ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.229.2017:29
sp. zn. 3 Afs 229/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: K2 atmitec s. r. o.,
se sídlem Koksární 1097/7, Ostrava - Přívoz, zastoupená Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem
se sídlem Senovážné nám. 870/27, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2015,
č. j. 18491/15/5200–11434-703000, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2017, č. j. 22 Af 60/2015 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2017, č. j. 22 Af 60/2015 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 2862948/14/3201-24801-800553,
Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I (dále jen „správce daně“),
doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši
1.016.000 Kč a stanovil penále ve výši 203.200 Kč. Důvodem pro úpravu základu daně bylo
mimo jiné zvýšení základu daně žalobkyně o částku 5.036.857 Kč, vynaloženou částečně
na výměnu oken (v částce 1.785.337 Kč) a částečně na opravu vzduchotechniky a klimatizace
(v částce 3.251.520 Kč) v administrativní budově na adrese Koksární 1097/7, Ostrava.
Tyto částky správce daně vyloučil z daňově účinných nákladů.
[2] Proti uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, ve kterém nesouhlasila
s vyloučením částky 3.251.520 Kč za opravu vzduchotechniky a klimatizace z daňově účinných
nákladů. Rozhodnutí považovala za nepřezkoumatelné, neboť se správce daně nevypořádal
s rozpory mezi svědeckými výpověďmi Ing. P. H. a Ing. arch. J. C. a se zjištěními z technické
zprávy společnosti GSP s. r. o. Žalobkyně náklady podle svého tvrzení vynaložila na opravu
stávající vzduchotechniky a výměnu ventilačního vedení, jedná se tedy o daňově uznatelný výdaj.
[3] Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím, ve kterém
konstatoval, že zmíněné náklady byly uplatněny jako daňově účinné v rozporu
s §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), neboť
se jednalo o výdaje na pořízení nového hmotného majetku, nikoli na jeho opravu.
Vzduchotechnika ani klimatizace nebyla samostatně specifikována v kupní smlouvě k objektu
ani ve znaleckém posudku pořízeném za účelem stanovení ceny pro jeho smluvní převod.
Ze zprávy o stavu technického zabezpečení budovy vyhotovené v září roku 2005 lze sice
usuzovat, že vzduchotechnika a klimatizace v budově před započetím stavebních prací existovaly,
ale ze zaúčtování pořízeného objektu z roku 2005 je zřejmé, že žalobkyně ve svém účetnictví
vzduchotechniku a klimatizaci neevidovala jako samostatný hmotný majetek. Do roku 1994 sice
byla vzduchotechnika a klimatizace posuzována jako součást budov a staveb, nicméně dřívější
způsob odpisování mohl být používán pouze do doby vyřazení těchto věcí z užívání. K rozporu
mezi výpověďmi svědků Ing. H., podle kterého se rozvody vzduchotechniky nacházely v 1. až
6. nadzemním podlaží, a Ing. arch. C., podle kterého byla vzduchotechnika jen v 1. a 2.
nadzemním podlaží, žalovaný uvedl, že jej lze akceptovat, neboť Ing. arch. C. vycházel ze stavu
roku 2008 a Ing. H. ze stavu roku 2005. V mezidobí přitom došlo k částečné demolici a z
fotografií objektu je zřejmé, že stávající rozvody vzduchotechniky byly v předchozích obdobích
odstraněny.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
jej rozsudkem uvedeným v záhlaví zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění
rozsudku krajský soud zejména konstatoval, že žalovaný v souladu s §23 odst. 10 ZDP „vyšel
z údajů v účetnictví žalobce, a proto uvěřil svědku Ing. C., který existenci vzduchotechniky a klimatizace od 2.
nadzemního podlaží vyloučil, nezabýval se však tím, zda žalobce byl povinen vzduchotechniku a klimatizaci
evidovat jako samostatný hmotný majetek s ohledem na jeho tvrzení, že se jednalo o původní zařízení
a že vzhledem k přechodným ustanovením článek III. odst. 7 zák. č. 259/1994 Sb., novelizující zákon o daních
z příjmů k 31. 12. 1994, který umožňoval odepisovat samostatné movité věci, které dosud byly součástí staveb,
způsobem platným do 31. 12. 1994 až do doby jejich vyřazení z majetku, nebyl povinen je vést v účetnictví, neboť
byly součástí stavby.“ Podle něj také žalovaný při posuzování věrohodnosti svědků „porušil princip
aplikace práva, při kterém je právní norma aplikována na zjištěný skutkový stav, nikoliv opačně.“
[5] Důvodnost ostatních žalobních námitek, tj. zda jsou vzduchotechnika a klimatizace
samostatnými hmotnými movitými věcmi ve smyslu §26 odst. 2 písm. a) ZDP, a zda se jednalo
o náklady vynaložené na opravu již stávající vzduchotechniky a klimatizace, na technické
zhodnocení, nebo na pořízení nové vzduchotechniky a klimatizace, krajský soud neposuzoval,
neboť jejich zhodnocení je podle jeho názoru odvislé od řešení shora uvedené skutkové otázky.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav věci a dezinterpretoval
závěry obsažené v jeho rozhodnutí. Konkrétně nesouhlasil s tvrzením krajského soudu,
že „setrval na závěru správce daně o vyloučení posuzovaných nákladů z nákladů daňově uznatelných podle
§24 odst. 1 ZDP“, jelikož předmětné výdaje byly vyloučeny z daňově účinných
s odkazem na nesplnění podmínek stanovených v §24 odst. 1 ZDP - nejednalo se o opravu,
a také §25 odst. 1 písm. p) ZDP - jednalo se o pořízení nového hmotného majetku [stěžovatel
měl podle názoru Nejvyššího správního soudu na mysli §25 odst. 1 písm. a) ZDP]. Taktéž
nesouhlasil s tím, že by vycházel ze skutkového stavu, kdy žalobkyně neprokázala, že předmětná
vzduchotechnika a klimatizace v budově existovaly před zahájením prací a že by tedy žalobkyně
provedla jejich opravu při zachování stávajících technických parametrů. Stěžovatel naopak
existenci vzduchotechniky a klimatizace v době nákupu nemovitosti nezpochybnil, ale posuzoval,
zda byla žalobkyně povinna evidovat vzduchotechniku a klimatizaci při pořízení předmětné
budovy v roce 2005 jako samostatný hmotný majetek. Dospěl přitom k závěru, že tuto povinnost
měla, avšak neučinila tak. Posuzované výdaje tedy nelze hodnotit jako opravu stávajícího
hmotného majetku, když takto „opravovaný“ majetek žalobkyně ve svém účetnictví neeviduje.
Posuzovat, zda byly zachovány původní technické parametry, bylo podle stěžovatele v daném
případě bezpředmětné.
[8] Stěžovatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým krajský soud interpretoval jeho hodnocení
rozporu mezi výpověďmi svědků. Tyto výpovědi stěžovatel posoudil především ve vazbě
na §26 odst. 2 ZDP, Přílohu č. 1 k ZDP a pokyn D-300 (k §26 ZDP), které byly účinné v roce
vynaložení ověřovaných výdajů, a s přihlédnutím k tomu, že stávající rozvody vzduchotechniky
a klimatizace žalobkyně neevidovala v účetnictví a odstranila je v předchozích obdobích.
Žalobkyně budovu pořídila v roce 2005 a od t éhož roku ji eviduje ve svém obchodním majetku,
nezaevidovala však ve svém majetku vzduchotechniku a klimatizaci, která byla rozvedena
v budově při jejím pořízení, přičemž v roce 2005 se jednalo o samostatné movité věci. Podle
stěžovatele tak nelze konstatovat, že „uvěřil výpovědi Ing. arch. C.“, jestliže v žalobou napadeném
rozhodnutí konstatoval existující rozpor ve výpovědích zmíněných svědků a poukázal i na
důvody jeho vzniku, avšak uvedl, že tento rozpor nemá vliv na podstatu sporu.
[9] Stěžovatel nepovažuje za pravdivé ani tvrzení krajského soudu, že se nezabýval tím,
zda byla žalobkyně povinna vzduchotechniku a klimatizaci evidovat jako samostatný hmotný
majetek, s ohledem na její tvrzení, že se jednalo o původní zařízení, a až do doby jeho vyřazení
z majetku nebyla povinna vést jej v účetnictví, neboť bylo součástí stavby. Krajský soud navíc
nevzal v úvahu, že žalobkyně budovu a v ní instalovanou vzduchotechniku a klimatizaci
zakoupila v roce 2005, neboť v napadeném rozsudku vychází se stavu platného do 31. 12. 1994,
podle kterého mohl postupovat původní vlastník, zatímco žalobkyně při pořízení stavby
a současném pořízení vzduchotechniky a klimatizace v roce 2005, měla postupovat podle stavu
platného od 1. 1. 1995. Poukázal rovněž na nesrozumitelnost právního závěru krajského soudu
ve znění: „Závěr žalovaného, že vzduchotechnika a klimatizace před vynaložením posuzovaným napadené
rozhodnutí zrušil podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“, která podle něj způsobuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[10] Podle stěžovatele pak nebyl dán důvod k nevypořádání zbývajících žalobních námitek.
Jak ze správního spisu, tak z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že skutkovou otázkou, zda vzduchotechnika a klimatizace byly součástí budovy, či byly z užívání
vyřazeny, se zabýval; nadto je třeba vycházet z toho, že budova byla pořízena v roce 2005
a jednalo se o přezkoumání rozhodnutí stěžovatele, týkajícího se doměření daně z příjmu
právnických osob za zdaňovací období roku 2009. Trvá taktéž na svém právním závěru,
že žalobkyně vynaložila předmětné výdaje na pořízení nového hmotného majetku podle
§25 odst. 1 písm. a) ZDP, který je v souladu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (odkázal
na rozsudek ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 3/2010-144).
[11] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uvedených
v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se nejprve k námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, která má být podle stěžovatele způsobena
nesrozumitelností právního závěru krajského soudu vysloveného na str. 5 rozsudku ve znění:
„Závěr žalovaného, že vzduchotechnika a klimatizace před vynaložením posuzovaným napadené rozhodnutí zrušil
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Lze sice přisvědčit stěžovateli, že citovaná pasáž jako celek není
zcela srozumitelná, nicméně je z ní patrné, že se jedná o pouhou chybu v psaní (nejspíše byla
nedopatřením smazána část textu). V kontextu předcházejícího textu odůvodnění napadeného
rozsudku je pak snadno rozpoznatelný záměr krajského soudu shrnout, že výše uvedený závěr
stěžovatele o existenci vzduchotechniky a klimatizace v budově před započetím prací je
nesprávný a napadené rozhodnutí je proto třeba zrušit. Nejedná se tedy o vadu, která by mohla
sama o sobě způsobit nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[15] Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda byly náklady vynaložené
na opravu klimatizace a vzduchotechniky neoprávněně uplatněny jako daňově účinné podle
§24 odst. 1 ZDP, neboť se ve skutečnosti jednalo o náklady vynaložené na pořízení
nového hmotného majetku, které jsou z daňově účinných nákladů vyloučeny v souladu
s §25 odst. 1 písm. a) ZDP.
[16] Podle §24 odst. 1 věty první ZDP platí, že „[v]ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši
stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.“ V souladu s §25 odst. 1 písm. a) téhož zákona nelze
za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely uznat
zejména „výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku a nehmotného majetku, s výjimkou uvedenou
v §24 odst. 2, včetně splátek a úroků z úvěrů a zápůjček spojených s jejich pořízením, jsou-li součástí jejich
ocenění“ a podle jeho písm. p) nelze uznat ani technické zhodnocení.
[17] Podle §26 odst. 2 písm. a) ZDP, ve znění účinném v roce zakoupení předmětné budovy
(tj. v roce 2005), se hmotným majetkem pro účely tohoto zákona rozumí mj. „samostatné hmotné
movité věci, popřípadě soubory hmotných movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž
vstupní cena (§29) je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok“, a též „výrobní
zařízení, jakož i zařízení a předměty sloužící k provozování služeb (výkonů) a účelová zařízení a předměty, která
s budovou nebo se stavbou netvoří jeden funkční celek, i když jsou s ní pevně spojeny.“ (tato definice
se stala součástí §26 odst. 2 DZP již ode dne 1. 1. 1995). Podle přechodného ustanovení
čl. III. odst. 7. zákona č. 259/1994 Sb., v témže znění, pak platí, že „[p]ro samostatné movité
věci vymezené v §26 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., které byly do 31. prosince 1994 odpisovány jako součást
budov a staveb, se použije způsob odpisování platný do 31. prosince 1994, a to do doby vyřazení těchto věcí
z užívání.“
[18] Podle §33 odst. 1 věty první ZDP se „[t]echnickým zhodnocením pro účely tohoto zákona rozumí
vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud
převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu (…) počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč.“
V souladu s §47 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 500/2002 Sb., k provedení zákona o účetnictví,
ve znění účinném pro rok 2009, „[s]oučástí ocenění dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku
a technického zhodnocení zejména nejsou: opravy a údržba. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického
opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením
do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí
nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení.“
[19] Jak správně uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, pro posouzení nyní projednávané
věci je podstatné zjistit, zda se vzduchotechnika a klimatizace v budově nacházely před započetím
prací (a tedy prvotně stanovit, zda nedošlo k pořízení úplně nového hmotného majetku).
V případě, že se zde uvedené věci nacházely, je dále nutno zjistit, v jakém technickém stavu byly,
neboť bez toho by nebylo možné určit, zda došlo jejich výměnou k opravě, nebo k technickému
zhodnocení ve smyslu §33 odst. 1 ZDP.
[20] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nepovažuje za důvodnou námitku, kterou
stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že „setrval na závěru správce
daně o vyloučení posuzovaných nákladu z nákladů daňově uznatelných podle §24 odst. 1 ZDP“. Toto tvrzení
(které se nadto nachází v části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž krajský soud toliko
shrnuje skutečnosti zjištěné ze správního spisu) totiž podle názoru Nejvyššího správního soudu
koresponduje se závěrem stěžovatele, uvedeným na str. 8 jeho rozhodnutí, ve znění:
„Po provedeném odvolacím řízení odvolací orgán konstatuje, že jste neprokázali Vámi namítanou oprávněnost
uplatnění daňově účinných nákladů ve výši 3 251 520 Kč ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.“ Skutečnost,
že stěžovatel ve svém rozhodnutí dále odkazoval i na porušení §25 odst. 1 písm. a) ZDP,
a krajský soud to v citované části rozsudku opomněl uvést, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za vadu, která by mohla sama o sobě způsobit nezákonnost napadeného rozsudku.
[21] Stejně tak není důvodná ani námitka stěžovatele týkající se tvrzení krajského soudu,
že „[v]yšel ze skutkového stavu, kdy žalobce neprokázal, že by předmětná vzduchotechnika a klimatizace
v budově existovaly ještě před zahájením prací a že by tedy žalobce provedl jejich opravu při zachování stávajících
technických parametrů.“ Stěžovateli je sice nutno přisvědčit v tom, že existenci vzduchotechniky
a klimatizace v době nákupu nemovitosti nezpochybňoval, nicméně i přesto konstatoval,
že se v případě žalobkyně jednalo o pořízení nového hmotného majetku a nikoliv o jeho opravu.
Vycházel tedy ze skutkového stavu, podle kterého se vzduchotechnika a klimatizace v předmětné
budově původně vůbec nenacházely, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Stejně tak Nejvyšší
správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že posouzení zachování technických parametrů
bylo v daném případě bezpředmětné (k tomu viz níže).
[22] Krajskému soudu naopak nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že stěžovatel „uvěřil svědku
Ing. C., který existenci vzduchotechniky a klimatizace od 2. nadzemního podlaží vyloučil“, přestože jeho
výpověď byla v rozporu s výpovědí Ing. H.. Nic takového totiž ze správního spisu nevyplývá.
Stěžovatel naopak mj. na str. 6 svého rozhodnutí připustil, že mezi těmito svědeckými
výpověďmi existuje rozpor, se kterým se vypořádal konstatováním, že jej lze akceptovat „s ohledem
na skutečnost, že Ing. arch. J. C. vycházel ze stavu poplatného oku 2008 a Ing. H. roku 2005, přičemž
v mezidobí došlo k částečné demolici“. Dále také konstatoval, že uvedené výpovědi svědků posoudil „ve
vazbě na §26 odst. 2 ZDP, Přílohu č. 1 k ZDP a pokyn D-300 (k §26 ZDP)“.
[23] Stěžovatel se k uvedenému odvolává také na Technickou zprávu vypracovanou
Ing. arch. C. dne 5. 6. 2008, ze které plyne, že vzduchotechnika a klimatizace byly před zahájením
rekonstrukce budovy odstraněny (není přitom postaveno na jisto, kdy přesně se tak stalo). Podle
shora uvedené definice (viz odst. [18] tohoto rozsudku) však lze za „opravu“ považovat též
výměnu původního zařízení za nové při zachování jeho funkčnosti. Na uvedených skutečnostech
tedy nic nemění ani fakt, že původní zařízení bylo odstraněno, neboť se stále může jednat o jeho
„opravu“ v podobě výměny.
[24] Krajský soud se pak mýlí též v tom, že se stěžovatel nezabýval povinností žalobkyně
evidovat vzduchotechniku a klimatizaci jako samostatný hmotný majetek v kontextu jejího
tvrzení, že vzhledem k přechodným ustanovením čl. III. odst. 7 zákona č. 259/1994 Sb., nebyla
povinna tyto věci vést v účetnictví, neboť byly součástí stavby. S tímto tvrzením se však
stěžovatel vypořádal na str. 6 žalobou napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že dřívější
způsob odpisování mohl být používán pouze do doby vyřazení těchto věcí z užívání. S tímto
závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Jak je totiž patrné z právní úpravy citované v odst.
[16] až [18] tohoto rozsudku, vzduchotechnika a klimatizace byly do 31. 12. 1994 evidovány
v majetku - resp. odpisovány v účetnictví - daňového subjektu jako součást budovy (či stavby).
Takový způsob odpisování přitom mohl daňový subjekt uplatňovat až do doby vyřazení tohoto
majetku z užívání. Mezi způsoby vyřazení dlouhodobého hmotného majetku z užívání, a tím také
z účetnictví daňového subjektu, však patří mj. i jeho prodej. Okamžikem prodeje předmětné
budovy žalobkyni tedy došlo k jejímu „vyřazení z užívání“ (včetně vzduchotechniky a klimatizace,
které byly považovány za její součást) ve smyslu přechodného ustanovení čl. III. odst. 7. zákona
č. 259/1994 Sb. Nebylo tak možno pokračovat v evidenci (odpisování) vzduchotechniky
a klimatizace, jakožto součásti uvedené budovy, na základě výjimky obsažené v uvedeném
přechodném ustanovení zákona č. 259/1994 Sb.
[25] Přestože stěžovatel vzal v úvahu všechny výše uvedené skutečnosti, je nutno dát
za pravdu krajskému soudu v tom, že při svém závěru o neoprávněném uplatnění daňově
účinných výdajů žalobkyní vycházel pouze z účetně zachyceného stavu věci, když ve svém
rozhodnutí uvedl, že „odvolatel neevidoval ve svém účetnictví vzduchotechniku a klimatizaci jako samostatný
hmotný majetek (§26 odst. 2 ZDP), proto výdaje související s jejím pořízením byly vynaloženy na pořízení nového
hmotného majetku ve smyslu §25 odst. 1 písm. a) ZDP a nelze tedy o jejich hodnotu snížit základ daně
ve smyslu §24 odst. 1 ZDP.“. Tento závěr pak opakovaně obhajoval [a to vč. kasační stížnosti (např.
její bod 7)]. Dal tedy přednost jednomu z důkazních prostředků (účetnictví), přičemž si byl podle
svých slov vědom, že při koupi předmětné budovy v roce 2005 se v ní klimatizace
a vzduchotechnika nacházely.
[26] Je sice pravdou, že pro zjištění základu daně se podle §23 odst. 10 zákona o daních
z příjmů vychází z účetnictví, nicméně jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudky ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 45/2011 – 94, či ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 5 Afs 16/2012 – 34), stav účetnictví nelze považovat za „korunu důkazů“, bez níž daňový
subjekt nemůže unést své důkazní břemeno. Daňový subjekt totiž může skutečný stav věci
prokázat i jinými důkazními prostředky. Pokud tedy stěžovatel vzal za prokázané, že žalobkyně
zakoupila předmětnou budovu včetně klimatizace a vzduchotechniky, nemohl v žádném případě
stěžovatelce doměřit daň z příjmů pouze na základě toho, že stav jejího účetnictví je v rozporu
se skutečností. Jak správně vyhodnotil krajský soud, takovýto závěr zakládá důvod pro zrušení
rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[27] K tomu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné dodat, že nesouhlasí se stěžovatelem
ani v tom, že posouzení zachování technických parametrů bylo v daném případě bezpředmětné,
a že není podstatné tvrzení žalobkyně, že kapacitní údaje vybavení strojovny zůstaly po opravě
v roce 2009 zachovány. Tato tvrzení jsou totiž opět nesprávně založena pouze na stavu účetnictví
žalobkyně, které je však prokazatelně v rozporu se skutkovým stavem věci. Správní spis přitom
obsahuje podklady svědčící o technickém stavu původního zařízení (např. na str. 6 rozhodnutí
stěžovatel uvádí, že na str. 5 Technické zprávy posouzení stavu technického zabezpečení budovy
vyhotovené v září 2005 společností GST „je zmínka o strojovně, rozvodech VZT a stávajících parametrech
stroje“), a v jeho posouzení tak stěžovateli nic nebránilo.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Lze tedy shrnout, že pro nyní posuzovanou věc není nikterak směrodatná skutečnost,
zda se vzduchotechnika a klimatizace nacházely v budově již před koncem roku 1994, jak uvádí
krajský soud v napadeném rozsudku. Uvedený majetek by byl totiž i v takovém případě
okamžikem prodeje vyřazen z užívání ve smyslu přechodného ustanovení čl. III. 7. zákona
č. 259/1994 Sb. a žalobkyně tak nebyla oprávněna jej od okamžiku koupě v roce 2005 dále
evidovat (odpisovat) jakožto součást pořízené budovy na základě tohoto přechodného
ustanovení.
[29] Současně je však třeba konstatovat, že stěžovatel jednoznačně pochybil, pokud žalobkyni
doměřil daň z příjmů pouze na základě stavu jejího účetnictví, jestliže ze správního spisu
bez jakékoli pochybnosti plyne, že se vzduchotechnika a klimatizace v budově před započetím
prací v roce 2005 nacházely.
[30] Krajskému soudu tedy nic nebrání v tom, aby v intencích výše uvedeného posoudil také
zbývající žalobní body, tj. zda jsou vzduchotechnika a klimatizace samostatnými hmotnými věcmi
ve smyslu §26 odst. 2 ZDP a zda byly předmětné náklady vynaloženy na opravu, na technické
zhodnocení, či na pořízení nového hmotného majetku.
[31] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozsudek krajského soudu je nezákonný z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[32] Napadený rozsudek proto Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). V něm je krajský soud
ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 22. listopadu 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu