ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.369.2017:34
sp. zn. 2 As 369/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Š., zastoupený
Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 3. 2015, č. j. KUOK 26812/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2017,
č. j. 59 A 9/2015 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, dne 25. 5. 2015
žalobu proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Litovel, odboru dopravy (dále jen ,,městského úřadu“), ze dne
14. 1. 2015. Rozhodnutím městského úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. d) a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pro porušení
§4 písm. b), §5 odst. 1 písm. g) a §32 odst. 2 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta
25 000 Kč podle §125c odst. 4 písm. a) uvedeného zákona, zákaz řízení všech motorových
vozidel po dobu 16 měsíců od právní moci rozhodnutí podle §125c odst. 5 uvedeného zákona
a náhrada nákladů řízení 1000 Kč. Uvedených přestupků se žalobce měl dopustit tím, že dne
26. 3. 2014 v obci Kostelec na Hané jako řidič osobního motorového vozidla Volkswagen
Multivan nerespektoval pokyn k zastavení vozidla policejní hlídky jedoucí ve služebním
policejním vozidle a ve snaze policejní hlídce ujet pokračoval nadále v jízdě. Žalobce jel za tmy
místy bez rozsvícených světel obcemi Čelechovice na Hané – Kaple, Slatinice, Drahanovice,
Senice na Hané, Senička a Loučany a policisté dvou hlídek jej na polní cestě donutili vozidlo
zastavit, když vjel opět do obce Senice na Hané. Při následné kontrole byl žalobci proveden
orientační test na přítomnost omamných a psychotropních látek s pozitivním výsledkem,
kdy byla zjištěna přítomnost omamných látek skupiny cannabinoidů. Odbornému
lékařskému vyšetření spojenému s odběrem vzorku biologického materiálu, ke kterému
byl následně policistou vyzván, se žalobce i přes poučení odmítl podrobit a tímto porušil
§4 písm. b), §5 odst. 1 písm. g) a §32 odst. 2 zákona o silničním provozu.
[2] Žalobce v žalobě namítl, že:
1) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné a nezákonné,
jelikož z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, proč správní orgán neakceptoval jeho omluvu
z jednání stanoveného na den 14. 1. 2015, což mělo za následek projednání věci
v nepřítomnosti žalobce. Upření práva osobní účasti žalobce na projednávané věci
považuje žalobce za nezákonné. Dne 11. 1. 2015 žalobce navštívil svoji praktickou lékařku,
která mu diagnostikovala chřipku, vydala rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti
a nařídila klid na lůžku. Podle informací žalobce byla omluva správnímu orgánu před jednáním
doručena a žalovaný žalobcově ošetřující lékařce telefonoval a zjišťoval vážnost
jeho onemocnění. Žalobce považuje, vzhledem ke skutečnosti, že k jednání nebyli předvoláni
žádní svědci a nevznikly vážné komplikace s jeho přeložením na jiný termín, svoji omluvu
za včasnou;
2) rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené
v §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), tedy v okamžiku, kdy již nebylo možné věc projednat a řízení
mělo být zastaveno. Žalobce nalezl rozhodnutí žalovaného v poštovní schránce po návratu
z krátkodobého rekreačního pobytu v Beskydech až dne 27. 3. 2015, proto podal žádost o určení
neplatnosti doručení, kterou doložil doklady prokazujícími pobyt mimo místo bydliště.
O této žádosti žalobce nebylo ke dni podání žaloby pravomocně rozhodnuto;
3) správní orgán prvního stupně porušil zásadu materiální pravdy dle §3 odst. 2 správního řádu
a zásadu legality, neboť rozhodoval pouze na základě úředních záznamů, v řízení nevyslechl
žádného svědka. Je nutné prokazovat skutečnost, že žalobce měl být zastavován policisty,
s vozidlem ujíždět a následně měl být vyzván k dechové zkoušce a toto měl odmítnout,
a to i v případě, že by žalobce takové obvinění přiznal. V souvislosti s tímto žalobním
bodem poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 - 115.
[3] K první žalobní námitce krajský soud uvedl, že v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí jsou důvody neakceptace omluvy žalobce konkrétně uvedeny, nelze proto přisvědčit
tvrzení žalobce, že je v tomto směru rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Dle městského
úřadu žalobce nedoložil konkrétní zdravotní komplikace, které by mu skutečně a prokazatelně
bránily v účasti na jednání, a dále městský úřad přihlédl k tomu, že se jednalo o opakovanou
omluvu učiněnou stejným způsobem vždy až těsně před jednáním, žalobce nebyl v případě první
omluvy v době pracovní neschopnosti zastižen na adrese, kde se měl léčit, s městským úřadem
nekomunikoval a nesnažil se domluvit si jiný termín. Městský úřad učinil závěr, že žalobcovo
jednání nasvědčuje taktizování a jeho účelovosti, a vyhodnotil druhou omluvu žalobce jako
nenáležitou ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Byť žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl některé úvahy směřující spíše k posouzení včasnosti a posouzení omluvy
jako opožděné, závěrem svých úvah se ztotožnil se závěry městského úřadu, že omluva nebyla
náležitá pro neprokázání její důvodnosti.
[4] Krajský soud se ohledně posouzení náležitosti omluvy žalobce ztotožnil s názorem
správních orgánů. Posouzení pojmů „náležitá omluva“ či „důležitý důvod“, jež jsou uvedeny
v ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích, je na uvážení správního orgánu. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66,
s jehož názorem se krajský soud ztotožnil, „…hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná
o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod, provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení.
Proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již nemůže být dostatečný
i pro jeho další přeložení.“ Žalobce byl k jednání předvolán na den 23. 12. 2014, přičemž žalobcova
omluva z jednání byla doručena městskému úřadu v den jednání s tím, že žalobce uvedl svůj
nepříznivý zdravotní stav – konkrétně zablokovaná záda a doložil III. díl rozhodnutí o dočasné
pracovní neschopnosti vystavené dne 22. 12. 2014 bez diagnózy a bez plánované kontroly
MUDr. R. V případě dalšího předvolání k jednání byla žalobcova omluva městskému úřadu
doručena den před ústním jednáním nařízeným na 14. 1. 2015, přičemž žalobce jako důvod své
neúčasti opět uvedl svůj nepříznivý zdravotní stav, tentokrát chřipkové onemocnění,
a toto doložil kopií II. a III. dílu rozhodnutí o pracovní neschopnosti. Z obsahu správního
spisu je zřejmé, že městský úřad měl pochybnosti již o náležitosti první omluvy k jednání,
neboť se dotazoval MUDr. R., jež žalobci potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti vystavila,
zda skutečně žalobce nebyl schopen se zúčastnit jednání správního orgánu. Následně městský
úřad doručoval předvolání k druhému jednání žalobci osobně na adrese, kde se měl žalobce
zdržovat v době pracovní neschopnosti, žalobce však na této adrese nezastihl, což oprávněně
posílilo pochybnosti správního orgánu o věrohodnosti omluvy z nařízeného jednání. Je
pochopitelné a zcela v souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, že
poté, co městskému úřadu přišla opětovně bezprostředně před jednáním obdobná omluva
žalobce z nařízeného jednání, tuto omluvu už jako dostatečnou neposoudil a projednal přestupek
bez přítomnosti žalobce. Správní orgány posoudily omluvu žalobce správně jako nenáležitou a
zcela v souladu se zákonem městský úřad jednal o přestupku v nepřítomnosti žalobce.
[5] K druhé žalobní námitce krajský soud odkázal na §20 odst. 1 zákona o přestupcích
ve znění účinném do 30. 9. 2015 a §24 odst. 2 správního řádu s tím, že rozhodnutí žalovaného
bylo žalobci doručováno prostřednictvím správního orgánu na žalobcovu doručovací adresu dne
16. 3. 2015. Žalobce nebyl zastižen, a proto mu bylo do schránky vhozeno oznámení s výzvou
k vyzvednutí uložené zásilky spolu s poučením, jež bylo odděleno od doručované zásilky.
Téhož dne byla písemnost připravena po dobu 10 dní k vyzvednutí v sídle žalovaného. Marným
uplynutím úložní doby došlo k doručení napadeného rozhodnutí fikcí dne 26. 3. 2015. Téhož dne
byla zásilka vložena do poštovní schránky adresáta. Žalobce navrhl zneplatnit doručení zásilky
obsahující žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovaný dne 16. 4. 2015 tomuto návrhu
nevyhověl, proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce odvolal a jeho odvolání
bylo pravomocně zamítnuto rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 24. 7. 2017. Krajský
soud se ztotožnil se závěrem Ministerstva dopravy o nedůvodnosti návrhu žalobce
na určení neplatnosti doručení rozhodnutí žalovaného. Institut určení neplatnosti doručení
dle §24 odst. 2 správního řádu nepochybně slouží k ochraně procesních práv účastníka
správního řízení za situace, prokáže-li, že pro vážný důvod nemohl uloženou písemnost
vyzvednout, tedy nemohl učinit úkon, který z vážného důvodu a bez svého zavinění zmeškal.
Žalobce však v tomto případě nemohl být zkrácen na žádném svém procesním právu,
neboť žalobu proti rozhodnutí žalovaného podal včas.
[6] Krajský soud dále uzavřel, že přestupek byl spáchán dne 26. 3. 2014, tudíž k uplynutí
prekluzivní lhůty nedošlo, neboť rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 26. 3. 2015,
tedy přesně rok ode dne spáchání přestupku. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89, jenž se zabýval mj. i zánikem
odpovědnosti za přestupek a ustanovením §20 odst. 1 zákona o přestupcích, který interpretoval
tak, že „§20 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě projednán
pravomocně.“ S ohledem na uvedené závěry byla zákonná roční lhůta dodržena a druhá žalobní
námitka je nedůvodná.
[7] K třetí žalobní námitce krajský soud uvedl, že městský úřad opřel své rozhodnutí
o oznámení o přestupku, úřední záznamy sepsané hlídkami Policie ČR, obvodní oddělení
Prostějov 2, první ve složení prap. M., prap. K., prap. R. G., a druhá ve složení prap. G., prap. T.,
úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové
látky před anebo během jízdy včetně poučení o právech a povinnostech, fotografii provedeného
testu DrugWipe 5S, výpis z evidenční karty řidiče. Krajský soud si je vědom rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu zabývajících se povahou úředních záznamů a ustanovení §137 odst.
4 správního řádu, dle něhož záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek,
avšak v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2015,
č. j. 5 As 40/2015 - 38, uvedl, že žalobcem zmíněná judikatura (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115) i uvedené ustanovení se týká úředního
záznamu o podání vysvětlení a na posuzovanou věc tak nedopadá. Stejně jako v případě, o němž
rozhodoval Nejvyšší správní soud, tak v nyní posuzované věci obsahem úředního záznamu
užitého k prokázání stíhaného jednání nebylo zachycení „výpovědi“ či „vysvětlení“, které by
žalobce v předmětné věci podal. Nelze tedy konstatovat, že úřední záznam Policie ČR není
možné použít jako důkazní prostředek.
[8] Krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 14. 8. 2015,
č. j. 5 As 40/2015 - 38, podle něhož „lze konstatovat, že pouze v případech přestupků pozorovatelných
pouhým okem (nepřipoutání se bezpečnostním pásem, telefonování za jízdy), kdy v normálních situacích tento
přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem), věrohodné svědectví policistů
zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takového přestupku, je nutné
policisty vyslechnout vždy jako svědky…Nutnost výslechu policistů je vázána vždy na okolnostech konkrétního
případu a nelze ji paušalizovat.“
[9] V případě žalobcových přestupků, které takřka není možné dokumentovat
[neuposlechnutí pokynu policisty, aby zastavil vozidlo dle §4 písm. b) zákona o silničním
provozu, a jízda za tmy bez rozsvícených světel, k čemuž je povinen dle §32 odst. 2 uvedeného
zákona], však z jeho strany nedošlo po celou dobu správního řízení ani v soudním řízení
správním k rozporování zjištěného skutkového stavu či alespoň popření přestupkového
jednání. Všechny námitky žalobce byly a jsou procesního charakteru. Správní orgán za situace,
kdy dvě různé hlídky Policie ČR popsaly průběh policejního zásahu obdobně a jejich popis děje
se vzájemně doplňuje, neměl důvod policisty vyslýchat. Žádní jiní svědci ve spise uvedeni nejsou,
žalobce žádné svědky nenavrhoval, nebylo proto zřejmé, které svědky měl žalobce v žalobě
na mysli. Přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se žalobce
dopustil tím, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření s následným odběrem biologického
materiálu, byl prokázán nejen úředními záznamy Policie ČR, ale i fotografií provedeného testu
DrugWipe 5S a záznamem o kontrole žalobce podezřelého z požití alkoholických nápojů
nebo jiné návykové látky, v němž je zaznamenán průběh a výsledek testu, a dle kterého
se žalobce odmítl podrobit lékařskému vyšetření s následným odběrem biologického materiálu.
Tento záznam o kontrole žalobce podepsal. Správní orgán proto neměl důvod provádět
dokazování výslechem policistů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a bez návrhu na doplnění
dokazování ze strany žalobce mu ani nevznikla povinnost se s tímto možným důkazním návrhem
ve svém rozhodnutí vypořádat. Skutkový stav byl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy.
Vzhledem k nedůvodnosti námitek žalobce soud žalobu zamítl dle §78 odst. 7 s. ř. s.
II. Kasační stížnost žalobce
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) kasační stížnost, ve
které navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. V doplnění stížnosti
stěžovatel svou stížnost odůvodnil. Jeho omluva z jednání dne 14. 1. 2015 byla náležitá, omluvy
z obou jednání byly městskému úřadu doručeny před zahájením jednání, omluvami nebyly
dotčeny žádné jiné osoby, kterým by mohla být způsobena újma v podobě ztráty času. Důvody
neúčasti stěžovatele byly ryze zdravotní a stěžovatel nemohl předvídat průběh nemoci.
Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti slouží jako doklad pro zaměstnavatele
a též dokládalo jeho neschopnost dostavit se k jednání ve věci. Při první omluvě městský úřad
telefonicky kontaktoval ošetřujícího lékaře a mohl tak učinit i při druhé omluvě. Při doručování
předvolání k druhému jednání mohl být stěžovatel na kontrole u lékaře, nelze proto učinit závěr,
že stěžovatel nedodržoval léčebný režim nebo dokonce, že činí účelové obstrukce. Městský úřad
si byl nepochybně vědom blížícího se konce prekluzivní lhůty, k čemuž došlo nejen vlivem
zdravotních problémů stěžovatele, ale také z důvodu nečinnosti městského úřadu, který zahájil
pozdě řízení o přestupku.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky
řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, v tomto případě
žádnou z vad zakládajících nepřezkoumatelnost, ať již pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek
důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel se v kasační stížnosti omezil na tvrzení, že krajský soud právně
nesprávně posoudil první žalobní námitku (městský úřad měl odročit jednání nařízené na den
14. 1. 2015, neboť nebyly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele
dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích vzhledem k náležité omluvě stěžovatele z důležitého
důvodu). Stěžovatel tedy podal kasační stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vázán
mezemi kasační stížnosti (viz §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) se Nejvyšší správní soud zabýval výlučně
právním posouzením první žalobní námitky krajským soudem.
[15] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích: O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní
jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně
předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
[16] V dané věci není sporné, že stěžovatel požádal z důvodu nemoci dokladované
rozhodnutím o pracovní neschopnosti z 22. 12. 2014 v den jednání 23. 12. 2014 o odročení
jednání. Tomuto návrhu městský úřad vyhověl a stěžovatel následně opět požádal (tentokrát
jeden den před jednáním) o odročení jednání nařízeného na den 14. 1. 2015, a to z důvodu
nemoci dokladované rozhodnutím o pracovní neschopnosti z 12. 1. 2015. Druhé žádosti
již městský úřad nevyhověl, věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele a rozhodl. V prvním
případě stěžovatel tvrdil, že měl zablokovaná záda a v druhém případě se mělo jednat o chřipku.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v případě druhé
žádosti se již nejednalo o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod, a to též s ohledem na právní
závěr citovaný krajským soudem z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7 As 9/2009 - 66. V tomto směru není správná představa stěžovatele, že právě z důvodu,
že první žádosti městský úřad vyhověl, byl povinen tak postupovat i u druhé žádosti
(byla-li by tato představa správná, byl by správní orgán povinen odročovat k opakovaným
žádostem, takříkajíc „donekonečna“, což je zcela absurdní závěr). Nejvyšší správní soud dodává,
že stěžovatel byl povinen umožnit městskému úřadu posoudit důležitost důvodu,
který stěžovateli bránil v jeho účasti na svolaném jednání. To však v daném správním řízení
stěžovatel neumožnil [z rozhodnutí z 12. 1. 2015 (ani z 23. 12. 2014) o pracovní neschopnosti
nebylo možné vyčíst důvod pracovní neschopnosti]. Je nutno vzít v úvahu, že ne každá nemoc
(každý důvod pracovní neschopnosti) znemožňuje účastníkovi zúčastnit se nařízeného jednání.
Městský úřad proto postupoval správně, když za procesní situace, ve které nemohl zhodnotit
důležitost důvodu neúčasti stěžovatele na jednání (navíc opakované), již řízení neodročil a věc
projednal v nepřítomnosti stěžovatele. Z uvedených důvodů je správný právní závěr krajského
soudu, že správní orgány správně posoudily jako zákonný postup městského úřadu,
který v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích projednal věc dne 14. 1. 2015 v nepřítomnosti
stěžovatele.
[18] Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti též posoudil správnost závěru krajského
soudu, že odpovědnost stěžovatele nezanikla uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty stanovené
v §20 odst. 1 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 9. 2015 (druhá žalobní námitka
stěžovatele). Jak správně zjistil krajský soud, tato lhůta začala běžet ode dne spáchání
přestupku (tj. od 26. 3. 2014) a skončila dne 26. 3. 2015, tedy v den, kdy rozhodnutí žalovaného
z 16. 3. 2015 bylo fikcí dle §24 odst. 1 správního řádu doručeno uplynutím 10 dnů od uložení.
Rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 24. 7. 2017 byla pravomocně zamítnuta žádost
stěžovatele podaná dle §24 odst. 2 správního řádu o určení neplatnosti doručení, čímž bylo
postaveno najisto, že odvolací rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2015 bylo doručeno
stěžovateli dne 26. 3. 2015, čímž též uvedeného dne nabylo právní moci (§91 odst. 1 správního
řádu).
[19] Není naplněn důvod kasační stížnosti (nesprávný právní názor krajského soudu)
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. ve prospěch úspěšného žalovaného s přihlédnutím
ke skutečnosti, že nebyl prokázán vznik nákladů na jeho straně nad rámec běžné úřední činnosti.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu uvedených
nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu