ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.193.2017:29
sp. zn. 3 As 193/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce:
Ateliér pro životní prostředí, o. s., spolek, se sídlem Praha 4, Ve Svahu 531/1, zastoupený
JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12,
za účasti: 1) Sdružení Občanská iniciativa Pankráce, spolek, se sídlem Praha 4,
Bartákova 1108/38, 2) Pankrácká společnost, z. s., se sídlem Praha 4, Hudečkova 1097/12,
a 3) EKZ Tschechien 4 Immobiliengesellschaft s. r. o., se sídlem Praha 1,
Na příkopě 859/22, o přezkoumání rozhodnutí ministra dopravy ze dne 22. 5. 2014
č. j. 62/2013-510-RK/5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 5. 2017, č. j. 3 A 76/2014 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 8.11.2013, č. j. 130/2008-120-STSP/61
zamítlo žádosti žalobce a osoby zúčastněné na řízení sub 1) o obnovu řízení ve věci stavebního
řízení pro stavbu přídatného pásu místní komunikace I. třídy 5. května v rámci stavby
ECM Radio Plaza, Praha 4-Pankrác, Dopravní řešení Pankrácké pláně, na pozemcích
parc. č. 2600/1, 2600/2 a 3142/1 v k.ú. Nusle a parc. č. 520/1 v k. ú. Michle, obec Praha (dále
jen „stavba“), povolené dne 5. 12. 2007 Magistrátem hl. m. Prahy, rozhodnutím
č. j. MHMP 430539/2006/DOP-O1/Dá. Ministr dopravy poté rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014,
č. j. 62/2013-510-RK/5 zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí ministerstva dopravy.
[2] Žalobu proti rozhodnutí o rozkladu zamítl Městský soud v Praze (dále též „městský soud“)
rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 3 A 76/2014 - 103.
[3] Městský soud při posouzení věci vycházel z ustanovení §100 odst. 1 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb. správní řád. Vyložil, že podmínkou pro povolení obnovy řízení je nejen
skutečnost, že rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí vydané v řízení, o jehož obnově
se rozhoduje, bylo zrušeno či změněno, ale současně i fakt, že tato skutečnost může odůvodňovat
jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
[4] Městský soud v této souvislosti poukázal na to, že v dané věci rozsudkem ze dne
9. 5. 2008, č. j. 10 Ca 32/2006 - 143 zrušil druhostupňové územní rozhodnutí o umístění stavby
a v návaznosti na to bylo zrušeno i prvostupňové územní rozhodnutí. Poté bylo nové územní
řízení zastaveno podle ustanovení §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování
a stavebním řádu, podle něhož se územní rozhodnutí již nevydá, došlo-li ke zrušení územního
rozhodnutí po povolení stavby.
[5] Následně proto městský soud posuzoval, zda by za této situace obnovené řízení
o stavebním povolení stavby mohlo přinést jiný výsledek. Právě s odkazem na ustanovení
§94 odst. 5 správního řádu zdůraznil, že nové územní (tj. podkladové) rozhodnutí nepřichází
do úvahy tehdy, pokud je zde již pravomocně povolená a zkolaudovaná stavba, což je případ nyní
projednávané věci. Tato situace tedy nemůže nabídnout jiné řešení otázky, která byla předmětem
rozhodování. Městský soud se tedy ztotožnil se žalovaným a s ministrem, že tato zákonná
podmínka pro povolení obnovy řízení podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b) správního řádu
nemohla být naplněna.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní
uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní.
[7] Stěžovatel namítl, že městský soud pominul argumentaci, kterou uplatnil v žalobě.
Z tohoto důvodu je napadený rozsudek podle jeho názoru nepřezkoumatelný. Ve věci samé
se poté stěžovatel neztotožnil s názorem městského soudu, že za situace, kdy zde byla
již pravomocně povolená a následně zkolaudovaná stavba, nebylo již možno vydat nové územní
rozhodnutí, a že proto tato situace nemohla nabídnout jiné řešení otázky, která byla předmětem
rozhodování [a tím zde nebyly dány důvody obnovy podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b)
správního řádu]. Tento názor podle stěžovatele znamená, že by zde potom nebylo právního
prostředku pro to, aby nezákonnost umístění stavby mohla být napravena.
[8] Zdůraznil, že se domáhá zrušení stavebního povolení v obnoveném řízení z toho důvodu,
že zde absentuje podkladové rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatel poukázal na to, že podle
ustanovení §111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona je rozhodnutí o umístění stavby nezbytným
podkladem pro povolení nové stavby. Územní rozhodnutí je tedy závazným a nepominutelným
podkladem pro povolení stavby. Stěžovatel je toho názoru, že nebylo – li o umístění stavby
znovu rozhodnuto (neboť řízení bylo zastaveno), nemohla by stavba být znovu povolena.
V obnoveném řízení by tedy otázka povolení stavby musela být posouzena jinak, neboť stavba
již není umístěna a není splněn základní předpoklad pro její umístění.
[9] Dále k tomu uvedl, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí ve věci umístění dané
stavby, nebyly jen procesního nebo akademického charakteru. Stěžovatel připomněl, že v řízení
namítl rozpor stavby s územním plánem, umístění stavby překračující únosné zatížení území
a absenci řádného vyhodnocení vlivů na životní prostředí s tím, že stavba na daném místě vůbec
neměla být umístěna. Připustil, že podle ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona sice platí,
že územní rozhodnutí nelze po právní moci stavebního povolení vydat a tedy stavbu umístit,
to však podle názoru stěžovatele není důvodem pro to, aby byla věc definitivně uzavřena.
Naopak je to podle stěžovatele důvodem k tomu, že stavbu je nutno znovu posoudit i z hlediska
jejího umístění v obnoveném stavebním řízení.
[10] Podmínky obnovy řízení podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b) správního řádu směřují
podle názoru stěžovatele na ty situace, kdy by ve věci mělo být nakonec rozhodnuto stejně přes
to, že najevo vyšly nové skutečnosti. To však v projednávané věci splněno není, neboť absence
rozhodnutí o umístění stavby by musela vést k zamítnutí žádosti o stavební povolení, tedy
ke zcela jinému řešení dané otázky. Stěžovatel se přitom neztotožnil s odkazy městského soudu
na relevantní judikaturu (rozsudek městského soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Ca 210/2008 - 138,
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011 - 175 či ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 - 128), neboť v těchto věcech podle jeho názoru byla jiná procesní
situace. Konkrétně uvedl, že v těchto věcech soudy vyložily, že zrušení rozhodnutí ve věci
umístění stavby není vadou stavebního povolení, pro kterou by bylo možno stavební povolení
zrušit při jeho soudním přezkumu. To však podle stěžovatele neznamená, že by nebylo možno
domáhat se nápravy nezákonnosti ve správním řízení formou žádosti o obnovu řízení.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s městským soudem. Uvedl,
že stěžovatel obdobné argumenty použil už v žalobě, kterou podal proti rozhodnutí o zamítnutí
odvolání proti stavebnímu povolení. Ani městský soud ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 5 Ca 210/2008 - 138, a ani následně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 7 As 26/2011 - 175, neshledaly přitom nezákonnost těchto rozhodnutí a ani řízení, které jim
předcházelo. Žalovaný se ztotožnil s městským soudem v tom, že následné zrušení územního
rozhodnutí není samo o sobě důvodem ke zrušení stavebního povolení, což vyplývá ze zásady
presumpce správnosti správních aktů a principu ochrany dobré víry jejich adresátů – žalovaný
zde poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, který tento
právní názor potvrdil v usnesení ze dne 7. 11. 2012, č. j. II. ÚS 1976/12.
[12] Dále konstatoval, že zde nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí, které by podmínky
změnilo. Z citovaného usnesení Ústavního soudu dále vyplývá, že a ni zrušení územního
rozhodnutí, které bylo jedním z podkladů pro vydání stavebního povolení, nemůže v okamžiku,
kdy je již stavba umístěna a stojí, odůvodnit jiné rozhodnutí ve stavebním řízení, jehož obnova
je žádána. Žalovaný připomněl, že stavební povolení bylo vydáno na základě v tu dobu platného
územního rozhodnutí, přičemž podmínky stanovené tímto rozhodnutím byly promítnuty
ve stavebním povolení k předmětné stavbě. Zrušení územního rozhodnutí bylo účinné ex nunc
a vzniklá práva již nemohlo ovlivnit. Výslovně poté stavební zákon v ustanovení §94 odst. 5
uvádí, že pokud dojde ke zrušení rozhodnutí o umístění stavby po povolení stavby, územní
rozhodnutí se již nevydává. Nemůže být tedy již z objektivních důvodů vydáno nové stavební
povolení.
[13] Žalovaný taktéž zdůraznil, že správní řád ukládá správnímu orgánu šetření práv účastníků
řízení nabytých v dobré víře. Tento princip však v projednávané věci nemusel být aplikován,
neboť vůbec nebyly splněny podmínky pro nařízení obnovy řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje s právním názorem městského soudu
a žalovaného. I když stěžovatel uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., ve skutečnosti uplatnil toliko důvod spočívající v nesprávném právním posouzení otázky
soudem v předcházejícím řízení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu či vady řízení před soudem podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že městský soud pominul jeho žalobní
argumentaci. Nespecifikoval přitom, v čem konkrétně toto namítané pochybení městského soudu
má vlastně spočívat. Naopak, ze žaloby Nejvyšší správní soud ověřil, že těžiště stěžovatelových
námitek tam uplatněných spočívalo spíše v polemice s názorem žalovaného, že zde nebyly dány
důvody pro obnovu řízení podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b) správního řádu. I v kasační
stížnosti stěžovatel uplatnil pouze námitky, kterými se závěry městského soudu poměrně obsáhle
polemizuje a výslovně se vymezuje proti jeho odlišnému právnímu názoru. Pakliže
poté stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se městský soud s jeho žalobními námitkami
dostatečně nevypořádal, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel ve skutečnosti spíše
napadá právní názor, se kterým se neztotožnil, než že by tvrdil nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu. Rozsudek městského soudu je naopak jako celek srozumitelný, je z něj patrno,
jak soud o věci rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. Nejvyššímu správnímu soudu
ani ex officio (srov. ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) ze spisu nevyplynuly ani žádné jiné vady
řízení před městským soudem. Kasační stížnost proto ohledně důvodu uplatněného
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není důvodná.
[16] Správnost právního názoru městského soudu poté Nejvyšší správní soud posoudil
v rámci uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve věci je
mezi stranami sporný názor na to, zda v nastalé procesní situaci, kdy bylo rozhodnutí o umístění
stavby zrušeno jiným rozsudkem městského soudu, byly splněny podmínky pro obnovu řízení
o stavebním povolení podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b) správního řádu. Podle tohoto
ustanovení platí, že „řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost
účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného
v řízení, které má být obnoveno a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování“.
[17] Městský soud i žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházejí shodně z téhož právního
názoru, podle něhož je v projednávané věci stěžejním ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona.
Z něj vyplývá, že „dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již
nevydává.“ Nejvyšší správní soud poznamenává, že se jedná o ustanovení, které stavební zákon
obsahuje (v zásadních rysech ve stále stejném znění) již od účinnosti dne 1. 1. 2007. Jedná se
přitom o ustanovení, které neobsahovala předchozí právní úprava územního a stavebního řízení
podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
[18] Ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona se použije v situaci, kdy dříve bylo vedeno
územní řízení, v něm bylo rozhodnuto o umístění stavby a rozhodnutí o umístění stavby nabylo
právní moci. Z něj proto vycházelo následné povolení (nebo ohlášení) stavby. Později však bylo
toto rozhodnutí o umístění stavby zrušeno, zatímco stavba zůstala pravomocně povolena (nebo
ohlášena). V projednávané věci navíc byla stavba dokonce již fakticky realizována, tj. i umístěna.
[19] Stěžovatel akceptuje, že ohledem na ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona o umístění
stavby již nebude znovu rozhodnuto. Dovozuje však, že zrušením územního rozhodnutí nastala
nová situace a že absenci územního rozhodnutí o umístění stavby jako podkladu pro stavební
povolení je nutno zohlednit v obnoveném řízení o povolení stavby. Současně ovšem Nejvyšší
správní soud v argumentaci stěžovatele postrádá úvahu nad tím, jaký účel toto ustanovení vlastně
má, jaký má smysl a jaký má mít vliv na osud pravomocně povolené stavby.
[20] Jak již bylo výše uvedeno, zákonodárce v situaci, na kterou dopadá ustanovení
§94 odst. 5 stavebního zákona, další vedení územního řízení nepředpokládá. Vzhledem k tomu,
že se v této situaci územní rozhodnutí již nevydává, nedojde zde ani k novému rozhodnutí
o místění stavby.
[21] Je pravdou, že podle ustanovení §76 odst. 1 stavebního zákona obecně platí, že „umisťovat
stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité
zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak.“
Podle tohoto ustanovení lze tedy zásadně umístit stavbu pouze na základě územního rozhodnutí.
Z citovaného ustanovení in fine však také vyplývá výjimka z tohoto pravidla; to v případě „stanoví-
li zákon jinak“.
[22] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takovou výjimkou podle ustanovení §76 odst. 1
stavebního zákona, která umožňuje umístění stavby i jinak než na základě územního rozhodnutí,
jsou právě situace, na které dopadá ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona. V těchto
případech sice bylo zrušeno rozhodnutí o umístění stavby, avšak současně se zde nové
rozhodnutí již nevydává. Je tomu tak proto, že stavební zákon zde respektuje původní umístění
stavby, jež bylo podkladem pro stále platné a účinné povolení stavby. Stavba je proto v těchto
případech umístěna nikoliv na základě územního rozhodnutí, ale na základě zákonné akceptace
faktického umístění stavby.
[23] V těchto případech z vyložených důvodů tedy k přehodnocení umístění stavby nedojde,
neboť na tuto otázku stavební úřad jinak nahlížet ani nemůže. Proto tedy zrušení územního
rozhodnutí a současná neexistence jiného rozhodnutí o umístění stavby (podklad pro stavební
povolení) jiné rozhodnutí ve věci povolení stavby v obnoveném řízení neodůvodňuje. Právě
proto v této procesní situaci nemůže být splněn důvod pro obnovu řízení o stavebním povolení
podle ustanovení §100 odst. 1 písm. b) správního řádu.
[24] Nejvyšší správní soud se z uvedených důvodů v této otázce zcela ztotožnil s právním
názorem městského soudu i žalovaného. Není zde proto naplněn ani důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[25] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný,
kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
IV. Náklady řízení
[26] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 s. ř. s ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nevzniklo. Procesně úspěšný žalovaný náhradu nákladů v řízení neuplatnil a ani Nejvyššímu
správnímu soudu ze spisu nevyplynuly žádné náklady přesahující rámec běžné administrativní
činnosti. Nejvyšší správní soud nepřiznal proto náhradu nákladů žádné z procesních stran. Osoby
zúčastněné na řízení náklady na řízení neuplatnily. Nejvyšší správní soud jim navíc v řízení
žádnou povinnost neuložil a neshledal ani existenci nějakého důvodu hodného zvláštního zřetele,
na základě kterého by mohl osobám zúčastněným na řízení na jejich návrh přiznat náhradu
dalších nákladů řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádná z osob
zúčastněných na řízení právo na náhradu nákladů řízení nemá (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (srov.
§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 3. října 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu