ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.7.2018:17
sp. zn. 2 Azs 7/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. K., zastoupený Mgr.
Michalem Poupě, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované
ze dne 21. 9. 2017, č. j. CPR-10102-4/ČJ-2017-930310-C232, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 A 111/2017 – 25,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 A 111/2017 – 25,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2017, č. j. CPR-10102-4/ČJ-2017-930310-C232; tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort ze dne 10. 3. 2017, č. j. KRPA-87494-17/ČJ-2017-000022-ZAM, ve věci
správního vyhoštění.
[2] Městský soud předně upozornil, že stěžovateli bylo tlumočeno do jeho mateřského
jazyka, proto není důvodná námitka, že neporozuměl jednání správního orgánu. Ze spisu plyne,
že stěžovatel byl dotazován na podmínky zaměstnání, při kterém byl kontrolován. Byl rovněž
poučen, že je třeba, aby měl povolení k vykonávání zaměstnání na území ČR. Stěžovatel
odpovídal na kladené otázky, uvedl, za jakých podmínek práci vykonává, i to, že žádné povolení
k výkonu zaměstnání nemá. Městský soud rovněž nepovažoval za nestandardní, že řízení
o správním vyhoštění proběhlo v řádu hodin. Jednání o správním vyhoštění bylo sice rychlé
a pro stěžovatele pochopitelně stresující, avšak i za této situace nelze přisvědčit tomu, že by byl
stěžovatel jakýmkoli způsobem správním orgánem nucen práva na odvolání se vzdát; navíc
údajný nátlak správního orgánu žádným způsobem nekonkretizoval. V předloženém prohlášení
o vzdání se práva na odvolání byl stěžovatel poučen o důsledcích tohoto kroku. Soud pak vyšel
z toho, že stěžovatel je dospělá svéprávná osoba, takže jeho úkony, které v rámci řízení před
správním orgánem učinil, lze považovat za úkony právně účinné. Stěžovatel v podané žalobě
vznesl i námitky proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o správním vyhoštění, avšak soud
se jimi nezabýval, neboť přezkoumával pouze rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodováno
o nepřípustnosti podaného odvolání. Jeho úkolem v projednávané věci bylo toliko posoudit,
zda žalovaný postupoval v souladu se správním řádem, když odvolání vyhodnotil jako
nepřípustné v důsledku vzdání se práva na jeho podání.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s“.
[4] Podle stěžovatele prohlášení o vzdání se práva na odvolání nemůže být považováno
za jeho svobodný projev vůle, neboť ho učinil pod nátlakem. Zamítnutí jeho odvolání
odporovalo zásadám spravedlivého procesu. Ačkoli je pro jeho věc zásadní, zda na něj byl vyvíjen
nepřípustný nátlak ze strany krajského ředitelství, žalovaná ani městský soud se nepokusily věc
ozřejmit a nepřihlédly k navrhovaným důkazním prostředkům, což řádně nezdůvodnily.
Prohlášení o vzdání se odvolání bylo sepsáno v českém jazyce, kterému stěžovatel nerozumí,
a nebylo vůbec prokázáno, že byl v jeho mateřském jazyce vůbec poučen o významu
a podstatných následcích takového úkonu. Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho prohlášení
nesplňovalo požadavky podle §37 odst. 2 správního řádu. Použití předtištěného formuláře, který
mu správní orgán předložil k podpisu, představovalo nepřípustný zásah do stěžovatelových
procesních práv. Ta byla dále zkrácena i tím, že řízení probíhalo velmi rychle a bylo ukončeno
v řádu jednotek hodin. Dovozuje porušení procesních práv účastníků řízení. Z výše uvedených
důvodů stěžovatel v kasační stížnosti navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal také na rozsudky Nejvyššího správního
soudu vydané v obdobných věcech.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná a projednatelná.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost,
zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 - 91, publ. pod č. 2127/2010 Sb.
NSS, v němž uvedl: „Rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost
podle §92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním
účastníka řízení. Rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání
z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek,
bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě
opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo
nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo
nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu.“
[10] Z uvedeného vyplývá, že městský soud mohl (ve vztahu k vypořádání žalobních námitek)
přezkoumat rozhodnutí žalované pouze z toho hlediska, zda bylo odvolání stěžovatele po právu
zamítnuto jako nepřípustné, či zda žalovaná v tomto směru pochybila. Městský soud se tedy měl
zabývat tím, zda lze buďto dospět k závěru o dobrovolně učiněném vzdání se práva na odvolání,
nebo zda lze naopak tento projev vůle hodnotit jako nesvobodný a vynucený. V druhém
zmíněném případě by tento úkon stěžovatele nemohl být považován za svobodný projev vůle,
který by byl schopen vyvolat právní účinky vzdání se práva na odvolání (srov. nedávné rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, a ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39). K tomu měl městský
soud vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž k vyhoštění stěžovatele došlo a které z obsahu
správního spisu vyšly najevo, jakož i samotný průběh správního řízení.
[11] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že případy, kdy lze zpochybnit úkon účastníka řízení,
kterým se vzdává práva na podání odvolání, jsou výjimečné. Vzdání se práva podat odvolání
je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Účastník řízení
může svého dispozičního práva využít a vzdát se výslovným projevem vůle své možnosti
uplatnění řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Za situace, kdy o těchto skutečnostech nepanuje žádná pochybnost, nastává právem předvídaná
situace – tj. na jeho posléze podané odvolání se nahlíží jako na nepřípustné z důvodu,
že je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání v důsledku vlastního procesního úkonu
již nepřísluší (§81 odst. 2 správního řádu). Vzdání se práva na odvolání je totiž nevratným
procesním úkonem účastníka řízení, jehož právní následky (včetně nabytí právní moci rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně) je třeba respektovat. Výše uvedené ovšem neplatí za situace,
kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné např. z důvodu
chybějících náležitostí vůle či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Azs 174/2017 - 51).
[12] Judikatura zdejšího soudu se opakovaně zabývala vzdáním se práva na odvolání
v obdobných skutkových situacích. Zabývala se přitom i otázkou vzdání se práva na odvolání,
které bylo učiněno ze strany cizinců v návaznosti na policejní akci „ROHLÍK 2017“, která
se konala jako v nyní projednávaném případě dne 9. 3. 2017. K tomu srov. mj. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, ze dne 14. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 18, ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 273/2017 - 31, či ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39, ze dne 19. 12. 2017,
č. j. 7 Azs 296/2017 - 28, nebo ze dne 20. 12. 2017, č. j. 7 Azs 295/2017 - 27, kterými byly
zrušeny obdobné rozsudky městského soudu.
[13] Z uvedené judikatury vyplývá, že v rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné
zkoumat rovněž podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Je nezbytné
zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého
práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost městský soud v nyní projednávané věci bez
dalšího vzal podpis stěžovatele pod strojově natištěným textem vzdání se práva na odvolání, který
mu připravilo krajské ředitelství. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 5 Azs 270/2017 - 17: „[V]zdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí
být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí
být postaveno najisto, zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo
o právně relevantní projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující.“ Shodně
viz i rozsudek ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 353/2017 - 39, či rozsudek ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, jehož právní věta zní: „Vzdání se práva podat odvolání je projevem dispoziční
zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Pokud nejsou pochybnosti o projevu vůle, nastává právem
předpokládaná situace, kdy je třeba na posléze podané odvolání nahlížet jako na nepřípustné, neboť je podáno
subjektem, jemuž právo podat odvolání již nepřísluší (§81 odst. 2 správního řádu). To ovšem neplatí za situace,
kdy by se prokázalo, že vzdání se práva na odvolání není právně účinné, např. z důvodu chybějících náležitostí
vůle (její vážnosti) (§37 uvedeného zákona) či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (§29 téhož
zákona). V rámci posouzení přípustnosti odvolání je nutné zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání
se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost,
že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Za tuto skutečnost nelze bez dalšího považovat
podpis stěžovatele pod textem vzdání se práva na odvolání.“
[14] Na výše uvedené navázal zdejší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 272/2017 - 18, v němž mj. uvedl, že „(v) rámci posouzení přípustnosti odvolání je proto nutné
zkoumat též podmínky, za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody
zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva na odvolání opravdu vzdal. Jak bylo
uvedeno výše, vzdání se práva na odvolání je projevem vůle účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud
stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto,
zda vzdání se bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev
vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující. V této souvislosti je třeba uvést, že není pravdou,
že by stěžovatel v žalobě navrhoval soudu provedení důkazů výslechem svědků, jak uvádí nyní v kasační stížnosti,
nicméně tyto návrhy vznesl v doplnění podaného odvolání, vyplynuly tedy ze správního spisu; žalovaná je přitom
ponechala bez povšimnutí. Proto měl městský soud v rámci posouzení skutkového i právního stavu věci
a pro učinění závěru o validitě učiněného vzdání se práva na odvolání, potažmo závěru o zákonnosti rozhodnutí
žalované, tuto skutečnost brát v potaz.“
[15] Nadto, což považuje Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci za zásadní,
stěžovatel v projednávané věci ani „vlastnoručně“ neuvedl, že se práva na odvolání vzdává
(jako tomu bylo např. ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Azs 270/2017), ale pouze
připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal správní orgán.
[16] Jak dále uvedl zdejší soud např. v označeném rozsudku ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 272/2017 - 17, bod 21, povinností soudu je zkoumat, zda správní orgán předložením
předtištěného vzdání se práva na odvolání „nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené
v §68 odst. 5 správního řádu“. Stejně tak je nutné zkoumat, zda v souvislosti s předložením
předtištěného formuláře správní orgán dostál své poučovací povinnosti podle §4 odst. 2
správního řádu, podle něhož „[s]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené
poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby
potřebné“, a to právě se zřetelem k závažnosti vzdání se práva na odvolání a specifickým osobním
poměrům stěžovatele v posuzované věci (tj. že se jedná o cizince, a tedy osobu neznalou nejen
českého jazyka ale i práva). „Poučovací povinnost správního orgánu v řízení, které vede, je obecně zaměřena
na poučení o procesních právech a povinnostech, nelze ji však vnímat jako návod k tomu, jak mají účastníci řízení
v daném případě jednat. Správní orgán musí vždy, využívá-li předem připravená formulářová podání, postupovat
tak, aby dostál základním zásadám činnosti správních orgánů (§2 až 8 správního řádu) a nezasahoval
nepřípustným způsobem do ústavně garantovaných práv účastníků řízení. Svou pravomoc může správní orgán
uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena a pouze v takovém rozsahu (zásada zákazu
zneužití pravomoci - §2 odst. 2 správního řádu). Při výkonu své pravomoci je správní orgán přitom vázán
právními předpisy (zásada legality), při jejichž aplikaci musí z výše uvedené zásady obsažené v §2 správního řádu
a priori vycházet. (…) Pokud správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě
tento svůj postup, v jiných věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit,
proč v daném případě nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva
na odvolání nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní
pomoci ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017 – 17, nebo rozsudek ze dne
20. 12. 2017, č. j. 7 Azs 295/2017 - 29).
[17] Obdobně viz i rozsudek ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 272/2017 - 19, podle něhož
„v intencích uvedeného se měl městský soud zabývat i otázkou, zda správní orgán svým postupem nevybočil
z mantinelů poučovací povinnosti striktně vymezené v §68 odst. 5 správního řádu: „V poučení se uvede,
zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta
počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.“ Pokud
správní orgán použil „přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných
věcech správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; jinými slovy zdůvodnit, proč v daném případě
nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům vyhošťovacího řízení vzdání se práva na odvolání
nepředkládá, resp. proč v daném případě považoval připravené formulářové podání za výraz právní pomoci
ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu, resp. čl. 37. Listiny základních práv a svobod.“
[18] V posledně označených rozsudcích, jakož i v rozsudku ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 5 Azs 273/2017 - 31 (ve kterém bylo rovněž přezkoumáváno rozhodnutí, kterým bylo jako
nepřípustné zamítnuto odvolání směřující proti rozhodnutí o vyhoštění cizince v návaznosti
na policejní akci „ROHLÍK 2017“), pak zdejší soud akcentoval i nutnost zohlednění dalších
okolností souvisejících s předmětným vzdáním se práva na odvolání. Mj. uvedl, že „stěžovatel
v odvolání i v žalobě namítá nestandardnost, rychlost a připravenost celého řízení ze strany správního orgánu,
jednání pod tlakem, totožný postup žalovaného vůči desítce cizinců, kteří se rovněž „vzdali“ práva na odvolání
(na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje na zákaz kolektivního vyhoštění dle §118 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), neporozumění
právním následkům vzdání se práva na odvolání. Nelze pominout ani to, že v odvolací lhůtě stěžovatel podal
odvolání, v němž rozporuje skutková a právní zjištění, domáhá se tedy meritorního přezkumu. Tyto skutečnosti
ve svém kontextu závěru o vážně míněném projevu vůle vzdát se práva na odvolání příliš nesvědčí. (…) Bylo proto
věcí městského soudu tyto skutečnosti posoudit v souvislostech konkrétních událostí a odůvodnit, proč námitky
stěžovatele považuje za vyvrácené, resp. za liché. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané věci určité
pochybnosti existovaly a městský soud měl v návaznosti na žalobní námitky zkoumat, zda stěžovatel nebyl
neprovedením odvolacího přezkumu zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že závěr
o tom, že podání, které posoudil žalovaný a poté i městský soud jako účinné vzdání se práva na odvolání,
je přinejmenším předčasný. Nejvyšší správní soud kasační námitky stěžovatele shledal důvodné, a proto rozsudek
městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.“ (zvýraznění
doplněno zdejším soudem).
[19] Na uvedené pochybnosti, resp. porušení práva na spravedlivý proces, přitom poukazoval
stěžovatel i v nyní projednávané věci. Stěžovatel již dne 15. 3. 2017 podal proti prvostupňovému
rozhodnutí odvolání, v němž dovozoval zkrácení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. poukazoval na to, že se práva na odvolání vzdal
pod nátlakem a jeho projev tak nelze považovat za svobodný. Dále uváděl, že nebyl poučen
o následcích vzdání se práva na odvolání, a navrhoval provedení výslechu dalších pracovníků
zadržených v rámci akce „ROHLÍK 2017“. Rozporoval skutková a právní zjištění a domáhal
se meritorního přezkumu. V žalobě pak rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mj. uváděl, že se práva na odvolání
vzdal pod nátlakem, že celý proces byl nestandardní (správní orgán v jeden den vedl několik
desítek obdobných řízení) atp. Obdobná tvrzení považoval zdejší soud ve shora označených
věcech za natolik zásadní, že zrušil rozsudky městského soudu a věci mu vrátil k dalšímu řízení
s tím, aby se důkladně zabýval otázkou, zda cizinci vyhoštění v návaznosti na akci
„ROHLÍK 2017“ nebyli neprovedením odvolacího přezkumu zkráceni na svých právech.
S přihlédnutím k výše uvedenému nemůže zdejší soud ani v nyní posuzované věci postupovat
jinak. Jak již bylo nadto výše uvedeno, v nyní posuzované věci stěžovatel ani „vlastnoručně“
neuvedl, že se vzdává práva na odvolání (jako tomu bylo v některých věcech rozhodnutých
zdejším soudem), ale pouze připojil podpis pod text vzdání se práva na odvolání, který sepsal
správní orgán. Podrobněji odkazuje zdejší soud na shora označenou judikaturu, od které
se nemohl s ohledem na podobnost projednávaných věcí odchýlit.
[20] S přihlédnutím k výše uvedenému a k popsané judikatuře (zejména k rozsudkům
sp. zn. 7 Azs 295/2017 a sp. zn. 7 Azs 296/2017) proto zdejšímu soudu nezbylo než rozsudek
městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. Bude se tedy na podkladě
žaloby a shora citované judikatury znovu zabývat okolnostmi, za nichž stěžovatel podepsal
vzdání se práva na odvolání, a tím, jaký mají tyto okolnosti význam pro posouzení jeho účinků.
Za tímto účelem by měl městský soud také zvážit, zda není namístě doplnit
dokazování např. o výslechy svědků (popřípadě i vyzvat účastníky, zda budou uplatňovat nějaké
další důkazní návrhy – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 272/2017 - 19). Jeho závěry naleznou přezkoumatelný odraz v odůvodnění rozsudku.
Současně rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu