ECLI:CZ:NSS:2018:3.ADS.100.2017:21
sp. zn. 3 Ads 100/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. M. Š., zastoupený
Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem Hustopeče, Bratislavská 552/27, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, za účasti: Kooperativa
pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 31 Ad 1/2016 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Brno ze dne 16. 12. 2015,
č. j. X, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení
Břeclav (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 6. 10. 2015, č. j. X., a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit
regresní náhradu ve výši 103.334 Kč ve prospěch správního orgánu prvého stupně,
neboť žalobce způsobil dopravní nehodu, při níž došlo ke zranění jiné osoby. Rozhodnutí
žalované napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 31 Ad 1/2016 - 46, bylo rozhodnutí žalované zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud nejdříve vyhodnotil jako nedůvodnou námitku
nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu tvrzené nedostatečnosti
podkladů rozhodnutí, jelikož předmětné podklady shledal za plně postačující pro posouzení věci
samé.
[3] Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tvrzení, že správní řízení bylo zatíženo vážnými
vadami. Konstatoval, že zahájení řízení bylo žalobci řádně oznámeno a bylo mu umožněno
uplatňovat procesní práva a seznámit se s podklady rozhodnutí. V této souvislosti upozornil,
že institut výzvy k podání vysvětlení není v předmětném správním řízení zákonem požadovaným
krokem; o možnosti vyjádřit se k věci samé byl žalobce poučen v oznámení o zahájení řízení,
čehož využil.
[4] V kontextu žalobou namítané nutnosti pořízení znaleckých posudků a nemožnosti
vyvozování závěrů ze zprávy lékaře, který není soudním znalcem, krajský soud odkázal
na speciální úpravu §53 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon
o nemocenském pojištění“), z něhož dovodil, že pro posuzování zdravotního stavu pro účely
zákona o nemocenském pojištění zásadně není třeba ustanovovat znalce, nevyplyne-li tato
potřeba ze specifických okolností případu. Takové okolnosti přitom dle krajského soudu
nenastaly, neboť správní orgány disponovaly jednak odborným stanoviskem MUDr. I. S. ze dne
2. 2. 2015, jednak znaleckým posudkem doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, ze dne 11. 11. 2014
(předloženým žalobcem), přičemž tyto podklady byly ve vzájemné shodě. Obsah znaleckého
posudku i stanoviska dle krajského soudu přitom vyvrací námitky žalobce o neprokázání příčinné
souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalobce a dočasnou pracovní neschopností
poškozeného, v jejímž důsledku byla vyplácena dávka nemocenského pojištění.
[5] Krajský soud nicméně přisvědčil žalobní námitce o spoluzavinění poškozeného
(nepřipoutání se bezpečnostním pásem), jež nebylo při rozhodování zohledněno. Zde především
zdůraznil existenci speciální úpravy regresní náhrady škody, včetně pravidla pro zohlednění
spoluzavinění poškozeného, obsažené v ustanovení §126 odst. 2 zákona o nemocenském
pojištění, která má přednost před úpravou obecnou (§441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník). Z prvně citovaného ustanovení dovodil, že při spoluzavinění poškozeného (pojištěnce)
odpovídá škůdce orgánu nemocenského pojištění pouze v poměrné výši odpovídající míře jeho
zavinění; k takové situaci došlo i v nyní projednávané věci, což vyplývá ze závěrů znaleckého
posudku. Dle krajského soudu tedy fakt, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem,
představuje jeho spoluzavinění, které je nutno zohlednit při určování výše náhrady škody.
Jelikož však správní orgány spoluzavinění poškozeného nijak nezohlednily a žalobci uložily
povinnost nahradit celou vyplacenou částku, shledal krajský soud napadené rozhodnutí
za rozporné s ustanovením §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění. Z tohoto důvodu
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
odkazující na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] V kasační stížnosti stěžovatelka nejdříve zmiňuje právní úpravu regresních náhrad a její
aplikaci na nyní posuzovanou věc a dále rekapituluje argumentaci krajského soudu v napadeném
rozsudku. Pokud jde o otázku (ne)zohlednění spoluzavinění poškozeného při určení výše regresní
náhrady, stěžovatelka poukazuje na ustanovení §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění,
dle kterého musí být zaviněné protiprávní jednání pravomocně zjištěno v rámci trestního
nebo správního řízení. S tím koresponduje §117 odst. 5 písm. d) zákona o nemocenském
pojištění, podle kterého jsou orgány Policie České republiky, státní zastupitelství, soudy a správní
úřady povinny bez žádosti a neprodleně orgánům nemocenského pojištění sdělit, že v rámci
svého pravomocného rozhodnutí konstatovaly, že fyzická nebo právnická osoba způsobila vznik
příslušné sociální události tím, že svým zaviněným protiprávním jednáním porušila právní
předpis. Ostatně z ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu jasně vyplývá, že si správní
orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní
delikt a kdo za něj odpovídá. Znalec, který vypracoval znalecký posudek, a posudkový lékař, který
vypracoval stanovisko, nejsou subjekty oprávněnými konstatovat spáchání deliktu; takovým
subjektem není ani orgán nemocenského pojištění. Znalec z oboru lékařství je oprávněn pouze
k posouzení zdravotního stavu poškozeného, nikoli již k posouzení, zda se poškozený dopustil
protiprávního jednání; v důsledku toho je znalecký posudek pro účely rozhodování o výši
regresní náhrady zcela irelevantní. Ustanovení §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění dle
stěžovatelky jen upravuje situaci více pachatelů, kteří se dopustili zaviněného protiprávního
jednání (tedy povinných k regresní náhradě). Stěžovatelka má tak za to, že na nastalou situaci
právní úprava §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění nedopadá. Shrnuje, že orgán
nemocenského pojištění je sice na jedné straně povinen o regresní náhradě rozhodnout,
na druhou stranu má však při tomto rozhodování velmi omezenou rozhodovací pravomoc,
neboť je přímo závislý na rozhodnutí soudu nebo správního úřadu konstatující škodlivé jednání.
To je povinen respektovat, sám si o (ne)existenci zaviněného protiprávního jednání (kohokoli)
nemůže učinit vlastní úsudek. Podle stěžovatelky tedy teprve poté, co je Policií České republiky,
státním zastupitelstvím, soudem či správní úřadem postaveno najisto, že se konkrétní osoba
dopustila zaviněného protiprávního jednání, může následně orgán nemocenského pojištění
posoudit příčinnou souvislost mezi tímto zjištěným jednáním a vznikem nároku na dávku
z nemocenského pojištění.
[8] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřili.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Právní úpravu regresní náhrady obsahuje §126 zákona o nemocenském pojištění.
Dle odstavce 1 předmětného ustanovení platí, že [t]en, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného
protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik
nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. Nárok na regresní
náhradu nemá orgán nemocenského pojištění vůči pojištěnci, jemuž byla dávka vyplacena. Odstavec druhý
stanoví, že [j]estliže skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na dávku zavinilo více subjektů, odpovídají orgánu
nemocenského pojištění společně a nerozdílně a vzájemně se vypořádají podle míry zavinění, pokud se nedohodnou
jinak. Je-li jednou z těchto osob pojištěnec, kterému byla dávka vyplacena, odpovídají orgánu nemocenského
pojištění jen ostatní subjekty; výše regresní náhrady se přitom poměrně sníží. Spory o vzájemné vypořádání
rozhodují soudy.
[12] Předpokladem uplatnění regresní náhrady podle §126 odst. 1 zákona o nemocenském
pojištění tedy je, že ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku došlo v důsledku
(i) zaviněného protiprávního jednání (ii) zjištěného soudem nebo správním úřadem. Zákon přitom
nepožaduje, aby v důsledku tohoto jednání došlo k odsouzení pachatele trestného činu nebo
k uložení pokuty či jiné sankce ve správním trestání; postačí, že v trestním nebo správním řízení
bylo pravomocně zjištěno zaviněné protiprávní jednání konkrétní osoby. Mezi zaviněným protiprávním
jednáním a vznikem nároku na dávku ovšem musí být příčinná souvislost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 Ads 79/2017 – 8; všechna citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[13] V nyní posuzované věci usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne
1. 11. 2012, č. j. 0 ZK 478/2012-11, došlo k podmíněnému odložení podání návrhu na potrestání
žalobce pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 7. 2012 kolem 6:40 hod jako řidič osobního
motorového vozidla při odbočování vlevo nedal přednost protijedoucímu vozidlu, v důsledku
čehož došlo ke střetu vozidel; dopravní nehoda si přitom kromě škody na protijedoucím vozidle
vyžádala rovněž zranění osádky protijedoucího vozidla (spolujezdce a řidiče, který je v nyní
posuzovaném případě poškozeným). V tomto jednání spatřovalo státní zastupitelství přečin
ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se k tomuto
skutku v přípravném řízení zcela doznal a uvedl, že svého činu lituje. Závěr o tom, že k danému
skutku došlo, byl přitom podpořen i dalšími důkazy.
[14] Existence zaviněného protiprávního jednání (ve smyslu §126 odst. 1 zákona o nemocenském
pojištění) žalobce tedy byla postavena najisto v rámci přípravného trestního řízení. Z usnesení
o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání rovněž jasně vyplývá, že existuje příčinná
souvislost mezi tímto jednáním a následkem v podobě ublížení na zdraví poškozeného. Soudní
judikatura přitom dovodila, že existence zaviněného protiprávního jednání nemusí být strictu senso
vyslovena v trestním řízení pouze soudem, ale též státním zastupitelstvím v přípravné fázi
trestního řízení. Například v rozsudku tohoto soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Ads 36/2018 - 21,
bylo konstatováno, že dojde-li k tzv. „odklonu v trestním řízení“, v důsledku čehož trestní věc
(podmíněně) nedospěje do fáze řízení před soudem, jde jen o výraz subsidiarity trestní represe.
Přestože tedy v takové trestní věci neexistuje rozhodnutí soudu o vině a trestu, podstatné
je, že otázka existence zaviněného protiprávního jednání byla postavena v trestním řízení najisto.
Opačný výklad „by v důsledku vedl k tomu, že ten, kdo porušil chráněné společenské zájmy méně závažným
jednáním a byl uznán vinným z přestupku, by byl povinen uhradit regresní náhradu, zatímco ten, který tyto zájmy
porušil závažnějším způsobem (jednáním naplňujícím znaky trestného činu), by se v případě odklonu trestního
řízení povinnosti regresní náhrady úplně zprostil. Takový výklad by byl zjevně v rozporu se zásadou
ad maior ad minus.“ Je proto zřejmé, že podmínky pro vznik nároku na regresní náhradu
dle §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění byly v posuzovaném případě splněny.
[15] V projednávané věci je sporné, zda orgány nemocenského pojištění mohly při stanovení
výše regresní náhrady zohlednit spoluzavinění poškozeného, který nebyl při dopravní nehodě
připoután bezpečnostním pásem, v důsledku čehož došlo k výraznějšímu následku v podobě
závažnější újmy na zdraví (viz znalecký posudek doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, ze dne
11. 11. 2014, založený ve správním spise), aniž by o spoluzavinění poškozeného (v podobě
přestupkového jednání spočívajícího v nepřipoutání se bezpečnostním pásem) bylo rozhodnuto
k tomu příslušným orgánem (ve smyslu §126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění). Jinými
slovy, zda si o této otázce mohou orgány nemocenského pojištění učinit úsudek samy, ve smyslu
ustanovení §57 odst. 1 písm. c) věty před středníkem správního řádu.
[16] Pro posouzení této otázky je především nutno zdůraznit zásadní skutečnost,
a sice že povinnost zaplatit regresní náhradu ukládá zákon o nemocenském pojištění tomu,
kdo se dopustil zaviněného protiprávního jednání, bez zřetele k tomu, jaký trestně právní
následek byl tímto jednáním způsoben. Je tomu tak proto, že následek takového jednání
je v §126 odst. 1 větě první zákona o nemocenském pojištění definován autonomně („došlo
ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku“). Je proto logické, že závěr o (ne)existenci
(protiprávního zaviněného) jednání je vyhrazen orgánům veřejné moci, rozhodujícím ve správním,
respektive trestním řízení o skutku, jehož je toto jednání součástí. To, zda v důsledku tohoto
jednání nastal i zákonem o nemocenském pojištění předvídaný následek, pak posuzují výlučně
orgány nemocenského pojištění, a to zcela samostatně. Případné spoluzavinění pojištěnce
na vzniku tohoto následku (existence skutečností rozhodných pro vznik nároku na dávku) zákon
o nemocenském pojištění v §126 odst. 2, větě první neupíná k jednání toho, kdo je povinen
regresní náhradu zaplatit.
[17] V nyní posuzované věci byla existence zaviněného protiprávního jednání žalobce
autoritativně konstatována v usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 0 ZK 478/2012-11. Ze strany poškozeného pak nejde o spoluzavinění ve vztahu k tomuto
jednání (nedání přednosti při odbočování vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel),
byť bezesporu i jednání poškozeného, spočívající v nepřipoutání se bezpečnostním pásem,
vykazuje znaky správního deliktu. U poškozeného jde o posouzení jeho spoluzavinění ve vztahu
k následku tohoto jednání (kdyby byl poškozený připoután, následky dopravní nehody zaviněné
žalobcem by byly méně závažné). Lze tedy shrnout, že v případě poškozeného jde toliko
o posouzení jeho spoluzavinění na tom, že nastaly skutečnosti rozhodné pro vznik
nároku na dávku [což zákon nesvěřuje výhradně určitému subjektu ve smyslu ustanovení
§57 odst. 1 písm. c) věty za středníkem správního řádu], nikoliv však na zaviněném protiprávní
jednání žalobce, jež rezultovalo v dopravní nehodu, v důsledku níž nastala újma na zdraví
pojištěnce. Jestliže tedy z §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění vyplývá povinnost
orgánů nemocenského pojištění při zjištění zavinění skutečností rozhodných pro vznik nároku
na dávku vícero subjekty (včetně samotného pojištěnce) výši regresní náhrady poměrně snížit,
správnímu orgánu prvního stupně ani stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby možné spoluzavinění
poškozeného, spočívající v nepřipoutání se bezpečnostním pásem, vyhodnotily (v souladu
s principy deklarovanými v §3 a §50 odst. 3 a 4 správního řádu) a poté případně tuto skutečnost
při stanovení výše regresní náhrady zohlednily.
[18] Z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že argumentace stěžovatelky, vystavěná
na tvrzení, že spoluzavinění pojištěnce na vzniku nároku na dávku nemohla zohlednit
pro neexistenci rozhodnutí, kterým by byla tato skutečnost autoritativně deklarována, neobstojí.
Není sporu o tom, že si orgány nemocenského pojištění nemohou učinit úsudek o tom,
zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá; tato otázka
je však z pohledu možné aplikace §126 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění irelevantní.
Jak bylo vyloženo v odst. [16] a [17] tohoto odůvodnění, závěr o spoluzavinění poškozeného
na vzniku nároku na dávku není podmíněn deliktní odpovědností za takové jednání, tím méně
pak existencí rozhodnutí, které by takovou skutečnost deklarovalo
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jí rozsudkem zamítl.
[20] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Podle §60 odst. 1, věty první s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka (žalobce), ten v řízení o kasační stížnosti žádný úkon
neučinil; náhrada nákladů řízení proti stěžovatelce mu tak nemohla být přiznána. Osoby
zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§60 odst. 5 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.). Vzhledem
k tomu, že tato podmínka splněna nebyla, zúčastněné osobě právo na náhradu nákladů nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu