ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.301.2017:32
sp. zn. 2 As 301/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného dne 21. 3. 2014, č. j. KrÚ 19685/2014/ODSH/8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 19. 7. 2017, č. j. 61A 13/2015 – 140,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
19. 7. 2017, č. j. 61 A 13/2015 – 140, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 21. 3. 2014,
č. j. KrÚ 19685/2014/ODSH/8, se zru š u je a věc se v rací tomuto
správnímu orgánu k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti částku 28 570 Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr. Jaroslava Topola,
advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 10. 2015, č. j. 61 A 13/2015 – 26 (dále jen „první odmítavé
usnesení“), byla pro opožděnost odmítnuta žalobcova žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Podle krajského soudu bylo totiž
rozhodnutí žalovaného řádně doručeno zmocněnci žalobce (K. S., dále jen „zmocněnec
žalobce“) na adresu jeho trvalého bydliště fikcí doručení podle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) již dne 3. 4. 2014, zatímco žaloba
byla podána až dne 7. 4. 2015.
[2] První odmítavé usnesení bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2016, č. j. 2 As 308/2015 – 38 (dále jen „první kasační rozhodnutí“). V něm Nejvyšší
správní soud vyslovil závazný právní názor, že „doručení rozhodnutí žalovaného fikcí dle §24 odst. 1
správního řádu zmocněnci stěžovatele nebylo účinné, nebo´t pro tento způsobe doručování nebyly splněny zákonné
podmínky (srov. §19 odst. 3 správního řádu). Rozhodnutí žalovaného tak v žádném případě nemohlo
být doručeno zmocněnci dne 3. 4. 2014, jak se domníval žalovaný, a jak naznal krajský soud.“
Nejvyšší správní soud proto zrušil první odmítavé usnesení a s mantinely
stanovenými uvedeným závazným právním názorem ponechal na krajském soudu další posouzení
okamžiku doručení rozhodnutí žalovaného zmocněnci žalobce v procesu posuzování včasnosti
podání žaloby.
[3] Následně krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2016, č. j. 61 A 13/2015 – 58 (dále
jen „druhé odmítavé usnesení“), opětovně žalobu odmítl pro opožděnost. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí uvedl, že žalovaný před přistoupením ke způsobu doručení svého rozhodnutí
prostřednictvím poštovní zásilky zaslané na adresu trvalého bydliště zmocněnce žalobce mj. zaslal
své rozhodnutí na zmocněncem dříve sdělenou elektronickou adresu X. Přijetí dané zprávy však
nebylo zmocněncem žalobce z uvedené elektronické adresy obratem potvrzeno, jak požaduje
ustanovení §19 odst. 8 správního řádu, a žal ovaný proto postupoval správně, když své
rozhodnutí následně doručoval poštovní zásilkou na adresu trvalého bydliště zmocněnce žalobce.
Krajský soud tudíž setrval na svém dřívějším závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci
(cestou jeho zmocněnce) doručeno dne 3. 4. 2014, což vedlo k opožděnosti žaloby.
[4] Nejvyšší správní soud zrušil druhé odmítavé usnesení svým rozsudkem ze dne
25. 1. 2017, č. j. 2 As 268/2016 – 19 (dále jen „druhé kasační rozhodnutí“) a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení. Shledal, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor podaný
v prvním kasačním rozhodnutí. Zopakoval tedy, že elektronickou adresou pro doručování byla
právě adresa X, nikoli adresa X. Žalovaný měl doručovat své rozhodnutí na elektronickou adresu
X. Doručoval-li žalovaný namísto toho své rozhodnutí na elektronickou adresu X, tedy na
nesprávnou elektronickou adresu, nemohlo následné nepotvrzení přijetí zprávy zmocněncem být
důvodem pro zaslání rozhodnutí na adresu trvalého bydliště zmocněnce žalobce. Pro doručení
rozhodnutí žalovaného fikcí dle §24 odst. 1 správního řádu tudíž nebyly splněny zákonné
podmínky. Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť žaloba
dosud nebyla krajským soudem meritorně projednána a bylo nejprve potřeba postavit najisto
okamžik doručení rozhodnutí žalovaného žalobci (resp. jeho zmocněnci).
[5] Krajský soud ve věci nařídil jednání, v jehož rámci provedl dokazování zaměřené
na objektivní proveditelnost doručení e-mailové zprávy na elektronickou adresu s diakritikou.
Následně, rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 61A 13/2015 – 140, žalobu zamítl pro opožděnost.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že písemným sdělením vedoucího oddělení
informatiky žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný nebyl technicky schopen dne 21. 3. 2014,
ani následně (do současnosti) odeslat z elektronického systému spisové služby GINIS e-mail
na adresu obsahující diakritiku. Žalovaný neměl zákonnou oporu pro užití jiné aplikace, která
by odeslání e-mailu na elektronickou adresu s diakritikou umožňovala. Tato překážka nebyla
krátkodobého charakteru. Krajský soud zdůraznil, že závěr o objektivních technických
překážkách doručení rozhodnutí žalovaného na předmětnou e-mailovou adresu byl přijat
na základě doplněného dokazování, a to v porovnání s okolnostmi, které byly známy
a prokázány. Nemožnost doručování žalovaným na elektronickou adresu s diakritikou nebyla
ještě prokázána v době vyslovení závazného právního názoru dle prvního i druhého kasačního
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Závazný právní názor tedy nebyl učiněn na podkladě
výše uvedeného zjištění krajského soudu. Podle krajského soudu tedy žalovaný nebyl povinen
odeslat své rozhodnutí na elektronickou adresu X, neboť tak nebyl objektivně schopen učinit.
Postupoval tedy v souladu se zákonem, když po nepotvrzení přijetí zprávy odeslané na adresu X
doručil své rozhodnutí na adresu trvalého bydliště zmocněnce žalobce.
[6] Dne 27. 8. 2017 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu
ze dne 19. 7. 2017, č. j. 61A 13/2015 – 140, kasační stížnost. Učinil tak v zákonné lhůtě
dle §106 odst. 2 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. d) téhož
zákona.
[7] Stěžovatel namítá, že krajský soud nebyl oprávněn žalobu zamítnout, jestliže
předtím dospěl k závěru, že byla podána opožděně. K zamítnutí žaloby může soud
ve správním soudnictví přistoupit jedině až po jejím meritorním posouzení, tedy vyhodnocení
její důvodnosti. K tomu však musí být splněny podmínky řízení, mezi které patří
i včasnost podání návrhu na zahájení řízení (zde žaloby). Napadený rozsudek je tudíž
nepřezkoumatelný.
[8] Dále má stěžovatel za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor dle druhého
kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Poukazuje přitom na explicitní závěr
kasačního soudu, dle kterého rozhodnutí žalovaného nemohlo v žádném případě být doručeno
fikcí dne 3. 4. 2014. Krajský soud se snaží odstavit právní názor Nejvyššího správního soudu
tím, že dovozuje ze správního spisu zjevně opačné závěry než kasační soud. Krajský soud
ve skutečnosti uplatnil jiný právní názor, pro který následně opatřil důkazy. Je nepřijatelné,
aby krajský soud nadále setrvával na svém předchozím právním názoru, s tím, že jej odlišně
odůvodní a podepře novými důkazy. Otázka dne doručení rozhodnutí žalovaného zmocněnci
žalobce je otázkou právní, přičemž Nejvyšší správní soud jasně uvedl, že k doručení nemohlo
v žádném případě dojít dne 3. 4. 2014. Ani doplnění dokazování na tomto nemůže ničeho
změnit, neboť podle stěžovatele nemůže být pouhé písemné vyjádření zaměstnance žalovaného
(jakožto strany sporu) důkazem. Žalovaný ostatně ani neprokázal, že by nebyl schopen doručovat
písemnosti na elektronické adresy s diakritikou z objektivního technického důvodu. Pokud
žalovaný, jakožto krajský úřad, není s to zajistit si takový software, který by takové odesílání
umožňoval, a to ani po devíti letech, kdy byly právními předpisem Evropské unie takové adresy
zřízeny, ani po třech letech, kdy se s takovými požadavky opakovaně setkával, pak nemůže být
řeč o objektivních technických příčinách nemožnosti doručování na uvedený typ elektronických
adres. Správní orgán zde rezignoval na plnění svých povinností, přičemž ani za současného stavu
není ochoten doručovat na adresy s diakritikou. Jde o obdobnou situaci, jako kdyby žalovaný
konstatoval, že si nezřídil datovou schránku, a proto z objektivních příčin nebude doručovat
prostřednictvím datové schránky. Veškeří běžní e-mailoví klienti umožňují doručovat na adresy
obsahující diakritiku (Microsoft Outlook, Mozilla Firefox). Stěžovatel považuje za absurdní závěr
krajského soudu, že žalovaný nebyl oprávněn použít jiného e-mailového klienta z toho důvodu,
že by tím porušil vlastní interní předpis. Nejvyšší správní soud ostatně ustáleně
judikuje, že vypravuje-li správní orgán písemnost běžným e-mailem, byť z osobní elektronické
adresy úředníka, nepodepsanou elektronickým podpisem, jde o řádné a bezvadné doručení.
Argument krajského soudu proto nemůže ani ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu
obstát.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
také její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Stěžovatel toto v kasační stížnosti namítá; jedná si přitom o stěžejní okruh jeho kasačních
námitek. Kasační stížnost nadto splňuje i ostatní zákonné podmínky přípustnosti (§102
ve spojení s §103 a 104 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Kasační námitka poukazující na nesprávnou formu rozhodnutí napadeného rozsudku
je důvodná. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že standardně, shledá-li krajský soud opožděnost
žaloby, jedná se o nedostatek podmínky řízení a důvod k odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Nynější věc je ale specifická tím, že krajský soud provedením dokazování
při nařízeném jednání směřoval nejen k posouzení včasnosti žaloby, ale zároveň i její důvodnosti.
Tato dvě hlediska jdou totiž ruku v ruce s ohledem na stěžovatelovu žalobní argumentaci,
poukazující na zánik odpovědnosti za přestupek před řádným doručením rozhodnutí žalovaného,
takže v podstatě splývají v jedno. Samotná forma rozhodnutí v podobě rozsudku není žalobci
jakkoli k újmě (i s ohledem na ekonomicky neutrální nákladový výrok napadeného rozsudku).
Přesto je třeba krajskému soudu nesprávnou formu rozhodnutí vytknout, neboť úvahy o splnění
podmínek řízení, mezi něž se řadí i včasnost žaloby, musejí mít přednost před posouzením
důvodnosti žaloby. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že v nynější věci toto pochybení
krajského soudu nezakládá samo o sobě důvod ke zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se totiž neztotožňuje se samotným právním názorem krajského soudu
o opožděnosti žaloby, jak pojednáno níže.
[13] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že v souvislosti s vydáním
napadeného rozsudku krajský soud opětovně nerespektoval závazný právní názor dříve
Nejvyšším správním soudem vyslovený. Žalovaný byl povinen doručit své rozhodnutí zmocněnci
žalobce na jím sdělenou elektronickou adresu X. Objektivní nemožnost takového postupu
neplyne z obsahu správního spisu; stejně tak z něj neplyne ani podniknutí byť jediného pokusu
žalovaného o doručení svého rozhodnutí na uvedenou elektronickou adresu. Naopak,
ve správním spise je obsažena kopie e-mailové zprávy obsahující výzvu k odstranění vad
odvolání, kterou správní orgán prvního stupně adresoval zmocněnci žalobce a odeslal právě
na elektronickou adresu X. Z ničeho nevyplývá, že by se tuto zprávu nepodařilo na uvedenou
adresu odeslat. Z obsahu správního spisu, stejně jako z veškeré dosavadní argumentace
žalovaného Nejvyšší správní soud již dříve usoudil, že důvodem pro nedoručování na
předmětnou elektronickou adresu zmocněnce žalobce nebyla vůbec údajná technická nemožnost
takového postupu, nýbrž zcela zjevně k tomu žalovaného vedl omyl ve vyhodnocení důsledků
nepotvrzení přijetí výzvy k odstranění vad odvolání zmocněncem žalobce (tento omyl je doložen
i tím, že se o doručení svého rozhodnutí požadovaným způsobem vůbec nepokusil). Již
v druhém odmítavém usnesení krajský soud tento právní názor Nejvyššího správního soudu
popřel, když vykonstruoval odlišný „právní důvod“ pro doručení rozhodnutí na elektronickou
adresu X. Obdobně i nyní krajský soud nalézá další důvod k ospravedlnění pochybení
žalovaného, a to právě údajnou technickou nemožnost doručení rozhodnutí na elektronickou
adresu s diakritikou.
[14] Nejvyšší správní soud si je vědom své stávající rozhodovací činnosti ohledně
procesně-obstrukčních praktik skupiny osob vystupujících pravidelně jako zástupci osob
obviněných ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, mezi
něž se řadí i obecný zmocněnec stěžovatele. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že doručování na elektronickou adresu s diakritikou bylo a je objektivně možné, byť v mnohých
případech problematické (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 88/2015 – 26, či rozsudek
ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 As 250/2017 – 29). Nezřídka představuje žádost zmocněnce
o doručování písemností ve správním řízení zneužití práva za účelem generování procesních
pochybení správního orgánu, která v konečném důsledku mohou vyústit v zánik odpovědnosti
za přestupek ještě předtím, než se podaří o přestupku pravomocně rozhodnout. Jestliže tedy
správní orgán objektivně již v průběhu správního řízení dospěl k takovému závěru, že doručování
na zmocněncem sdělenou elektronickou adresu nemůže přispět k urychlení řízení, a to buď
na základě obtížnosti takového doručování, povědomosti o zpětném nepotvrzování písemností
adresátem či indiciích o zneužití práva zmocněncem (líčení procesních „pastí“), a následně proto
doručoval na adresu trvalého bydliště zmocněnce, nelze takovémuto způsobu doručování ničeho
vytknout. Tak tomu ale v nynějším případě evidentně nebylo, jak popsáno výše. Není
bez významu, že řízení o přestupku bylo aktivně vedeno na přelomu let 2013 a 2014, tj. v době,
když ještě správní orgánům vůbec nemusely být případné obstrukční praktiky zmocněnce
stěžovatele známy z úřední činnosti. V nynější věci se žalovaný ani jednou nepokusil doručit své
rozhodnutí na elektronickou adresu X, přestože z obsahu správního spisu vyplývá, že na tuto
elektronickou adresu odeslal pracovník správního orgánu prvního stupně výzvu k odstranění vad
odvolání, aniž by ve spise bylo obsaženo jakékoli chybové hlášení o nezdaru při odesílání zprávy.
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 As 99/2015 – 50,
v němž aproboval upuštění od doručování na zvolenou elektronickou adresu s diakritikou
v situaci, kdy správní spis obsahoval podklady prokazující, že se správní orgán o doručení zprávy
na takovou adresu alespoň pokusil, byť neúspěšně (správní spis obsahoval výtisk print screenu,
zachycujícího dialogové okno webové stránky s chybovým hlášením po pokusu o doručení e-
mailové zprávy na elektronickou adresu). Naproti tomu v nyní posuzované věci z obsahu
správního spisu žádný takový pokus žalovaného o doručení na příslušnou elektronickou adresu
(třebas i neúspěšný) vysledovat nelze. Za těchto okolností tedy nelze ex post (cestou doplnění
dokazování v řízení před krajským soudem) důvodně tvrdit, že žalovaný nebyl objektivně
schopen doručit své rozhodnutí na uvedenou elektronickou adresu, resp. že nebyl povinen se o
to alespoň pokusit.
[15] Nejvyšší správní soud tedy setrvává na tom, že žalovaný pochybil, pokud zcela
bez dalšího doručoval rozhodnutí na adresu trvalého bydliště zmocněnce stěžovatele. Tento
závěr Nejvyšší správní soud učinil opakovaně již na základě obsahu správního spisu, aniž
by shledal potřebu provádět v této otázce dokazování. Je třeba přisvědčit stěžovatelově
domněnce, že v otázce včasnosti podání žaloby krajský soud provedl dokazování patrně jenom
z toho důvodu, aby se mohl odchýlit od závazného právního názoru dle prvního i druhého
kasačního rozhodnutí; jiný důvod takového postupu lze stěží identifikovat. Za situace,
kdy obsah správního spisu byl opakovaně komplexně posouzen Nejvyšším správním soudem,
a to se závěrem, že žalovaný v otázce doručování svého rozhodnutí výše uvedeným způsobem
pochybil, nebyl zde prostor pro další dokazování v této otázce. Nejvyšší správní soud připomíná,
že není úkolem krajského soudu vyhledávat jiné možné příčiny, které mohly vést k určitému
postupu správních orgánů, není-li takový postup ze spisu zřejmý. Závěry krajského soudu přijaté
na základě provedeného dokazování navíc nekonvenují s obsahem spisu správního orgánu
prvního stupně, který zmocněnci stěžovatele na příslušnou elektronickou adresu doručoval
(aniž by pokus o doručení shledal neúspěšným).
[16] Krajský soud tedy v napadeném rozsudku nerespektoval závazný právní názor, vyslovený
Nejvyšším správním soudem v druhém kasačním rozhodnutí. Řízení o žalobě tak zatížil
tzv. „jinou vadou“ ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., což je důvodem k jeho zrušení. Krom
toho postupoval krajský soud nekonzistentně se svým názorem o opožděnosti žaloby, když tuto
neodmítl usnesením, nýbrž napadeným rozsudkem zamítl (což je ovšem v nynější věci
bez relevance, neboť daný právní názor krajského soudu nerespektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu).
[17] Podle §110 odst. 2 s. ř. s. platí, že „[z]ruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, 76 a 78 se použijí přiměřeně.“
[18] Neúčinnost doručení rozhodnutí žalovaného zmocněnci stěžovatele fikcí na adresu jeho
trvalého bydliště měla za následek, že k doručení rozhodnutí došlo až dne 4. 2. 2015, tj. když
substitut zmocněnce stěžovatele seznámil zmocněnce s rozhodnutím žalovaného, jež se dostalo
do jeho dispozice v důsledku nahlédnutí substituta do spisu u správního orgánu prvního stupně.
Nejvyšší správní soud přitom vážil, zda za datum doručení rozhodnutí žalovaného nelze vzít
právě den 28. 1. 2015, kdy se s rozhodnutím ve správním spise seznámil substitut zmocněnce,
přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Bez ohledu na obecnou právní otázku vztažení účinků
doručení písemnosti substitutovi zmocněnce účastníka správního řízení platí, že podle §33
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“),
„[z]mocněnec může udělit plnou moc jiné osobě, aby místo něho za účastníka jednala, jen je-li v plné moci výslovně
dovoleno, že tak může učinit, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Plná moc stěžovatele, udělená
zmocněnci a založená ve správním spise, neobsahuje výslovné dovolení zmocnění další osoby
(substituta) zmocněncem. Lze proto konstatovat, že v dané věci nebyla substituce v souladu
se zákonem a substitut tedy nebyl osobou oprávněnou k nahlédnutí do správního spisu. Tím,
že se takto neoprávněná osoba seznámila s rozhodnutím žalovaného, tudíž logicky ani nemohou
nastat účinky doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli. Při určení data, kdy se zmocněnec
stěžovatele s rozhodnutím žalovaného materiálně seznámil, proto nezbude než vyjít
ze stěžovatelova tvrzení, že k tomuto došlo na základě komunikace mezi „substitutem“
a zmocněncem dne 4. 2. 2015.
[19] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“ Jelikož rozhodnutí žalovaného nebylo stěžovateli stricto sensu
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, vážil
Nejvyšší správní soud, zda lze způsob, jakým se zmocněnec stěžovatele nakonec s rozhodnutím
seznámil, vyhodnotit jakožto oznámení rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. V případě
negativního výsledku tohoto posouzení by nezbylo, než žalobu odmítnout pro předčasnost, podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Takový závěr by však byl ve svém výsledku nepřípustně formalistický,
neboť zde není pochyb o tom, že se stěžovatel (resp. jeho zmocněnec) s rozhodnutím
žalovaného seznámil, a to v rozsahu nezbytném a dostatečném pro aktivaci jeho soudního
přezkumu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 – 118, upřednostnil právě fakticitu seznámení se s obsahem správního
rozhodnutí před dodržením formy, v jaké k němu má dojít. I v nynější věci měl stěžovatel,
prostřednictvím svého zmocněnce, možnost seznat kdy a kým bylo rozhodnutí vydáno, jak je lze
identifikovat a jakým způsobem a v jakém rozsahu zasahuje do jeho práv. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že k oznámení rozhodnutí, jímž byl započat běh lhůty pro podání žaloby, došlo
dne 4. 2. 2015. Od tohoto data tedy počala běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby proti
rozhodnutí žalovaného.
[20] Poslední den lhůty pro podání žaloby připadl na sobotu 4. 4. 2015. V souladu s §40
odst. 3 s. ř. s. byl proto posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. úterý
7. 4. 2015 (jemuž předcházelo Velikonoční pondělí). Právě 7. 4. 2015, a tudíž včasně, byla žaloba
podána.
[21] Z výše uvedeného rovněž implicitně plyne i názor Nejvyššího správního soudu stran
důvodnosti žaloby. Stěžovateli bylo třeba dát zapravdu v tom, že se žalovanému nepodařilo
své rozhodnutí řádně doručit ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku (tj. ode dne
19. 9. 2013). S ohledem na ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění zákona č. 308/2013, tedy uplynula lhůta pro projednání přestupku, aniž by předtím
došlo k řádnému doručení (a tudíž i k nabytí právní moci) rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2010, č. j. 9 As 89/2010 – 91, komplexně vyložil
ustanovení §20 zákona o přestupcích, přičemž vyjádřil názor, že po uplynutí jednoho roku
od spáchání přestupku zásadně nelze provádět v řízení jakékoli úkony (a takové řízení tudíž musí
být zastaveno). Stěžovatel tedy důvodně namítal uplynutí prekluzivní lhůty k projednání
přestupku a krajský soud měl pro důvodnost uvedené žalobní námitky rozhodnutí žalovaného
zrušit. Jelikož tak neučinil, zatížil svůj rozsudek, krom výše vytknutého nerespektování závazného
právního názoru Nejvyššího správního soudu, vadou spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky doručení rozhodnutí žalovaného zmocněnci stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto,
v souladu s ustanovením §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., zrušil současně s napadeným rozsudkem
i rozhodnutí žalovaného, neboť pro takový postup byly důvody již v řízení před krajským
soudem.
[22] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný. S ohledem na ustanovení §60 odst. 3
s. ř. s., ve spojení s §120 téhož zákona, má tudíž oproti žalovanému právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Jelikož tímto rozsudkem zrušil Nejvyšší správní soud též rozhodnutí
žalovaného, je namístě rozhodnout rovněž o náhradě nákladů řízení před krajským soudem,
jak vyžaduje ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
[23] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti požadoval na náhradě nákladů řízení celkem
částku 33 570 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dle rozpisu nákladů požadoval náhradu
zaplaceného soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí [3 000 Kč podle položky 18 písm. a)
Sazebníku poplatků, jenž je přílohou zákona č 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
v rozhodném znění, dále jen „Sazebník poplatků“], dvou soudních poplatků za kasační stížnost
(po 5 000 Kč podle položky 19 Sazebníku poplatků), odměny advokáta za zastupování
v rozsahu pěti úkonů právní služby podle §7 bod 4 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále
jen „advokátní tarif“), a odpovídajícího počtu paušálních částek náhrady hotových výdajů
advokáta dle §13 odst. 3 advokátního tarifu; to vše (vyjma náhrady zaplacených soudních
poplatků) zvýšeno o částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce
stěžovatel povinen odvést.
[24] Stěžovatel má právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
za žalobu proti rozhodnutí žalovaného, dále též jednoho poplatku za kasační stížnost proti
prvnímu odmítavému usnesení krajského soudu ve výši 5 000 Kč (další kasační stížnosti nebyly
zpoplatněny). Žalovaný je též povinen nahradit stěžovateli náklady zastoupení advokátem
ve všech fázích řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu (převzetí a příprava zastoupení) a čtyři úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu (podání žaloby a tří kasačních stížností). Výše náhrady za jeden úkon právní
služby je v této věci určena kombinací ustanovení §7 bod 4 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu, a to částkou 3 100 Kč. Ke každému z pěti vykázaných úkonů právní služby náleží navíc
paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková náhrada nákladů zastoupení advokátem (17 000 Kč) se zvyšuje o částku daně
z přidané hodnoty ve výši 3 570 Kč. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
na náhradě nákladů obou instancí soudního řízení částku 28 570 Kč, a to k rukám zástupce
žalobce – Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu