ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.298.2017:28
sp. zn. 2 As 298/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: pplk. Ing. M. R., zast.
Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, První náměstek policejního prezidenta,
se sídlem Praha 7, Strojnická 27, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014, č. j. PPR-17925-
8/ČJ-2013-990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 Ad 13/2014 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 10. 5. 2017, č. j. 9 Ad 13/2014 – 61
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 4. 3. 2014,
č. j. PPR-17925-8/ČJ-2013-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Letecké služby ve věcech
služebního poměru ze dne 14. 5. 2013, č. 39/2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o doplatek služebního
příjmu za službu přesčas v rozsahu 150 hodin v roce 2010, v rozsahu 73,5 hodin v roce 2011
a v rozsahu 150 hodin v roce 2012. Rozhodnutí stojí na zjištěních, že stěžovatel podle evidence
doby služeb, plánů služeb za rozhodné období, výstupu reportu ze systému WEB (evidence doby
služby), z výpovědi plk. Ing. P. B. i z výpovědi bývalého příslušníka (stěžovatele), odsloužil v roce
2010 – 150 přesčasových hodin, v roce 2011 – 71 přesčasových hodin a v roce 2012 –
150 přesčasových hodin. Z přehledu stanovišť Letecké služby a stavu pilotů prvostupňové
rozhodnutí dovozuje, že Letecká služba měla v uvedených letech dostatek pilotů k pokrytí
plánovaných služebních činností, a proto nelze přisvědčit žadatelově argumentaci, že služba
přesčas byla nařizována z důvodu nedostatečného personálního obsazení. Zajištění provozu
letecké služby v rámci policie je nezbytné pro zajištění letecké podpory v rámci integrovaného
záchranného systému a při řešení mimořádných situací. Pro úkoly Letecké služby je nezbytný
i letecký výcvik, který je rovněž součástí služby. Služební příjem příslušníka policie je stanoven
s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.
[3] Žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl výčet všech evidencí, z nichž je zjistitelný
rozsah služeb přesčas a poukázal na obsah výpovědi odvolatele a plk. Ing. B. Konkrétně na s. 5 –
11 napadeného rozhodnutí žalovaný vypsal přehled služeb přesčas obsahující datum, dobu
služby přesčas, počet hodin a odůvodnění. V rubrice „odůvodnění“ jsou vždy uvedeny důvody
přesčasové služby. To vše za rozhodné tři roky. Z výpovědi plk. Ing. B. žalovaný konstatoval
způsob tvorby ročních a krátkodobých plánů včetně tvrzení, že práce přesčas je plánována jen při
neočekávané situaci známé v době tvorby plánu (nemoci, dovolené, závažné rodinné problémy
apod). V době plánovaného výcviku v zahraničí či jazykových kurzů musí být služby pokryty
ostatními piloty, a to i prací přesčas. Jinak jsou přesčasové lety zpravidla nařizovány na základě
aktuálních mimořádných situací. Žalovaný rovněž vyžádal stanoviska služebních funkcionářů
k jednotlivým odvolacím námitkám a poté konkrétně popsal důvody přesčasových letů
nařízených odvolateli. Z toho pak dovodil, že Letecká služba měla dostatek pilotů k zabezpečení
plánovaných úkolů a že přesčasové hodiny byly odslouženy jen z důvodů neplánovaného a
výjimečného plnění služebních úkolů bezpečnostního charakteru. Žalovaný poté shrnul důvody
nařízené přesčasové služby odvolateli za jednotlivé rozhodné roky, a uzavřel, že se vždy jednalo o
službu splňující podmínky §54 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“).
[4] Městský soud v napadeném rozsudku označil za prokázaný rozsah přesčasových služeb
v rozhodných letech a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že práce přesčas byla vždy nařízena
v důležitém služebním zájmu. Poukázal přitom na vymezení podmínek přesčasové práce
v rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 151/2016 – 126, a č. j. 4 Ads 11/2013 - 41,
z nichž citoval. Důvody nařízení služby přesčas nebyly vymezeny jen rámcově, ale s mírou
konkrétnosti umožňující posoudit nezbytnost jejího nařízení. Městský soud vyhodnotil poznatky
o činnosti Letecké služby získané v průběhu správního řízení jako dostačující k posouzení situací
běžného provozu a k odlišení mimořádných situací, které vyžadují nařízení přesčasové práce.
Přitom vzal v úvahu i vyjádření účastníků řízení při jednání soudu. Vyslovil názor, že by plán
mohl zohledňovat i určitou předpokládanou míru potřeby příslušníků pro mimořádné úkoly,
ale pokud tomu tak není, nesvědčí to o žalobcem tvrzené poddimenzovanosti Letecké služby.
Žalobní námitky směřující proti nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek žalovaným
označil městský soud za nekonkrétní a akceptoval, pokud se žalovaný s nimi místy vypořádal
poukazem na důvody prvostupňového rozhodnutí.
[5] Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností výslovně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Rozhodnutí žalovaného považuje i nadále za nezákonné, neboť mu podle jeho názoru vznikl
nárok na odměnu za rozsah 150 hodin v roce 2010, v rozsahu 71 hodin v roce 2011 a v rozsahu
150 hodin v roce 2012. Letecká služba je personálně poddimenzovaná, pokud by tomu
tak nebylo, nebylo by nutné nařizovat práci přesčas v takovém rozsahu, v jakém se tak dělo.
Nesoulad mezi potřebami k zajištění provozu musel být přitom zřejmý už ze zkušenosti
z předchozích let. Bylo-li nutno odsloužit přesčasy v maximální možné míře v roce 2009, bylo
jasné, že personální situace není dobrá, a žalovaný měl přijmout personální opatření. Stěžovatel
v odvolání požadoval zjištění počtu přesčasových hodin i u ostatních pilotů, což žalovaný přešel
s tím, že tak měl učinit v prvostupňovém řízení. Stěžovatel ovšem na tuto skutečnost ve správním
řízení poukázal, neboť mu je známo, že nebyl jediným pilotem, který byl nucen odsloužit
maximální počet přesčasových hodin; přitom sám, na rozdíl od správního orgánu, konkrétními
zjištěními nedisponuje. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že veškerá služba
přesčas mu byla nařizována v důležitém zájmu. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2012 - 126, v němž byly vytýčeny podmínky
pro užívání institutu přesčasové práce tak, aby byla v souladu se zákonem. Nejvyšší správní
soud tam vyslovil, že přesčasovou prací nelze nahrazovat dlouhodobý nedostatek osob,
a také, že důkazní břemeno leží na prvostupňovém orgánu, zde na Letecké službě.
Mezi mimořádné důvody byl zahrnut Leteckou službou organizovaný a prováděný výcvik,
který je běžnou součástí služby u oddílu, neboť jeho nutnost vyplývá s předpisů Evropské unie.
Je to služební orgán, který plánuje výcvik a dovolené. Personální stav má být takový, aby z tohoto
důvodu nemusela být nařizována služba přesčas. Stěžovateli byla služba přesčas mj. nařizována
i z důvodu dovolené pilota, výcviku na letovém simulátoru nebo z důvodů blíže
nespecifikovaných, případně rovněž předvídatelných, jako je např. let při oslavě 20. výročí vzniku
Policie ČR, kurzy nebo zkoušky z anglického jazyka. Stěžovatel proto považuje svou žádost
za přinejmenším zčásti důvodnou, protože mu práce přesčas byla nařizována v rozporu
s §54 služebního zákona. Služba přesčas nařizovaná nad rámec zákona proto nemohla
být zohledněna v příjmu za výkon služby podle §112 odst. 1 služebního zákona. Z těchto
důvodů měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Proto navrhuje zrušení napadeného
rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Stěžovatel
v ní opakuje důvody, s nimiž se řádně vypořádalo jak odůvodnění odvolacího rozhodnutí,
tak i rozsudek městského soudu. Poukazuje na obecnost námitky poddimenzovanosti stavu
Letecké služby, kterou žalobce dovozuje jen ze skutečnosti, že mu byla nařizována přesčasová
práce v maximálním rozsahu nebo v rozsahu maximu se blížícím. V prvostupňovém
i v odvolacím rozhodnutí bylo objasněno, kolik příslušníků je potřeba k zajištění běžného výkonu
služby na útvaru. Pojem „důležitý zájem služby“ soud vyložil vyčerpávajícím způsobem. Nadto
žalovaný uvádí, že důležitý zájem služby je třeba shledat v náhlém ohrožení plnění úkolů Policie
ČR z důvodů výjimečně nastalých překážek ve službě, kterými může být i kumulace
nepřítomnosti jiných příslušníků v důsledku onemocnění, ošetřování člena rodiny,
mimořádných dovolených, zákonného služebního volna a jiných překážek ve službě.
To lze dovodit i ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126. Z tabulek, které jsou součástí rozhodnutí žalovaného, je vždy
zřejmý důvod nařízení práce přesčas i důvod nepřítomnosti jiného příslušníka. Pokud jde
např. o ozdravné pobyty, nelze je předem plánovat, neboť bývají poskytovány podle volných
kapacit léčebných zařízení, stejně tak nejsou předem známy termíny jazykových kurzů, které jsou
nezbytné pro získání kvalifikace IFR. Na výcvik a kvalifikaci IFR, NVG a na jiné potřebné úkony
pro získání kvalifikace, kterou skládá pilot jednou za svou leteckou kariéru, nelze nahlížet jinak
než jako na mimořádnou překážku ve službě. Mimořádné lety jsou uskutečňovány mimo
plánovaný letecký plán. Z rozboru nepřítomností ostatních příslušníků, jak jsou uvedeny
v tabulkách v napadeném rozhodnutí, je zřejmé, že je nebylo možno konkrétně předvídat
při tvorbě plánu. Důvodem nařízení služby přesčas byla vždy kumulace nepřítomnosti příslušníků
ve službě z různých důvodů. Pokud dojde k náhlému souběhu důvodů absencí ve službě,
jde o neočekávané vybočení z průběhu výkonu služby. Nelze z toho dovozovat nedostatečné
personální obsazení Letecké služby, o čemž svědčí i to, že služby přesčas nebyly nařizovány
pravidelně a automaticky při jakékoli nepřítomnosti jiného příslušníka, ale jen v mimořádných
případech.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, a má předepsané
náležitosti. Ovšem ne všechny kasační stížností uplatněné námitky jsou přípustné. Stěžovatel
totiž v kasační stížnosti tvrdí, že městský soud neřešil, že ve správním řízení nebyl zjištěn počet
přesčasových hodin u ostatních pilotů, ač to stěžovatel navrhoval v odvolání; stejně tak není
spokojen se způsobem, jakým se žalovaný s tímto návrhem v odvolacím rozhodnutí vypořádal.
Takové námitky žaloba neobsahuje. Stěžovatel pouze v bodě VI. žaloby uvedl, že nebyl jediný,
kdo byl přesčasy zatěžován, ale výhrady nyní v kasační stížnosti konkrétně uvedené tam nejsou.
Přitom městskému soudu lze vytýkat nevypořádání nebo nedostatečné posouzení žalobních
námitek, jen jsou-li obsaženy v žalobě, nebo doplněny v žalobní lhůtě. Tato kasační námitka
je proto nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud pak posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a přípustně uplatněných důvodů; zkoumal při tom také, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti vznesl mj. kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost rozsudku nebo jiné vady řízení,
které mohly mít vliv na jeho zákonnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem,
neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky.
Při posuzování nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud vychází z ustálené judikatury
Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního
soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu) i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, a další).
Stěžovatel ovšem výslovně neuvedl, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje,
či jaké podstatné vady v řízení před soudem shledává, vyjma výše uvedené nepřípustné výtky,
že se městský soud nezabýval žalobním bodem, který ovšem žaloba neobsahovala. Stěžovatelova
kasační argumentace vesměs směřuje proti právním závěrům soudu, případně proti skutkovým
zjištěním ve správním řízení. Je však povinností kasačního soudu přihlížet k nepřezkoumatelnosti
rozsudku i nad rámec uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.); proto se jí tento soud
také blíže zabýval. Zjistil, že městský soud respektoval v důvodech svého rozsudku veškeré
uplatněné žalobní námitky a vypořádal se s nimi. Výrok jeho rozsudku má oporu v jeho
odůvodnění a soud v něm srozumitelně popsal své úvahy. Napadený rozsudek proto nelze
označit za nepřezkoumatelný ani pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů.
[10] Stěžovatel dále namítá existenci kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Problém
je v tom, že stěžovatel tento kasační důvod naplnil jen nepřípustně (viz výše v odst. [7]). Městský
soud není povinen sám vyhledávat konkrétní vady ve zjištění skutkového stavu, vyjma případu,
kdy by správní rozhodnutí nebylo vůbec skutkově podloženo, nebo pokud by rozhodnutí
skutkovému stavu odporovalo; to by totiž činilo správní rozhodnutí nepřezkoumatelným.
O takový případ se však nejedná. K nepřípustnému argumentu o nezjištění rozsahu přesčasových
hodin ostatních pilotů lze jen obecně konstatovat, že ani správní rozhodnutí, ani rozsudek
městského soudu nepředpokládají, že by přesčasy byl zatěžován jen stěžovatel nebo že by právě
on byl zatěžován ve výjimečné míře; to ostatně v řízení nikdy netvrdil. Městský soud tak neměl
důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nedostatek skutkových zjištění a Nejvyšší správní
soud neshledal existenci kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[11] Stěžovatel většinu své argumentace směřuje proti správnosti posouzení právní otázky,
zda přesčasová práce byla nařizována v mezích zákona. Jedná se o aplikaci následujících právních
předpisů. Podle §112 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na služební příjem za výkon
služby. Podle odst. 2 téhož ustanovení je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím
k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Zde je namístě rovněž
připomenout, že Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, shledal
ustanovení §112 odst. 2 souladným s ústavním pořádkem. Podle §125 odst. 1 služebního zákona
má příslušník nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin
v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době
3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok
na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku,
který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci,
v němž službu koná. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za dobu čerpání náhradního volna
služební příjem nekrátí. Službou přesčas se přitom podle §54 odst. 3 služebního zákona rozumí
služba vykonávaná nad základní dobu služby mimo rámec směn (poznámka NSS: městský soud
v napadeném rozsudku nesprávně uvedl §52 odst. 3 služebního zákona).
[12] Skutečnost, že služební příjem je stanoven s ohledem na přesčasovou službu,
neznamená, že ji lze až do výše stanoveného limitu nařizovat bezdůvodně a neomezeně.
To by, jak v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41, konstatoval Nejvyšší správní
soud, znamenalo, že by se rozdíl mezi základní dobou služby a službou přesčas vytratil. Časový
limit je zopakován i v §54 odst. 1 služebního zákona, kde je dále stanoveno pravidlo, že v tomto
rozsahu lze nařídit službu přesčas jen v důležitém zájmu služby. Výjimky umožňující překročení
limitu 150 hodin ročně upravuje odst. 2 téhož ustanovení a patří mezi ně vyhlášený krizový stav
či výjimečné případy veřejného zájmu. O takový případ se však zde nejedná a na toto ustanovení
je poukazováno jen pro srovnání, že pro nařízení služby přesčas existují různě intenzivní
podmínky, a že tedy pro nařízení služby přesčas v základním limitu 150 hodin ročně není třeba
natolik intenzivních důvodů, jako pro nařízení služby přesčas nad tento limit.
[13] Pro nařízení služby přesčas je nezbytné naplnění podmínky důležitého zájmu služby.
Ten je definován v §201 odst. 1 služebního zákona tak, že jím je zájem na včasném a kvalitním
plnění úkolů bezpečnostního sboru. Jak již odkázal městský soud, pojem „důležitý zájem služby“
byl vyložen i v judikatuře, zejména v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 – 126. Tento soud zde vyslovil, že se zejména jedná o „neočekávané situace
způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů“.
Důležitý zájem naopak nelze shledat v dlouhodobém až trvalém nedostatku osob. Týž soud
dále v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41, zdůraznil, že důležitým zájmem
služby není zajištění řádného chodu útvaru při nedostatečném personálním obsazení.
Z obou citovaných rozsudků také plyne nezbytnost zdůvodnění nařízení služby přesčas
tak, aby bylo zřejmé, zda byly splněny podmínky důležitého zájmu služby.
[14] Zákonnost nařízení přesčasové služby je stěžejní pro posouzení nároku, který stěžovatel
vůči žalovanému uplatnil, přičemž rozsah nařízení přesčasové služby stěžovateli v rozhodných
letech byl prokázán a stěžovatel přisvědčil i korekci přesčasových hodin v roce 2011. Služba
přesčas je nařizována služebním funkcionářem, aniž by se jednalo o řízení ve věcech služebního
poměru [§171 písm. h) služebního zákona]. Rozkaz ovšem musí být podložen důvody,
které je třeba zaznamenat tak, aby bylo možné posoudit zákonnost nařízení přesčasové služby.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje závěru městského soudu, že v daném případě se tak stalo,
a to v dostatečné míře konkrétnosti jak rozsahu přesčasové služby, tak i co do důvodů jejího
nařízení. Stejně tak přisvědčil úplnosti hodnocení důkazů žalovaným. Ten totiž na s. 5 – 11
odvolacího rozhodnutí provedl výčet služby přesčas nařízené stěžovateli v rozhodném období
včetně konkrétních důvodů jejího nařízení. Zde lze zaznamenat důvody jako pátrání
po pohřešované osobě, výcvik simulátor vrtulník v SRN, mimořádný let pro cizineckou policii,
mimořádný let pro zásahovou jednotku KŘP, pro Útvar rychlého nasazení nebo pro Leteckou
záchrannou zdravotnickou službu, nepřítomnosti jiných označených příslušníků, ozdravné
pobyty jiných příslušníků atd., přičemž tyto důvody bývají kumulovány. Právě kumulaci těchto
důvodů svědek plk. Ing. B. označil za příčinu, proč např. nepřítomnosti pro výcvik, dovolené
nebo ozdravné pobyty nebylo možno vždy plánovat, stejně tak jako lety v případech, kdy byl vůči
letecké službě uplatněn mimořádný aktuální požadavek. K výcvikům uvedl, že jsou nepravidelné
a vždy se týkají několika pilotů najednou, a proto je nezbytné jejich nepřítomnost pokrýt
přesčasovou službou ostatních. Výklad svědecky podaný k evidenčním údajům je velmi podrobný
a osvětlující souvislosti.
[15] Stěžovatel s poukazem na již zmíněné rozsudky tohoto soudu č. j. 6 Ads 151/2016 – 126,
a č. j. 4 Ads 11/2013 - 41, tvrdí, že nařízením služby přesčas bylo kompenzováno nedostatečné
personální obsazení Letecké služby, neboť některé akce jako výcvik, jazykové kurzy, ozdravné
pobyty a dovolené lze plánovat na základě podmínek předchozího roku. Je třeba připomenout,
že žalovaný prokázal plánování v tomto směru, jemuž ovšem co do úplnosti požadované
stěžovatelem brání nepředvídatelné kumulace důvodů. Oproti případům řešeným
Nejvyšším správním soudem v citovaných rozsudcích je třeba poukázat na skutečnost,
že tam byla posuzována činnost policejního útvaru, u něhož by teoreticky bylo možné operativní
doplňování stavu, nehledě na to, že v tam posuzovaných případech žalovaný zastával názor
nerespektující mimořádnost a odůvodněnost služby přesčas. Žalovanému lze přisvědčit,
že Letecká služba vyžaduje personál s výjimečnou kvalifikací získávanou po dlouhou dobu.
To znamená, že využívání plného rozsahu přesčasových služeb v jednom roce lze těžko řešit
personálním posílením v dalším období, a naopak snižováním stavu, pokud bylo v roce
využíváno práce přesčas méně. I když Letecká služba v každém z rozhodných let využívala
přesčasových služeb, míra jejich využití byla rozdílná (r. 2010 – 150 hodin, r. 2011 – 71 hodin).
Samotné využívání služeb přesčas není ještě důkazem o poddimenzovanosti personálního
obsazení. Stejně tak personální přesuny mezi Leteckou službou a jinými policejními útvary
s ohledem na výjimečnou kvalifikaci vyžadovanou pro práci pilota by zřejmě byly značně obtížné.
[16] Řízení o nároku stěžovatele je řízením ve věcech služebního poměru. Podle §180 odst. 1
služebního zákona je služební funkcionář „povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí“. Okruh možných důkazů je vymezen v odst. 2 téhož ustanovení. Jak vyslovil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 – 63, „je přitom
na správním orgánu, aby jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem prokázal, že služba přesčas není
z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, nežli připouští právní úprava“. Podle
§180 odst. 4 téhož zákona služební funkcionář „hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti“. Žalovanému se v daném případě zdařilo
prokázat splnění zákonných podmínek pro nařízení služby přesčas. Napadené rozhodnutí splňuje
podmínky stanovené v §181 odst. 2 služebního zákona. Stěžovatelovy výhrady proti zjištěním
služebního funkcionáře jsou v poměrně obecné poloze, v žádném případě konkrétně nevyvrací,
že by ten který evidovaný důvod byl nepravdivý, že rozkaz byl užit za situace, kdy výjimečná
potřeba nebyla dána, nebo že by byla nepravdivě tvrzena kumulace důvodů. Kasační soud
je názoru, že městský soud nepochybil, pokud považoval skutková zjištění za dostatečná k závěru
o tom, že služba přesčas byla stěžovateli nařizována v souladu se zákonnými podmínkami,
a že napadené rozhodnutí bylo řádně podloženo i odůvodněno. Právní posouzení věci městským
soudem je správné.
[17] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
neboť nejsou naplněny uplatněné kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b, d) s. ř. s.,
a neshledal ani žádný důvod, pro který by napadený rozsudek měl zrušit nad jejich rámec podle
§109 odst. 3, 4 s. ř. s. Proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). O věci přitom
rozhodoval bez jednání podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu
nákladů řízení, nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti,
a proto mu Nejvyšší správní soud žádnou náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu