ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.4.2018:19
sp. zn. 2 Azs 4/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. H. A., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPA-337201-12/ČJ-2017-000022-MIG, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017,
č. j. 4 A 108/2017 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského za zastupování žalobce v řízení o kasační
stížnosti se u rču je částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce společně s dalšími cizinci cestoval automobilem s bulharskou poznávací značkou
do Německa. Dne 17. 9. 2017 bylo vozidlo zastaveno policejní hlídkou na území České republiky.
Při kontrole se žalobce nemohl prokázat platným dokladem totožnosti, proto byl předveden
na policejní oddělení, kde bylo zjištěno, že se jedná o cizince, který požádal o udělení
mezinárodní ochrany v roce 2017 v Rumunsku. Žalobce byl proto zajištěn dle §129 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání podle
nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „dublinské nařízení“) na dobu 30 dní (dále jen „rozhodnutí žalované“).
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalované Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Podle městského soudu
postupovala žalovaná v souladu se zákonem, když rozhodla o zajištění stěžovatele podle
§129 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 2 dublinského
nařízení provedla hodnocení Rumunska jakožto státu, do kterého má být stěžovatel přemístěn,
se zaměřením na úvahu, zda existují závažné důvody domnívat se, že v uvedeném členském státě
dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu. Žalovaná shledala, že Rumunsko patří nejen k ekonomicky standardním
zemím, ale i mezi demokratické státy s fungujícím právním systémem spojeným s dodržováním
práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož rozhodnutí ve věci zajištění cizince podle
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je prvním úkonem v řízení, vyhodnotil městský soud
předmětnou úvahu žalované jako dostačující pro účely předběžného zohlednění potenciality
dublinského transferu stěžovatele do Rumunska. Přisvědčil žalované, že Rumunsko
je demokratickým státem s fungujícím právním systémem, který zajišťuje dodržování práv
žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Dále městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 73/2017 – 17. Žalovaná se tedy podle městského
soudu zabývala kritérii čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení dostatečně. Rozhodnutí o zajištění
je jistě citelným zásahem do cizincova práva na osobní svobodu, nicméně konečné rozhodnutí
o předání je aktem Ministerstva vnitra ve smyslu čl. 26 a čl. 27 odst. 1 dublinského nařízení.
Posouzení existence či neexistence systémových nedostatků azylového řízení ve státě,
kam má být cizinec předán, je tak předmětem právě rozhodnutí o přemístění. Městský soud
nezpochybnil, že případné systémové nedostatky azylových řízení v jiných členských státech mají
být posuzovány již v řízení o zajištění cizince, není však možné po správním orgánu požadovat,
aby takové posouzení odpovídalo kvalitativním požadavkům kladeným v řízení o přemístění
cizince dle dublinského nařízení. Žalovaná v nynější věci dostála své povinnosti provést alespoň
stručnou úvahu o existenci systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého
má být stěžovatel předán. Stěžovatel naopak nenavrhl žádný důkaz, kterým by osvědčoval
systémové nedostatky v azylovém řízení v Rumunsku, který by bránily jeho předání do tohoto
státu. Městský soud stěžovateli nepřisvědčil v jeho žalobní námitce, dle níž není z rozhodnutí
žalované patrné, do kterého členského státu by měl stěžovatel být předán. Ztotožnil se přitom
s žalovanou, že chyba v psaní v napadeném rozhodnutí, při níž byla v jednom případě označena
za zemi pravděpodobně příslušnou k rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu
Spolková republika Německo, byla právě jen chybou v psaní, jež nezpůsobuje pochybnosti
o tom, že stěžovatel byl zajištěn za účelem předání do Rumunska, a je tedy bez vlivu
na zákonnost rozhodnutí žalované.
[3] Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Namítá, že úvaha o tom, zda je dána možnost přemístit žadatele do Rumunska, je v rozhodnutí
žalované zjevně obecná a paušální, o čemž svědčí především to, že namísto pojednání o situaci
v Rumunsku se žalovaná vypořádávala se situací ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel
se neztotožňuje s názorem městského soudu, dle kterého uvedené pochybení žalované
bylo toliko chybou v psaní a nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí o zajištění stěžovatele.
Podstatou stěžovatelovy žalobní námitky totiž bylo tvrzení, že uvedená chyba v psaní dokládá
absenci skutečné úvahy žalované o systémových nedostatcích (ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského
nařízení) v Rumunsku, když žalovaná patrně pouze zkopírovala část odůvodnění jiného
rozhodnutí a v jednom případě opomněla zaměnit údaj o zemi, do níž má stěžovatel
být přemístěn. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že se žalovaná dopustila obdobné chyby
v psaní i v případě dalších tří cizinců, jež byli zajištěni současně se stěžovatelem.
[4] Stěžovatel tvrdí, že v Rumunsku jsou dány špatné sociální podmínky žadatelů
o mezinárodní ochranu, které pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné materiální
podmínky dosahující intenzity nelidského a ponižujícího zacházení. Tyto problémy pramení
především ze špatné koordinace rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského
azylového práva. Žadatelé o mezinárodní ochranu a držitelé mezinárodní ochrany nemohou
proto využívat záchranné sociální sítě rumunského práva sociálního zabezpečení. Rumunské
orgány sociálního zabezpečení mnohdy vyžadují pro uplatnění nároků na jednotlivé sociální
benefity doklady, které však země, ze kterých žadatelé o mezinárodní ochranu přicházejí,
ani nevydávají, čímž je od počátku znemožněno, aby se žadatelům o mezinárodní ochranu
dostalo potřebné sociální podpory, kterou především zpočátku svého pobytu na území
Rumunska mohou potřebovat. Problematickou je i možnost participace držitelů mezinárodní
ochrany na integračních programech, které by jim umožnily adaptovat se v rumunské společnosti
a osvojit si především rumunštinu. Oficiální programy obnášejí pouze čtyři hodiny výuky týdně,
přičemž neexistuje žádný koordinovaný program, který by zabezpečoval alespoň efektivní
a účelnou výuku rumunštiny, rumunských kulturních reálií v tomto omezeném rozsahu,
a to zvlášť s ohledem na to, že není k dispozici dostatek učitelů rumunštiny, kteří by byli schopni
výuky v cizím jazyce. Tyto okolnosti jsou zásadní překážkou integrace do rumunské společnosti,
a to do té míry, že držitelům mezinárodní ochrany brání v běžném zařazení do společnosti a činí
je závislými na sociální podpoře, které se jim ovšem z výše uvedených důvodů nedostává v plné
míře. Žadatelé o mezinárodní ochranu, jakož i držitelé mezinárodní ochrany se rovněž setkávají
se zásadní diskriminací a nedostatkem potřebné spolupráce a nápomoci ze strany státních
i místních orgánů, čelí tak těžkostem a mnohdy nepřekonatelným překážkám při obstarání
různých sociálních benefitů, nebo i běžných dokladů (např. rodných listů). Většina rumunských
úředníků s nimi odmítá jednat na stejné úrovni jako s rumunskými občany, ačkoli pro takové
rozlišování nejsou dány jakékoli zákonné podmínky. Krom toho trpí systém pomoci žadatelům
o mezinárodní ochranu velmi pomalým a neefektivním využíváním evropských zdrojů
financování azylového systému. Tato situace vede k tomu, že v Rumunsku neexistuje záruka,
že by žadatelům o mezinárodní ochranu bylo poskytnuto dostatečné ubytování, výuka
rumunského jazyka nutná k základní integraci do společnosti, jakož i úhrada zdravotní péče.
[5] Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že bylo povinností žalovaného individualizovaně
vyhodnotit situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Jelikož rozhodnutí žalované
nedává jednoznačnou odpověď na to, zda žalovaná této povinnosti dostála, trpí rozhodnutí
vadou nezákonnosti, pro kterou je měl městský soud, s ohledem na uplatněnou žalobní námitku,
zrušit. Jelikož tak neučinil, zatížil tím svůj rozsudek taktéž vadou nezákonnosti. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. Jsa přesvědčen, že již v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalované, navrhl stěžovatel,
aby bylo současně s kasací napadeného rozsudku rozhodnuto o zrušení rozhodnutí žalované.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[7] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[8] Po ověření formálních náležitostí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil,
zda se v řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců
provedená zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, s účinností od 15. 8. 2017 a která činí postup soudu v řízení závislým
na tom, zda zajištění stále trvá, resp. na následné aktivitě správního orgánu. Novelizovaný
§172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanoví, že [v] případě, že je zajištění cizince ukončeno
před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě
zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává.
Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně. Z citovaného ustanovení je patrné,
že zákonodárce uložil správnímu orgánu (Policii České republiky) povinnost výslovně informovat
soud o ukončení zajištění cizince. Za takové situace Nejvyšší správní soud vychází z údajů,
které má ke dni rozhodnutí k dispozici. Pokud správní orgán nesdělí informaci o ukončení
zajištění, soud předpokládá, že zajištění cizince stále trvá (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 251/2017 - 20, dostupný tak jako ostatní zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). V posuzované věci Nejvyšší správní
soud neobdržel od žalované informaci o ukončení zajištění stěžovatele, proto přistoupil
k věcnému posouzení kasační stížnosti.
[9] Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom řízení probíhajícího před rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu vedeného pod sp. zn. 4 Azs 73/2017, kterému 4. senát zdejšího
soudu předložil k rozhodnutí následující otázku: „Je správní orgán povinen zabývat se z vlastní
úřední povinnosti, v každém jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání
podle §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů otázkou, zda bude možné přemístit cizince do členského státu z hlediska důvodů specifikovaných
v čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013?“ Předmětem řízení
rozšířeného senátu je otázka, zda každé jednotlivé rozhodnutí o zajištění musí obsahovat úvahu
správního orgánu o stavu azylového systému státu, kam může být zajištěný cizinec rozhodnutím
Ministerstva vnitra předán. V posuzovaném případě žalovaná tuto úvahu v napadeném
rozhodnutí učinila, proto je předmětem sporu pouze otázka rozsahu, v jakém se měl správní
orgán situací v Rumunsku zabývat. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nepokládal za nutné
řízení dle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušit a vyčkat do okamžiku rozhodnutí rozšířeného
senátu v uvedené věci.
[10] Spornou otázkou je tedy rozsah a kvalita posouzení rumunského azylového systému
na základě čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, kterou provedla žalovaná v napadeném rozhodnutí
o zajištění cizince dle §129 zákona o pobytu cizinců. Čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení stanoví
kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského
státu, který byl primárně určen jako příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo jiné platí,
že: „Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže
být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie stanoví: „Nikdo
nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[11] Při výkladu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je nutné respektovat zásadu vzájemné
důvěry, která vychází z práva EU. V posudku ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, Soudní dvůr vymezil,
že „[…] zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam vzhledem k tomu,
že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména v souvislosti
s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel
z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo
uznává (v tomto smyslu viz rozsudky N. S. a další, C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865, body 78
až 80, a Melloni, EU:C:2013:107, body 37 a 63). Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy
povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států,
takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv,
než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský
stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií.“ Společný evropský azylový
systém byl konstituován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují
základní lidská práva, a že si v tomto ohledu mohou členské státy vzájemně důvěřovat. Pouze
závažné excesy ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že by členskému státu, ve kterém
byla podána žádost o azyl, bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu
[srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 12. 2011, č. C-411/10 a C -493/1,
ve věci N. S. a dalších, jenž je v zásadě aplikovatelný i za současné právní úpravy].
[12] Mírou zohlednění stavu azylového systému jiného členského státu v řízení o zajištění
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 – 54,
kde uvedl: „V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné připomenout povahu samotného řízení
o zajištění, které je z časového hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí
rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. V takové situaci nepochybně nelze po žalované
spravedlivě žádat, aby otázku existence systémových nedostatků vyřešila zevrubně a detailně. Podle Nejvyššího
správního soudu je žalovaná povinna zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti
či vyplývající z rozhodovací praxe soudů, skutečnosti obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné
zajišťovaným cizincem. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání do konkrétního
členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori vyloučené. (…) Nejvyšší správní soud doplňuje,
že teprve v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně
realizovatelné.“ Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské
unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností správnímu orgánu nutně známých
jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli dublinského nařízení zajištěn
za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu
s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017 – 87).
[13] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení o zajištění cizince
nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně
zjistit situaci v zemi, kam má být cizinec předán. Tato povinnost náleží zejména Ministerstvu
vnitra, které následně rozhoduje o samotném předání. Žalovaná v řízení zajištění musí vycházet
z obecně známých skutečností o nedostatcích azylového systému dané země, z poznatků
ze své úřední činnosti a také z výpovědí zajištěných cizinců. V posuzovaném případě stěžovatel
při podání vysvětlení dne 17. 9. 2017 nesdělil, že by měl jakékoliv výhrady k některým členským
státům v otázce jejich azylového systému. Důvodem jeho vycestování bylo dostat se do Německa
a tam požádat o azyl, s ohledem na špatné ekonomické podmínky v zemi původu.
Jelikož stěžovatel žádné výhrady či obavy nesdělil, vycházela žalovaná především z poznatků
získaných z její úřední činnosti, ze kterých plynulo, že rumunský azylový systém netrpí závažnými
systémovými nedostatky, které by předání vylučovaly. Rovněž z obecně známých skutečností
nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí je sice relativně stručné, nicméně žalovaná popsala
a posoudila rumunský azylový systém (a situaci v Rumunsku obecně), přičemž závažné systémové
nedostatky neshledala. Vzhledem k získaným informacím a charakteru řízení o zajištění
(kde vydání rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení) lze takové odůvodnění pokládat
za dostatečné.
[14] Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že záměna označení členského státu,
do něhož má být stěžovatel v rámci dublinského řízení předán (Německo namísto Rumunska),
sice svědčí ve prospěch stěžovatelovy domněnky o užití vzoru jiného správního rozhodnutí
při koncipování rozhodnutí žalované, nicméně žádným způsobem neprokazuje, že se provedené
předběžné posouzení existence závažných důvodů k domněnce o systémových nedostatcích
azylového systému a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu skutečně vztahovaly
k jinému členskému státu, než právě k Rumunsku. Je tudíž třeba přisvědčit městskému soudu,
že z rozhodnutí žalované je patrné toliko administrativně-technické pochybení, prosté vlivu
na jeho celkový kontext a tudíž i zákonnost.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou. V souladu s §110
odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a nemá proto právo
na náhradu nákladů. Naproti tomu žalovaná, byť zaznamenala procesní úspěch, netvrdila
ani nedoložila vynaložení takových nákladů, jež by přesahovaly běžný rámec její úřední činnosti
a které by jí tudíž patřilo přiznat.
[17] Městský soud ustanovil usnesením ze dne 3. 10. 2017, č. j. 4 A 108/2017 – 19, zástupcem
stěžovatele Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta. V takovém případě platí odměnu advokáta
včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci náleží za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony
právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. V prvé řadě jde o písemné podání ve věci samé - kasační stížnost
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a dále o poradu s klientem (stěžovatelem),
kterou ustanovený zástupce doložil písemným potvrzením [§11 odst. 1 písm. c) advokátního
tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží ustanovenému zástupci odměna ve výši 3100 Kč
(§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), dohromady 6800 Kč. Ustanovený zástupce je plátcem daně
z přidané hodnoty, proto se částka odměny zvyšuje o částku odpovídající dani, kterou
je z odměny povinen odvést, tj. o 1428 Kč. Výše celkové odměny ustanoveného zástupce
proto činí 8228 Kč. Uvedené částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu