ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.340.2017:79
sp. zn. 2 Azs 340/2017 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. H., zastoupený Mgr. Michalem
Poupě, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2017, č. j. CPR-10030-5/ČJ-2017-930310-C232, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 2 A
63/2017 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2017, č. j. CPR-10030-5/ČJ-2017-930310-C232; tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort ze dne 10. 3. 2017, č. j. KRPA-87389-14/ČJ-2017-000022-ZAM, ve věci
správního vyhoštění, neboť shledal, že stěžovatel nepřísluší právo podat odvolání, jelikož
se tohoto práva písemným prohlášením vzdal.
[2] Podle městského soudu stěžovatelem podepsané prohlášení o vzdání se práva
na odvolání obsahuje náležitosti podle §37 odst. 2 správního řádu a postup správních orgánů
dostál principům práva na spravedlivý proces. Soud shrnul obsah prohlášení o vzdání se práva
odvolání a dovodil z něj, že podání bylo podepsáno stěžovatelem za přítomnosti tlumočníka,
který obsah tohoto úkonu tlumočil do ruského jazyka. Z podání zcela vyplývá jak označení
osoby, která se vzdala práva odvolání (je označena jménem, datem narození a státní příslušností),
tak i označení správního orgánu, před kterým byl úkon o vzdání se práva odvolání učiněn.
Z prohlášení pak podle městského soudu plyne, jaké věci se toto prohlášení týká a co stěžovatel
navrhuje. Úkon podepsaný stěžovatelem za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka
dne 10. 3. 2017 obsahuje veškeré náležitosti právního úkonu ve smyslu namítaného
§37 odst. 2 správního řádu. Skutečnost, že tlumočení probíhalo do ruštiny, a nikoliv
do ukrajinštiny, městský soud nepovažoval za vadu řízení. Stěžovateli muselo být zřejmé
již při převzetí usnesení o ustanovení tlumočníka Bc. Regíny Jünger, že se jedná o tlumočníka
do ruského a běloruského jazyka. Během správního řízení neuváděl, že by tlumočení
nerozuměl, navíc výslovně prohlásil, že s tlumočením ustanovené tlumočnice souhlasí.
Během výslechu pak výstižně a podrobně reagoval na kladené otázky. Městský soud zdůraznil,
že dle §16 odst. 3 správního řádu má cizinec právo na tlumočníka, pokud jazyku, v kterém
je řízení vedeno, nerozumí. Neznamená to však ještě, že cizinci musí být ustanoven tlumočník
do jeho rodného jazyka, ale v každém případě to musí být tlumočník, kterému cizinec rozumí,
jako v tomto případě. Soud stěžovateli nepřisvědčil, že k podpisu prohlášení došlo pod nátlakem
a bez porozumění úkonu, neboť k podpisu prohlášení došlo za přítomnosti tlumočníka
do ruského jazyka, který obsah právního úkonu stěžovateli tlumočil. Současně z úkonu
nevyplývá, že by mu stěžovatel neporozuměl. Soud zdůraznil, že v prohlášení je stěžovatelem
výslovně uvedeno, že úkon činí na základě svobodné vůle. Nátlak prvostupňového správního
orgánu je podle soudu vyloučen vzhledem k přítomnosti další osoby – tlumočníka. Přítomnost
této osoby bránila správnímu orgánu vyvíjet na stěžovatele nátlak. Městský soud rovněž
nepovažoval za nestandardní, že řízení o správním vyhoštění proběhlo v řádu hodin.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Konkrétně uvedl, že jak v odvolacím řízení, tak i ve správní žalobě opakovaně namítal,
že vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyl jeho
svobodný projev vůle; tento jím byl totiž učiněn v hektické situaci, pod nátlakem
prvostupňového orgánu a bez porozumění danému jednání. K prohlášení o vzdání se práva
na odvolání nelze přihlížet, neboť nenaplňuje znaky vyžadované zákonem pro relevantní právní
jednání a je v rozporu se základními zásadami práva na spravedlivý proces. K prokázání
skutečnosti, že na něj byl vyvíjen nátlak (a projev jeho vůle tak nebyl svobodný), stěžovatel kromě
svého čestného prohlášení navrhoval svědecké výpovědi osob zajištěných žalovaným téhož dne
v rámci akce „Rohlík 2017“ (stěžovatel v kasační stížnosti označil několik konkrétních osob).
Žalovaný ani městský soud se přitom otázkou uvedeného nátlaku (ač ta je pro posuzovaný případ
stěžejní) náležitě nezabývali a s důkazními návrhy stěžovatele se nevypořádali.
[4] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že s ním od začátku bylo jednáno způsobem
nasvědčujícím skutečnosti, že správní orgán prvního stupně měl již před provedením dokazování
jasno o výsledku. V této souvislosti poukázal stěžovatel zejména na pokládání dle jeho názoru
sugestivních a kapciózních otázek (např.: „Jste si plně vědom svého protiprávního jednání v souvislosti
s vaším neoprávněným výkonem pracovní činnosti na území České republiky a možných důsledků
z něj vyplývajících?“). I z této okolnosti stěžovatel nepřímo dovozuje, že byl jako zajištěný cizinec
vystaven nepřiměřenému nátlaku ze strany správního orgánu prvního stupně, kdy pod hrozbou
citelnější újmy tomuto nátlaku podlehl.
[5] Městský soud dle názoru stěžovatele pochybil i v tom, že nesprávně posoudil vzdání
se práva na odvolání jako podání učiněné v souladu s §37 správního řádu. Ze správního spisu
nelze dovodit, že by se stěžovatel vzdal svého práva na odvolání ústně, tento úkon tudíž musí
být posuzován jako písemný. V takovém případě však nejsou splněny požadavky předepsané
v §37 odst. 2 správního řádu, zejména, komu je podání adresováno, místo trvalého pobytu,
popřípadě jiné adresy pro doručování. Dle stěžovatele není bez významu ani to, že dané vzdání
se práva na odvolání předpřipravil správní orgán prvního stupně, aniž by o to stěžovatel sám
žádal. Správní orgán prvního stupně tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ve věci sp. zn. 5 As 120/2011) překročil svou poučovací povinnost. Takový postup je zjevným
porušením základních zásad správního řízení a právního státu.
[6] Závěrem kasační stížnosti vytkl stěžovatel správním orgánům několik vad správního
řízení. Předně poukázal na skutečnost, že tlumočení po celou dobu správního řízení probíhalo
do ruského jazyka, kterému zejména v komplexních právních otázkách nerozuměl. Tlumočník
mu byl navíc ustanoven až po zahájení řízení s tím, že stěžovateli nebyla přetlumočena prvotní
listina, včetně poučení o jeho právech. Správní řízení, které se svým obsahem shoduje s dalšími
desítkami řízení zahájených a provedených téhož dne a v den následující u stejného
prvostupňového správního orgánu, trvalo od zahájení do jeho údajně pravomocného ukončení
v prvním stupni v řádu několika hodin. Toto je naprosto nestandardní postup, navíc
problematiku přesahující do práva Evropské unie nelze v tak krátké době kvalifikovaně posoudit.
Stěžovatel poukázal na standardní praxi správních orgánů v obdobných věcech, kterou je podle
něj rozhodování v řádu desítek dnů či jednotek měsíců. To podle něj nasvědčuje faktu, že celé
řízení u prvostupňového správního orgánu v této věci bylo hektické, zkratkovité a vůbec
nezohledňující právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl následně nátlakem dotlačen
k „prohlášení o vzdání se práva na odvolání“, aby mohl odejít od správního orgánu,
aniž by si mohl být vědom, o jaké jednání se mohlo jednat. Městský soud sice připustil, že správní
řízení bylo krátké, nicméně v tomto nezákonnost postupu správního orgánu neshledal. Stěžovatel
má naopak za to, že také tato skutečnost nepřímo prokazuje, že správní orgán vedl řízení
o vyhoštění se snahou o jeho co nejrychlejší ukončení. Právě to prokazuje stěžovatelem tvrzený
nátlak směřující k vzdání se práva na odvolání proti správnímu řízení o vyhoštění.
[7] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu, a odkázal na své rozhodnutí.
[9] V doplnění kasační stížnosti upozornil stěžovatel na dvojici rozsudků Nejvyššího
správního soudu, které se podle něj v podstatných aspektech shodují s projednávanou věcí.
Poukázal také na zákaz kolektivního vyhoštění podle §118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
a podle čl. 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě. Tento zákaz podle něj mohl být porušen
vzhledem k několika desítkám řízení, která proběhla zcela shodným způsobem na základě jediné
kontroly v rozmezí dvou dnů.
[10] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 9. 3. 2017 byla provedena podle
§167 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, policejní akce
„Rohlík 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy
zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání. V rámci akce byl kontrolován
při výkonu práce mimo jiné i stěžovatel, který byl vyzván k předložení dokladů; předložil cestovní
pas Ukrajiny, ve kterém měl vylepeno pouze polské vízum typu D č. X s platností od 22. 12. 2016
do 15. 6. 2017 s délkou pobytu na 176 dnů. Stěžovatel nepředložil povolení k výkonu zaměstnání
(zelenou nebo modrou kartu) na území České republiky. Následně bylo zahájeno správní řízení
ve věci správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a
stěžovateli byl ustanoven tlumočník do ruského jazyka.
[11] Dne 10. 3. 2017 vydal správní orgán 1. stupně rozhodnutí
č. j. KRPA-87389-14/ČJ-2017-000022-ZAM, na základě kterého bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se zákazem pobytu
na území členských států EU na dobu jednoho roku. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně
bylo stěžovateli předáno osobně dne 10. 3. 2017. Stěžovatel na poslední stranu rozhodnutí
vlastnoručně dopsal v mateřském jazyce (v azbuce), že se vzdává práva na odvolání,
a toto prohlášení podepsal. Součástí správního spisu je také předtištěné formulářové prohlášení
o vzdání se práva na odvolání ze dne 10. 3. 2017, které stěžovatel podepsal a na základě kterého
se vzdal práva na odvolání proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění (a rozhodnutí
o nákladech řízení).
[12] Dne 15. 3. 2017 podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce odvolání,
jehož přípustnost odůvodnil tím, že jeho prohlášení o vzdání se práva na odvolání bylo učiněno
pod nátlakem a nelze je považovat za svobodný projev vůle účastníka řízení. Žalovaný však dne
15. 3. 2017 napadeným rozhodnutím odvolání jako nepřípustné zamítl.
[13] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[14] Druhý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci
k názoru, že v jednotlivých případech cizinců vyhoštěných v návaznosti na tuto konkrétní
policejní akci „Rohlík 2017“, existuje rozporná judikatura tohoto soudu. Usnesením ze dne
17. 1. 2018, č. j. 2 Azs 340/2017 – 31, proto věc postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu.
[15] Usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 2 Azs 340/2017 – 72, vrátil rozšířený senát věc
k projednání a rozhodnutí zpět druhému senátu. Rozšířený senát konstatoval, že jednotlivé senáty
Nejvyššího správního soudu vycházely ve svých rozsudcích z rozdílně zjištěného skutkového
stavu, a proto zaujatými právními názory ani na ně navazujícími výroky nemohly založit rozpor
v judikatuře. Rozšířený senát zdůraznil, že odlišnost skutkového stavu byla o to významnější,
že předmětem posuzování byla otázka pravosti, vážnosti, určitosti, srozumitelnosti
a dobrovolnosti projevu vůle. Při jejím hodnocení je nutné přihlížet ke všem skutkovým
okolnostem, ze kterých lze o obsahu projevené vůle usuzovat. Jednotlivé senáty totiž takto
hodnotily nejen pouhou existenci vlastnoručního přípisu, ale i jeho přesnou formulaci, jeho jazyk,
jazykovou vybavenost účastníka řízení, jeho následné chování a další skutkové okolnosti. Právní
závěry učiněné na základě určité kombinace skutkových okolností proto nevytvořily pravidlo
předurčující hodnocení skutkových okolností ve věci jiné. Rozšířený senát závěrem konstatoval,
že mu nepřísluší posuzovat ani to, zda skutkový stav jednotlivých posuzovaných případů
byl skutečně rozdílný nebo ne, případně zda různé senáty pouze nepřecenily dílčí odlišnosti
v souhrnu obdobných případů; jeho sjednocující role je totiž dána výlučně v otázkách právních.
[16] Druhý senát, s přihlédnutím k názoru rozšířeného senátu, přistoupil k posouzení věci
samé, a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Podotýká přitom, že se ve značné míře přidržel
právního názoru vyjádřeného již v rozsudku tohoto soudu ze dne 9. 11. 2017,
č. j. 4 Azs 196/2017 – 23, neboť má za to, že skutkové okolnosti obou kasačních stížností jsou
veskrze srovnatelné, a také proto, že uplatněná kasační argumentace je v obou případech
obdobná (včetně překlepů).
[17] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval aspektem přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel totiž námitku nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
uplatnil, a Nejvyšší správní soud je i nadto povinen k případné nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí přihlédnout i nad rámec kasační stížnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Vymezením pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
činnosti opakovaně zabýval. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je třeba pokládat
zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se též může jednat
např. v případě, kdy soud výrokem rozsudku zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu,
jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale současně mu uložil
další povinnosti týkající se jeho procesního postupu, a začlenil tak do výroku i část
odůvodnění svého rozhodnutí (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 As 4/2005 – 34). Naproti tomu nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho
nesrozumitelnost je dána tehdy, pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem
je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat,
nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů
byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního
rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné
nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[19] Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal. Městský soud
svůj právní názor vyjádřil zcela srozumitelně a jednoznačně. Odůvodnění napadeného rozsudku
je logicky strukturované a významově bezrozporné, přičemž městský soud v něm patřičně
pojednává o důvodnosti jednotlivých stěžovatelových žalobních námitek.
[20] Podle §81 odst. 2 správního řádu „[p]rávo podat odvolání nepřísluší účastníkovi,
který se po oznámení rozhodnutí tohoto práva písemně nebo ústně do protokolu vzdal.“ Úkonem,
kterým se měl stěžovatel podle napadených rozhodnutí vzdát odvolání, byl jeho vlastnoruční
podpis na formuláři prohlášení o vzdání se odvolání, založeném ve správním spisu.
V nyní projednávané věci nicméně nelze odhlédnout také od skutečnosti, že stěžovatel
rovněž vlastnoručně připojil ve svém mateřském jazyce prohlášení o vzdání se práva na odvolání
i na další listinu obsaženou ve správním spise. Tato listina následuje bezprostředně po originálu
rozhodnutí o vyhoštění (o sedmi stranách textu), přičemž samotná listina je označena číslem
strany 8, byť zjevně není součástí předcházejícího rozhodnutí o správním vyhoštění. Obsahuje
tištěný text pojednávající o jazyce, ve kterém bylo řízení vedeno a o přítomnosti tlumočníka,
stejně jako potvrzení o převzetí rozhodnutí stěžovatelem. Je opatřena podpisem stěžovatelem
a razítkem i podpisem tlumočníka. Stěžovatel tedy vůli vzdát se práva podat odvolání projevil
opakovaně, přičemž nešlo pouze o podpis formulářového podání připraveného správním
orgánem.
[21] Okolnosti případu rovněž nesvědčí závěru, že by stěžovatel tomuto úkonu neporozuměl.
V prvé řadě je nutné vyzdvihnout fakt, že stěžovatel byl při oznámení zahájení správního řízení
poučen o svých procesních právech, přičemž toto poučení bylo tlumočeno do ruského jazyka.
Stěžovatel při převzetí oznámení o zahájení správního řízení (listina datovaná dnem 10. 3. 2017,
č. j. KRPA-87389-9/ČJ-2017-000022-ZAM) písemně uvedl, že českému jazyku nerozumí
a že požaduje ustanovení tlumočníka. Přímo pod tímto stěžovatelem podepsaným prohlášením
je otisk razítka tlumočnice Bc. Regina Jünger, tlumočnice jazyka běloruského a ruského.
Stěžovatel v řízení před správním orgánem I. stupně nikdy nevznesl námitku, že by průběhu
řízení nebo konkrétnímu úkonu neporozuměl, vůči způsobu tlumočení nevznesl žádné výhrady.
Přítomná tlumočnice stěžovateli překládala jak otázky kladené správním orgánem, tak i obsah
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Tyto skutečnosti vyplývají ze správního spisu
a stěžovatel je ani v kasační stížnosti nezpochybnil. Je také třeba souhlasit s městským soudem,
že správní spis dokládá, že stěžovatel byl schopen adekvátně reagovat na jemu pokládané otázky.
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyla ustanovena tlumočníkem Tatjana Botková,
nýbrž Bc. Regina Jünger. Z jejího tlumočnického razítka přitom vyplývá, že je tlumočnicí jazyka
běloruského a ruského, nikoli ukrajinského. Stěžovatel se tedy v kasační stížnost mýlí v identitě
osoby tlumočníka a stejně tak v rozsahu jejího tlumočnického oprávnění (podle stěžovatele
má jít o jazyky ruský a ukrajinský). Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že tlumočení
za užití ruského jazyka nerozuměl, je toto jeho tvrzení v přímém rozporu s obsahem
správního spisu, a to zejména s protokolem o výslechu stěžovatele ze dne 10. 3. 2017,
č. j. KRPA-87389-10/ČJ-2017-000022-ZAM, v jeho závěru je stěžovatel tázán: „Rozuměl jste všem
kladeným otázkám?“, načež odpověděl „Ano.“ Dále je v uvedeném protokolu konstatováno:
„Žádných dalších změn ani doplnění nežádám, a proto tento protokol jako správný a úplný podepisuje
dne 10. 03. 2017 v 13:20 hodin.“ Toto stěžovatel stvrdil svým podpisem. Nejvyšší správní soud
má za to, že pokud by stěžovatel skutečně nerozuměl tlumočení za použití ruského jazyka,
musela by být jeho odpověď na výše uvedenou otázku negativní, resp. alespoň přibližně ve tvaru:
„Položené otázce nerozumím.“ Lze se proto přiklonit k názoru městského soudu, že stěžovatel
namítal neporozumění ruskému jazyku při tlumočení nedůvodně.
[22] Bez relevance není ani fakt, že správní spis obsahuje úřední záznam o zajištění cizince
ze dne 9. 3. 2017, č. j. KRPA-87389/2/ČJ-2017-000022, jehož třetí strana sestává z písemného
poučení stěžovatele jakožto osoby omezené na osobní svobodě, vyhotoveného v ukrajinštině
a stěžovatelem vlastnoručně podepsaného. Stěžovateli se tak hned v počátku jeho komunikace
se správním orgánem dostalo náležitého písemného poučení v mateřském jazyce, čímž mu byla
prokazatelně zprostředkována paleta jeho procesních oprávnění (včetně práva na právní pomoc).
Řízení ve věci správního vyhoštění přitom bylo zahájeno neprodleně po skončení zajištění
a zde již byla stěžovateli ustanovena tlumočnice (byť do jazyka ruského).
[23] Co se týče možného nátlaku správního orgánu na účastníka řízení, Nejvyšší správní soud
k této otázce uvedl v rozsudku ze dne 22. 8. 2017, č. j. 2 Azs 225/2017 - 22, následující: „Obecně
lze konstatovat, že povinnost prokázat určité tvrzení spočívá na bedrech toho účastníka, který je uplatnil. Pokud
by skutečně byl na stěžovatelku vyvíjen v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně nátlak, jednalo
by se o excesivní postup správního orgánu, který nelze v běžných případech presumovat, pročež je třeba
jej náležitě prokázat. Správní orgán však stěží může prokázat, že se jeho postup od běžných případů nikterak
nelišil, nedisponuje-li např. kompletním videozáznamem veškeré komunikace jeho pracovníků se stěžovatelkou
(…) (tj. prokazování negativní skutečnosti). Byla to naopak stěžovatelka, kdo v tomto ohledu nesl břemeno
tvrzení a břemeno důkazní.“
[24] Námitku, že na něj byl vyvíjen nepřiměřený nátlak, formuloval stěžovatel v odvolání,
žalobě i v kasační stížnosti velmi obecně, omezil se jen na prosté tvrzení, že byl nátlaku vystaven;
ani se nepokusil vymezit, v čem konkrétně měl tento „nátlak“ spočívat (pouze z kasační stížnosti
lze dovodit, že v důsledku kapciózních a sugestivních otázek správního orgánu měl mít stěžovatel
obavy z „citelnější újmy“). Je nepochybné, že zajištění stěžovatele a rychlý sled procesních úkonů
správního orgánu vytvořily pro stěžovatele do určité míry hektickou a stresující situaci,
jak stěžovatel uvedl. To však v posuzované věci stěží mohlo mít na účastníka řízení takový vliv,
který by vylučoval jeho svobodnou vůli. K tomu by musely přistoupit zvláštní okolnosti
nebo excesivní postup správního orgánu. V takovém případě je však adekvátní očekávat,
že stěžovatel bude schopen popsat, v čem tento exces spočíval. Případné kladení kapciózních
a sugestivních otázek by přitom mohlo při výslechu stěžovatele směřovat toliko ke skutkovým
okolnostem rozhodným pro naplnění podmínek uložení správního vyhoštění; postrádá ovšem
patrnou souvislost s momentem vzdání se odvolání ze strany stěžovatele a nelze z toho
bez dalšího dovodit, že by na stěžovatele byl vyvíjen nátlak, aby se práva na odvolání
proti své vůli vzdal.
[25] S ohledem na okolnosti tohoto případu (na rozdíl od věci rozhodované rozsudkem
ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 Azs 272/2017) a nekonkrétnost žalobní námitky o nátlaku správního
orgánu prvního stupně, má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud se k této věci dostatečně
vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že pouhý rychlý postup v řízení a s tím spojený
určitý stres, v němž se stěžovatel nacházel, nelze považovat za nátlak, který by měl za následek
neúčinnost prohlášení stěžovatele o vzdání se práva na odvolání, resp. že ze spisu nevyplývá
žádné působení správního orgánu prvního stupně na žalobce, které by bylo možno hodnotit
jako nepřípustný nátlak za účelem vynucení vzdání se práva na odvolání.
[26] Co se týče namítaného neprovedení svědeckých výpovědí dalších cizinců zajištěných
v rámci téže provozovny, tento návrh stěžovatel v řízení o žalobě neuplatnil a ani nenamítal,
že by pochybil žalovaný, pokud tyto osoby nevyslechl jako svědky. Stěžovatel v žalobě neuvedl
ani námitku, že mu byl tlumočník ustanoven až po zahájení správního řízení o vyhoštění,
takže mu nebylo řádně přetlumočeno zahájení správního řízení, včetně poučení o jeho právech.
Stěžovatel tedy nemůže vytýkat městskému soudu, že se k této námitce nevyjádřil,
když ji v žalobě vůbec neuvedl, a tato námitka je tedy v řízení o kasační stížnosti nepřípustná
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto
nemá právo na náhradu nákladů. Naproti tomu procesně úspěšnému žalovanému patrně
nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední
činnosti, a které by mu tedy patřilo přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu