ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.154.2017:53
sp. zn. 2 As 154/2017 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: PaedDr. J. V.,
zast. Mgr. Zuzanou Mládkovou, advokátkou se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016, č. j. KrÚ 55383/2016/ODSH/13,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 12. 4. 2017, č. j. 52 A 91/2016 – 55,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
12. 4. 2017, č. j. 52 A 91/2016 – 55, se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 27. 7. 2016,
č. j. KrÚ 55383/2016/ODSH/13, a rozhodnutí Magistrátu města Pardubic
ze dne 23. 6. 2016, č. j. OSA/P-602/16-D/17, ve znění opravného rozhodnutí
ze dne 13. 7. 2016, č. j. OSA/P-602/16-D/22, se zru š u j í a věc se v rac í
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti v celkové výši 21 600 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Zuzany Mládkové, advokátky se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu
[1] Jádrem sporu je otázka, zda žalobce byl odpovědný za správní delikt – řízení vozidla
(jízdního kola) v tzv. stavu vylučujícím způsobilost [§125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu)], jestliže správní orgány postavily závěr o vině na první ze dvou provedených
orientačních dechových zkoušek, která (po odečtení tolerančních hodnot) přesáhla judikatorně
určenou hranici 1 ‰ alkoholu.
II. Přehled dosavadního řízení
[2] Níže následuje stručný přehled dosavadního řízení před správními orgány a správními
soudy. Tato řízení jsou podrobněji popsána v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 As 154/2017 – 44 (viz odstavce [1] až [15]), na nějž soud tímto
také odkazuje.
[3] Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 23. 6. 2016,
č. j. OSA/P-602/16-D/17, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 7. 2016,
č. j. OSA/P-602/16-D/22, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Žalobce spáchal předmětný přestupek
tím, že dne 25. 4. 2016 v době okolo 23:55 hod. v Pardubicích na ul. Hradecká u domu
č. p. 147 jel na pánském jízdním kole ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím
alkoholického nápoje, kdy se na výzvu policisty podrobil dechové zkoušce přístrojem
Dräger s výsledkem 1,34 ‰ alkoholu, dále se podrobil opakované dechové zkoušce stejným
přístrojem s výsledkem 1,23 ‰ alkoholu, s ohledem na maximální dovolenou chybu použitého
analyzátoru a nejistotu přepočtu získaného výsledkem měření byla hladina alkoholu získaná
dechovou zkouškou stanovena na 1,07 ‰ alkoholu. Žalobce tedy v provozu na pozemních
komunikacích v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích
řídil vozidlo (jízdní kolo) v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové
látky, po kterou byl ještě pod jeho vlivem. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši
25 000 Kč.
[4] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), v níž navrhoval zrušení rozhodnutí
žalovaného. Obsahem jeho žalobních námitek byly především pochybnosti ohledně hodnocení
výsledků orientačních dechových zkoušek, z nichž správní orgán dovodil, že v krvi žalobce
bylo v den spáchání přestupku 1,07 ‰ alkoholu. Pokud by správní orgán postupoval správně,
měl od nejnižší naměřené hodnoty, tj. 1,23 ‰, odečíst hodnotu 0,24 ‰. Prokazatelně zjištěnou
hodnotou pro účely rozhodnutí je tak hodnota 0,99 ‰ v krvi (tj. pod judikatorně určenou hranicí
pro určení stavu vylučujícího způsobilost ve výši 1 ‰ – pozn. soudu). Žalobce má za to, že bylo třeba
posuzovat i to, že se nacházel ve velice dobré fyzické kondici, jel na dobře osvětlené ulici, nebyl
přítomný další účastník provozu, žalobce nezpůsobil nehodu, nedošlo ke škodě na majetku, jízdní
kolo odpovídalo výbavě dle platných právních předpisů a žalobce nebyl trestně stíhán.
[5] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Měl
za to, že v projednávané věci byla dostatečně prokázána vina žalobce.
III. Kasační stížnost
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a rozhodnutí žalovaného.
[7] Nejvýznamnější kasační námitka polemizuje s názorem krajského soudu opřeným
o dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, že při posuzování naměřených
hodnot získaných orientační dechovou zkouškou je třeba vycházet z první naměřené hodnoty
a od této odečíst patřičnou odchylku pro zjištění množství alkoholu v krvi. Právní předpisy
neupravují, ze které z naměřených hodnot má správní orgán při rozhodování vycházet. Stěžovatel
citoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011, č. j. 2 As 56/2011 – 79,
a ze dne 8. 8. 2016, č. j. 10 As 137/2016 – 37, které uvádějí, že rozhodující je hodnota první
dechové zkoušky, neboť ta byla provedena nejblíže době řízení. Podle jeho názoru ovšem
tato rozhodnutí v tomto směru postrádají bližší odůvodnění a odkazy na další obdobnou
judikaturu.
[8] V daném případě byla stěžovateli naměřena nejprve hodnota 1,34 ‰ v krvi, poté 1,23 ‰.
Stěžovatel uvádí, že pokud by druhé měření orientační dechovou zkouškou prokázalo
vyšší míru alkoholu v krvi (při zachování odchylky 10 %), považoval by závěr správních orgánů
o tom, že byla prokazatelně překročena hladina 1 ‰ v krvi stěžovatele, za zákonný a doložený.
V daném případě ale druhé měření ukázalo hodnotu alkoholu zásadně nižší. Při krátkém odstupu
provedených měření orientační dechové zkoušky (6 minut a 13 sekund) nemohla hodnota v krvi
stěžovatele klesnout v důsledku absorpce alkoholu o hodnotu 0,11 ‰. Je zde tedy dána důvodná
pochybnost o tom, zda skutečně naměřená hodnota alkoholu v krvi (po odečtení odchylek)
přesáhla hodnotu jednoho promile [a tedy zda byl stěžovatel ve stavu vylučujícím způsobilost
ve smyslu §125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu – pozn. soudu].
[9] V kasační stížnosti dále předložil námitku nezákonnosti napadeného rozsudku, jenž měl
z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného zrušit. Z odůvodnění obou rozhodnutí
správních orgánů není patrné, jak správní orgány dospěly k závěru, že hodnota alkoholu v krvi
stěžovatele dosáhla právě hodnoty 1,07 ‰. Odůvodnění neobsahuje žádný výpočet, hodnocení
vlivů či popis jiného postupu, na základě kterého správní orgány dospěly k závěru, že v krvi
stěžovatele bylo v den spáchání přestupku 1,07 ‰ alkoholu. První vysvětlení postupu při výpočtu
podal žalovaný teprve rámci svého vyjádření k žalobě. Z něj vyplývá, že jako stěžejní hodnotu
vzaly správní orgány v potaz pouze první naměřenou hodnotu získanou orientační dechovou
zkouškou.
[10] Třetí kasační námitka tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud
zamítavý výrok odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatel v žalobě dodatečně uplatnil proti
správnímu rozhodnutí jiné důvody, než které uplatnil v odvolání ve správním řízení.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského
soudu.
IV. Rozhodnutí rozšířeného senátu
[12] Senát, kterému byla věc přidělena k projednání, se zabýval otázkou, jak stanovit hladinu
alkoholu v krvi stěžovatele v případě provedení dvou dechových zkoušek s odlišným výsledkem.
Nesouhlasil s názorem vysloveným v citovaných rozsudcích (viz odstavec [7] výše) a věc
postoupil rozšířenému senátu.
[13] Rozšířený senát ve věci rozhodl usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 As 154/2017 – 44.
Uvedl, že výsledek orientační dechové zkoušky je jedním z důkazů, které provádí správní
orgán v řízení o přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o silničním provozu
a které je povinen hodnotit podle §50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů, zásadou oficiality a zásadou materiální pravdy. Je-li výsledek orientační dechové zkoušky
spolehlivý a jednoznačný, může na něm být založen závěr o vině.
[14] Současně však rozšířený senát uvedl, že pokud výsledek orientační dechové zkoušky
připouští s ohledem na jeho určitou nepřesnost důvodné pochybnosti o ovlivnění řidiče
požitým alkoholem či o stupni tohoto ovlivnění a tyto pochybnosti se nepodaří odstranit
provedením dalších důkazů, je třeba v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch
obviněného.
V. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] V návaznosti na rozhodnutí rozšířeného senátu se Nejvyšší správní soud zabýval
posouzením důvodnosti kasační stížnosti.
[16] Podstatná námitka stěžovatele, tj. že napadený rozsudek je nezákonný, pokud přisuzuje
větší hodnotu první naměřené hodnotě alkoholu v krvi, je důvodná.
[17] Není účelné, aby soud v tomto rozsudku opakoval posouzení této otázky rozšířeným
senátem. Odkazuje tedy na usnesení rozšířeného senátu, které je pro něj i pro účastníky závazné,
a vyplývá z něj, že stěžovatel je se svou stěžejní námitkou úspěšný. Je tomu tak proto, že správní
orgány i krajský soud vycházely z „vyšší důkazní hodnoty“ první dechové zkoušky. Tento pohled
rozšířený senát neaproboval a zdůraznil nutnost důsledně aplikovat zásadu volného hodnocení
důkazů na každý individuální případ. K tomu v projednávaném případě nedošlo.
[18] Také druhá kasační námitka ohledně nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí
je důvodná. Tato námitka souvisí s námitkou první. Ve zkratce řečeno, správní orgány
bez dalšího vysvětlení upřednostnily právě výsledky první dechové zkoušky, které byly méně
příznivé pro stěžovatele. Krajský soud v napadeném rozhodnutí odůvodnil toto upřednostnění
dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Je také docela dobře možné, že i správní
orgány spoléhaly na tuto judikaturu, výslovně to však neuvedly a tento svůj postup nezdůvodnily
vůbec. Stěžovatel samozřejmě není povinen se dohadovat, z jakých důvodů mu byl přičten
k tíži právě výsledek první dechové zkoušky, či snad dokonce hledat si judikaturu,
která by podpořila závěry žalovaného. Mechanické upřednostnění první dechové zkoušky
je ve světle rozhodnutí rozšířeného senátu zjevně nesprávné. Kromě toho však i samotná absence
odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí a je závažnou vadou řízení
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] Třetí stěžovatelova námitka je také důvodná. Soud nemůže odmítnout zabývat se žalobní
námitkou jen proto, že ji stěžovatel neuplatnil ve správním řízení. K tomu se již vyjádřil
(v jiné věci) také rozšířený senát. Podle jeho názoru „[ž]alobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud
nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl,
v řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen
v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými
a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě
odůvodnit“ (viz usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71).
[20] Nejvyšší správní soud chápe, že výše citované rozhodnutí rozšířeného senátu bylo přijato
až několik týdnů po vydání napadeného rozsudku. Krajský soud se nemohl tímto názorem řídit
při svém rozhodování. Tento názor se však uplatní na posuzování věci ze strany Nejvyššího
správního soudu nyní i pro případná další řízení v budoucnu. Jeho aplikace na projednávaný
případ totiž nevyvolává problém nepříznivého zpětného působení (tzv. retrospektivity)
judikatury. Retrospektivita je problematická pouze v situacích, kdy by zhoršovala postavení
stěžovatele (tj. žalobce) v rozporu s jeho legitimním očekáváním vybudovaným na důvěře
v předcházející judikaturu. Zde je však citované rozhodnutí rozšířeného senátu stěžovateli
ku prospěchu a tento problém proto nevzniká. Toto rozhodnutí navíc spíše jen potvrdilo
dosavadní převažující linii judikatury a nejedná se o přelomový „zvrat“.
[21] Podle rozsudku rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017 – 42
(HOPR TRADE CZ, s.r.o.), „[j]udikatorní odklon je faktorem nevyhnutelně spojeným s rozhodovací činností
soudů. Jakkoliv na straně jedné je určitě nežádoucí, aby k němu docházelo příliš často, představuje na straně druhé
nezbytný dynamický prvek ve vývoji judikatury. Pokud dojde v důsledku sjednocovací činnosti rozšířeného senátu
k judikatornímu odklonu, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by v důsledku této změny
účastníci řízení, resp. soukromé subjekty, jednající v důvěře ve stávající judikaturu, ztratili přístup k soudu.“
[22] Navíc je třeba zohlednit i to, že ve správním řízení nebyl stěžovatel zastoupen, odvolání
koncipoval evidentně sám a odhodlal se pouze k polemice s výší trestu (pokuta 25 000 Kč).
Tato polemika sama o sobě však byla odsouzena k neúspěchu, protože pokuta byla uložena
na samé dolní hranici zákonné sazby pro daný přestupek. V případě stěžovatele bylo tedy zcela
legitimní, že po poradě s advokátkou v žalobě rozšířil svoji argumentaci, a to – jak ukazuje
ostatně i průběh řízení před Nejvyšším správním soudem – vysoce relevantním způsobem.
Jak je uvedeno v odstavci [19] výše, nelze žalobní tvrzení či důkazy, které jsou poprvé uplatněné
až v řízení před krajským soudem, bez dalšího odmítnout jako opožděné či nepřípustné.
[23] V návaznosti na rozhodnutí rozšířeného senátu č. j. 2 As 154/2017 – 44 soudu nezbylo
než zrušit napadený rozsudek a spolu s ním i rozhodnutí správních orgánů.
[24] Správní orgány v dalším řízení provedou dokazování dle rozhodnutí rozšířeného senátu
ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 As 154/2017 – 44. Důkladně a přezkoumatelným způsobem zhodnotí
důkazy na základě principu volného hodnocení důkazů tak, aby bez důvodných pochybností
(§3 správního řádu) zjistily obsah alkoholu v krvi stěžovatele v době spáchání skutku. Pokud
i po provedeném dokazování bude přetrvávat nejistota ohledně toho, zda hladina alkoholu
překročila judikatorní hranici jednoho promile, a nebude ani jinak dostatečně prokázáno,
že se stěžovatel nalézal ve stavu vylučujícím způsobilost, pak budou muset správní orgány přehodnotit
i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
VI. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu a předcházejících rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního
stupně. Dospěje-li Nejvyšší správní soud k závěru o důvodnosti kasační stížnosti, rozsudkem
zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl
způsobem podle §110 odst. 2 s. ř. s. Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského
soudu a již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí
žalovaného, eventuálně i správního orgánu prvního stupně nebo o vyslovení nicotnosti
rozhodnutí; §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Pravomoc
k současnému zrušení rozhodnutí správního orgánu přitom není vázána na návrh stěžovatele;
je to kasační soud, který zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního
orgánu.
[26] V daném případě jsou dány důvody k postupu podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Správní
orgán prvního stupně a následně i žalovaný zatížili svá rozhodnutí vadou, která měla vliv na jejich
zákonnost. Podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. budou správní orgány
při dalším rozhodování ve věci vázány právním názorem Nejvyššího správního soudu
(k možnosti obdobného postupu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 7. 2012, č. j. 1 As 78/2012 – 35, či ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 – 42).
[27] Podle §110 odst. 3, věty druhé, s. ř. s. platí, že pokud Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[28] Jelikož stěžovatel dosáhl zrušení správního rozhodnutí, měl z procesního hlediska úspěch
ve věci a náleží mu tak dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. náhrada nákladů řízení vůči
žalovanému, který úspěch neměl. Náklady řízení stěžovatele v tomto případě tvoří soudní
poplatky, odměna jeho zástupkyně a hotové výdaje.
[29] Důvodně vynaložené náklady řízení před krajským soudem jsou tvořeny zaplaceným
soudním poplatkem ve výši 3000 Kč, dále odměnou za tři úkony právní služby, a to za převzetí
a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, za písemné podání
ve věci samé (žalobu) a za účast na jednání před soudem dne 12. 4. 2017 [§11 odst. 1 písm. a), d)
a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“]. Výše
odměny za každý z těchto úkonů právní služby činí 3100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Náklady řízení před krajským soudem tvoří i paušální náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč spojená v této výši s každým úkonem právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatele soudu sdělila, že není plátcem daně
z přidané hodnoty. Důvodně vynaložené náklady řízení před krajským soudem tak dosáhly výše
13 200 Kč (3000 Kč + 3 × 3100 Kč + 3 × 300 Kč).
[30] Důvodně vynaložené náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří zaplacený
soudní poplatek ve výši 5000 Kč a odměna za jeden úkon právní služby – podání kasační
stížnosti jako návrhu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3100 Kč
[§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových
výdajů spojených s tímto úkonem právní služby, která činí 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkové náklady řízení před Nejvyšším správním soudem činí 8400 Kč
(5000 Kč + 3100 Kč + 300 Kč).
[31] Žalovaný je tak povinen stěžovateli zaplatit náklady řízení za žalobu a za kasační stížnost
v celkové výši 21 600 Kč (13 200 Kč + 8400 Kč) k rukám jeho zástupkyně Mgr. Zuzany
Mládkové, advokátky se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
[32] Žalovaný úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu