ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.109.2018:24
sp. zn. 2 Azs 109/2018 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: G. I., zastoupený Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 23. 2. 2017, č. j. MV-16136-4/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2018, č. j. 30 A 51/2017 - 47, o
návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 2. 2017,
č. j. MV-16136-4-SO-2017, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 12. 2016, č. j. OAM-17394-10/TP-2016,
kterým bylo podle §66 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zastaveno řízení
o povolení k trvalému pobytu zahájené na žádost podanou podle §66 odst. 1 písm. d) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o pobytu cizinců.“
[2] Krajský soud v Plzni rozhodl napadeným rozsudkem o podané žalobě tak, že zrušil
rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Současně uložil žalované povinnost
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši
12 228 Kč. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního
soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost a navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodnila toliko tím, že vzhledem
k tomu, že jí byla soudem uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, by výkon
rozsudku znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem, kterým je ekonomická efektivita řízení, resp. nepřijatelná zbytečná
finanční zátěž Ministerstva vnitra jako správního úřadu, pokud důvod úspěšnosti
v předcházejícím soudním řízení na straně žalobce v kasačním řízení odpadne.
[5] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti z následujících skutečností, úvah a závěrů.
[6] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat; §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §107 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[7] Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, soudy ve správním
soudnictví poskytují primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého rozhodnutí,
jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat
vznik nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí
správního soudu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
tak budou nepochybně představitelné na straně žalovaného správního orgánu v poněkud
omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS,
jsou mezi příkladmo uvedenými situacemi relevantními pro udělení odkladného účinku zařazeny
případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu
nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému
podniku.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v této věci se nejedná s ohledem na její povahu
a skutkové i právní okolnosti o jeden z výjimečných případů, ve kterých je třeba návrhu
žalovaného správního orgánu na přiznání odkladného účinku vyhovět.
[9] Podle citovaného ustanovení soud při rozhodování o odkladném účinku poměřuje
závažnost újmy, která může vzniknout stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, a újmy,
která může naopak vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku. Možná újma hrozící
stěžovateli přitom musí být nepoměrně vyšší a zároveň nesmí být přiznání odkladného účinku
v rozporu s veřejným zájmem. Odkladný účinek kasační stížnosti má charakter institutu
mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti je prolamována právní moc soudního rozhodnutí, což je zákonem podmíněno splněním
stanovených podmínek.
[10] Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32, nebo ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 6 Ads 99/2013 – 11). K tomu, aby soud mohl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti rozhodnout, musí stěžovatel konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal
výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje.
[11] Stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neuvedla
žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že jí skutečně hrozí újma,
která by odůvodňovala prolomení právní moci napadeného rozsudku. Ke vzniku újmy nemůže
dojít tím, že na základě rozsudku krajského soudu je stěžovatelka povinna nahradit žalobci
náklady řízení před krajským soudem ve výši 12 228 Kč, když jiné právní důsledky, kromě toho,
že je stěžovatelka povinna pokračovat v řízení, pro ni z napadeného rozsudku neplynou.
Je nepochybné, že to pro stěžovatelku může znamenat určité zvýšené ekonomické náklady,
nicméně u státu není představitelné, aby taková újma pohybující se v řádu několika tisíc Kč
byla „nepoměrně větší újmou“ ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Navíc je třeba v této souvislosti
uvést, že pokud bude na základě kasační stížnosti napadený rozsudek krajského soudu zrušen,
vznikne stěžovatelce nárok na vrácení zaplacené náhrady nákladů řízení. V případě, že žalobce
tuto částku stěžovatelce nevrátí dobrovolně, má tato možnost domoci se jejího vrácení
v občanskoprávním řízení. K této problematice lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1690/09, podle kterého „[d]ošlo-li ze strany žalovaného ke splnění povinnosti
zaplatit náhradu nákladů řízení dříve, než rozhodnutí, které tuto povinnost ukládá, bylo zrušeno, vzniká
na straně žalobce bezdůvodné obohacení, neboť mu bylo plněno z důvodu, který později zanikl.“
[12] Ze shora uvedeného vyplývá, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyžadované v §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu