ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.294.2017:48
sp. zn. 3 Afs 294/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu v senátu složeném z JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce VÍTKOVICE
REVMONT a.s., se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava-Vítkovice, zastoupeného
JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 15, Praha 2, proti
žalovanému Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj se sídlem Ostrava,
Na Jízdárně 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13.4.2017 č. j. 1807219/17/3202-
50523-801272, č. j. 1807649/17/3202-50523-801272, č. j. 1807961/17/3202-50523-801272,
č.j. 1808046/17/3202-50523-801272 a č. j. 1807904/17/3202-50523-801272, o kasační
stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 22 Af 90/2017 - 36,
takto:
I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 90/2017 – 36
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadeným usnesením zastavil podle
ustanovení §140c a 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(dále též „insolvenční zákon“) řízení o přezkoumání výše označených rozhodnutí (dodatečných
platebních výměrů) žalovaného, kterými byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za období
srpen až prosinec 2013. Krajský soud totiž zjistil, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2017,
č. j. KSOS 37 INS 4477/2017-A-5 bylo rozhodnuto o úpadku žalobce s účinky k témuž dni.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného je soudním řízením o pohledávce týkající se majetkové podstaty, která
má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18, tedy shledal, že v případě řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného se jedná o řízení, které je třeba zastavit podle §141a insolvenčního
zákona, jelikož bylo zahájeno dne 8. 8. 2017, tj. až po rozhodnutí o úpadku žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[2] Proti usnesení krajského podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a, d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] Namítl, že krajský soud se vůbec nezabýval povahou pohledávky správce daně z titulu
daně z přidané hodnoty, a to zejména tím, zda se jedná o tvrzenou daňovou povinnost či tvrzený
nadměrný odpočet, když ani není zřejmé, jaké úvahy soud vedly k závěru, že se skutečně jedná
o pohledávku správce daně, a nikoliv stěžovatele. Krajský soud dále neodůvodnil,
proč by se pohledávka správce daně měla v insolvenčním řízení uplatňovat přihláškou.
[4] Stěžovatel nesouhlasil ani se stěžejním názorem krajského soudu, že se pohledávka
správce daně má uplatňovat v insolvenčním řízení prostřednictvím přihlášky. Uvedl,
že k přezkumu daňových pohledávek a rozhodnutí správce daně či jiných orgánů finanční správy
dochází ze zákona primárně v rámci správního soudnictví, a že takový přezkum vyžaduje
podrobnou odbornost a zkušenost přezkumného soudu. V situaci, kdy daňové pohledávky,
resp. rozhodnutí správce daně či jiného orgánu finanční správy má v rámci incidenčního sporu
přezkoumávat a rozhodovat insolvenční soud, u kterého je předpoklad, že hlavní náplní jeho
činnosti jsou insolvenční a civilněprávní záležitosti a spory, dochází tak k odepření práva
na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, neboť o jeho daňové záležitosti
má rozhodovat soud, který s největší pravděpodobností není ani odborně podrobně vzděláván
ve vztahu k aplikaci daňových předpisů a judikatury Soudního dvora Evropské unie
(např. Evropskou unií harmonizovaný systém daně z přidané hodnoty), Ústavního soudu
či Nejvyššího správního soudu týkajících se daňových otázek.
[5] Za této situace se tak stát (správce daně) dostává do výhodnější pozice oproti ostatním
(soukromoprávním) věřitelům, neboť jeho rozhodnutí (pohledávka) je přezkoumáno
insolvenčním soudem, který však není na takový přezkum adekvátně připraven a vybaven,
na rozdíl od správních soudů. Stát se tak ústavně nepřijatelným způsobem zvýhodnil
pro účely insolvenčního řízení oproti soukromoprávním věřitelům a zkrátil i práva
stěžovatele (či jiných dlužníků) domoci se přezkumu daňových rozhodnutí (pohledávek)
správce daně spravedlivým způsobem a u zákonného (správního) soudu. Pokud se podle
§140d odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona nepřerušuje v důsledku rozhodnutí o úpadku
daňové řízení, není nejmenšího důvodu, proč by neměla být zachována rovněž možnost
soudního přezkumu takto vydaných rozhodnutí správních (finančních) orgánů správními soudy.
Stěžovatel se v této souvislosti ztotožnil s usnesením č. j. 4 As 149/2017 - 32, kterým
byla rozšířenému senátu v jiné věci postoupena otázka výkladu shora uvedených ustanovení
insolvenčního zákona.
[6] Podle stěžovatele je třeba výše uvedená ustanovení insolvenčního zákona vykládat
ústavně konformním způsobem tak, aby správcem daně tvrzená daňová pohledávka
byla přezkoumána správními soudy navzdory probíhajícímu insolvenčnímu řízení. Pokud
by to nebylo možné, dává stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu k úvaze, aby předložil
věc Ústavnímu soudu s návrhem za zrušení §140a, §140c a §141a insolvenčního zákona.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle ustanovení
§109 odst. 1 daňového řádu nemá odvolání proti rozhodnutí správce daně odkladný
účinek, nestanoví-li zákon jinak. V situaci, kdy existuje právně účinný (tzn. doručený) platební
výměr, je třeba proto vycházet z existence takové daně, jaká byla stanovena, dokud platební
výměr nebude zrušen nebo změněn. Byly-li tedy žalobou napadené platební výměry doručeny
žalobci a k jejich zrušení ani změně nedošlo, nepříslušelo soudu zkoumat, zda zde skutečně
existuje pohledávka žalovaného vůči žalobci, a byl povinen respektovat právní účinky platebních
výměrů. Daňové povinnosti žalobci vznikly přede dnem účinnosti rozhodnutí o úpadku žalobce,
byla jednoznačná i nepodřaditelnost pohledávek žalovaného pod ustanovení §242 odst. 1 DŘ,
které vymezuje pohledávky správce daně za majetkovou podstatou. Za těchto okolností by bylo
přepjatým formalismem, pokud by napadené usnesení mělo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno.
[8] K názoru stěžovatele na nepříslušnost insolvenčního soudu k přezkoumání daňových
rozhodnutí žalovaný uvedl, že neexistuje ústavně zaručené právo účastníka řízení před správními
orgány, aby rozhodnutí vydané správními orgány bylo přezkoumáno právě správními soudy.
Je na úvaze zákonodárce, zda určité věci z působnosti správních soudů vyjme. Tak se tomu stalo
i v případě účastníků, u nichž bylo rozhodnuto o úpadku, neboť je to v zájmu rychlosti
insolvenčního řízení. Kasační stížnost proto považuje za nedůvodnou.
III. Přerušení řízení o kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne č. j. 3 Afs 294/2017 – 10 řízení o kasační
stížnosti přerušil podle ustanovení §48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád
správní. Důvodem k tomuto postupu byla skutečnost, že rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu se na základě usnesení ze dne 23. 11. 2017, č. j. 4 As 149/2017 – 32 zabýval právní
otázkou, jaký vliv na vedení řízení ve správním soudnictví má skutečnost, že plátce daně
je v úpadku Zodpovězení této otázky je přitom stěžejní také v právě projednávané věci
stěžovatele.
[10] O této v dosavadní judikatuře sporné právní otázce následně rozhodl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121. Protože
odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud v této věci řízení přerušil, výrokem I. tohoto
rozsudku bylo rozhodnuto podle §48 odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že by napadené usnesení bylo
nepřezkoumatelné. Krajský soud v usnesení naopak zcela srozumitelně vyložil, že podle jeho
názoru je žalovaným rozhodnutím uložená daňová povinnost pohledávkou státu vůči stěžovateli
s tím, že takovou pohledávku je nezbytné přihlásit do insolvenčního řízení a že řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného je zahájeno v rozporu s §140c insolventního zákona. To, že tyto
úvahy jsou srozumitelné, ostatně nepřímo potvrzuje v kasační stížnosti sám stěžovatel, když
s tímto názorem krajského soudu polemizuje. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru,
že byť je rozhodnutí krajského soudu strohé, přesto je z něj patrné, jak soud o věci uvážil a není
proto nepřezkoumatelné. Tato námitka je nedůvodná.
[12] Při úvahách o tom, zda ve stěžovatelově věci je možné vést řízení o žalobě proti
žalovanému rozhodnutí, vyšel Nejvyšší správní soud z již citovaného rozsudku rozšířeného
senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121. V bodech 64 až 66 tohoto rozsudku
rozšířený senát uvedl, že
[64] Ve správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné
správy. Úkolem správního soudu je na základě žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa
vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu
je vskutku předmět řízení před správními soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech
v oblasti soukromého práva. Nepochybně by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí
různých analogií či širokého výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku
rozhodnutí o úpadku budou otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci
incidenčních sporů. Takový výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému
ochrany subjektivních práv jednotlivců.
[65] Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní delikt,
tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce ve smyslu
jeho §170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana vůbec
bude poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém
časovém horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména
s ohledem na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních
orgánů lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení
ve věcech mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze
v nich vydat rozhodnutí a ani je zahájit (§140a odst. 1, §140b, §140c insolvenčního zákona).
[66] Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční
řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové
podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické,
vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní
úprava v §140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní
soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení
ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí
a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky,
připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[13] K posuzované otázce tedy rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil konečný
právní názor, že „skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví
jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení §140a (přerušení řízení),
140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví
nevztahují“. Ačkoli se rozšířený senát zabýval věcí, kde předmětem soudního přezkumu
bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt (tedy dle krajského soudu mimosmluvní
sankce), rozšířený senát své závěry výslovně vztahuje i na řízení o žalobách proti rozhodnutím
správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách týkajících se ve svých důsledcích majetkové
podstaty (tj. včetně daňových nedoplatků).
[14] Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že tak jako v situaci, kterou rozšířený senát
posuzoval, ani v projednávané věci nebyl naplněn důvod pro zastavení řízení o žalobě proti
žalovanému rozhodnutí podle ustanovení §140c a 141a insolvenčního zákona. Krajský soud
proto řízení zastavil nezákonně. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v jiné
skutkově obdobné věci vedené pod sp. zn. 4 Afs 206/2017, v níž rozsudkem ze dne 24. 7. 2018
obdobné usnesení krajského soudu zrušil.
[15] V projednávané věci tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s a usnesení krajského soudu podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, řízení o žalobě tedy dále povede a o věci
rozhodne. V dalším řízení krajský soud taktéž rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 8. srpna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu