ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.296.2017:41
sp. zn. 3 Afs 296/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce VÍTKOVICE REVMONT a.s.,
se sídlem Ostrava, Ruská 2887/101, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem,
advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Míru 341/15, proti žalovanému Finančnímu úřadu
pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 91/2017 – 32,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 91/2017 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 91/2017 – 32
(dále jen „napadené usnesení“), zastavil podle §140c a 141a zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční
zákon), řízení o přezkoumání dodatečných platebních výměrů žalovaného ze dne
16. 5. 2017, č. j. 2209556/17/3202-50523-801272, č. j. 2209643/17/3202-50523-801272,
č. j. 2209681/17/3202-50523-801272, a č. j. 2209707/17/3202-50523-801272, kterými byla
žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za období leden až duben 2014. Krajský
soud totiž zjistil, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. KSOS 37 INS 4477/2017-A-5,
bylo rozhodnuto o úpadku žalobce s účinky k témuž dni. Krajský soud dospěl k závěru, že řízení
o žalobě proti shora uvedeným rozhodnutím žalovaného je soudním řízením o pohledávce
týkající se majetkové podstaty, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou.
S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 – 18,
proto naznal, že v případě řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného se jedná o řízení,
které je třeba zastavit podle §141a insolvenčního zákona, jelikož bylo zahájeno dne 8. 8. 2017,
tj. až po rozhodnutí o úpadku žalobce.
[2] Proti napadenému usnesení nyní brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Ze samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem
může být tvrzen toliko kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá
právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto
důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení se fakticky
skrývají i případné další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.; z povahy věci
je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů
pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je však věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem, a nezakládá proto nedostatek návrhu (srov. například rozsudek
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval
povahou pohledávky správce daně z titulu daně z přidané hodnoty, a to zejména tím, zda se jedná
o tvrzenou daňovou povinnost či tvrzený nadměrný odpočet, když ani není zřejmé, jaké úvahy
soud vedly k závěru, že se skutečně jedná o pohledávku správce daně, a nikoliv stěžovatele.
[4] Stěžovatel nesouhlasí ani se stěžejním názorem krajského soudu, že se pohledávka
správce daně má uplatňovat v insolvenčním řízení a to prostřednictvím přihlášky. Uvedl,
že k přezkumu daňových pohledávek a rozhodnutí správce daně či jiných orgánů finanční správy
dochází ze zákona primárně v rámci správního soudnictví, a že takový přezkum vyžaduje
podrobnou odbornost a zkušenost přezkumného soudu. V situaci, kdy daňové pohledávky,
respektive rozhodnutí správce daně či jiného orgánu finanční správy, má v rámci incidenčního
sporu přezkoumávat a rozhodovat insolvenční soud, u kterého je předpoklad, že hlavní náplní
jeho činnosti jsou insolvenční a civilněprávní záležitosti a spory, dochází k odepření práva
na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. O daňové záležitosti stěžovatele
by rozhodoval soud, který k tomu s největší pravděpodobností není dostatečně odborně nadán.
Za této situace by se stát (správce daně) dostával do výhodnější pozice oproti ostatním
(soukromoprávním) věřitelům, neboť jeho rozhodnutí (pohledávka) by byla přezkoumána
insolvenčním soudem, který však není na takový přezkum adekvátně připraven a vybaven.
Takový postup by zkrátil práva stěžovatele (či jiných dlužníků) domoci se přezkumu daňových
rozhodnutí (pohledávek) správce daně spravedlivým způsobem a u zákonného (správního)
soudu. Pokud se podle §140d odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona nepřerušuje v důsledku
rozhodnutí o úpadku daňové řízení, není nejmenšího důvodu, proč by neměla být zachována
rovněž možnost soudního přezkumu takto vydaných rozhodnutí finančních orgánů správními
soudy.
[5] Stěžovatel se v této souvislosti ztotožnil s usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2017, č. j. 4 As 149/2017 - 32, kterým byla rozšířenému senátu v jiné věci
postoupena otázka výkladu shora uvedených ustanovení insolvenčního zákona. Podle stěžovatele
je třeba výše uvedená ustanovení insolvenčního zákona vykládat ústavně konformním způsobem
tak, aby správcem daně tvrzená daňová pohledávka byla přezkoumána správními soudy,
navzdory probíhajícímu insolvenčnímu řízení. Pokud by to nebylo možné, dává stěžovatel
Nejvyššímu správnímu soudu k úvaze, aby předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem za zrušení
§140a, §140c a §141a insolvenčního zákona.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle ustanovení
§109 odst. 1 daňového řádu nemá odvolání proti rozhodnutí správce daně odkladný
účinek, nestanoví-li zákon jinak. V situaci, kdy existuje právně účinný (tzn. doručený) platební
výměr, je třeba vycházet z existence takové daně, jaká byla stanovena, dokud platební výměr
nebude zrušen nebo změněn. Byly-li tedy žalobou napadené platební výměry doručeny stěžovateli
a k jejich zrušení ani změně nedošlo, nepřísluší soudu zkoumat, zda zde skutečně
existuje pohledávka žalovaného vůči stěžovateli, a je povinen respektovat právní účinky
platebních výměrů. Protože daňové povinnosti stěžovateli vznikly přede dnem
účinnosti rozhodnutí o jeho úpadku, byla nepodřaditelnost pohledávek žalovaného
pod ustanovení §242 odst. 1 daňového řádu (které vymezuje pohledávky správce daně
za majetkovou podstatou) jednoznačná. Za těchto okolností by bylo přepjatým formalismem,
pokud by napadené usnesení mělo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno. K názoru stěžovatele
na nepříslušnost insolvenčního soudu k přezkoumání daňových rozhodnutí žalovaný uvedl,
že neexistuje ústavně zaručené právo účastníka řízení před správními orgány, aby rozhodnutí
zde vydaná byla přezkoumána právě správními soudy. Je na úvaze zákonodárce, zda určité
věci z působnosti správních soudů vyjme. Tak se tomu stalo i v případě účastníků,
u nichž bylo rozhodnuto o úpadku, neboť je to v zájmu rychlosti insolvenčního řízení. Kasační
stížnost proto považuje za nedůvodnou.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení, neboť stěžovatel namítal, že se krajský soud vůbec nevyjádřil k tomu, jaká je povaha
pohledávky mezi stěžovatelem (jako daňovým subjektem) a žalovaným (jako správcem daně).
Tento názor je třeba odmítnout, neboť krajský soud v napadeném usnesení naopak zcela
srozumitelně vyložil, že rozhodnutími žalovaného uložená daňová povinnost je pohledávkou
státu vůči stěžovateli s tím, že takovou pohledávku je nezbytné přihlásit do insolvenčního řízení;
z toho pak dovodil, že řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného bylo zahájeno v rozporu
s §140c insolventního zákona. To, že tyto úvahy jsou srozumitelné, ostatně nepřímo potvrzuje
v kasační stížnosti sám stěžovatel, když s tímto názorem krajského soudu polemizuje.
Jakkoli je rozhodnutí krajského soudu strohé, přesto je z něj patrné, jak soud o věci uvážil a není
proto nepřezkoumatelné. Tato námitka je tedy nedůvodná.
[10] Pokud jde o samotné meritum věci, tedy o posouzení, zda je ve stěžovatelově věci možné
vést řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného, zde vyšel Nejvyšší správní soud z rozsudku
rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121. V bodech [64] až [66] tohoto
rozsudku rozšířený senát uvedl, že „[v]e správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající
senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné správy. Úkolem správního soudu je na základě
žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa vykonávala či vykonává své kompetence v souladu
se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu je vskutku předmět řízení před správními
soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech v oblasti soukromého práva. Nepochybně
by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí různých analogií či širokého
výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku rozhodnutí o úpadku budou
otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci incidenčních sporů. Takový
výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému ochrany subjektivních
práv jednotlivců. Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní
delikt, tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce
ve smyslu jeho §170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana
vůbec bude poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém
časovém horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména
s ohledem na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních
orgánů lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení
ve věcech mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze
v nich vydat rozhodnutí a ani je zahájit (§140a odst. 1, §140b, §140c insolvenčního zákona). Výsledek řízení
ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční řízení v tom smyslu,
že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se ´týkat majetkové podstaty´ ve smyslu
terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické, vymykající se svou
povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava
v §140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní
soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení
ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí
a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky,
připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[11] K posuzované otázce tedy rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil konečný
právní názor, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví
jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení §140a (přerušení řízení),
140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví
nevztahují.“ Ačkoli se rozšířený senát zabýval věcí, kde předmětem soudního přezkumu
bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt (tedy dle krajského soudu mimosmluvní
sankce), rozšířený senát své závěry výslovně vztahuje i na řízení o žalobách proti rozhodnutím
správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách týkajících se ve svých důsledcích majetkové
podstaty (tj. včetně daňových nedoplatků).
[12] Z uvedeného proto jednoznačně vyplývá, že tak jako v situaci, kterou rozšířený senát
posuzoval, ani v nyní projednávané věci nebyl naplněn důvod pro zastavení řízení o žalobě
proti rozhodnutím žalovaného podle ustanovení §140c a §141a insolvenčního zákona.
Napadené usnesení krajského soudu proto z pohledu zákona neobstojí. Ke stejnému závěru
ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v jiných skutkově obdobných věcech vedených
pod sp. zn. 4 Afs 206/2017 a sp. zn. 3 Afs 294/2017, v nichž rozsudky ze dne 24. 7. 2018
a ze dne 8. 8. 2018 obdobná usnesení krajského soudu zrušil.
[13] Kasační stížnost je tedy důvodná pro naplnění důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu podle
ustanovení §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.); řízení o žalobě tedy dále povede a ve věci rozhodne.
[14] V dalším řízení krajský soud taktéž rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu