ECLI:CZ:NSS:2018:3.ADS.215.2017:25
sp. zn. 3 Ads 215/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr.
Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Dačice, Komenského 6, proti žalované České správě
sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2017, č. j. 55 Ad 11/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „žalovaná“)
ze dne 15. 8. 2016, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 4. 2016, č. j. X, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Prvostupňovým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení podle §38 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“) přiznala žalobci invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně pro
pokles pracovní schopnosti v rozsahu 35%, a to ve výši 4.813 Kč měsíčně. Rozhodnutí žalované
napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2017,
č. j. 55 Ad 11/2016 - 35 (dále jen „napadený rozsudek“), byla žaloba zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku se krajský soud zabýval žalobní námitkou, dle které posudkoví
lékaři nevycházeli z posouzení úplného a komplexního stavu žalobce (absence hodnocení úrazu
páteře). V rámci soudního řízení krajský soud zajistil vypracování posudku posudkovou komisí
Ministerstva práce a sociálních věcí v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, jehož závěry
v napadeném rozsudku shrnul. V rámci věcného projednání nejdříve odkázal na právní úpravu
posuzování invalidity a podmínek nároku na invalidní důchod ve smyslu §39 zákona
o důchodovém pojištění. Poté konstatoval, že správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod
je závislé především na odborném lékařském posouzení; u rozhodnutí vydaného na základě
posudku Okresní správy sociálního zabezpečení, je zdravotní stav a pracovní schopnost občanů
pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího
řízení správního posuzováno posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí
(§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Zdůraznil,
že při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku,
neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí soud hodnotí jako každý jiný důkaz ve smyslu §77 odst. 2 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), avšak s ohledem na jeho mimořádný význam v daném řízení bývá
důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje
žádných pochyb a nejsou-li zde ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost
posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti daných posudků
je naplněn tím, že dojde k vypořádání všech rozhodujících skutečností, které posuzovaný namítá
a náležitému odůvodnění posudkových závěrů. Při rozhodování vycházel krajský soud
ze skutkového stavu zjištěného ze správních spisů žalované a posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Českých Budějovicích, který dle jeho názoru splňuje
všechny náležitosti ve smyslu §7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, a lze jej proto
považovat za důkaz osvědčující náležitě a řádně zjištěný skutkový stav k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované (§75 soudního řádu správního; dále jen „ s. ř. s.“). Předmětný posudek
vyhodnotil krajský soud jako úplný a přesvědčivý, neboť posudková komise se vypořádala
se všemi rozhodujícími skutečnostmi i s žalobcem udávanými zdravotními potížemi. Shoduje
se rovněž se závěry lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení stran existence
invalidity prvního stupně, přičemž pokles pracovní schopnosti žalobce posudek stanovil
v rozsahu 40 %. Z uvedeného důvodu proto dle krajského soudu nebylo namístě provádět další
dokazování žalobcem navrhovaným posudkem znalce z oboru neurologie MUDr. Pavla Dohnala
(nadto z něj ani nevyplývá procentuální pokles pracovní schopnosti žalobce).
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti
je nicméně zřejmé, že je namítán toliko důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá neúplnost a nepřesvědčivosti posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí, detašovaného pracoviště v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017
pro absenci pracovní rekomandace; tento deficit měl krajský soud přehlédnout a nerozhodoval
tak na základě řádně zjištěného stavu věci. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním
soudem, a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[4] V kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného
rozsudku, týkající se požadavku na úplnost a přesvědčivost posudků o invaliditě. Stěžovatel
souhlasí s názorem krajského soudu (odkazujícího na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 19/2012 – 18), že posudek musí mimo jiné rovněž obsahovat
tzv. „pracovní rekomandaci“, tedy doporučení vhodného druhu práce, kterou je pojištěnec
schopen při svém zdravotním postižení vykonávat. Dle stěžovatele však v odborném posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí žádná konkrétní rekomandace uvedena
není; na rozdíl od krajského soudu se proto stěžovatel domnívá, že předmětný posudek nemůže
být považován za úplný a přesvědčivý.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti k namítané absenci doporučení vhodného
druhu práce konstatovala, že v minulosti se v lékařském posudku při uznání částečné nebo plné
invalidity uváděla pouze obecná negativní rekomandace, tj. obecné pracovní kontraindikace
či omezení. Výpis ze Záznamu o jednání – pracovní rekomandace se předával při jednání
občanovi a na pracovní rekomandaci bylo nutno vyznačit datum vypracování posudku,
k němuž se vztahuje, den jejího vydání a dobu platnosti posudku. Kopie pracovní rekomandace
se zakládala do spisové dokumentace. Při vypracování posudku v nepřítomnosti se pracovní
rekomandace zasílala posuzovanému společně se seznámením s výsledkem posouzení
a poučením o dalším postupu v řízení. Lékařská posudková služba uvedená doporučení vydávala
osobám invalidním a osobám se změněnou pracovní schopností. Nicméně se změnou
socioekonomických podmínek a změnou kompetence lékařů rezortu Ministerstva práce
a sociálních věcí a rezortu zdravotnictví již lékařská posudková služba uvedená doporučení
nevydává, což odráží i legislativa. V současné době jsou povinnosti pracovně lékařských služeb
uvedeny v §5 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a jeho
prováděcí vyhlášce č. 79/2013 Sb., o pracovně lékařských službách a některých druzích
posudkové péče. Všechny tyto činnosti jsou v gesci poskytovatelů pracovně lékařských služeb,
kterými jsou poskytovatelé v oboru všeobecné praktické lékařství a poskytovatelé v oboru pracovní
lékařství. Náležitosti posudku o invaliditě upřesňuje §7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity, přičemž v žádném z jeho ustanovení není ani zmínka o tom, že posudek o invaliditě
musí pracovní rekomandaci obsahovat.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 s. ř. s.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem řízení v dané věci bylo posouzení nároku stěžovatele na invalidní důchod,
tedy na dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem. Vzhledem k tomu,
že soudy nemají odborné medicínské znalosti, vycházejí při posuzování zákonnosti správních
rozhodnutí o nárocích na tento typ dávek z posudků příslušných posudkových orgánů; podle
§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, především z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních
věcí. Krajský soud proto nepochybil, pokud nechal takovýto posudek ve věci vypracovat a pokud
se o něj také při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti stěžovatele opíral.
S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že p osudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí soudy hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů
a rozhodným pro posouzení věci se stává jen tehdy, splňuje-li požadavky úplnosti skutkových
zjištění a přesvědčivosti posudkových závěrů na základě těchto zjištění učiněných. V případě
invalidity tedy musí být z posudku vždy zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl
komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím
tvrzeným obtížím, dále v něm musí být uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav lze podřadit pojmu
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a pokud ano, v jakém rozsahu v důsledku zdravotního postižení
poklesla schopnost pracovní činnosti posuzovaného. Procentuální míru poklesu schopnosti
pracovní činnosti podle charakteru zdravotního postižení pak komise hodnotí podle přílohy
k právnímu předpisu, přičemž zdravotní postižení musí být zařazeno s ohledem na druh
a intenzitu postižení pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku této přílohy, a současně musí být
objasněno, proč v rámci zde stanoveného rozpětí komise určila míru poklesu pracovní
schopnosti v dané výši. Dále musí být zvážen i rozsah a závažnost dalšího nebo dalších
zdravotních postižení pro možné zvýšení (nebo snížení) základního bodového ohodnocení
a případně provedena i rámcová pracovní rekomandace (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012 – 19). Dovolává-li se stěžovatel právního
názoru vysloveného v rozsudku zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 4 Ads 19/2018-18, podle
kterého je pracovní rekomandace obligatorní náležitostí posudku o invaliditě, je nutné upozornit,
že pojem „pracovní rekomandace“ zde byl vykládán ve smyslu požadavků plynoucích z ustanovení
§5 a §7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, tedy restriktivněji oproti významu,
jaký tomuto pojmu přikládá správní praxe. Fakt, že tyto požadavky posudek o invaliditě splňovat
musí, výše zmiňovaný rozsudek třetího senátu nepopírá; rozsudek čtvrtého senátu se naopak
nevyjadřuje k tomu, zda součástí posudku musí být i pracovní rekomandace chápaná jako určení
konkrétních pracovních pozic, které může posuzovaná osoba vykonávat. Mezi oběma rozsudky
tedy neexistuje rozpor, který by musel být řešen postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu (§17 s. ř. s.).
[9] Lze přitom přitakat názoru žalované, že z §7 vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity, nelze vyčíst, že by obligatorní součástí posudku o invaliditě nutně musela být pracovní
rekomandace ve smyslu uvedení konkrétních pracovních pozic, které by vyšetřovaná osoba
mohla zastávat.
[10] Dle §7 písm. f) bod 5 vyhlášky totiž posudek o invaliditě obsahuje (mimo jiné toliko) výsledek
posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti se stanovením schopnosti využití zachované
pracovní schopnosti podle §5 u pojištěnce, jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce
69 % [tj. invalidita prvního a druhého stupně dle §39 odst. 2 písm. a) a b) zákona o důchodovém
pojištění].
[11] Dle §5 vyhlášky přitom v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce
o 69 % se stanoví, zda je pojištěnec schopen
a) vykonávat po vzniku invalidity prvního nebo druhého stupně výdělečnou činnost jen
1. s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti,
2. s podstatně menšími nároky na kvalifikaci,
3. v podstatně menším rozsahu a intenzitě;
za podstatně menší nároky, rozsah nebo intenzitu se přitom v případě poklesu pracovní schopnosti
nejméně o 35 % a nejvíce o 49 % považuje snížení alespoň o třetinu a v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 50 % a nejvíce o 69 % snížení alespoň o polovinu,
b) rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti, pokud není schopen využít dosažené vzdělání, zkušenosti
a znalosti nebo pokračovat v předchozí výdělečné činnosti.
[12] Všechny shora uvedené požadavky posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, detašovaného pracoviště v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017 splňuje.
Komise při vypracování posudku vycházela z kompletní zdravotní dokumentace, jejíž úplnost
nezpochybnil ani sám stěžovatel, určila v souladu s ní hlavní příčinu jeho dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu, řádně provedla též zhodnocení míry funkčního postižení
vyplývajícího z doložených chorob a pracovní schopnost stěžovatele adekvátně posoudila dle
příslušných ustanovení §39 odst. 3 a 4 zákona o důchodovém pojištění a přílohy vyhlášky
č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity.
[13] Zkoumaný posudek pak na str. 5 obsahuje uvedená doporučení další výdělečné činnosti
stěžovate; konkrétně se zde podává, že „[p]osuzovaný muž je schopen dlouhodobě vykonávat
výdělečnou činnost s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti“ [ve smyslu
§5 písm. a) bodu 1 vyhlášky] a „[j]e schopen rekvalifikace“ [ve smyslu §5 písm. b) vyhlášky].
[14] Pracovní rekomandace, ve smyslu uvedení konkrétních pracovních pozic,
které by vyšetřovaná osoba mohla zastávat, v posudku sice chybí, tato informace má však jen
doplňkový charakter a její absence na přesvědčivost posudkových závěrů nemá žádný vliv
(viz již citovaný rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012 – 19).
Tyto informace jsou zásadně pořizovány toliko pro potřeby úřadu práce za účelem
stanovení obecných indikací a kontraindikací pro výkon povolání zdravotně postiženého
pojištěnce (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2006,
č. j. 3 Ads 65/2005 – 87). Ostatně již dříve Nejvyšší správní soud judikoval (například v rozsudku
ze dne 19. 2. 2010, č. j. 3 Ads 6/2010 – 67, či ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 121/2010 – 71),
že „[o]tázka vhodného pracovního zařazení a vhodných pracovních podmínek při invaliditě prvního či druhého
stupně je úkolem úřadu práce, nikoliv otázkou změny hodnocení či stanovení procentní míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti.“ Lze tedy uzavřít, že posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, detašovaného pracoviště v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017 obsahuje
všechny obligatorní náležitosti vyžadované vyhláškou č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity,
a krajský soud tudíž nepochybil, pokud z tohoto posudku při svém rozhodování vycházel.
[15] Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že napadený rozsudek z hlediska zákona obstojí.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1, in fine s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Podle ustanovení §60 odst. 1, věty první s. ř. s. nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovanou, v jejím případě je nutno vycházet
z ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s., podle kterého ustanovení odstavce 1 neplatí, mělo-li by být právo
přiznáno (mimo jiné) správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu