ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.206.2017:46
sp. zn. 3 As 206/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně České metrologické
kanceláře, s. r. o., se sídlem Praha 2, Americká 362/11, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Praha 8, Černého 517/13, proti žalovanému Magistrátu města
Olomouce, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 583, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017,
č. j. 65 A 28/2017-30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017,
č. j. 65 A 28/2017-30, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci domáhala
ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v tom, že žalovaný vymáhal
svoji pohledávku založenou příkazem k zaplacení pokuty ve výši 1 500 Kč spolu s náklady řízení
ve výši 1 000 Kč prostřednictvím soudního exekutora; náklady exekuce činily 7 865 Kč.
Dle názoru žalobkyně žalovaný porušil povinnost stanovenou v §175 odst. 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), tj. zvolit způsob vymáhání nedoplatku
tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla
ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 13. 6. 2017,
č. j. 65 A 28/2017-30, zamítl.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nepřistoupil k vymáhání pohledávky „slepě “ ,
nýbrž po vyloučení možnosti provést některý z druhů exekuce podle §186 až §193 daňového
řádu. V úvahu připadaly jen daňová exekuce prodejem movitých, respektive nemovitých věcí.
I v tomto případě by však bylo třeba předepsat dlužníkovi náklady za nařízení daňové exekuce
ve výši 500 Kč (§183 odst. 1 daňového řádu) a náklady za výkon prodeje ve výši 500 Kč
(§183 odst. 2 daňového řádu), popřípadě též hotové výdaje. Tyto náklady se předepisují paušálně
vždy, a to i když je vymáhána například částka ve výši 300 Kč. Krajský soud konstatoval,
že při prověřování, zda volba způsobu vymáhání vede ke zjevnému nepoměru k výši nedoplatku,
je třeba vycházet z konkrétní situace, nikoli paušálně uplatňovat pravidlo, že určitý násobek
vymáhané částky bude vždy zjevně nepřiměřený. Za irelevantní pak označil otázku,
zda je konkrétní exekutor plátcem daně z přidané hodnoty; dle jeho názoru mohou být
srovnávány toliko částky bez DPH. Pokud se žalobkyně domáhal právního názoru vysloveného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 As 143/2014-47, krajský soud
konstatoval, že žalobkyně opomíjí, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí se vztahovaly k fyzické
osobě, která byla osvobozena od soudních poplatků a které byl ustanoven zástupce.
[3] Krajský soud rovněž uvedl, že pro závěr o nepřiměřeném způsobu vymáhání nepostačuje
jakýkoli nepoměr mezi výší vymáhané částky a exekučními náklady, ale musí jít o nepoměr určité
intenzity, aby jej bylo možné považovat za zjevný. V případě žalobkyně přitom tento zjevný poměr
neshledal. Připomněl, že žalobkyně po dobu více než 1 roku zůstala pasivní a neučinila k úhradě
svého závazku ničeho. Nadto je žalobkyně právnickou osobou, u níž se předpokládá vyšší míra
právního vědomí a s tím spojeného povědomí o možných následcích nesplnění uložených
povinností. Žalobkyně ani netvrdila nic o své ekonomické situaci a o tom, že by nebyla schopna
svůj dluh uhradit. Navíc se nechala v řízení zastupovat za své prostředky advokátem. Nelze tudíž
přijmout závěr, že se exekuci nemohla vyhnout dobrovolným zaplacením.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů,
které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka předně nesouhlasí s posouzením právní otázky zjevného nepoměru exekučních
nákladů vzhledem k výši nedoplatku. Dovolává se přitom rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 As 143/2014-47, v němž tento soud za naprosto totožných okolností
rozhodl, že výše nákladů spojených s vymáháním byla ve zjevném nepoměru k výši
nedoplatku. Dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
3. 5. 2017, č. j. 51 A 24/2017-41, z nějž vyplývá, že pro posouzení nezákonnosti zásahu,
respektive zjevného nepoměru, je rozhodný okamžik, kdy se žalovaný rozhodl pro exekuci
prostřednictvím soudního exekutora. Možnost zaplatit snížené náklady exekuce ve výši
3 932,50 Kč, kterou vzal v potaz krajský soud v napadeném rozsudku, je proto irelevantní.
Mimoto je třeba také zvažovat poměr mezi náklady daňové exekuce a náklady exekuce
prostřednictvím soudního exekutora. Zatímco pro první možnost by předepsaná částka činila
500 Kč, pro druhou z nich by činila nejméně 3 932, 50 Kč, což je téměř osminásobek nákladů
daňové exekuce. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že plátcovství DPH nemá
být zohledňováno při posuzování zjevného nepoměru mezi exekučními náklady a výší
nedoplatku.
[5] Ve shodě s výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
stěžovatelka dodává, že není na volné úvaze správního orgánu, zda požádá o vymožení pokuty
soudního exekutora. Správní orgán tak smí učinit jen za splnění podmínek vyplývajících
z §175 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný byl v řízení o výkonu rozhodnutí exekučním správním
orgánem ve smyslu §106 odst. 2 správního řádu, protože vydal vykonávané rozhodnutí v prvním
stupni [§105 odst. 1 písm. a) správního řádu]. V tomto případě měl na výběr, zda exekuci
provede sám, nebo zda požádá obecného správce daně, jímž byl v tomto případě celní úřad.
Stěžovatelka dlužnou částku dosud neuhradila, neboť má za to, že postup žalovaného
je nezákonný; v této souvislosti poukazuje na ztíženou možnost vymoci nezákonně exekvované
peněžní prostředky zpět cestou náhrady škody vůči státu. To, že dosud pokutu neuhradila,
odůvodňuje i tím, že nevěděla o tom, že příkaz je v právní moci, neboť měla za to, že podala
řádný odpor. Domnívá se také, že skutečnost, že dlužník neuhradil dluh včas, by neměla mít
vliv na volbu způsobu exekuce žalovaným. Žalovaný také postupoval v rozporu
s §6 odst. 2 správního řádu, neboť zvolil soudního exekutora se sídlem v Olomouci, ačkoli
stěžovatelka sídlí v Praze, čímž zcela účelově navýšil exekuční náklady.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud vycházel ze skutkových okolností, které nemají
oporu ve spise. Není pravdou, že žalovaný nemohl využít jiného způsobu exekuce.
Pokud by řádně prověřil jiné možnosti vymáhání, zjistil by, že stěžovatelka má zřízený bankovní
účet u Fio banky, a. s., na kterém byl ke dni podání exekučního návrhu dostatek finančních
prostředků k pokrytí dluhu. Krajský soud přehlédl, že způsob provedení exekuce volí exekutor;
nebyl by proto zřejmě rozdíl mezi exekucí provedenou správním orgánem a soudním
exekutorem, neboť prvotně by byla provedena exekuce na bankovní účet. Krajský soud
se dále nezabýval možností provést exekuci prodejem movitých věcí v dražbě podle §194 odst. 1
daňového řádu.
[7] Závěrem stěžovatelka rozporuje právní názor krajského soudu, že při posuzování
nezákonnosti zásahu existuje pro právnické osoby jiný režim než pro osoby fyzické.
Pro toto rozdělení podle jejího názoru není ve veřejnoprávní rovině opora. Krajskému soudu
rovněž vytýká, že jí přičetl k tíži, že netvrdila nic o své nedobré ekonomické situaci, a považoval
za relevantní, že i přes skutečnost, že se na vlastní náklady nechala zastoupit advokátem
a zaplatila soudní poplatek, dlužnou částku žalovanému dosud neuhradila.
[8] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítala také porušení práva na veřejné projednání
své věci. Stěžovatelka v žalobě vyjádřila nesouhlas s řízením bez jednání a navrhovala provedení
důkazů. Krajský soud však vydal rozhodnutí ve věci samé, aniž by jednání nařídil.
Tímto postupem nejen porušil zásadu bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti, ale založil
své závěry na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
[9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný předně ohradil vůči tvrzení stěžovatelky,
že ve věci neproběhlo ústní jednání před krajským soudem. Uvedl, že jednání nařízeno bylo,
avšak stěžovatelka ani její zástupce se k němu nedostavili. Je také s podivem, že stěžovatelka tuto
skutečnost namítá až v doplnění kasační stížnosti, když jí musela být známa již při jejím podání.
Dále odmítl přirovnání nynější skutkové situace k věci souzené Nejvyšším správním soudem pod
sp. zn. 8 As 143/2014. Ze správního spisu totiž vyplývá, že příkaz o uložení pokuty ze dne
11. 12. 2015 byl stěžovatelce doručen fikcí; následně bylo stěžovatelce zasláno vyrozumění o výši
nedoplatku ze dne 30. 5. 2016, č. j. SMOL/119829/2016/OARMV/Lak, které si vyzvedla
v datové schránce dne 31. 5. 2016. Právní moci exekučního titulu si tak musela být vědoma;
naopak o existenci údajného odporu proti němu nepodala jediný důkaz. Nečinit ve věci žádné
kroky a vědomě tak směřovat k procesu vymáhání dluhu se stěžovatelka rozhodla zcela
o své vůli.
[10] Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že nebyly dostatečně prověřeny ostatní
možnosti vymáhání nedoplatku; k tomu odkázal na správní spis, jenž obsahuje výsledky
dotazování žalovaného na přeplatky na daních u jiných správců daně, i na bankovní účty
u poskytovatelů platebních služeb. Skutečnost, že je majitelkou bankovního účtu u Fio banky,
a. s. stěžovatelka nadto v řízení před krajským soudem ani nezmínila. Žalovaný s ohledem
na vlastní personální a materiální vybavení a s tím související faktické možnosti provedení daňové
exekuce, dospěl k názoru, že nejefektivnějším a fakticky jediným možným způsobem řešení
vymáhání uvedeného nedoplatku je postup prostřednictvím soudního exekutora. Aplikace závěrů
vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 143/2014-47, bez náležitého
zhodnocení každého případu, by vedla k tomu, že tzv. bagatelní pohledávky se fakticky nebudou
vymáhat. Pokud totiž materiální a personální vybavení správce daně (míněno obecního úřadu
jako správce daně) fakticky neumožní jiný způsob daňové exekuce než exekuci ve smyslu
§178 odst. 5 písm. a), b) nebo c) daňového řádu, povede to nezvratně k tomu, že pohledávky
do výše 1/3 exekučních nákladů soudních exekutorů fakticky nebudou vymáhány. Osoby,
které právní předpisy porušují, si toho samozřejmě budou vědomy a budou podle toho jednat.
Ostatně naznačený způsob chování, tedy neochota dobrovolně snášet následky svého
protiprávního jednání ve formě úhrady pokuty, vyplývá i z pasivity stěžovatelky v rámci
dosavadní historie tohoto případu. Žalovaný má za to, že pohledávky je třeba vnímat v širším
kontextu, a ne jen striktně jako peněžité částky, neboť za každou pohledávkou v rámci dělené
správy se vždy skrývá konkrétní porušení zákonné povinnosti na příslušném úseku státní správy
ze strany povinného.
[11] Žalovaný dále odmítl tvrzení stěžovatelky o účelovém navyšování exekučních nákladů.
Pokud jde o výběr exekutora, ten je vždy v rukou oprávněného; v daném případě je zcela
přirozené, že žalovaný má sjednán smluvní vztah (vzešlý z výběrového řízení) s exekutorem
v místě svého sídla.
[12] Na rozdíl od žalobkyně se žalovaný domnívá, že v rovině veřejného práva se skutečně
zásadním způsobem rozlišuje mezi fyzickou osobou, fyzickou osobou podnikatelem a právnickou
osobou. To, že u právnické osoby se předpokládá „vyšší míra právního vědomí “ , vyplývá
z příslušných právních předpisů na úseku jednotlivých oblastí státní správy (přestupky fyzických
osob oproti správním deliktům právnických osob a podnikajících fyzických osob). Tato úvaha
je však vedena ve vztahu k posouzení toho, zda žalobkyně z doručených dokladů mohla usuzovat
na to, že existuje vykonatelný exekuční titul a zda jí měly být zřejmé případné následky jeho
dobrovolného nesplnění.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku, že se ve věci nekonalo ústní jednání, ačkoli
stěžovatelka jej v žalobě požadovala. K takové vadě řízení by totiž kasační soud musel
přihlédnout i z úřední povinnosti [§109 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že jednání před krajským soudem bylo
skutečně nařízeno, a to na úterý 13. 6. 2017 ve 13:40, síň č. dv. 212. Vyplývá tak z pokynu
předsedy senátu na čl. 27 soudního spisu, z doručenek datových zpráv tamtéž a dále z protokolu
o jednání, konaného dne 13. 6. 2017, na čl. 29. Zástupce stěžovatelky si předvolání v datové
schránce vyzvedl téhož dne, kdy byla zpráva odeslána, tj. 30. 5. 2017. V protokolu o jednání
je pak uvedeno, že stěžovatelce i žalovanému bylo předvolání k jednání řádně doručeno;
za stěžovatelku se na jednání nedostavil nikdo, za žalovaného se dostavila pověřená osoba,
Mgr. R. K. Za těchto okolností nemá Nejvyšší správní soud důvodu pochybovat, že k žádosti
stěžovatelky jednání ve věci skutečně nařízeno bylo a stěžovatelka, ač řádně předvolána, se
k němu bez omluvy nedostavila. Tvrzení stěžovatelky nemá oporu ve spise, a tato námitka proto
důvodná není.
[16] Jako důvodnou naopak Nejvyšší správní soud shledal námitku směřující do právního
posouzení zjevného nepoměru mezi výší exekučních nákladů a vymáhaného nedoplatku
provedeného krajským soudem. Vycházel především z rozsudků zdejšího soudu ze dne
31. 7. 2015, č. j. 8 As 143/2014-47, který cituje stěžovatelka, a ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 7 As 310/2017-25; od nichž není důvod se v projednávané věci jakkoli odchylovat.
[17] Podle §175 odst. 2 daňového řádu platí, že „[s]právce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku
tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném
nepoměru k výši nedoplatku“. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá, že se správci daně
ukládá zvolit co nejefektivnější možnost pro vymožení dlužného nedoplatku a přitom šetřit
práva zúčastněných osob (zásada přiměřenosti), s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti,
jakož i k vlastnímu personálnímu vybavení správce daně. V tomto ohledu stanoví odstavec
2 výslovný požadavek na to, aby zvolený způsob vymáhání garantoval, že náklady spojené
s vymáháním, které jsou přeneseny na dlužníka, nebudou ve zjevném nepoměru k výši
vymáhaného nedoplatku. Citované ustanovení má za cíl zamezit případům, kdy si správci daně
v rozporu se základními principy veřejné správy zjednodušují práci tím, že na vymáhání
bagatelního nedoplatku povolají exekutora, u kterého se minimální výše nákladů pohybuje v řádu
tisíců korun, ačkoliv by mohli zajistit vymáhání nedoplatku vlastními silami nebo předáním
správci daně, příslušnému vymáhat nedoplatek v rámci dělené správy (v současnosti celnímu
úřadu), tedy způsoby pro dlužníka výrazně příznivějšími.
[18] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora označeném rozsudku č. j. 7 As 310/2017,
při způsobu výběru vymáhání daňového nedoplatku podle §175 odst. 2 daňového řádu musí být
především naplněny zásady přiměřenosti a hospodárnosti, to znamená, že je třeba volit
prostředky, které osoby zúčastněné na správě daní co nejméně zatěžují, ale zároveň ještě
umožňují dosáhnout cíle správy daní, tedy správného zjištění a stanovení daní
a zabezpečení jejich úhrady (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017,
č. j. 9 Afs 212/2016 - 47). Povinností správce daně při výběru způsobu vymáhání proto bude
nejen vyvarovat se zjevného nepoměru mezi výší nákladů spojených s vymáháním a výší
vymáhaného nedoplatku, ale obecně zvolit takový způsob, s nímž jsou spojeny co nejnižší
náklady daňového subjektu. Je proto povinen také porovnat, jaké náklady vznikají
při jednotlivých způsobech vymáhání, a zvolit způsob pro dlužníka nejpříznivější.
Standardním způsobem vymáhání proto bude daňová exekuce (srov. bod [16] rozsudku
č. j. 7 As 310/2017 - 25).
[19] Ustanovení §175 odst. 2 daňového řádu je speciálním ustanovením vůči §105 odst. 2
správního řádu; možnost volby způsobu provedení exekuce uvedená v §105 odst. 2 správního
řádu se tak plně uplatní jen při exekuci na nepeněžitá plnění. Při exekuci na peněžitá plnění
je volbu mezi vymáháním podle daňového řádu a prostřednictvím soudního exekutora vždy třeba
poměřit z hlediska §175 odst. 2 daňového řádu, tedy z hlediska poměru exekučních nákladů
vzhledem k výši nedoplatku. Zda je výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový
subjekt povinen uhradit, ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku, je pak nutno posuzovat
v každém konkrétním případě individuálně, jak plyne z již zmiňovaného rozsudku tohoto soudu
č. j. 8 As 143/2014-47. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že takový
nepoměr byl dán v situaci, kdy žalovaný vymáhal pokutu ve výši 1 500 Kč spolu s náklady řízení
ve výši 1 000 Kč prostřednictvím soudního exekutora, jehož náklady činily 7 865 Kč.
[20] Je však třeba uvést, že zjevný nepoměr shledaly správní soudy i v případech,
kde se nedoplatky povinných ještě více blížily nákladům exekuce. Krajský soud v Brně
v rozsudku ze dne 22. 8. 2017, č. j. 62 A 113/2017-54 (s jehož závěry se zdejší soud ztotožňuje)
shledal nezákonný zásah správního orgánu ve vymáhání pokuty za přestupek ve výši 2 500 Kč
a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč prostřednictvím soudního exekutora, přičemž náklady exekuce
činily 4 032,50 Kč. Mimo jiné uvedl, že „[p]odle §182 odst. 2 daňového řádu spočívají exekuční náklady
v náhradě nákladů za nařízení daňové exekuce, v náhradě nákladů za výkon prodeje a v náhradě hotových
výdajů vzniklých při provádění daňové exekuce. V nyní posuzované věci by v rámci daňové exekuce přicházely
v úvahu náklady za nařízení exekuce a hotové výdaje vzniklé při provádění exekuce. Náklady za nařízení
exekuce dosáhly výše 500 Kč (§183 odst. 1 daňového řádu). Výši hotových výdajů vzniklých při provádění
exekuce nelze přesně stanovit, je však zřejmé, že jen obtížně by dosáhly výše 3 500 Kč, která paušálně
náležela soudnímu exekutorovi v nyní posuzované věci podle §13 odst. 1 vyhlášky, či 1 750 Kč podle
§13 odst. 3 vyhlášky, neboť žalovaný či obecný správce daně podle §106 odst. 1 správního řádu by byl oprávněn
požadovat pouze ty hotové výdaje, které by vznikly nad rámec běžné činnosti. Právo orgánu veřejné moci žádat
náhradu nákladů je totiž zásadně limitováno tím, co bylo skutečně vynaloženo […]. Je tedy zřejmé,
že při srovnání nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem a potenciálních nákladů daňové exekuce
je exekuce rozhodnutí pro bagatelní pohledávku soudním exekutorem pro žalobce coby povinného výrazně
nevýhodnější. Pak jsou tedy podle přesvědčení zdejšího soudu náklady exekuce (4 032,50 Kč) ve vztahu
k vymáhanému bagatelnímu dluhu (3 500 Kč) zjevně nepřiměřené. […] Žalovaný se tedy tím, že přistoupil
k exekuci správního rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora, dopustil nezákonného zásahu,
neboť postupoval v rozporu s §175 odst. 2 daňového řádu.“ Naposledy rozhodl Nejvyšší správní soud
ve shora citovaném rozsudku č. j. 7 As 310/2017-25 tak, že zjevný nepoměr mezi náklady
exekuce a výší nedoplatku je dán i tam, kde částka uložená na pokutách dosahuje výše 4 600 Kč
a náklady řízení činí 1 000 Kč, přičemž předpokládané náklady exekuce prostřednictvím soudního
exekutora dosahují 7 865 Kč, případně 3 933 Kč ve snížené výši.
[21] S ohledem na právě uvedené uvážil Nejvyšší správní soud o námitkách, kterými
stěžovatelka napadá posouzení právní otázky zjevného nepoměru krajským soudem a porušení
§175 odst. 2 daňového řádu žalovaným.
[22] Ze správního spisu plyne, že příkazem ze dne 11. 12. 2015,
č. j. SMOL/265929/2015/OARMV/PZP/Tet byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 1 500 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, téhož dne byl příkaz dodán do její datové
schránky. Jelikož se stěžovatelka v desetidenní lhůtě do datové schránky nepřihlásila, byl příkaz
uplynutím této lhůty dne 21. 12. 2015 doručen fikcí. Vyrozuměním ze dne 30. 5. 2016,
č. j. SMOL/119829/2016/OARMV/Lak žalovaný stěžovatelku upozornil na výši nedoplatku
a vyzval ji k zaplacení 2 500 Kč v určené lhůtě, toto vyrozumění si stěžovatelka vyzvedla v datové
schránce dne 31. 5. 2016. Informace o uložené peněžité povinnosti se tedy prokazatelně dostala
do dispozice stěžovatelky, přičemž správní spis neobsahuje žádné dokumenty svědčící pro závěr,
že by příkaz nenabyl právní moci pro podání opravného prostředku. Tvrzení stěžovatelky,
že o právní moci předmětného příkazu nevěděla, tedy nemá oporu ve spise a její argumentace
v tomto směru neobstojí. Tento dílčí závěr ovšem na posouzení zákonnosti potupu žalovaného
(z pohledu vytýkané nepřiměřenosti zvoleného postupu vymáhání pohledávky) nemá vliv.
[23] Ze spisu je dále patrné, že žalovaný se u bankovních ústavů a ostatních správců
daně dotazoval na existenci účtů a případných zůstatků nebo přeplatků na nich,
a to s negativním výsledkem. Poté, co prověřil možnosti exekuce postižením majetkových práv
(§186 až §193 daňového řádu), přistoupil k vymáhání prostřednictvím soudního exekutora.
Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by žalovaný nemohl exekuci provést sám,
za výrazně výhodnějších podmínek pro stěžovatelku, nebo že by se nemohl obrátit na obecného
správce daně (§106 odst. 2 správního řádu). Přehlédnout nelze zejména povahu vymáhaných
povinností (peněžitá pokuta za spáchaný přestupek a náklady řízení), kdy z ničeho nevyplývá,
že by takové vymáhání vybočovalo z běžné agendy žalovaného, jako statutárního města, tedy
subjektu, u kterého lze předpokládat, že je materiálně a personálně vybaven k vymáhání takových
nedoplatků. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pro žalovaného (za situace,
kdy se mu nepodařilo zjistit existenci peněžních prostředků stěžovatelky u některé z bank
či správců daně) stále připadala v úvahu možnost prověřit proveditelnost daňové exekuce
prodejem movitých, popřípadě nemovitých věcí (§194 a násl. daňového řádu), což ostatně uvedl
již krajský soud v napadeném rozsudku. Zde kasačnímu soudu není jasné, proč právě tuto
možnost krajský soud zavrhl, a to za situace, kdy podle jeho vlastního výpočtu by náklady daňové
exekuce dosahovaly přibližně méně než třetiny (případně) snížených nákladů soudního exekutora
ve výši 3 932, 50 Kč; náklady exekuce v nesnížené výši (7 865 Kč) by pak překročily vymáhanou
částku více než trojnásobně. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že zdejší soud
již v rozsudku č. j. 7 As 310/2017-25, upozornil, že potenciální snížení zaplacených nákladů
exekuce nemohlo být žalovanému v době volby způsobu vymáhání daňového nedoplatku známo,
přičemž výši nákladů exekuce je nutno zohledňovat primárně v této době.
[24] Není taktéž zřejmé, na základě jakých úvah krajský soud odmítl argumentaci
stěžovatelky odkazující na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 143/2014 - 47. V nyní projednávané věci je patrné, že skutkové okolnosti případu
stěžovatelky se v ničem podstatném od případu souzeného pod sp. zn. 8 As 143/2014 neliší.
V obou případech byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč spolu s náklady řízení ve výši 1 000 Kč,
potenciální náklady soudního exekutora činily 7 865 Kč. Skutečnost, že ve věci
sp. zn. 8 As 143/2014 byl žalobce zastoupen ustanoveným advokátem, je pro posuzovanou
otázku irelevantní. Naopak, určující byla právě a pouze výše dlužné částky, což vyplývá z bodu
[16] uvedeného rozsudku (srov. též bod [18] rozsudku č. j. 7 As 310/2017-25). Odmítnout
je třeba taktéž argument krajského soudu, dle kterého by se při posuzování možné existence
zjevného nepoměru neměla zohledňovat částka odpovídající dani z přidané hodnoty,
která by tvořila součást odměny exekutora. Podle §8 7 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, „je nákladem
exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu“. Pro vyloučení daně
z přidané hodnoty z tohoto poměřování tudíž neexistuje zákonný podklad. Podstatné
je, o jak vysokou částku, mimo vymáhanou peněžitou povinnost, se majetek povinného
provedením exekuce sníží.
[25] Na volbu způsobu vymáhání přitom nemůže mít vliv ani okolnost, že dlužník nenamítá svoji
špatnou ekonomickou situaci, jeho pasivita či úroveň právního vědomí, jak naznačuje krajský
soud. Poměr exekučních nákladů vzhledem k dlužné částce je objektivním a určujícím kritériem,
které správce daně nemůže při posuzování zjevného nepoměru obejít s odkazem na chování
povinného (srov. bod [24] rozsudku č. j. 7 As 310/2017 - 25) nebo jeho právní formu.
[26] Pokud jde o dílčí námitku stěžovatelky ohledně volby sídla exekutora a tvrzení, že bylo
možné vést exekuci přikázáním pohledávky z jejího bankovního účtu (§190 daňového řádu),
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelce nic nebránilo uplatnit tuto argumentaci
již v řízení před krajským soudem, což neučinila; tato námitka je proto nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
[27] S ohledem na to, co bylo řečeno výše, lze uzavřít, že v případě stěžovatelky byl vzhledem
k výši vymáhané povinnosti dán zjevný nepoměr mezi výší nedoplatku a náklady spojenými
s jeho vymáháním ve smyslu §175 odst. 2 daňového řádu. Ze shora uvedených důvodů proto
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[28] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším řízení
rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu