ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.367.2018:26
sp. zn. 2 Azs 367/2018 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyň: a) A. A., .b) nezl. S. A.,
zastoupená žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018,
č. j. OAM-476/ZA-ZA11-ZA19-2018, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyň proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2018, č. j. 33 Az 16/2018 – 40, o návrzích žalobkyň na
přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem,
takto:
Kasačním stížnostem se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-476/ZA-ZA11-ZA19-2018
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobkyni a)
a žalobkyni b) (dále společně též „stěžovatelky“) podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť státem příslušným
k posouzení jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 3 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení
Dublin III“ či „Dublinské nařízení“) Spolková republika Německo, pročež byla žádost
stěžovatelek o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného brojily stěžovatelky žalobou
u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 7. 9. 2018,
č. j. 33 Az 16/2018 - 40, jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelky napadly kasačními stížnostmi ze dne
12. 11. 2018, v nichž zároveň navrhly, aby Nejvyšší správní soud přiznal jejich kasačním
stížnostem odkladný účinek.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem stěžovatelky odůvodnily tím,
že jeho nepřiznání by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, tj. žalobkyně b), neboť ten musí
být dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající
se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními
nebo zákonodárnými orgány. Stěžovatelky dále poukázaly na to, že krajský soud jimi podané
žalobě proti rozhodnutí žalovaného odkladný účinek přiznal, když především zohlednil
skutečnost, že „žalobkyně b) je nezletilým dítěte mladším jednoho roku, o které se starají rodiče a v jehož
zájmu nepochybně není, aby neustále měnilo místo pobytu“. Stěžovatelky mají za to, že splňují podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem, neboť újma, spočívající v možném zásahu
do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i nejlepšího zájmu
nezletilé žalobkyně b), která by hrozila v důsledku povinnosti rodiny opustit území České
republiky, je nepoměrně větší, než újma, která může vzniknout jiným osobám.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 2018 uvedl, že nesouhlasí s přiznáním
odkladného účinku stěžovatelkami podaným kasačním stížnostem, neboť je přesvědčen
o tom, že v daném případě nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, totiž že výkon
či jiné následky napadeného rozhodnutí neznamenají pro stěžovatelky nepoměrně větší újmu,
než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Nebylo prokázáno,
že by situace stěžovatelek byla natolik výjimečná oproti ostatním žadatelům v obdobném
postavení, aby jejich kasačním stížnostem odkladný účinek měl být přiznán. Žalovaný
má za to, že důvody žádosti o přiznání odkladného účinku jsou stěžovatelkami prezentovány
pouze v obecné rovině bez prokázání natolik intenzivního následku, který by se dal kvalifikovat
jako újma; stěžovatelky navíc svá tvrzení o způsobení újmy nijak nedoložily či neuvedly konkrétní
důvody, proč by Spolkovou republikou Německo nebyla azylová procedura řádně vykonávána.
Vycestování do Spolkové republiky Německo pak nelze označit za újmu tím spíš, že se jedná
o uplatnění bezprostředně závazného Dublinského nařízení, přičemž Spolková republika
Německo je jako členský stát EU považována z tohoto pohledu za bezpečnou zemi původu,
která dodržuje mezinárodní závazky. V případě nepřiznání odkladného účinku kasačním
stížnostem, možného následného transferu stěžovatelek z území České republiky a případného
úspěchu jejich kasačních stížností je pak dle čl. 29 Dublinského nařízení dána povinnost přijmout
tyto osoby bezodkladně zpět na území České republiky. Samotným napadeným rozhodnutím
však není stěžovatelkám ukládána povinnost opustit území České republiky, ani toto rozhodnutí
neobsahuje zákaz pobytu na území po určitou vymezenou dobu, jak je tomu například
u správního vyhostění. Stěžovatelkám není v budoucnu bráněno zajistit si legálnost
svého následného pobytu na území České republiky, ale tyto otázky je třeba řešit v režimu zákona
o pobytu cizinců.
[6] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem“.
[8] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[9] Podání žaloby a kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany má v převážné většině
případů odkladný účinek ex lege. Výjimky z tohoto pravidla plynou z §32 odst. 2 ve spojení s §32
odst. 5 zákona o azylu. Mimo jiné v případech, kdy byla žádost o udělení mezinárodní ochrany
shledána rozhodnutím správního orgánu nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu, nemá žaloba proti takovému rozhodnutí ani následná kasační stížnost odkladný účinek
ze zákona. Pokud by správní soudy přiznávaly odkladný účinek žalobám či kasačním stížnostem
v podobných případech paušálně, vedl by takový přístup k popření úmyslu zákonodárce
nespojovat se všemi žalobami a kasačními stížnostmi ve věcech mezinárodní ochrany odkladný
účinek ex lege, ale ponechat v případech jako je tento na zvážení soudů, zda jsou zde okolnosti,
které přiznání odkladného účinku v dané věci odůvodňují.
[10] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel (např. usnesení č. j. 1 As 27/2012-32, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného
účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu
v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení,
v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně
větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti
s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného
tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemena
po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku,
také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 218/2015 - 50).
Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost
důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze
hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé
řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní
vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně
individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[11] Stěžovatelky v nyní projednávané věci tvrdí, že v důsledku nepřiznání odkladného
účinku jejich kasačním stížnostem se budou muset vrátit do Spolkové republiky Německo.
Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 33/2018 – 39,
dle nějž „ … napadeným rozhodnutím žalovaného bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany, zatímco
obavy stěžovatele jsou spojeny až s případným rozhodnutím o jeho vyhoštění z České republiky. Důvody, pro které
stěžovatel žádá o přiznání odkladného účinku, se tak zjevně míjí s předmětem přezkoumávaného správního
rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu. Nadto lze pro úplnost konstatovat, že pokud Policie České republiky
rozhoduje o vyhoštění cizince podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), je povinna
vyžádat si závazné stanovisko o tom, zda je vycestování cizince možné (§120a ve spojení s §179 zákona
o pobytu cizinců). V případě, že tomu tak není, musí uvést tuto informaci v rozhodnutí o vyhoštění, načež
Ministerstvo vnitra udělí cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění (§120a odst. 4 a §33 odst. 3
zákona o pobytu cizinců). Lze také podotknout, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže
jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců). Stěžovatel může proti nemožnosti vycestování brojit v řízení o správním vyhoštění,
proti případnému rozhodnutí o vyhoštění může podat správní žalobu, jež má odkladný účinek ze zákona (§172
odst. 3 zákona o pobytu cizinců).“ (srov. usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 9 Azs 362/2017 – 39).
[12] Stejně tak v usnesení ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 Azs 197/2018 – 31, se Nejvyšší správní
soud zabýval otázkou, zda v případě nepřiznání odkladného účinku kasačním stížnostem budou
stěžovatelé povinni k okamžitému návratu do země původu, a konstatoval, že „napadeným
rozhodnutím bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž povinnost opustit území České
republiky vzniká teprve rozhodnutím o správním vyhoštění či rozhodnutím o povinnosti opustit území“. Jakkoli
v tomto konkrétním případě Nejvyšší správní soud odkladný účinek z důvodů zvláštních
okolností přiznal, závěrem uvedl, že „nemá být řečeno, že je třeba paušálně přiznávat odkladný účinek všem
kasačním stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem
žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení
o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno“. Podobně se vyslovil i Ústavní soud v nálezu
ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na www.usoud.cz), kde posuzoval dokonce závažnější tvrzení, a to, že opuštění země povede
ke zpřetrhání zde vytvořených vazeb. Ačkoli se toto rozhodnutí týkalo jiného typu řízení v oblasti
cizineckého práva, v něm vyslovené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na řízení azylové,
jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2007, č. j. 9 Azs 362/2017 – 39.
[13] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatelkám
bezprostředně nehrozí povinnost okamžitého opuštění území České republiky, neboť ta vzniká
teprve rozhodnutím o správním vyhoštění. Jelikož však stěžovatelky odůvodňovaly svůj návrh
na přiznání odkladného účinku výhradně negativním dopadem takového opuštění území
na nejlepší zájmy žalobkyně b) jakožto dítěte, zůstává po vypořádání tohoto tvrzení předmětný
návrh bez další věcné argumentace a důkazních prostředků. Stěžovatelky tedy neustály důkazní
břemeno konkrétního a individualizovaného tvrzení o jim hrozící újmě, neboť pouhé obecné
konstatování o nejlepším zájmu dítěte není dostatečně určitou a relevantní skutečností, nadto jimi
tvrzené důsledky vůbec bezprostředně nehrozí. Nejvyšší správní soud dodává, že ani sama o sobě
pouhá povinnost společného přestěhování obou rodičů s ročním dítětem [neboť otec žalobkyně
b) je v totožné skutkové situaci jako stěžovatelky] z území České republiky, k němuž nemají
dotčené osoby žádné společenské ani ekonomické vazby, na území Spolkové republiky Německo,
není bez další přistupující okolnosti, jež však nebyla tvrzena natož prokázána, dostatečně
intenzivní újmou. Německo je sousední zemí s obdobnými životními standardy a stěžovatelky
netvrdí, že by stěžovatelce b) bránily jakékoliv zdravotní či jiné důvody v cestování s rodiči.
Samotná změna místa pobytu malého dítěte za daných okolností není zásahem do práva
na soukromý a rodinný život. Nejvyšší správní soud za situace, kdy by žalobkyně b) společně
s oběma rodiči opustila území, k němuž nemůže mít vzhledem ke svému věku vytvořen žádný
citový vztah ani jiné vazby, a měla pobývat v jiném členském státě EU garantujícím ochranu
jejích práv, neshledává ani namítané narušení nejlepších zájmů dítěte.
[14] Co se týče případného zásahu do práva stěžovatelek na spravedlivý proces a jejich potřeby
být v průběhu řízení o kasační stížnosti na území České republiky, Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že samotné právo stěžovatelek účastnit se osobně řízení o kasační stížnosti či být
v kontaktu se svým zástupcem, pro přiznání odkladného účinku nepostačuje (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017 – 25, či ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 270/2017 – 28, ze dne 13. 12. 2007, č. j. 6 Azs 367/2017 – 38).
[15] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí
a stěžovatelkami tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasačních stížností dospěl
k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatelky samy
o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jejich právech, která by odůvodňovala
přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem. Není proto splněna hned první podmínka
pro přiznání odkladného účinku.
[16] Při vědomí, že obě podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s. musí být splněny kumulativně,
a za situace, kdy jedna podmínka pro přiznání odkladného účinku splněna není (vznik nepoměrně
větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám),
je již bezpředmětné zabývat se druhou podmínkou pro přiznání odkladného účinku,
tedy zda by jeho přiznání nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[17] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatelek na přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem
zamítl.
[18] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasačním stížnostem však Nejvyšší
správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně
toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[19] V projednávaném řízení jde o věc mezinárodní ochrany cizince, která je přímo ze zákona
osvobozena od soudních poplatků, a to na základě §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; Nejvyšší správní soud proto stěžovatelkám
neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu