ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.182.2018:30
sp. zn. 2 Azs 182/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: T. K. O. T., zastoupená
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 3. 2017, č. j. MV-21664-4/SO-2017, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2018,
č. j. 51 A 40/2017 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala o povolení přechodného pobytu jako rodinný příslušník občana
Evropské unie, konkrétně ve vztahu ke svému nezletilému synovi narozenému v roce 2012,
jenž je českým občanem, se kterým žalobkyně jako rodič žije ve společné domácnosti
a kterého vyživuje. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 10. 1. 2017, č. j. OAM-13909-15/PP-2016 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), žádost žalobkyně zamítlo podle §87e odst. 1 písm. c) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť dospělo k závěru, že se žalobkyně dopustila
obcházení zákona s cílem získat povolení k pobytu účelově prohlášeným souhlasem k určení
otcovství jejího nezletilého syna. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. K námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým
v §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), se krajský soud
vyjádřil tak, že žalobkyně nekonkretizovala, kterému zákonnému požadavku napadené
rozhodnutí nedostálo, jeho odůvodnění měl naopak za srozumitelné a přezkoumatelné. Námitce
žalobkyně, že správní orgán I. stupně a následně žalovaná nedostatečně zjistily stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, krajský soud taktéž nepřisvědčil. Žalobkyně neuvedla,
jaké skutečnosti rozhodné pro posouzení její žádosti o pobytové oprávnění správní orgán
I. stupně nezjistil a v čem konkrétně následně žalovaná nedostála své povinnosti a nedostatečně
přezkoumala zákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Sama žalobkyně ve vyjádření k podkladům
pro vydání prvostupňového rozhodnutí ze dne 24. 10. 2016 sdělila, že shromážděný spisový
materiál obsahuje všechny podklady nutné k vyřízení její žádosti. Dle krajského soudu mají
veškerá zjištění podklad ve správním spisu a v něm založených pravomocných rozhodnutích
jiných soudních či správních orgánů.
[3] Krajský soud se dále věnoval námitce rozporu napadeného rozhodnutí s čl. 3 odst. 1
a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) a čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Napadené rozhodnutí má podle žalobkyně dopad do jejího soukromého a rodinného
života i na jejího syna, který je nepřímo nucen vycestovat z republiky, pokud by chtěl žít společně
se svou matkou. Podle krajského soudu sama směrnice 2004/38/ES členským státům umožňuje
odepření práva v těch případech, kdy dojde k zneužití práv či podvodu, což se stalo
i v projednávané věci. Napadené rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o požadované
pobytové oprávnění, navíc žalobkyni (ani jejímu synovi) neukládá žádné povinnosti. Rozhodnutí
jako takové rodině nebrání žít pohromadě, je pouze na nich, jakým způsobem budou realizovat
svůj rodinný život. Syn žalobkyně může se svou matkou cestovat do země jejího původu
a jeho občanství tomu není na překážku. Krajský soud na závěr upozornil, že syn žalobkyně
získal občanství České republiky právě v důsledku jejího protiprávního jednání, proto žalobkyně
ve svůj prospěch nemůže argumentovat tím, že kvůli občanství dítěte nemůže vycestovat.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné právní posouzení soudem
a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Podle stěžovatelky se krajský soud nedostatečně
vypořádal s námitkami obsaženými v žalobě, když pouze převzal argumentaci správních orgánů
a bez dalšího jejich postup aproboval. Pochybil i v tom, že nepřisvědčil její námitce,
že ve správním řízení nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Stěžovatelka
je toho názoru, že správní orgány měly zkoumat judikaturou Nejvyššího správního soudu
dovozené faktory ukazující na úmysl obejít zákon za účelem získání pobytového oprávnění.
Z odůvodnění správních rozhodnutí však nevyplývá, že by je správní orgány zkoumaly.
Stěžovatelka namítá rovněž rozpor rozhodnutí správních orgánů s mezinárodním právem,
a to především s čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o upřednostnění zájmu
dítěte a o neoddělování dětí od rodičů proti jejich vůli. Krajský soud nedostatečně vypořádal
její námitku, že konečným důsledkem zamítnutí žádosti bude to, že jako matka bude muset
opustit své dítě, neboť po něm nelze spravedlivě požadovat, aby odcestovalo (s ní) z území státu,
jehož je právoplatným občanem.
[5] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Podle §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem
získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství
nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.
[8] Stěžovatelka žádala o povolení přechodného pobytu již dvakrát, pokaždé ve vztahu
ke svému synovi narozenému v roce 2012. První žádost z října 2012 byla zamítnuta také dle výše
citovaného ustanovení rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 2. 2014, č. j. OAM-11853-
30/PP-2012, proto, že bylo prokázáno, že se stěžovatelka dohodla s V. L., občanem České
republiky, na tom, že bude zapsán v rodném listě jejího syna jako jeho otec, čímž syn nabude
české státní občanství. Účelem bylo dosáhnout oprávnění k pobytu na území České republiky
pro stěžovatelku. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno a nabylo právní moci dne
20. 6. 2016.
[9] V nové žádosti ze září 2016 se stěžovatelka domáhala vydání povolení k přechodnému
pobytu ze stejného právního důvodu a nedoložila ani netvrdila nic, čím by zjištění, na nichž bylo
založeno předchozí rozhodnutí v její věci, zpochybňovala nebo vyvracela. Správní orgán I. stupně
proto vycházel z pravomocného předcházejícího rozhodnutí a nově předestřené skutečnosti,
uzavření sňatku a narození společné dcery manželům, označil za irelevantní. Od manžela
ani dcery, kteří jsou oba vietnamské státní příslušnosti, stěžovatelka status rodinného příslušníka
občana EU odvozovat nemůže. Vzhledem k tomu, že fakt společného soužití s dcerou,
synem a manželem nebyl zpochybněn, byly jako nadbytečné odmítnuty důkazní návrhy
k tomu se vztahující.
[10] Stěžovatelka předně krajskému soudu vytýkala, že jí nedal za pravdu, když v žalobě
tvrdila, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav.
[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě namítala zcela obecně, že správní orgány
nezjistily skutkový stav dostatečně, takže nebyly dodrženy požadavky vyplývající ze zásady
materiální pravdy dle §3 správního řádu, je třeba reakci krajského soudu reprodukovanou
v odstavci [2] tohoto rozsudku považovat za naprosto adekvátní. Početná judikatura
Nejvyššího správního soudu potvrzuje souvislost mezi kvalitou žalobní argumentace a mírou
podrobnosti rozhodnutí o žalobě, stejně jako mezi kasační stížností o odůvodněním rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o ní (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS: „žalobní či kasační bod je způsobilý projednání v té míře
obecnosti, ve které byl formulován“ všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, je „žalobce povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně
vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského
soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“.
[12] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, pokud tvrdí, že se krajský soud
s žalobními námitkami nedostatečně vypořádal. S ohledem na kvalitu žalobní argumentace bylo
odůvodnění napadeného rozsudku dostatečné a krajský soud nepochybil, když při absenci
konkrétních výtek stručně shrnul, že ověřil, že skutková zjištění správních orgánů mají oporu
ve správním spisu a v něm založených správních či soudních rozhodnutích. Kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak není dán.
[13] Že by se měl krajský soud vyjádřit k povinnosti správních orgánů znovu zvažovat
naplnění jednotlivých kriterií pro posouzení, zda došlo k obcházení zákona za účelem získání
pobytového oprávnění, žalobkyně v žalobě nežádala. Protože není důvod, proč by takovou
námitku stěžovatelka v řízení před krajským soudem nemohla uplatnit, a ona tak přesto neučinila,
je třeba na ni v kasačním řízení nahlížet jako na nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). Krajskému
soudu nelze důvodně vytýkat, že neposkytl odpověď na výtku vůči postupu správních orgánů,
která nebyla v žalobě vznesena.
[14] Další část kasační stížnosti byla věnována nesouladu správních rozhodnutí a napadeného
rozsudku s mezinárodními závazky, zejména s Úmluvou o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 a čl. 9
odst. 1. Stěžovatelka namítala, že krajský soud nedostatečně vypořádal její námitku, že výsledek
řízení je v rozporu se zájmem jejího nezletilého syna.
[15] Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ Dle čl. 9 odst. 1 téhož pramenu „[s]táty, které jsou smluvní
stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady
na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení
je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li
o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu
dítěte.“
[16] V rozsudku ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011 – 90, Nejvyšší správní soud upozornil,
že „řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.),
a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54)“.
Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit
jím uplatněné námitky.
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti doslovně opakuje svůj žalobní bod, jímž totéž vytýkala
napadenému rozhodnutí (srov. část III. písm. c žaloby). Krajský soud se s ním vypořádal
způsobem shrnutým v odst. [3] tohoto rozsudku. Jelikož stěžovatelka neuvedla, v jakém směru
je posouzení krajského soudu nedostatečné, Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá
než konstatovat, že žádné pochybení neshledal. Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil,
proč považuje stěžovatelčiny obavy za neopodstatněné, a poukázal na reálnou možnost
pokračování rodinného soužití, i když v jiné podobě, než jakou stěžovatelka považuje pro sebe
a své děti za ideální. Prostý nesouhlas stěžovatelky s napadeným rozhodnutím a výsledkem
jeho přezkumu krajským soudem, bez jakékoli relevantní argumentace, nezakládá důvodnost
kasační stížnosti.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] Nejvyšší správní soud neshledal u napadeného rozsudku žádnou vadu, kterou by musel
zohlednit z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a ze všech shora uvedených důvodů
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
zamítl.
[19] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu