ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.378.2017:16
sp. zn. 2 Azs 378/2017 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. V. T., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2017, č. j. KRPA-257595-
41/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 26. 10. 2017, č. j. 1 A 111/2017 – 28,
takto:
I. Výroky I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 1 A 111/2017 – 28, se z r ušuj í a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4114 Kč, která je splatná do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), a to pouze v rozsahu jeho výroku I. Výrokem I. napadeného usnesení
bylo podle §172 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti shora označenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Výrokem II. napadeného usnesení městský soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konečně výrokem III. napadeného
usnesení městský soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Jindřichu Lechovskému,
advokátovi, odměnu za zastupování žalobce v rozsahu jednoho úkonu právní služby (převzetí
a příprava zastoupení) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta.
[2] Rozhodnutím žalovaného byla podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
prodloužena o 21 dnů doba zajištění stěžovatele, stanovená dříve rozhodnutím žalovaného
ze dne 16. 7. 2017, č. j. KRPA-257595-23/ČJ-2017-000022, a rovněž již dříve prodloužená
rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPA-257595-37/ČJ-2017-000022.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že mu přípisem žalovaného
ze dne 23. 10. 2017 bylo sděleno, že stěžovatel byl dne 17. 10. 2017 transferován v rámci
tzv. Dublinského řízení z území České republiky do Slovenské republiky, která byla shledána
příslušnou k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Na základě této informace městský
soud přistoupil k aplikaci ustanovení §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a řízení zastavil.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá protiústavnost §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců. Toto ustanovení shledává nesouladným s čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), neboť zastavením řízení o žalobě dochází k výluce ze základního
práva cizince na soudní přezkum rozhodnutí o omezení jeho osobní svobody. S tím jde ruku
v ruce i následná nemožnost získání právního titulu k nároku na náhradu škody
způsobené případným nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel odkazuje na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2017, č. j. 3 Azs 243/2017 – 24, ve kterém měl údajně
kasační soud právě protiústavnost předmětného ustanovení zákona o pobytu cizinců prvně
pojmenovat. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[7] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že se skutkově i právně obdobnou věcí zabýval
již ve svých rozsudcích ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 – 20, ze dne 17. 1. 2018,
č. j. 6 Azs 381/2017 – 14, a ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 389/2017 – 21. V nyní projednávaném
případě neshledal žádné důvody pro odchýlení se od již zaujatého názoru.
[8] Konkrétně v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 – 20, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že „nelze-li se dle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců domoci u soudu vyslovení
nezákonnosti rozhodnutí o zajištění policií ani v jednom stupni řízení z důvodu, že omezení osobní svobody
již dle tohoto rozhodnutí netrvá, je taková vnitrostátní úprava neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské
unie, a to s čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí,
a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.“
[9] V podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění citovaného rozsudku. Pokud by bylo
možné jeho závěry stručně shrnout, vyplývá z něj následující. Zajištění cizince podle zákona
o pobytu cizinců představuje institut, jenž zasahuje do základního lidského práva cizince
na osobní svobodu, garantovaného řadou mezinárodních a vnitrostátních instrumentů, zejména
čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Evropská
úmluva“), na nějž je odkazováno i čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv
Evropské unie, a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
[10] Podle čl. 5 odst. 4 a 5 Evropské úmluvy má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením
nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl
o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné;
garantováno je též právo na odškodnění. Právo na soudní ochranu garantuje čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy. Právo na soudní přezkum není omezeno pouze na dobu, po kterou trvá
zajištění.
[11] Soudní přezkum zajištění za účelem vyhoštění garantuje taktéž evropská směrnice
č. 2008/115/ES v čl. 15 odst. 2 a 3. Pokud zajištění nařídily správní orgány, členské státy
jsou povinny zajistit rychlý soudní přezkum jeho zákonnosti. Pokud je zajištění nezákonné,
musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn. V každém případě je zajištění
přezkoumáváno v přiměřených časových odstupech na žádost dotčeného státního příslušníka
třetí země nebo z moci úřední. V případě dlouhodobého zajištění podléhá tento přezkum
soudnímu dohledu. Ani z těchto ustanovení nevyplývá žádné omezení práva na soudní přezkum
pouze na dobu, po kterou je cizinec zajištěn.
[12] Dle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy tomu, kdo byl zajištěn v rozporu se zákonem,
je garantováno právo na odškodnění. Zásada odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou
jednotlivci porušením unijního práva se pojí se zásadou loajality zakotvenou v čl. 4 odst. 3
Smlouvy o Evropské unii, podle které členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní
opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z unijního práva; mezi tyto závazky přitom patří
i závazek odstranit nedovolené důsledky porušení práva EU. Dle čl. 19 odst. 1 Smlouvy
o Evropské unii jsou členské státy povinny stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní
ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.
[13] Porušením unijního práva ze strany státu lze v daném případě rozumět nezákonné
zajištění, tj. zajištění v rozporu s podmínkami v čl. 15 citované směrnice. Toto ustanovení
poskytuje jednotlivci mj. právo být zajištěn v souladu s podmínkami tam uvedenými a právo
na soudní přezkum rozhodnutí o zajištění v přiměřené době. Právní úprava, která vymáhání
práva na náhradu škody či nemateriální újmy způsobené porušením těchto ustanovení
směrnic nepřiměřeně ztěžuje, či dokonce znemožňuje, je v rozporu se zásadou efektivity,
resp. s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem Smlouvy o Evropské unii. Jestliže vnitrostátní úprava
vylučuje (faktický) soudní přezkum zajištění cizince a cizinec takový přezkum „potřebuje“
v souladu s vnitrostátními pravidly (a soudní rozhodnutí v něm vydané) k tomu, aby mohl
následně uplatnit právo na náhradu škody či nemateriální újmy vzniklé nezákonným zajištěním
vůči státu, jedná se o porušení unijního práva.
[14] Z uvedeného vyplývá, že neumožňuje-li §172 odst. 6 zákona o azylu na základě žaloby
věcný přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince před správními soudy ani v prvním
stupni řízení v případě, že je zajištění ukončeno před rozhodnutím soudu, je toto ustanovení
v rozporu s uvedenými ustanoveními práva Evropské unie, potažmo Evropské úmluvy. Nejvyšší
správní soud tento rozpor považuje za acte clair. Městský soud tudíž v daném případě musí
zohlednit rozpor aplikovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců s právem Evropské unie
a napadené ustanovení neaplikovat.
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil v rozsahu jeho výroků I. a II. a věc městskému soudu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude vázán právním názorem vyjádřeným výše a žalobu stěžovatele projedná
v souladu s tímto právním názorem. Ačkoli stěžovatel brojil kasační stížností toliko proti
výroku I. napadeného usnesení, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než zrušit i výrok II.,
neboť tento je na výroku o zastavení řízení závislý. Výrok o odměně advokáta obstojí
samostatně, proto zůstal nedotčen.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.), přičemž vezme v úvahu již přiznanou odměnu advokáta.
[17] Usnesením městského soudu ze dne 9. 10. 2017, č. j. 1 A 111/2017 - 21, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Sevastopolská 378/16,
Praha 10 (v současné době se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6). Zástupci, který byl stěžovateli
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát
(§35 odst. 9 s. ř. s.). Zástupce provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon
právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti.
Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož je ustanovený zástupce registrovaným plátcem
DPH, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21 % sazbě této daně.
Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu