jen „Houska“). Průměrný týdenní odprodej Housek
na jedné prodejně žalobce činil 27 ks, přičemž tyto housky považoval žalobce za substituční
výrobek, proto jako přiměřené množství na jednu prodejnu odhadl 20 ks Housek a 20 ks Žemlí,
čímž bylo na jednu prodejnu přichystáno v průměru 40 ks těchto substitučních výrobků,
tj. množství o cca 48 % větší, než kolik Housek se v průměru prodalo v minulosti na jedné
prodejně za jeden týden. Žalobce tvrdil, že odhad poptávky po určitém zboží na základě
historických údajů o odprodejích daného (či obdobného) akčního zboží v rámci obdobné akce
konané v minulosti a na základě tohoto stanovení přiměřeného množství je jediný možný
a logický způsob, jak lze zajistit, aby pro spotřebitele bylo akční zboží připraveno v přiměřené
míře.
[4] Správní orgány podle žalobce dále nezjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti, neboť se nezabývaly tím, zda byly naplněny podmínky pro aplikaci právní normy
zakotvující vábivou reklamu. Správní orgány se taktéž opomenuly vypořádat s tím, zda byly dány
podmínky pro aplikaci §8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy, tj. liberační důvody. Žalobce
označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, jelikož se žalovaný vůbec nebo řádně
nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, především nebyl řádně odůvodněn jeho výklad
vábivé reklamy a uložená sankce. Nakonec žalobce namítal nezákonný postup žalovaného
spočívající v tom, že se s ohledem na ustanovení §82 odst. 4 správního řádu odmítl zabývat
důkazy a tvrzeními, které žalobce předložil až v rámci odvolání, když se ovšem jednalo o řízení,
v jehož rámci mu měla být uložena povinnost.
[5] Městský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. V odůvodnění napadeného
rozsudku dal za pravdu správním orgánům, že je obecně známou skutečností, že obchodní
řetězce pořizují reklamní letáky ve velkém množství, tj. řádově v tisících kusech, a následně
je ponechávají zákazníkům k dispozici na prodejnách, taktéž je plošně distribuují do domů
či poštovních schránek osob bydlících v dosahu obchodu. Rozsah žalobcem uskutečněné reklamy
tak byl značný, neboť reklamou byl osloven velký počet spotřebitelů, přičemž městský soud
nepovažoval za potřebné v dané věci zjišťovat přesné množství vytištěných letáků pro jednotlivé
prodejny, neboť by se jednalo o zcela nadbytečnou činnost správních orgánů v rozporu
se zásadou procesní ekonomie. K povaze předmětných výrobků městský soud konstatoval,
že nabízené výrobky jsou potravinami, tj. zásadně zbožím krátkodobé spotřeby, které bylo
pro spotřebitele atraktivní svým provedením i vlastnostmi, jelikož se jednalo o tradiční výrobky
z Ameriky. Reklamní akce se konala v létě, kdy jsou v oblibě venkovní párty spojené s grilováním
a servírováním pokrmů tzv. rychlého občerstvení, k nimž bezesporu patří hamburgery a hot
dogy. Oba výrobky jsou vítanou součástí tohoto občerstvení. Městský soud zjistil, že žalobce
zajistil na prodejně v Brandýse nad Labem pouze 12 kusů Omáčky a 16 kusů Žemlí,
přičemž shodně se správními orgány shledal ve výše uvedeném množství nabízených výrobků
ve vztahu k rozsahu reklamy extrémní rozdíl. Tento rozdíl se projevil zejména v případě Omáčky
tím, že výrobek byl vyprodán již během prvních dvou dnů sedmidenní prodejní akce. Skutečnost,
že žalobce souběžně s prodejem Žemlí prodával i Housky, byla dle městského soudu pro právní
posouzení věci zcela irelevantní. Podstatným v dané věci totiž bylo pouze zajištění přiměřeného
množství Žemlí jako konkrétního výrobku propagovaného v reklamním letáku. Žalobce přitom
v reklamním letáku neupozornil na tento nepoměr, neuvedl, že se jedná o nabídku kvantitativně
extrémně omezenou, ani nebylo z jeho strany naznačeno, s jakým počtem výrobků mohou
spotřebitelé v provozovně zhruba počítat. Městský soud proto měl shodně se správními orgány
za to, že ani text „do vyprodání zásob“ v reklamním letáku nezbavuje žalobce povinnosti zajistit
přiměřené množství výrobku s ohledem na rozsah reklamy, cenu a povahu výrobku. Žalobce
byl povinen v případě, kdy věděl, že nebude schopen zabezpečit přiměřené množství výrobků,
zveřejnit v letáku konkrétní důvody, pro které nebude moci poptávku spotřebitelů po výrobcích
zajistit. Text v letáku byl formulován natolik neurčitě, že si z něj nemohl spotřebitel učinit žádnou
představu o konkrétním množství nabízených výrobků. Navíc každé zboží se zásadně prodává
až do „vyprodání zásob“. Námitku žalobce, že řádným způsobem provedl odhad poptávky
z historických dat odprodeje, čímž zajistil na prodejnách přiměřené množství výrobku, posoudil
městský soud jako zcela nedůvodnou. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu
bylo dle něj totiž podstatné, zdali žalobce svým jednáním reklamu vykazující znaky nekalé
obchodní praktiky zpracoval. V daném případě bylo rozhodující, že žalobce nezajistil přiměřené
zboží na prodejně a na tento nedostatek zákonem stanoveným způsobem spotřebitele
neupozornil. Zcela irelevantním tak pro posouzení vytýkaného jednání žalobce bylo subjektivní
přesvědčení žalobce, byť by bylo podloženo předchozím odhadem odprodeje, že svým jednáním
skutkovou podstatu správního deliktu nenaplní. Navíc dle názoru městského soudu nelze
při určení množství poptávaného zboží vycházet toliko z historických dat o jeho předchozích
prodejích. V této souvislosti je totiž zapotřebí vzít v potaz veškeré rozhodné okolnosti mající vliv
na poptávku zboží, například konkrétní lokalitu, kde je prodejna situována; roční období; módní
trendy, což v souvislosti s cenou, za kterou jsou výrobky prodávány, a způsobem, jakým jsou
propagovány, určuje poptávku spotřebitelů po konkrétních výrobcích. Historická data mohou
samozřejmě naznačit oblibu daného výrobku, z níž lze odhadnout, jaká bude po něm poptávka,
nicméně přiměřenost množství musí žalobce posoudit vždy jednotlivě na základě aktuální situace.
Městský soud sice přitakal žalobci, že nelze zákonnou definici tzv. vábivé reklamy vykládat jako
povinnost žalobce zajistit zboží pro každého, ovšem je zde zákonem stanovená povinnost zajistit
na prodejně přiměřené množství výrobků. Soud taktéž souhlasil se žalobcem, že nelze předejít
a připravit se na situaci, kdy v prodejně dojde k jednorázovému vykoupení určitého výrobku
majitelem jiného obchodu. Avšak pokud by žalobce zajistil přiměřené množství výrobků
na prodejně, nemohl by být postižen za jeho zcela neočekávané a jednorázové vykoupení.
[6] Skutkový stav věci považoval městský soud za zcela dostatečně zjištěný pro rozhodnutí
ve věci. Dle jeho názoru správní orgány nemají povinnost zjišťovat, zda jsou u žalobce dány
tzv. liberační důvody dle §8b odst. 1 zákona o regulaci reklamy. Soud ovšem dal za pravdu
žalobci, že řízení o správním deliktu je řízením, ve kterém může být účastníkovi uložena
povinnost, a proto nelze v odvolacím řízení odmítnout nová tvrzení účastníka nebo jeho návrh
na provedení dalších důkazů; brání tomu §82 odst. 4 správního řádu a judikatura Nejvyššího
správního soudu. Žalovaný tedy ve správním řízení pochybil, když odmítl nové tvrzení i důkaz
předložené žalobcem v odvolacím řízení s odůvodněním, že se jedná o nepřípustné novoty. Soud
však toto pochybení nepovažoval za natolik podstatné, aby bylo způsobilé ovlivnit zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se s novým tvrzením o možnosti nakoupit
substituční výrobek, tj. Housky, vypořádal, když konstatoval, že Housky i Žemle mohou být sice
substitučním výrobkem, nikoli však rovnocenným, jelikož jsou určeny pro vložení jiného
výrobku. K námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí
pro nevypořádání odvolacích námitek žalovaným pak městský soud uvedl, že z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vypořádal veškeré odvolací námitky zcela
dostatečným způsobem.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel tvrdí, že městský soud stejně jako žalovaný pochybili, když se vůbec nezabývali
tím, zda v době zpracování reklamy existovaly důvody, pro které se stěžovatel mohl domnívat,
že nebude schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků za cenu platnou
pro dané období a v přiměřeném množství. Podle stěžovatele žádné takové důvody dány nebyly.
Toto stěžovatelovo přesvědčení vychází z modelu, který využívá pro odhad přiměřeného
množství akčního zboží pro připravované akce (tzv. akční týdny). Podle stěžovatele
je odhadování poptávky po příslušném zboží na základě historických údajů o prodeji daného,
případně obdobného zboží jediným logickým způsobem, jak lze zajistit, aby pro příslušnou akci
bylo připraveno přiměřené množství akčního zboží, když rozsah reklamy a cena jsou obdobné
jako při minulých akcích. Na základě analýzy historických údajů o prodeji příslušného zboží
je totiž možné zjistit, zda poptávka po příslušném zboží byla vysoká, či nízká, a tomu následně
přizpůsobit odhad, jaká bude pravděpodobně poptávka po příslušném zboží v rámci plánované
akce. Správnost tohoto modelu pro zjištění přiměřeného množství pro plánovanou akci ověřuje
stěžovatel mimo jiné i tak, že na několika svých prodejnách navýší takto zjištěné přiměřené
množství o 50 % až 100 %. Dle odprodejů tohoto akčního zboží na těchto vybraných prodejnách
tak stěžovatel může ověřit, zda jím odhadnutá poptávka odpovídala skutečnosti,
anebo zda překročila odhad a bylo možné realizovat prodej většího množství zboží,
než které bylo jako přiměřené na základě dostupných dat v okamžiku zpracování reklamy
odhadnuto. Stěžovatel neměl důvod se v době zpracování reklamy domnívat, že nebude schopen
zajistit dodávku předmětných výrobků, přičemž v takovém případě neměl proto ani povinnost
uvádět v reklamě zpracované pro předmětné výrobky žádné důvody, pro které by se mohl
domnívat, že nebude schopen zajistit jejich dodávku v přiměřeném množství. Podle stěžovatele
nemohlo dojít k naplnění hypotézy, a tedy ani následné aplikaci dispozice normy stanovené
v příloze č. 1 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením městského
soudu, že klíčová zákonem stanovená povinnost stěžovatele jakožto prodávajícího je zajistit
na prodejně přiměřené množství výrobků. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon žádnou takovou
povinnost nestanoví, pouze zakotvuje notifikační povinnost prodávajícího uvést důvody
v případech, kdy by se mohl domnívat, že nebude schopen zajistit dodávku. Tvrzení soudu
a žalovaného o tom, že se dopustil zpracování vábivé reklamy, nemohou dle stěžovatele obstát,
neboť městský soud nesprávně aplikoval ustanovení Přílohy č. 1 písm. d) zákona o ochraně
spotřebitele, a stejně jako žalovaný tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že se stěžovatel
dopustil vábivé reklamy.
[9] Správní orgány dle stěžovatele nepostupovaly při vydávání svých rozhodnutí v souladu
s §3 a §50 odst. 3 správního řádu, když nezjistily skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti.
Nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav spatřuje stěžovatel v tom, že správní orgány
nezjistily, že v posuzované věci nebyly dány žádné důvody, pro které se stěžovatel mohl
domnívat, že nebude schopen zajistit výrobky v přiměřeném množství vzhledem k jejich povaze,
ceně a rozsahu reklamy. Správní orgány pouze konstatovaly, že stěžovatel nezveřejnil důvody
pro domněnku tvrzené nepřiměřenosti množství výrobku, aniž by pro to měly jakékoliv
argumenty nebo skutková zjištění.
[10] Dále stěžovatel poznamenal, že je přesvědčen, že pokud se jedná o jeho odpovědnost
za posuzované správní delikty, je třeba na něj pohlížet jako na jednoho podnikatele,
resp. právnickou osobu, neboť zákon o regulaci reklamy přičítá delikty vždy pouze právnické
osobě, stejně jako i zákon o ochraně spotřebitele vždy pouze podnikateli jako celku. V tomto
ohledu jsou proto irelevantní tvrzení městského soudu, že měl stěžovatel přerozdělit své zboží
do provozoven, kde již bylo zboží v akci vyprodáno. Tato argumentace je navíc lichá i proto,
že příslušného správního deliktu se lze dopustit pouze v okamžiku zpracování dané reklamy,
nikoliv až následně, kdy mělo údajně docházet k přerozdělování zboží. Jedině v okamžiku
zpracování takové reklamy totiž může stěžovatel zveřejnit důvody, pro které se domnívá,
že nebude schopen zajistit dodávku zboží.
[11] Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením rozsahu reklamy správními orgány,
které bez jakýchkoliv doložitelných skutkových zjištění prohlašují, že reklama stěžovatele
byla zpracována ve velmi velkém rozsahu a oslovila velké množství potencionálních spotřebitelů.
Stěžovatel odmítá tvrzení městského soudu, že nebylo nutné zjišťovat přesný počet vytištěných
letáků pro jednotlivé prodejny, neboť při posuzování skutkové podstaty vábivé reklamy
se na rozsah reklamy správní orgány výslovně odvolávají, a proto by měl být tento zásadní bod
ze strany správních orgánů řádně a přesvědčivě kvantifikován.
[12] Stěžovatel brojil taktéž proti tomu, že při posuzování počtu kusů Žemlí odmítl městský
soud přihlédnout ke skutečnosti, že s nimi byl souběžně prodáván substituční výrobek,
a to Housky, a započítat počty kusů tohoto substitučního produktu při posuzování přiměřeného
počtu Žemlí. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že v posuzovaném případě měl soud přihlédnout
a započítat i počet Housek, neboť jejich souběžný prodej bezesporu ovlivňuje odprodej Žemlí
ze strany spotřebitelů.
[13] V neposlední řadě považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný,
neboť městský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami obsaženými v žalobě. Městský
soud nezpochybnil stěžovatelův výklad právní normy definující vábivou reklamu. Z odůvodnění
rozsudku tak není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že v okamžiku zpracování reklamy
pro posuzované akce existovaly důvody, pro které se stěžovatel mohl domnívat, že nebude
schopen zajistit výrobky v přiměřeném množství vzhledem k jejich povaze, ceně a rozsahu
reklamy. Závěr soudu, že za nejzávažnější správní delikt považuje zpracování vábivé reklamy
na výrobek Omáčka, neboť se jedná o ingredienci do velmi populárních a oblíbených pokrmů
rychlého občerstvení, nepovažuje stěžovatel za dostatečné zdůvodnění, proč právě závažnost
tohoto správního deliktu je vyšší než závažnost ostatních správních deliktů. V důsledku absence
úvah a posouzení závažnosti jednotlivých správních deliktů považuje žalobce i odůvodnění výše
sankce za nedostatečné.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil
všechna svá tvrzení již v průběhu odvolacího řízení a následně rovněž v rámci žaloby, přičemž
žalovaný v této souvislosti plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na obsah
svého vyjádření k žalobě a taktéž na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu,
přičemž ze všech těchto pramenů hojně citoval.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel
uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Dle §2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama, „která je nekalou
obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu“. Dle §4 odst. 3 in fine zákona o ochraně
spotřebitele jsou nekalými praktikami „zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky“. Dle §5 odst. 3
téhož zákona „klamavou obchodní praktikou je vždy praktika uvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu“.
Ustanovení přílohy 1 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele pak stanoví, že „obchodní praktiky
jsou vždy považovány za klamavé, pokud prodávající nabízí ke koupi výrobky nebo služby za určitou cenu,
aniž by zveřejnil důvody, na jejichž základě se může domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného
podnikatele schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků nebo služeb za cenu platnou pro dané
období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze výrobku nebo služby, rozsahu reklamy a nabízené ceny
(vábivá reklama).“
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu shrnutou v bodě 13 tohoto rozhodnutí, kterou stěžovatel spatřoval v tom,
že se městský soud nevypořádal se všemi námitkami obsaženými v žalobě. Stěžovatel dále
nepovažoval odůvodnění napadeného rozsudku za dostatečné v tom směru, proč právě
nedostatečné množství Omáčky bylo posouzeno jako nejzávažnější správní delikt. Pokud jde
o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou
judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64,
nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna v tomto rozsudku citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, zdůrazňuje,
že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit
tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost
se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá
zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost
přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno”.
Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (všechna v tomto
rozsudku citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z www.usoud.cz), platí,
že „je-li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami
se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost.
Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku
naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního
soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí,
že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý
argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.”
[20] V projednávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal takové vady napadeného
rozsudku městského soudu, které by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů. Kasační stížností napadený rozsudek je srozumitelný, jeho odůvodnění
je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl způsobem
uvedeným ve výroku rozhodnutí. Městský soud se s veškerými námitkami vznesenými
stěžovatelem v žalobě řádně vypořádal a své závěry odůvodnil, což platí i v případě hodnocení
nedostatku Omáčky jako závaznějšího správního deliktu, nakonec však za oba totožné správní
delikty bylo stěžovateli možno uložit pokutu dle téhož ustanovení ve stejném rozmezí, proto toto
posouzení pro účel absorpční zásady konkrétně v nyní projednávaném případě nehrálo fakticky
žádnou roli. Námitce stěžovatele, že se městský soud nezabýval tím, zda v době zpracování
reklamy existovaly důvody, pro které se stěžovatel mohl domnívat, že nebude schopen zajistit
dodávku uvedených nebo rovnocenných výrobků za cenu platnou pro dané období
a v přiměřeném množství, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z obsahu napadeného rozsudku
totiž vyplývá, že městský soud při posouzení věci zohlednil skutečnosti, které byly dány již v době
zpracování reklamy, tj. rozsah reklamy, charakter a množství inzerovaného zboží, cenu, za kterou
bylo zboží nabízeno, a vypořádal se rovněž s poukazem stěžovatele na skutečnost, že na letácích
bylo uvedeno, že zboží se prodává do „vyprodání zásob“. Samotný nesouhlas stěžovatele
se způsobem vypořádání jeho námitek ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nedostatek důvodů. Stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, stejně jako neshledal vady, k nimž by podle
§109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Námitce stěžovatele popsané v bodě 9 tohoto rozhodnutí, totiž že správní orgány řádně
nezjistily skutkový stav, Nejvyšší správní soud taktéž nepřisvědčil. Správní orgány zajistily
dostatek podkladů a důkazních prostředků, z nichž spolehlivě vyplývá skutkový stav, a které
jim umožňovaly ve věci rozhodnout. Ani sám stěžovatel, jakkoliv nesprávně zjištěný skutkový
stav tvrdí, ve skutečnosti toto neuvádí, neboť argumentace, že správní orgány „nezjistily,
že v posuzované věci nebyly dány žádné důvody, pro které se stěžovatel mohl domnívat, že nebude schopen zajistit
výrobky“ fakticky směřuje na nesprávné právní posouzení, neboť ve správním spise jsou obsaženy
informace o podnikatelské úvaze stěžovatele a jím aplikované metodě odhadu přiměřeného
množství akčního zboží na základě historických zkušeností, včetně konkrétních číselných údajů.
Skutečnost, že správní orgány tento skutkový stav dle přesvědčení stěžovatele nesprávně
posoudily, nelze zaměňovat s nesprávně zjištěným skutkovým stavem.
[22] Nejvyšší správní soud se skutkově obdobnou otázkou již zabýval v rozsudku ze dne
31. 5. 2018, č. j. 4 As 123/2018 – 48, a to dokonce v řízení s týmž stěžovatelem i žalovaným,
přičemž předmětem řízení byla pokuta uložená za tentýž správní delikt údajné tzv. vábivé
reklamy dle přílohy 1 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud v odstavcích
38 - 42, 56, 58 a 60 citovaného rozsudku k této problematice uvedl následující:
[23] „Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné předeslat, že v tržním hospodářství
jsou podnikatelé, tj. i retailoví prodejci zboží, zpravidla vystaveni tvrdé konkurenci, která je nutí k tomu,
aby při obchodování postupovali pokud možno co nejefektivněji ve všech ohledech, tj. i v tom směru, aby maximální
množství nakoupeného zboží prodali, tj. aby nebylo nutno neprodané zboží likvidovat. V některých případech
(např. při zavádění prodejů nového zboží) může být poměrně složité předem přesně odhadnout poptávku
po určitém zboží, tj. jaké množství zboží bude nutné mít k dispozici, aby byli uspokojeni všichni případní
zákazníci. S přihlédnutím k uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že k zásahům veřejné moci
do autonomní sféry prodávajících v podobě trestání pokutami za správní delikt vábivé reklamy by mělo docházet
pouze ve zjevných, odůvodněných a potřebných případech, kdy prodávající nabízí ke koupi výrobky nebo služby
již s vědomím, že nebude schopen uspokojit poptávku po nich, a především se tímto způsobem snaží nalákat
zákazníky do své prodejny, aby nakoupili jiné zboží než inzerované. Nelze však takto konstruovat jakousi
objektivní odpovědnost prodejce za to, že inzerované zboží bude ve všech obchodech a po celou dobu prodeje
bezvýjimečně k dostání. Situace, kdy prodávající intenzitu své reklamy a poptávku po zboží pouze nedostatečně
vyhodnotí (přestože postupoval s náležitou profesionální péčí [srov. čl. 2 písm. h) směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách], v důsledku čehož ho nebude mít dostatek pro všechny
zákazníky, zároveň však bude pro běžného zákazníka fakticky možné zboží koupit po přiměřeně dlouhou dobu,
by neměla být klasifikována jako vábivá reklama. Nejvyšší správní soud tak má za to, že skutkovou podstatu
vábivé reklamy je třeba aplikovat na případy, kdy je mezi rozsahem reklamy, následnou poptávkou po výrobcích
a množstvím výrobků, které má prodávající k dispozici, zjevný nepoměr, který není možné vysvětlit
např. podnikatelskou úvahou.
[24] Zdejší soud dále konstatuje, že stejně jako městský soud nepovažoval za nutné podrobně se zabývat
rozsahem reklamy, neboť je obecně známo, že reklamní letáky stěžovatele, jakožto velkého obchodního řetězce,
jsou distribuovány širokému a početnému okruhu potenciálních zákazníků. Stěžovatel sice v kasační stížnosti
nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že byla zpracována ve velmi velkém rozsahu a oslovila velké množství
potenciálních spotřebitelů a odmítá závěr městského soudu, že nebylo nutné zjišťovat přesný počet vytištěných
letáků pro jednotlivé prodejny, nenabízí však žádné konkrétní tvrzení, jímž by závěry správních orgánů
a městského soudu ohledně množství distribuovaných letáků vyvrátil.
[25] Dosavadní judikatura, v níž správní soudy dospěly k závěru, že se jedná o vábivou reklamu, se vztahuje
k případům, kdy bylo zcela zjevné a nepochybné, že se jedná o tuto formu reklamy s ohledem na vysokou intenzitu
reklamy a zároveň extrémně malé množství nabízeného zboží, které měl prodávající k dispozici. Ve věci,
v níž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 46 A 59/2013 – 58, se jednalo
o případ, kdy množství dostupného zboží (18 ks, 2 ks a 3 ks) bylo ve zcela zjevném nepoměru k množství
distribuovaných letáků, které u výrobku „víno RIOJA“ přesáhlo 11 000 ks, u výrobku „zahradní houpačka“
dokonce 18 000 ks a u výrobku „granule Pedigree“ 4 000 ks. Žalobce navíc nevysvětlil, na základě
čeho se domníval, že bude mít zboží dostatečné množství. Ve věci, v níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 15. 1. 2010, čj. 5 Ca 7/2007 – 35, č. 2320/2011 Sb. NSS, se jednalo o případ, kdy stěžovatel měl
v prodejně k dispozici pouze dva kusy bezdrátového digitálního telefonu, v situaci, kdy reklamu na toto zboží
obdržely řádově stovky až tisíce zákazníků.
[26] Rovněž dokument vypracovaný Evropskou komisí „Pokyny pro provedení/uplatňování směrnice
2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách [COM(2016) 320 final]“ dostupný v systému EUR-LEX
uvádí podobné zjevné příklady vábivé reklamy: inzerci realitní kanceláře nabízející byty za cenu, za kterou však
reálně žádný byt nebyl k mání. I tento dokument zdůrazňuje, že je třeba posuzovat každý případ individuálně
ve vztahu ke všem okolnostem věci.
[27] V posuzované věci se o takto jednoznačný případ nejednalo. Stěžovatel totiž výše uvedenou tabulkou
přiloženou k odvolání konkrétně doložil, že neměl k dispozici nepřiměřeně malé množství zboží a zároveň popsal
a doložil svou podnikatelskou úvahu, jakým způsobem určil přiměřené množství akčního zboží. Použitý postup,
kdy stěžovatel vychází z historických dat prodeje stejných či obdobných výrobků považuje Nejvyšší správní soud
za logický a v rámci možností objektivní. … Množství zboží, které měl stěžovatel k dispozici na uvedených
prodejnách, sice bylo ještě nižší než množství, které měl stěžovatel průměrně k dispozici na jednu prodejnu.
Tuto skutečnost je však podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba hodnotit spíše ve prospěch stěžovatele,
neboť nasvědčuje tomu, že stěžovatel se snažil v rámci svých prodejen zboží distribuovat co nejefektivněji
s přihlédnutím k velikosti města, v němž se nachází jeho prodejny, a velikosti těchto prodejen, neboť z povahy věci
vyplývá, že čím větší město, tím více se v něm nachází potencionálních zákazníků.
[28] Vždy je třeba hodnotit zjištěné skutečnosti jednotlivě i v souvislostech. Pokud se prodej určitého výrobku
a reklama na tento výrobek týká více prodejen, je třeba hodnotit situaci z hlediska možného spáchání deliktu
vábivé reklamy ve všech prodejnách zahrnutých do prodeje určitého výrobku celkově ve spojení se situací
v jednotlivých prodejnách. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, který nepřisvědčil
argumentaci stěžovatele, že v případě broskví ani nedošlo k jejich vyprodání v rámci celé České republiky,
s odůvodněním, že v případě posuzovaného správního deliktu byl rozhodující pouze počet broskví v konzervě
dodaný do provozovny ve Voticích, neboť pouze k této provozovně bylo vztaženo spáchání správního deliktu.
Situaci v jednotlivé prodejně samu o sobě nepovažuje Nejvyšší správní soud za rozhodující pro závěr o spáchání
správního deliktu např. také proto, že snadno může dojít k situaci, kdy prodávající dodá dostatečné množství
zboží, avšak v důsledku toho, že některý ze zákazníků si tohoto zboží koupí neočekávaně značné množství,
na ostatní zákazníky zboží prakticky v dané prodejně nezbude. V případě stěžovatele, který podniká ve stovkách
prodejen, může k takové situaci dojít poměrně snadno. Přitom je zřejmé, že v takovém případě se o vábivou
reklamu nejedná. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tudíž třeba hodnotit situaci na jednotlivých
prodejnách v kontextu celkové situace, tj. celkový rozsah reklamy, množství zboží, které má prodávající
k dispozici, a jeho cenu.
[29] Z výše uvedených skutečností a hledisek vycházel Nejvyšší správní soud při posouzení otázky,
zda se stěžovatel dopustil vábivé reklamy. Stěžovatel pro shora uvedené prodejny distribuoval poměrně velké
množství letáků – řádově tisíce až desetitisíce. Reklamu zadanou stěžovatelem proto lze označit za poměrně
rozsáhlou a intenzivní. Zboží, které měl stěžovatel k dispozici, bylo nabízeno za atraktivní cenu (cenu nižší
než u ostatních prodejců), bylo na kontrolovaných prodejnách stěžovatele vyprodáno za jeden až tři dny,
a nepostačovalo tudíž na celou dobu prodejní akce trvající jeden týden. Převážná většina zboží byla distribuována
v předvánoční čas, kdy je obecně po zboží vyšší poptávka. Většina posuzovaného zboží byla prodána
(v republikovém vyhodnocení z 96 %, 97 % a 99 %), což podle názoru Nejvyššího správního soudu potvrzuje
skutečnost, že stěžovatel celkově neměl k prodeji dostatečné množství zboží, neboť takto vysokých čísel prodeje
lze dosáhnout pouze vyprodáním zboží na většině prodejen. Tyto skutečnosti opravdu indikují, že mohlo dojít
k naplnění skutkové podstaty vábivé reklamy. Ve prospěch stěžovatele však lze hodnotit skutečnost, že v rámci
předmětné akce prodal pouze 53 % broskví v konzervě, neboť toto množství prodaného zboží svědčí
o tom, že ho stěžovatel měl pro celou akci připraveno dostatečné množství. Výše uvedené množství zboží
v kontrolovaných prodejnách i průměr na jednotlivé prodejny při zohlednění jeho atraktivní ceny, rozsahu reklamy,
doby prodeje zboží a doby jeho vyprodání považuje Nejvyšší správní soud z hlediska naplnění skutkové podstaty
správního deliktu vábivé reklamy za hraniční. Zároveň se však nejednalo o případ, kdy by stěžovatel
měl k prodeji nabízeného zboží tak málo, že by jej běžný spotřebitel prakticky vůbec neměl možnost zakoupit.
Ostatně jak bylo výše uvedeno, samotná skutečnost, že v části rozhodného období nebo na některé jednotlivé
prodejně bylo inzerované zboží fakticky vyprodáno, nemůže vést k automatickému závěru o spáchání správního
deliktu.
[30] Pro učinění závěru o spáchání správního deliktu vábivé reklamy je ovšem podstatné, zda stěžovatel,
pokud by postupoval s profesionální péčí, měl při zpracování reklamy důvod domnívat se, že množství nabízeného
zboží nebude přiměřené. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel předestřel racionální argumentaci, zdůvodnil
a konkrétními číselnými údaji doložil svou podnikatelskou úvahu, na základě které pro prodejní akce připravil
právě výše uvedené množství zboží. Tuto úvahu lze pokládat za rozumně očekávatelnou a logickou, odpovídající
poctivým obchodním praktikám a obecným zásadám dobré víry, a nevybočující tedy z právními předpisy
požadovaného standardu profesionální péče. Ve prospěch stěžovatele je rovněž třeba zohlednit, že v textu
reklamních letáků uvedl, že nabídka platí po dobu akce nebo do vyprodání zásob, čímž dal zákazníkům
dostatečně zřetelně najevo, že nabízeného zboží nemá k dispozici neomezené množství a že může být zcela
vyprodáno již v průběhu prodejní akce. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se stěžovatel správního
deliktu vábivé reklamy nedopustil, a plně přisvědčil námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán i městský soud
nesprávně aplikovaly přílohu č. 1 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele a dospěly k nesprávnému právnímu
závěru, že se stěžovatel dopustil vábivé reklamy.“
[31] Nejvyšší správní soud se v nyní projednávané věci nemá důvod odchýlit od své dřívější
výše citované judikatury. V tomto případě u prvního z výrobků, tj. Omáčky, stěžovatel
při odhadování přiměřeného množství pro posuzovanou akci vycházel ze skutečnosti,
že pro předcházející prodejní akci v roce 2011 bylo pro spotřebitele přichystáno 8.820 kusů
těchto omáček, přičemž z toho množství bylo odprodáno cca 4.200 kusů, tj. cca 48 % zboží.
Stěžovatel se proto rozhodl v následující (nyní posuzované) prodejní akci v roce 2012 adekvátně
snížit odhad přiměřeného množství Omáčky, a to tak, že přiměřené množství odhadl
na 5.040 kusů tohoto výrobku. Pro posuzovanou akci tak stěžovatel připravil o cca 20 % větší
množství Omáček, než o jaké měli spotřebitelé zájem v rámci minulé akce. Z tohoto celkového
připraveného množství se nakonec odprodalo 79 % všech Omáček. Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelem učiněná podnikatelská úvaha byla zcela oprávněná, rozumná a logická,
přičemž se snažila balancovat mezi zájmem na uspokojení co možná nejširší škály potenciálních
kupujících ze strany spotřebitelů a zájmem na minimalizaci zbytků akčního zboží, které by nebylo
v rámci prodejní akce odkoupeno. Stěžovatel vycházel z historických údajů a počtu týchž
odprodaných výrobků v minulé prodejní akci, tento stav však bez dalšího nepřevzal, ale ještě
přiměřeně navýšil. Vzhledem k tomu, že reklama byla stěžovatelem vytvořena a distribuována
pro celou síť jeho prodejen na území celé České republiky, je nutné vycházet i z výsledků
prodeje v rámci celého tohoto území, přičemž odprodáno bylo těchto 79 % Omáček, pročež
je dle Nejvyššího správního soudu třeba dát stěžovateli za pravdu, že jím připravené množství
výrobků bylo přiměřené, založené na legitimní podnikatelské úvaze. Dle Nejvyššího správního
soudu se proto stěžovatel nemohl v okamžiku, kdy zadával ke zpracování předmětnou reklamu,
tj. reklamní leták na příslušný Americký týden, domnívat, že nebude schopen zajistit přiměřené
množství těchto výrobků, neboť tomu nenasvědčovaly žádné objektivní okolnosti. Konečně
takové skutečnosti krom obecných tvrzení o oblíbenosti potravin rychlého občerstvení
a grilování v letních měsících neuvádí ani samy správní orgány a městský soud. A to přesto,
že reálná možnost osoby páchající tento správní delikt se domnívat, že existují důvody, pro které
nebude tohoto zajištění schopen, je podmínkou naplnění příslušné skutkové podstaty správního
deliktu. Sama skutečnost, že v prodejně stěžovatele v Brandýse nad Labem byly tyto Omáčky
vyprodány již druhý den týdenní prodejní akce, není dostatečná pro uznání viny ze spáchání
tohoto správního deliktu, neboť naplnění skutkové podstaty nelze vztahovat k situaci pouze
na jedné prodejně, nýbrž je třeba je hodnotit v souvislostech celého inzerovaného území.
Nejvyšší správní soud proto posoudil tuto kasační námitku stěžovatele jako důvodnou. Rozsudek
městského soudu ani rozhodnutí žalovaného z tohoto hlediska nemůže obstát.
[32] Nadto Nejvyšší správní soud k druhému z výrobků, tj. Žemlím, konstatuje, že nesouhlasí
se zcela kategorickým názorem městského soudu, totiž že „skutečnost, že žalobce souběžně s prodejem
Žemlí prodával výrobek Houska, je pro právní posouzení věci zcela irelevantní.“ Nejvyšší správní soud však
dává správním orgánům i městskému soudu za pravdu, že Houska a Žemle zcela jistě nejsou
substitučním zbožím, jak tvrdí stěžovatel, neboť každá z těchto potravin slouží k přípravě
odlišného pokrmu, tj. hamburgerů a hot dogů, které nejsou zaměnitelnými produkty jenom
proto, že společně spadají do širší kategorie tzv. rychlého občerstvení. Je třeba ovšem připustit,
že nějakým způsobem se tyto potraviny při souběžném prodeji budou ekonomicky ovlivňovat,
rozhodně se však nelze v rámci rozumné a řádné podnikatelské úvahy s profesionální péčí
domnívat, že je lze jakožto zastupitelné zboží sčítat, jak to učinil stěžovatel.
[33] Bude proto na správních orgánech, aby ve správním řízení znova, ve světle výše
citovaných právních závěrů Nejvyššího správního soudu, posoudily pouze to, zdali stěžovatel
postupoval při odhadu naskladněného množství Žemlí s profesionální péčí a s ohledem
na všechny skutkové okolnosti, podnikatelské zkušenosti a ekonomické teorie měl v okamžiku
zpracování reklamy důvod se domnívat, že množství nabízených Žemlí nebude přiměřené,
či nikoliv. Správní orgány budou muset zohlednit všechny úvahy, jež vedly stěžovatele ke zvolení
počtu nabízených kusů Žemlí, stejně jako skutečnost, že tohoto produktu na území České
republiky prodalo celkem 98 % připraveného zboží. Lze tak uzavřít, že pouze ve vztahu
k Žemlím zůstává otevřen prostor pro případný postih za správní delikt.
[34] Dalšími kasačními námitkami stěžovatele se již Nejvyšší správní soud za této procesní
situace nepovažoval za nezbytné zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě
však byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a městský soud by v novém žalobním
řízení nemohl učinit nic jiného, než toto rozhodnutí zrušit. Proto povaha věci umožňuje,
aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám rozhodl a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 věty
první, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s. současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil pro nezákonnost
také rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu
s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[36] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, musel rozhodnout
o nákladech řízení před městským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel měl v řízení úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů v obou
soudních řízeních.
[37] Uplatnitelné náklady řízení o žalobě se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku
ve výši 3.000 Kč za žalobu proti rozhodnutí žalovaného a dále z nákladů právního zastoupení.
V řízení před krajským soudem má žalobce právo na náhradu odměny za právní zastupování
za jeden úkon jeho zástupce - převzetí zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif], ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu],
neboť žalobu podal zaměstnanec žalobce, nikoliv advokát, odměna za tento úkon mu proto
nepřísluší. Žalobce má též právo na náhradu hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce žalobce
je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající
této dani, tj. o 21 % z částky 3.400 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Za řízení před městským soudem
má proto žalobce právo na náhradu nákladů v částce celkem 7.114 Kč.
[38] V řízení před Nejvyšším správním soudem má žalobce, vedle zaplaceného soudního
poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, právo na náhradu odměny za jeden úkon
jeho zástupce podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, tj. podání kasační stížnosti,
ve výši 3.100 Kč za tento úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu].
Žalobce má dále právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatele je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů
zvyšují o částku odpovídající této dani, tj. o 21 % z částky 3.400 Kč, celkem tedy 4.114 Kč.
Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v částce celkem 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu