ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.340.2017:31
sp. zn. 2 Azs 340/2017 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. H., zastoupený Mgr. Michalem
Poupě, advokátem se sídlem Štěpánská 27, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 5. 2017, č. j. CPR-10030-5/ČJ-2017-930310-C232, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 2 A 63/2017 –
28,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2017, č. j. CPR-10030-5/ČJ-2017-930310-C232; tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort ze dne 10. 3. 2017, č. j. KRPA-87389-14/ČJ-2017-000022-ZAM, ve věci
správního vyhoštění.
[2] Podle městského soudu stěžovatelem podepsané prohlášení o vzdání se práva
na odvolání obsahuje náležitosti podle §37 odst. 2 správního řádu a postup správních orgánů
dostál principům práva na spravedlivý proces. Soud shrnul obsah prohlášení o vzdání se práva
odvolání a dovodil z něj, že podání bylo podepsáno stěžovatelem za přítomnosti tlumočníka,
který obsah tohoto úkonu tlumočil do ruského jazyka. Z podání zcela vyplývá jak označení
osoby, která se vzdala práva odvolání (je označena jménem, datem narození a státní příslušností),
tak i označení správního orgánu, před kterým byl úkon o vzdání se práva odvolání učiněn.
Z prohlášení pak podle městského soudu plyne, jaké věci se toto prohlášení týká a co stěžovatel
navrhuje. Úkon podepsaný stěžovatelem za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka dne
10. 3. 2017 obsahuje veškeré náležitosti právního úkonu ve smyslu namítaného §37 odst. 2
správního řádu. Skutečnost, že tlumočení probíhalo do ruštiny, a nikoliv do ukrajinštiny, městský
soud nepovažoval za vadu řízení. Stěžovateli muselo být zřejmé již při převzetí usnesení
o ustanovení tlumočníka Bc. Regíny Jünger, že se jedná o tlumočníka do ruského a běloruského
jazyka. Během správního řízení neuváděl, že by tlumočení nerozuměl, navíc výslovně prohlásil,
že s tlumočením ustanovené tlumočnice souhlasí. Během výslechu pak výstižně a podrobně
reagoval na kladené otázky. Městský soud zdůraznil, že dle §16 odst. 3 správního řádu má cizinec
právo na tlumočníka, pokud jazyku, v kterém je řízení vedeno, nerozumí. Neznamená to však
ještě, že cizinci musí být ustanoven tlumočník do jeho rodného jazyka, ale v každém případě
to musí být tlumočník, kterému cizinec rozumí, jako v tomto případě. Soud stěžovateli
nepřisvědčil, že k podpisu prohlášení došlo pod nátlakem a bez porozumění úkonu, neboť
k podpisu prohlášení došlo za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka, který obsah právního
úkonu stěžovateli tlumočil. Současně z úkonu nevyplývá, že by mu stěžovatel neporozuměl. Soud
zdůraznil, že v prohlášení je stěžovatelem výslovně uvedeno, že úkon činí na základě svobodné
vůle. Nátlak prvostupňového správního orgánu je podle soudu vyloučen vzhledem k přítomnosti
další osoby – tlumočníka. Přítomnost této osoby bránila správnímu orgánu vyvíjet na stěžovatele
nátlak. Městský soud rovněž nepovažoval za nestandardní, že řízení o správním vyhoštění
proběhlo v řádu hodin.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Konkrétně uvedl, že jak v odvolacím řízení, tak i ve správní žalobě opakovaně namítal,
že vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyl jeho
svobodný projev vůle; tento jím byl totiž učiněn v hektické situaci, pod nátlakem
prvostupňového orgánu a bez porozumění danému jednání. K prohlášení o vzdání se práva
na odvolání nelze přihlížet, neboť nenaplňuje znaky vyžadované zákonem pro relevantní právní
jednání a je v rozporu se základními zásadami práva na spravedlivý proces. K prokázání
skutečnosti, že na něj byl vyvíjen nátlak (a projev jeho vůle tak nebyl svobodný), stěžovatel kromě
svého čestného prohlášení navrhoval svědecké výpovědi osob zajištěných žalovaným téhož dne
v rámci akce „Rohlík 2017“ (stěžovatel v kasační stížnosti označil několik konkrétních osob).
Žalovaný ani městský soud se přitom otázkou uvedeného nátlaku (ač ta je pro posuzovaný případ
stěžejní) náležitě nezabývali a s důkazními návrhy stěžovatele se nevypořádali.
[4] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že s ním od začátku bylo jednáno způsobem
nasvědčujícím skutečnosti, že správní orgán prvního stupně měl již před provedením dokazování
jasno o výsledku. V této souvislosti poukázal stěžovatel zejména na pokládání dle jeho názoru
sugestivních a kapciózních otázek (např.: „Jste si plně vědom svého protiprávního jednání v souvislosti
s vaším neoprávněným výkonem pracovní činnosti na území České republiky a možných důsledků
z něj vyplývajících?“). I z této okolnosti stěžovatel nepřímo dovozuje, že byl jako zajištěný cizinec
vystaven nepřiměřenému nátlaku ze strany správního orgánu prvního stupně, kdy pod hrozbou
citelnější újmy tomuto nátlaku podlehl.
[5] Městský soud dle názoru stěžovatele pochybil i v tom, že nesprávně posoudil vzdání
se práva na odvolání jako podání učiněné v souladu s §37 správního řádu. Ze správního spisu
nelze dovodit, že by se stěžovatel vzdal svého práva na odvolání ústně, tento úkon tudíž musí být
posuzován jako písemný. V takovém případě však nejsou splněny požadavky předepsané v §37
odst. 2 správního řádu, zejména, komu je podání adresováno, místo trvalého pobytu, popřípadě
jiné adresy pro doručování. Dle stěžovatele není bez významu ani to, že dané vzdání se práva
na odvolání předpřipravil správní orgán prvního stupně, aniž by o to stěžovatel sám žádal.
Správní orgán prvního stupně tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ve věci
sp. zn. 5 As 120/2011) překročil svou poučovací povinnost. Takový postup je zjevným
porušením základních zásad správního řízení a právního státu.
[6] Závěrem kasační stížnosti vytkl stěžovatel správním orgánům několik vad správního
řízení. Předně poukázal na skutečnost, že tlumočení po celou dobu správního řízení probíhalo
do ruského jazyka, kterému zejména v komplexních právních otázkách nerozuměl. Tlumočník
mu byl navíc ustanoven až po zahájení řízení s tím, že stěžovateli nebyla přetlumočena prvotní
listina, včetně poučení o jeho právech. Správní řízení, které se svým obsahem shoduje s dalšími
desítkami řízení zahájených a provedených téhož dne a v den následující u stejného
prvostupňového správního orgánu, trvalo od zahájení do jeho údajně pravomocného ukončení
v prvním stupni v řádu několika hodin. Toto je naprosto nestandardní postup, navíc
problematiku přesahující do práva Evropské unie nelze v tak krátké době kvalifikovaně posoudit.
Stěžovatel poukázal na standardní praxi správních orgánů v obdobných věcech, kterou je podle
něj rozhodování v řádu desítek dnů či jednotek měsíců. To podle něj nasvědčuje faktu, že celé
řízení u prvostupňového správního orgánu v této věci bylo hektické, zkratkovité a vůbec
nezohledňující právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl následně nátlakem dotlačen
k „prohlášení o vzdání se práva na odvolání“, aby mohl odejít od správního orgánu,
aniž by si mohl být vědom, o jaké jednání se mohlo jednat. Městský soud sice připustil, že správní
řízení bylo krátké, nicméně v tomto nezákonnost postupu správního orgánu neshledal. Stěžovatel
má naopak za to, že také tato skutečnost nepřímo prokazuje, že správní orgán vedl řízení
o vyhoštění se snahou o jeho co nejrychlejší ukončení. Právě to prokazuje stěžovatelem tvrzený
nátlak směřující k vzdání se práva na odvolání proti správnímu řízení o vyhoštění.
[7] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu, a odkázal na své rozhodnutí.
[9] V doplnění kasační stížnosti upozornil stěžovatel na dvojici rozsudků Nejvyššího
správního soudu, které se podle něj v podstatných aspektech shodují s projednávanou věcí.
Poukázal také na zákaz kolektivního vyhoštění podle §118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
a podle čl. 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě. Tento zákaz podle něj mohl být porušen
vzhledem k několika desítkám řízení, která proběhla zcela shodným způsobem na základě jediné
kontroly v rozmezí dvou dnů.
[10] Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 9. 3. 2017 byla provedena podle §167
odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, policejní akce
„Rohlík 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy
zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání. V rámci akce byl kontrolován
při výkonu práce mimo jiné i stěžovatel, který byl vyzván k předložení dokladů; předložil cestovní
pas Ukrajiny, ve kterém měl vylepeno pouze polské vízum typu D č. X s platností od 22. 12. 2016
do 15. 6. 2017 s délkou pobytu na 176 dnů. Stěžovatel nepředložil povolení k výkonu zaměstnání
(zelenou nebo modrou kartu) na území České republiky. Následně bylo zahájeno správní řízení
ve věci správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a
stěžovateli byl ustanoven tlumočník do ruského jazyka.
[11] Dne 10. 3. 2017 vydal správní orgán 1. stupně rozhodnutí
č. j. KRPA-87389-14/ČJ-2017-000022-ZAM, na základě kterého bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se zákazem pobytu
na území členských států EU na dobu jednoho roku. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně
bylo stěžovateli předáno osobně dne 10. 3. 2017. Stěžovatel na poslední stranu rozhodnutí
vlastnoručně dopsal v mateřském jazyce (v azbuce), že se vzdává práva na odvolání, a toto
prohlášení podepsal. Součástí správního spisu je také předtištěné formulářové prohlášení o vzdání
se práva na odvolání ze dne 10. 3. 2017, které stěžovatel podepsal a na základě kterého se vzdal
práva na odvolání proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění (a rozhodnutí o nákladech
řízení).
[12] Dne 15. 3. 2017 podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce odvolání, jehož
přípustnost odůvodnil tím, že jeho prohlášení o vzdání se práva na odvolání bylo učiněno
pod nátlakem a nelze je považovat za svobodný projev vůle účastníka řízení. Žalovaný však dne
15. 3. 2017 napadeným rozhodnutím odvolání jako nepřípustné zamítl.
II. Prejudikatura Nejvyššího správního soudu
[13] Při předběžném posouzení věci rozhodující druhý senát Nejvyššího správního soudu
zjistil, že k zásadním otázkám nastoleným v nyní projednávané věci existuje rozporná judikatura.
[14] Druhý senát zjistil, že téměř totožné věci rozhodoval třetí, čtvrtý i pátý senát.
V uvedených věcech se jednalo o skutkově stejné případy pouze s malými nuancemi (cizinec
ne/mluvil česky, vlastnoručně uvedl: „vzdávám se odvolání“, „vzdávám se apelace“, či „nebudu
se odvolávat“ apod., ne/sepsal čestné prohlášení). Další věci týkající se akce „Rohlík 2017“, které
byly doposud rozhodnuty, se od dále uvedených věcí odlišovaly v zásadní otázce, konkrétně
v existenci vlastnoručního prohlášení cizince o vzdání se odvolání, proto nejsou
pro posuzovanou věc relevantní.
[15] Třetí a pátý senát dospěly při posuzování shora popsaného skutkového stavu k závěru,
že tento příliš nesvědčí o vážně míněném projevu vůle vzdát se práva na odvolání (srov. rozsudek
ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 27/2017 – 17, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017 – 17,
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 271/2017 – 31, a ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 - 31),
zejména v souvislosti s tím, že cizinec následně podal odvolání (někdy spolu s čestným
prohlášením), v němž uvedl, že tento jeho projev byl učiněn pod (nespecifikovaným) nátlakem
a v hektické situaci, bez možnosti poradit se s právním zástupcem. Naproti tomu podle čtvrtého
senátu stěžovatel vůli vzdát se práva podat odvolání projevil dostatečně jasným způsobem
(viz rozsudky ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Azs 196/2017 – 23 a č. j. 4 Azs 197/2017 - 23), zejména
když námitku, že na něj byl vyvíjen nátlak, formuloval velice obecně, bez bližší konkretizace.
Dle čtvrtého senátu pouze rychlý postup v řízení a s tím spojený určitý stres, v němž se cizinec
nacházel, nelze považovat za nátlak, který by měl za následek neúčinnost prohlášení stěžovatele
o vzdání se práva na odvolání.
III. Závěr
[16] Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k výše vymezené sporné otázce je rozhodovací
praxe senátů Nejvyššího správního soudu rozdílná. Proto druhý senát předložil věc rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Spornou je otázka, jestli skutečnost,
že cizinec v řízení o správním vyhoštění, které proběhlo v řádu hodin, vlastnoručně v mateřském
jazyku dopsal na převzaté rozhodnutí, že se nebude odvolávat (ať již to formuloval jako „nebudu
se odvolávat“, nebo „vzdávám se odvolání/apelace“), následně podepsal předpřipravené
prohlášení o vzdání se práva na odvolání, a zároveň při výslechu uvedl, že hodlá dobrovolně
vycestovat, představuje, nebo nepředstavuje dostatečně jasnou a svobodně vyjádřenou vůli
cizince vzdát se práva na odvolání za situace, že následně toto odvolání podal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana Brothánková,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Filip Dienstbier, JUDr. Barbara Pořízková, JUDr. Karel Šimka
a JUDr. Aleš Roztočil. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.)
do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření
k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu