ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.261.2016:47
sp. zn. 3 As 261/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. J. F., zast. Mgr.
Antonínem Novákem, advokátem se sídlem tř. Kosmonautů 989/8, Olomouc, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2011, č. j. KUOK 122121/2011, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, č. j. 22 A 28/2012 – 144,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouc, odboru životního prostředí, ze dne 8. 8. 2011,
č. j. SMOl/ŽP/55/14519/2010/Zv, byla žalobci uložena povinnost odstranit do 31. 12. 2011
stavbu „Olomouc - Řepčín - Malá vodní elektrárna na levém břehu toku Střední Morava u jezu
v ř. km 5,600“ (dále jen „stavba“ či „MVE“). Žalobce podal proti citovanému rozhodnutí
odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví změnil prvoinstanční
rozhodnutí co do lhůty, v níž má být stavba odstraněna, a ve zbytku jej potvrdil. Důvodem
k odstranění stavby byl rozpor její realizace se stavebním povolením, respektive s předloženou
projektovou dokumentací, a dále nedostatky v dodržování bezpečnostních předpisů
a technických norem.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou, v níž vznesl celou řadu námitek
proti průběhu správního řízení i závěrům správních orgánů. Lze shrnout, že nesouhlasil
s tvrzením o rozporu stavby s projektovou dokumentací, o nedostatečné kvalitě použitých
materiálů a o nesprávnosti stavebních postupů. Několik znaleckých posudků, které byly v dané
věci vyhotoveny, odmítl s tím, že vycházely z neúplných podkladů a nereflektují jím předložený
posudek a výpočty statika. V řízení před soudem namítl nezákonnou změnu v obsazení senátu,
čímž mohlo být negativně zasaženo do jeho zaručeného práva na zákonného soudce.
[3] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2014,
č. j. 22 A 28/2012 – 70, správní žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný rozsudek krajského soudu napadl kasační
stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2015,
č. j. 3 As 20/2015 – 52. Oba citované rozsudky byly následně zrušeny nálezem Ústavního soudu
ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, z důvodu porušení žalobcova základního práva
na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a na nestranný a nezávislý
soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Konkrétně byla uvedená práva žalobce porušena zásadní
změnou složení senátu na základě libovůle „řídícího předsedy senátu“ krajského soudu. Věc tak byla
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, a rozhodl o ní senát v jiném složení rozsudkem
uvedeným v záhlaví.
[4] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval problematikou odstranění
stavby. Zrekapituloval podrobně celý průběh správního řízení, jehož kořeny sahají až do roku
1987, a následně se detailně zaobíral jednotlivými námitkami stěžovatele. Zdůraznil přitom,
že důvodem k odstranění stavby je rozpor stavby se stavebním povolením. Připustil problémy
provázející správní řízení, ale odmítl, že by ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby.
O námitkách podjatosti bylo buď řádně rozhodnuto, nebo se netýkaly osob, které na napadeném
rozhodnutí participovaly. Dále se krajský soud věnoval projektové dokumentaci a odkázal
na posudky, které ji hodnotí velmi kriticky (např. posudek společnosti AQUATIS a.s. a posudek
doc. Ing. F. Č., CSc.). Co se týče provedených změn, zjistil krajský soud, že projektová
dokumentace obsahuje celou řadu poznámek, které nebyly nikdy schváleny správními orgány.
Žalobcova tvrzení, že byly jednotlivé změny s úřady projednávány, měl proto soud
za neprokázaná. Krajský soud zmínil i dílčí nesprávnosti v postupu správních orgánů. Nepřihlížel
například ke znaleckému posudku Ing. M. K., který nebyl znalcem v příslušném oboru, a kriticky
se vyjádřil rovněž k délce správního řízení. Přesto však poznamenal, že tyto vady nemohly
způsobit nezákonnost rozhodnutí.
[5] Následně se krajský soud zabýval rozporem stavby se stavebním povolením. Za stěžejní
problém přitom považoval chybné provedení výztuže u nosných konstrukcí. Ty jsou
dle znaleckých posudků vyztuženy místo armovacím železem pásy plechových výlisků,
což je v rozporu s technickými normami. Dalším rozporem je změna profilu odpadního kanálu,
který je obdélníkového tvaru místo navrhovaného kruhového. Stavba je navíc provedena
amatérským způsobem, betony jsou pórovité a nezabezpečují vodotěsnost stěn. Krajský soud
upozornil, že se prakticky všichni znalci shodli na nutnosti stavbu odstranit. Poukázal rovněž
na závaznost norem ČSN, které nebyly v průběhu stavby dodrženy, a odmítl výklad žalobce,
že postačovalo provedené změny pouze zaznamenávat a následně o nich informovat
při kolaudaci stavby.
[6] Ke znaleckému posudku Ing. K. krajský soud poznamenal, že se zabývá toliko povahou
jednotlivých závad z hlediska jejich odstranitelnosti a nikoli otázkou, zda se jedná o změny
provedené v souladu se stavebním povolením.
[7] Při novém projednání věci provedl krajský soud výslech svědka Ing. H., jehož výpověď
shledal nevěrohodnou (viz bod H.c. napadeného rozsudku). Kromě toho bylo doplněno
dokazování listinami předloženými žalobcem, ze kterých však dle názoru soudu nevyplynuly
žádné nové relevantní skutečnosti (viz bod W. napadeného rozsudku). Krajský soud také shledal
nedůvodnou námitku žalobce, že nepředložení úplného správního spisu musí jít k tíži
žalovaného, jelikož nepředložení dané části spisu nebránilo přezkumu žalobních námitek.
[8] Krajský soud souhrnně konstatoval, že dosud provedená část stavby je v rozporu
se stavebním povolením. Stěžovatel měl stavbu realizovat v souladu s projektovou dokumentací,
ale odchýlil se od ní a změny s příslušnými orgány nekonzultoval. Za zásadní považoval soud
změny v železobetonových konstrukcích, které mohou ohrožovat samotnou statiku stavby.
S ohledem na tato zjištění byl postup správních orgánů krajským soudem aprobován.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[9] Kasační stížností ze dne 3. 11. 2016 napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek
krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
[10] K samotné problematice odstranění stavby namítá, že některé závěry soudu nemají oporu
ve spisech. Dle stěžovatele nebylo v řízení vyvráceno stanovisko Ing. J. H. podpořené vyjádřením
Ing. M. O., týkající se statiky stavby. Stejně tak posudek Ing. K. ve statickém výpočtu neshledal
žádné chyby. Výpočet Ing. H. si měl krajský soud ověřit znaleckým posudkem statika, a taktéž se
měl vypořádat se závěry znaleckého posudku statika Ing. V., podle něhož je stavba v pořádku. Za
nesprávné považuje stěžovatel ostatní znalecké posudky, které nejsou žádným výpočtem statiky
podloženy a věc nehodnotí komplexně. Znaleckému posudku doc. Č. konkrétně vytýká, že vztlak
vody hodnotil při výšce vodního sloupce 2,85 m, avšak reálně může být výška vodního sloupce
v kašně a odpadním kanálu maximálně 1,4 m. Domnívá se, že i pro výšku vodního sloupce 2,85
m uvažovanou pro spád turbíny je dostačující tloušťka použité základové desky a její materiál.
Navíc nebylo vzato v úvahu, že v kašně budou umístěna vyztužující žebra, která budou snižovat
ohybový moment stěn kašny, základů i zatížení základové desky. Dle stěžovatele se nabízí rovněž
možnost posílení stěn a případně celé zabetonování savky planým betonem.
[11] K otázce rozporu stavby se stavebním povolením stěžovatel uvádí, že v povolení nejsou
specifikovány žádné technické normy týkající se betonů a železobetonů. Požadována navíc byla
zjednodušená projektová dokumentace, která neobsahuje armovací výkresy. Ty jsou řešeny
až v prováděcím projektu. Dle stěžovatele proto nelze rozpor se stavebním povolením odvíjet
od armovacích výkresů. Uvádí také, že malé vodní elektrárny do výkonu 35 kW byly v dané době
považovány za stavby jednoduché, proto byla projektová dokumentace označena za dostačující.
Magistrát města Olomouce by měl nadto vycházet ze spolehlivě ověřeného stavu, ověřenou
projektovou dokumentaci stavby však k dispozici neměl. Ve věci stavby stěžovatel mnohokrát
navštívil Ing. K. (odpovědného pracovníka správního orgánu), který jej většinou odbyl s tím, že
změny jsou nepodstatné a budou řešeny před dokončením stavby. Nesouhlasí s tvrzením soudu
ve věci ČSN a uvádí dílčí činnosti, které provedl projektant; v daných případech je navíc dle
stěžovatele statické řešení nahrazeno odbornými posouzeními. Zpracování nové projektové
dokumentace dle požadavků správního orgánu je podle stěžovatele nyní nemožné.
[12] Dále stěžovatel namítá, že odůvodnění současného rozsudku je stejné, přestože byly
předloženy nové důkazy a proveden výslech svědka. Za nezákonnou považuje nastalou situaci,
kdy nebylo ukončeno původní řízení o odstranění stavby a přitom bylo zahájeno nové řízení.
Tvrzení, že zdržoval vydání stavebního povolení, je nesmyslné a tendenční; záměrem okresního
úřadu Olomouc bylo stavbu zlikvidovat. Stěžovatel také nesouhlasí s označením Ing. H. za
nevěrohodného svědka, když jeho výpověď byla výstižná a pravdivá, a zmýlil se pouze ve dvou
okolnostech.
[13] Částečnou náhradu armovacího železa v kašně výlisky nelze dle stěžovatele považovat
za opakovanou stavbu. Nikde pak není uvedeno, že ocelové výlisky byly v rámci stavby zakázány,
pouze je nelze z bezpečnostních důvodů zahrnovat do výpočtů. Namítá také, že pro doložení
změn v letech 1990 až 1992 je podstatná podkladová dokumentace, která nebyla nalezena.
Odstranění stavby je dle názoru stěžovatele krajní mezí v případě, že se stavba nedá opravit.
Uvedení stavby do souladu s ověřenou stavební dokumentací v případě kašny není možné,
mezním řešením by tedy bylo zbourání části stavby. V závěru stěžovatel navrhuje rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[14] V doplnění kasační stížnost ze dne 7. 11. 2016 pak stěžovatel uvádí, že napadený
rozsudek je vydán v rozporu se zákonem, neboť ve věci nebyl soudu předložen kompletní
správní spis spolu s projektovou dokumentací MVE.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření ke správní žalobě
a na odůvodnění svého správního rozhodnutí a napadeného rozsudku krajského soudu. Závěrem
uvádí, že trvá na svém rozhodnutí, že stavba byla provedena v rozporu se stavebním povolením,
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 věta první
s. ř. s.), stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.) a kasační stížnost není jako celek
nepřípustná (§102 věta druhá a §104 s. ř. s. a contrario; uvedené nicméně neplatí pro všechny
kasační námitky – viz odůvodnění níže).
[17] Následně Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Na tomto místě je nutno připomenout, že jádro soudního přezkumu rozhodnutí
správních orgánů je soustředěno v řízení před krajským soudem. S tím souvisí i poměrně striktní
pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů pouze ve lhůtě pro podání
žaloby (viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti, jakožto mimořádném opravném
prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, je naproti tomu řízením, v jehož
průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána správnost posouzení věci a postupu
krajského soudu. Jelikož rámec soudního přezkumu byl předurčen již v řízení o žalobě, není
v řízení o kasační stížnosti přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání
napadeného rozhodnutí (viz §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s.; jedná se například
o stížnostní námitku ad C odst. 2 či ad L).
[19] Vzhledem k povaze řízení o kasační stížnosti se nadto musí důvody, které lze v kasační
stížnosti s úspěchem uplatnit, upínat k napadenému rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, „[u]vedení
konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě,
neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006 – 58). Je proto nutno konstatovat, že se Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat ani námitkami stěžovatele, které byly toliko převzaty ze žaloby, avšak nebyla u nich
doplněna argumentace ve vztahu k jejich posouzení ze strany krajského soudu [(např. námitka
ad T písm. c) či ad W].
[20] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou,
že by ji musel zohlednit z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatele (§109 odst. 3 věta před
středníkem s. ř. s.). Teprve je-li napadené rozhodnutí vyhodnoceno jako přezkoumatelné, může
se soud zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[21] V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS či ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), lze za nesrozumitelná
obecně považovat rozhodnutí, jejichž výrok je vnitřně rozporný nebo nevhodně formulovaný
takovým způsobem, že rozhodnutí ve svém důsledku nikoho nezavazuje, dále rozhodnutí,
u nichž nelze rozlišit výrok od odůvodnění, či rozhodnutí, z nichž není patrné, kdo je jeho
adresátem apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (typicky pokud soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, zjištěné v rozporu se zákonem anebo pokud není
zřejmé, zda vůbec v řízení nějaké důkazy byly provedeny). Rozsah povinnosti dostatečného
odůvodnění se pak může měnit „podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého
jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou
odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Soud, který se s argumentací vypořádává, ji nemůže pouze odmítnout
pro nesprávnost, ale musí uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
[22] Z výroku napadeného rozsudku krajského soudu je jednoznačně zřejmé, že jím došlo
k zamítnutí žaloby. Z jeho odůvodnění je bez potíží seznatelné, z jakých důvodů soud žalobu
zamítl a jaké skutečnosti považoval za rozhodné. O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku
svědčí též skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského soudu
polemizuje (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017,
č. j. 3 As 95/2016 – 64). Stěžovatel v kasační stížnosti námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku nijak blíže nespecifikoval a kasačním soudem nebyla tato vada řízení před krajským
soudem shledána. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku není důvodná, a lze proto přistoupit k věcnému hodnocení důvodnosti
kasační stížnosti.
[23] Kasační stížnost obsahuje celou řadu více či méně souvisejících námitek, z nichž
se převážná část dotýká hodnocení skutkových okolností a znaleckých posudků. Ačkoli jsou
v kasační stížnosti označeny důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., naplňuje tato
část stěžovatelovy argumentace pouze důvody uvedené pod písm. b) tohoto ustanovení.
[24] Vzhledem ke skutečnosti, že skutkový a právní stav posuzované věci nedostál prakticky
žádných změn, a že kasační stížnost obsahuje (s několika výjimkami) námitky obsahově shodné
s námitkami uvedenými v původní kasační stížnosti, je na tomto místě vhodné poznamenat,
že i nynější posouzení projednávané věci ze strany Nejvyššího správního soudu je obdobné, jako
v původním rozhodnutí tohoto soudu.
[25] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval meritem posuzované věci. Za klíčovou
lze přitom označit otázku, zda existovaly důvody pro odstranění stavby dle
§88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, účinného
v době zahájení řízení (dále jen „stavební zákon“). Kasační soud se musel vypořádat především
s tvrzením stěžovatele, že se stavba od projektové dokumentace, respektive od stavebního
povolení, neodchýlila. Vycházel přitom z rozhodnutí ze dne 20. 6. 1990, kterým byla stavba
povolena, předložené projektové dokumentace a jednotlivých znaleckých posudků.
[26] Rozhodnutí o povolení stavby bylo vydáno s několika podstatnými podmínkami. Stavba
musela být realizována podle projektové dokumentace a jakékoli změny mohly být provedeny
pouze s předchozím povolením příslušného úřadu. Dále bylo nezbytné dodržovat bezpečnostní
předpisy a technické normy týkající se výstavby. Projektová dokumentace měla být v průběhu
výstavby doplňována tak, aby její výsledná podoba odpovídala skutečnému provedení. Správní
orgány i krajský soud však nalezly několik pochybení, kvůli nimž dospěly k závěru, že postavená
část stavby je se stavebním povolením v rozporu. Jednalo se především o chybné provedení
výztuží v základových (nosných) konstrukcích. Místo užití standardních armovacích želez totiž
byly k vyztužení betonové směsi použity plechové výlisky neodpovídající českým technologickým
normám. V rozporu se stavebním povolením byla rovněž konstrukce odpadního kanálu.
Dle projektové dokumentace měl mít průřez odpadního kanálu kruhový tvar, ve skutečnosti
je však naznačován tvar obdélníkový, aniž by k této změně existovala příslušná dokumentace.
Třetím rozporem se stavebním povolením bylo celkové provádění stavby, které je na amatérské
úrovni bez požadovaného zabezpečení, a neodpovídá tak standardním požadavkům.
[27] Nejvyšší správní soud ověřil, že se uvedené závěry opírají o podkladový
materiál založený ve správním spise. Jedná se především o znalecký posudek společnosti
VODNÍ DÍLA – TECHNICKOBEZPEČNOSTNÍ DOHLED, a.s., a znalecké posudky Ing. J.
Š., doc. Ing. F. Č., CSc. Napadená rozhodnutí vycházejí rovněž z odborného posouzení
společností AQUATIS a.s. a VODNÍ DÍLA – TBD a.s. Všechny uvedené posudky dospěly
k prakticky shodnému závěru o nutnosti odstranění stavby. Shodují se rovněž v důvodech
pro tento postup. Z jejich obsahu je přitom zřejmé, že se jedná o posudky komplexní
a přesvědčivé, které vycházely z dostupných podkladů (včetně projektové dokumentace). Nejvyšší
správní soud pokládá vyjmenované posudky za dostatečně kvalitní, obsahující celou řadu
odborných závěrů. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že posudky vycházejí z exaktně
neověřených údajů a na rozdíl od závěrů projektanta nejsou podloženy statickým výpočtem. Je
totiž nutné si uvědomit, že úkolem znalců nebylo provést statické výpočty, ale vyjádřit se
k okolnostem důležitým pro rozhodnutí o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Není rovněž možné přehlédnout, že dle posudku doc. Čiháka neodpovídá ani
statický výpočet projektanta všem náležitostem a příslušným normám ČSN. Znalci podrobně
popsali, které technické normy nebyly při stavbě dodrženy a v čem spočívá odklon od projektové
dokumentace. Právě nedodržení standardizovaných postupů při výstavbě a nekompatibilita
realizace s projektovou dokumentací přitom byly důvody pro odstranění stavby.
[28] Mnoho kasačních námitek se opírá o obsah projektové dokumentace a znalecký posudek
Ing. K. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že znalci označili projektovou dokumentaci
za nedostatečnou a nekvalitní, přesto však se jedná o dokumentaci, na jejímž základě bylo
stavební povolení vydáno, a je tudíž nezbytné z ní vycházet. O to víc je ale nutné trvat
na dodržení všech postupů a technologických řešení, které následná dokumentace obsahuje,
popřípadě které jsou zahrnuty ve standardizovaných normách pro výstavbu. Jak vyplývá
z jednotlivých znaleckých posudků, neodpovídá dosud realizovaná stavba ani nekvalitně
provedené projektové dokumentaci. Konkrétně se jedná o jiný profil odvodního kanálu
a nerespektování armovacích výkresů. Ostatně sám stěžovatel nezpochybňuje, že nosné
konstrukce nebyly vyztuženy armovacími železy, nýbrž jiným materiálem. Pokud jde o znalecký
posudek Ing. K., ten byl vydán za účelem posouzení statiky rozestavěné stavby a znalec se dále
zabýval povahou jednotlivých závad z hlediska jejich odstranitelnosti. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s krajským soudem, že se posudek primárně nevěnoval důvodu k odstranění stavby.
Aby se jednalo o relevantní posudek, musel by se znalec vyjádřit k otázce, zda je dosud
realizovaná stavba v souladu se stavebním povolením. Tím se ovšem daný znalec vůbec
nezabýval. Jeho závěry jsou tak pro posouzení stěžejní otázky prakticky nepoužitelné.
[29] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami, které se týkají statiky dosud
realizované stavby, byť nepřehlédl, že tato problematika není pro posouzení dané věci zásadní.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že především nedodržování příslušných norem a postupu
v armování budovaného díla MVE mohlo negativním způsobem ovlivnit statiku stavby. Zatímco
bylo o odstranění stavby rozhodnuto podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zaměřuje
se stěžovatel na okolnosti, které by měly svůj význam v případě, pokud by měla být stavba
odstraněna podle písm. a) tohoto ustanovení. Námitky se tak míjejí s důvody napadeného
rozhodnutí. Nelze také přehlédnout, že mnohé návrhy stěžovatele se nacházejí čistě v rovině
hypotetické – např. vyjádření, že „soud nevzal v úvahu možnost případného posílení stěn nebo celé
zabetonování savky planým betonem“ (viz str. 2 kasační stížnosti stěžovatele). Taková tvrzení
nemohou zpochybnit kvalitně odůvodněné závěry znalců a správních orgánů, vycházející z reálně
zjištěného skutkového stavu.
[30] Stěžovatel dále argumentoval, že předložená projektová dokumentace odpovídá
požadavkům na zjednodušenou projektovou dokumentaci i tehdejším předpisům vztahujícím
se k projektové přípravě MVE. Explicitně přitom odkazoval na vyhlášku č. 85/1987 Sb. ve znění
vyhlášky 155/1980 Sb. a směrnici FMTIR č. 8 z 28. 6. 1982. Pokud jde o vyhlášku
č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, předně je třeba
poznamenat, že její §24, na který stěžovatel odkazuje, zahrnuje demonstrativní výčet obsahu
dokumentace stavby. Námitka, že je nezákonné odvozovat odchylku stavby od armovacích
výkresů, je proto lichá. Uvedená vyhláška se nadto vztahuje k celému průběhu stavebního řízení
a neobsahuje žádné specifické postupy pro malé vodní elektrárny; stěžovatelova argumentace tak
nemá relevanci. Podobné je to s odkazem na směrnici FMTIR, která se týká typizace ve výstavbě.
Obecně lze k typizaci poznamenat, že se jedná o doporučení sloužící k podpoře a správné
aplikaci příslušných norem za pomocí konkrétních případů. Využitelné jsou tyto příklady
především jako vzory řešení, popřípadě typové projekty, avšak vždy při zohlednění konkrétních
podmínek a místních poměrů. Typizační příklady striktně dodržují technologické postupy a jsou
vypracovány v souladu s ČSN (srov. §1 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 95/1977 Sb., o typizaci
ve výstavbě). Tím spíš nelze přehlédnout, že shora uvedené znalecké posudky označily dosud
realizovanou stavbu MVE za nekvalitní, vymykající se standardním technologickým postupům,
a porušující celou řadu technických norem. Je tedy zřejmé, že stavba nemůže typizovaným
vzorům odpovídat. I tuto skupinu námitek proto pokládá Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
[31] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že změny v projektové dokumentaci byly konzultovány
s příslušnou úřední osobou, touto problematikou se krajský soud podrobně zabýval
na str. 15 a 16 napadeného rozsudku. S námitkou stěžovatele, že soudu nebyl předložen
kompletní správní spis (konkrétně podkladová dokumentace, která je podstatná pro doložení
změn v letech 1990 až 1992), se pak krajský soud podrobně vypořádal na straně 27 napadeného
rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Jeho argumentaci přitom není
co vytknout a Nejvyšší správní soud se s ní ztotožňuje. Nadto zdejší soud podotýká,
že rozhodnutí krajského soudu nebylo postaveno pouze na rozporu stavby s projektovou
dokumentací; podstatné bylo také užití materiálu, který neodpovídal českým technologickým
normám (jehož užití je nesporné) a neodborné provedení stavby bez požadovaného zabezpečení.
Co se týká výpovědi svědka Ing. H., krajský soud podrobně zdůvodnil, proč ji považuje
za nevěrohodnou (viz str. 17 až 18 napadeného rozsudku). S jeho hodnocením se kasační soud
ztotožňuje zejména proto, že daný svědek nebyl schopen správně reprodukovat ani základní
podstatné okolnosti případu (např. použitý materiál k armování stavby). Jeho výpověď tedy
nekorespondovala se skutečností. Ani tato skupina námitek tak není důvodná.
[32] Stěžovatel také namítal, že zdůvodnění rozsudku zůstává stejné i přes provedení dalších
důkazů včetně svědecké výpovědi. Nejvyšší správní soud však ani tuto námitku neshledal
důvodnou vzhledem ke skutečnosti, že výpověď svědka shledal krajský soud nevěrohodnou
(viz výše) a k listinám, kterými žalobce doplnil dokazování, soud uvedl, že z nich nevyplynuly
žádné nové relevantní skutečnosti (viz bod W. napadeného rozsudku). Tyto své závěry krajský
soud řádně odůvodnil a s jejich hodnocením se zdejší soud ztotožňuje. Skutkový a právní stav
věci tedy zůstal nezměněn, a stejně tak tedy zůstalo beze změny i hodnocení projednávané věci
ze strany krajského soudu.
[33] Závěrem pokládá Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se k namítané délce správního
řízení. Zdejšímu soudu nepřísluší úvahy, nakolik se na výsledné délce tohoto řízení projevilo,
že stavební povolení bylo vydáno v době závratných politických a společenských změn
na počátku devadesátých let minulého století. Tato specifická skutečnost jistě nemůže být kladena
k tíži stěžovatele a přehlédnout nelze ani to, že i jeho procesní pasivita nepochybně přispěla
ke značným prodlevám řízení. Ačkoli nelze vyloučit, že délka řízení, z něhož vzešlo napadené
správní rozhodnutí, mohla narušit stěžovatelovu důvěru ve správné a zákonné rozhodování
správních orgánů, podstatné je, že žádná nezákonnost nebyla v řízení před soudy zjištěna
a jak už správně podotkl krajský soud, samotná délka řízení nemůže být důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] S ohledem na všechny výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná
z námitek kasační stížnosti neobstojí. Zdejší soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[35] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní činnost.
Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu