ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.7.2017:28
sp. zn. 3 As 7/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2015, č. j. KUZL-23107/2015, sp. zn.
KUSP-23107/2015/DOP/Ti, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 8. 12. 2016, č. j. 22 A 36/2015 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Magistrát města Zlín, odbor občansko - správních agend (dále též „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 23. 3. 2015, č. j. MMZL 034584/2015, sp. zn. MMZL-94838/2014-FS-PŘ-
OOSA-4356/14 uznal žalobce vinným ze spáchání několika skutků, tj. že:
1. v 01:30 hod. se na místní komunikaci jako řidič motorového vozidla plně nevěnoval řízení
vozidla a sledování situace na pozemní komunikaci, přičemž při couvání mezi podélně
zaparkovaná vozidla u pravého okraje vozovky narazil pravou přední částí svého vozidla
do levé zadní části karoserie osobního vozidla tov. zn. Škoda Fabia Combi, jehož řidič
na místě z vozidlem zastavil a stál (respektive s vozidlem zaparkoval) a následně ještě
obviněný narazil zadní částí karoserie svého vozidla do levé zadní části karoserie vozidla
tov. zn. Nissan Juke, jehož řidička na místě s vozidlem zastavila a stála (respektive s vozidlem
zaparkovala), čímž obviněný způsobil hmotnou škodu na těchto dvou vozidlech. Tímto svým
jednáním porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním
provozu“), čímž spáchal přestupek dle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona,
2. následně po dopravní nehodě jako řidič osobního motorového vozidla, který měl účast
na dopravní nehodě, při které došlo ke škodě na majetku třetí osoby, neoznámil neprodleně
dopravní nehodu policistovi, respektive policii, ačkoliv mu to ukládá příslušný právní předpis.
Tímto svým jednáním porušil ustanovení §47 odst. 3 písm. b) ve vazbě na ustanovení
§47 odst. 4 písm. a) a ustanovení §47 odst. 5 písm. a) z ákona o silničním provozu,
čímž spáchal přestupek dle ustanovení §125c odst. 1 písm. i) bod 2 citovaného zákona,
3. jako řidič motorového vozidla neponechal při stání s vozidlem na předmětném místě alespoň
jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. Tímto svým jednáním porušil
ustanovení §25 odst. 3 zákona o silničním provozu, čímž spáchal přestupek ve smyslu
ustanovení §125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona,
4. v době blízké 08:25 hod. se jako řidič motorového vozidla, u něhož vzniklo podezření,
že zavinil v čase nepříliš vzdáleném (od výzvy k podrobení se vyšetření ke zjištění
ovlivnění alkoholem) dopravní nehodu, odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení
motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Tímto svým jednáním porušil ustanovení
§5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a tím se dopustil přestupku ve smyslu
ustanovení §125c odst. 1 písm. d) téhož zákona.
[2] Za spáchané přestupky byla žalobci dle ustanovení §125c odst. 4 písm. a) zákona
o silničním provozu uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 12 měsíců od data nabytí právní moci rozhodnutí.
[3] Žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto
rozhodnutí potvrdil.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 22 A 36/2015 – 59.
[5] Krajský soud žalobci nepřisvědčil v žádné námitce. Prokázané skutkové okolnosti podle
jeho názoru nesvědčí tomu, že by se žalobce plně věnoval řízení vozidla. Dále vyložil,
že odpovědnosti za přestupek spočívající v porušení povinnosti plně se věnovat řízení vozidla
nezbavují žalobce ani další okolnosti. Bez významu tak je to, že žalobce řídil své nové vozidlo
jen krátce, že toto vozidlo je větších rozměrů než jeho předcházející vozidlo, že parkování
na dané místo bylo za stísněných podmínek a odpovědnosti jej nezbavuje ani nepříznivý
zdravotní stav. Krajský soud taktéž nepřisvědčil tvrzením žalobce ke skutku 2). Zde žalobce
namítl, že si nebyl vůbec vědom způsobení škody na parkujících vozidlech, neboť nepocítil žádný
náraz s jiným vozidlem při parkování svého vozidla. Krajský soud zdůraznil, že za okolností,
které ve věci byly, si žalobce vzniku škody měl a mohl být vědom. Existence škody na okolních
vozidlech byla poté prokázána fotodokumentací, výpověďmi svědků a byla vyčíslena v penězích.
Vzhledem k tomu, že v době dopravní nehody se na daném místě nenacházeli majitelé
poškozených vozidel a ani žádná jiná třetí osoba, měl žalobce jako jediná přítomná osoba
povinnost dopravní nehodu nahlásit. K námitce, že žalobce byl potrestán za špatné parkování,
ač i ostatní vozidla takto byla zaparkována, krajský soud uvedl, že žalobce porušil povinnost
řidiče při stání ponechat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr
jízdy, což bylo prokázáno důkazy. Skutková podstata přestupku tak v jeho případě byla naplněna
a ostatní řidiči byli poté jako pachatelé téhož přestupku taktéž potrestaní.
[6] Krajský soud se nakonec zabýval stěžejní námitkou žaloby, kterou žalobce uplatnil
ve vztahu ke skutku 4), tj. že žalobce spáchal přestupek spočívající v tom, že se jako řidič
v provozu na pozemních komunikacích odmítl na výzvu policie podrobit se vyšetření ke zjištění,
zda není ovlivněn alkoholem.
[7] Krajský soud se při posouzení této otázky opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 - 60, v němž kasační soud vyložil, že účelem ustanovení
§125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, je potrestat porušení povinnosti řidiče
stanovené v §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu (tj. povinnosti podrobit se vyšetření
ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem). Řidičem je potom i ten, kdo byl přímým účastníkem
silničního provozu před určitým časovým okamžikem, musí zde však existovat na první pohled
zjevná souvislost mezi důvodem k učinění výzvy a účastí vyzývané osoby v provozu
na pozemních komunikacích jakožto řidiče.
[8] Žalobce sám uvedl, že v době nehody automobil řídil a byl tak účastníkem nehody.
Policie tedy měla důvod k tomu, aby učinila výzvu k podrobení se kontrole na přítomnost
alkoholu. Žalobce byl policií správně vyzván k podrobení se vyšetření na základě,
resp. v souvislosti s předcházejícím provozem na pozemní komunikaci. Další znaky skutkové
podstaty byly také splněny, neboť skutečnost, že žalobce byl kvalifikovaně vyzván a vyšetření
se odmítl podrobit, byly nesporné a vyplývaly ze správního spisu. Podle krajského
soudu tak jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle
§125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s §5 odst. 1 písm. f) téhož zákona.
[9] K návrhu na moderaci peněžitého trestu krajský soud uvedl, že žalovaný uložil žalobci
trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Tímto byl přestupek
sub 4), za něj lze dle ustanovení §125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu
uložit pokutu od 25.000 Kč do 50.000 Kč. Žalobci byl uložen trest v dolní polovině tohoto
rozpětí – 30.000 Kč. Sankce spočívající v zákazu řízení byla uložena na dobu 12 měsíců,
maximální rozpětí sankce bylo dva roky. Krajský soud shrnul, že žalovaný velmi zevrubně
při úvahách o stanovení druhu a výše sankce postupoval podle kritérií uvedených v ustanovení
§12 zákona o přestupcích, sankce byla řádně odůvodněna, nepřekročila meze správního uvážení.
Podle krajského soudu se v daném případě nejedná o postih zjevně nepřiměřený, moderační
návrh proto zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[10] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudní
řád správní (dále jen s. ř. s.).
[11] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně hodnotil jednání žalobce po nehodě
jako opuštění místa s cílem zabránění, příp. ztížení šetření této nehody. Podle jeho názoru nebylo
prokázáno, že by si byl vědom toho, že byl účastníkem či dokonce viníkem dopravní nehody.
Své vizitky za stěrače poškozených vozidel nedal, protože o jejich poškození nevěděl.
Nechal však své vozidlo na inkriminovaném místě a policie poté snadno zjistila jeho totožnost.
[12] Dále poukázal na to, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011,
č. j. 2 As 1/2011 – 60 vyplývá, že řidičem, na něhož se vztahuje povinnost podrobit se vyšetření
podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, bude i ten řidič, který
byl přímým účastníkem silničního provozu před určitým časovým okamžikem. Musí zde však
existovat na první pohled zjevná souvislost mezi důvodem k učinění výzvy a účastí vyzývané
osoby v provozu na pozemních komunikacích jakožto řidiče. Upozornil také na zprávu zástupce.
Veřejné ochránkyně práv o šetření ve věci žalobce ze dne 7. 9. 2015 a na závěrečné stanovisko
s návrhem opatření k nápravě ve věci žalobce ze dne 11. 1. 2016. Z něj vyplývá, že s ubíhajícím
časem se pojem „řidič“ zužuje. Při rozhodnutí trestního charakteru musí být postaveno najisto,
že k porušení zákona ze strany obviněného došlo. Pokud existuje možnost, že byl sled událostí
jiný, aplikuje se princip in dubio pro reo. Stěžovatel také připomněl, že zástupce veřejné ochránkyně
práv je názoru, že ustanovení vynucující spolupráci podezřelého může být v rozporu se zákazem
sebeobviňování, neboť pod pohrůžkou vysoké sankce od 25.000 Kč a zákazu činnosti
od 12 do 24 měsíců předal policii důkazy proti sobě.
[13] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 62/2016 – 34 shledal
přetržení souvislosti s provozem na pozemní komunikaci ze situace, kdy řidič automobilu
poškodil při couvání jiný automobil, odjel a policisté jej našli až za 3,5 hodiny v jeho domě.
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zaujal názor, že přibývající čas od dopravní nehody,
po které je její účastník doma, významně ovlivňuje smysluplnost výzvy a ostatně i souvislost
s provozem na pozemních komunikacích. Zatímco v prvních hodinách po nehodě
lze za podmínky, že tomu nasvědčuje citlivé posouzení všech okolností případu, hovořit o tom,
že je potřebná souvislost dána, s přibývajícím časem se tato rychle vytrácí.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 62/2016 – 34 je kontroverzní, jeho závěry jsou neodborné
a pro další rozhodovací praxi správních orgánů jsou stěží proveditelné. Žalovaný zdůraznil,
že rozsudek objektivně nevysvětluje, na základě jakých podkladů právě uplynulá doba 3,5 hodin
přerušuje bezprostřední souvislost výzvy policistů vůči osobě podezřelé ze zavinění dopravní
nehody. Žalovanému je přitom známo z úřední činnosti i z jeho odborných znalostí, že zpětný
propočet hladiny alkoholu lze provést relevantně s odstupem 15 hodin od rozhodné události
a to i tehdy, jestliže vyšetřovaná osoba prohlašuje, že v době mezi rozhodnou událostí (dopravní
nehodou) a vyšetřením měla pít alkohol. Za základ zejména zpětného přepočtu hladin alkoholu
v krvi je možno použít pouze spolehlivě zjištěnou hladinu alkoholu v krvi, nejlépe určenou
po dvojitém odběru krve. Soudní znalec je v případě zajištění výsledků vyšetření alkoholu
z odběru krve schopen provést srovnání variant požitého alkoholu sděleného obviněným
s výsledky odběrů krve a propočtem určit jejich korespondenci s výsledky vzorků krve. Pokud
varianty propočtu nekorespondují, provádí se zpětný přepočet z výsledků rozboru krve
s odečtením alkoholu požitého po nehodě. Pokud žádná z variant nekoresponduje s výsledky
hladin alkoholu s výsledky hladin ve vzorcích krve, nelze za těchto okolností hladinu alkoholu
v krvi v době odběrů vysvětlit jen požitým alkoholem po nehodě. V takovém případě znalec
provádí zpětný přepočet z objektivně zjištěné hladiny alkoholu v krvi na dobu nehody a následně
se od výsledku odečte hladina alkoholu vzniklá vypitím alkoholu po nehodě.
[15] Žalovaný uvedl, že tyto specifické odborné stránky zpětného přepočtu určení hodnoty
alkoholu k určitému časovému okamžiku vyšetření Nejvyšší správní soud ve shora citovaném
rozsudku zcela přehlédl a žalovaný jej proto považuje za nepřezkoumatelný. Argumentace soudu
je založena pouze na tautologickém závěru, že ten, kdo řídil před 3,5 h, už být vyzván k vyšetření
na přítomnost alkoholu nemůže (když nedovoleně opustil místo nehody), protože v tomto
případě „je to už dlouho.“ Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval tím, že verzi žalobce
o požívání alkoholu po dopravní nehodě by při znalecké interpretaci výsledků vyšetření krve bylo
možné vyloučit.
[16] Žalovaný proto dal podnět ke zvážení, zda ve smyslu ustanovení §17 s. ř. s. předložit
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu otázky, zda povinnost řidiče podrobit
se testování na přítomnost alkoholu, který odjel z místa dopravní nehody, na níž měl účast,
limitovat nikoliv vágně tak, jak to učinil 9. senát, ale s přihlédnutím k aktuálním poznatkům vědy
právě na dobu, po níž je možné alkohol z krve relevantně zjistit a „zpětně dopočítat“.
V okamžiku výzvy totiž není ještě vůbec jasné, zda nebudou k dispozici další důkazy o tom,
kde a jak obviněný požíval alkohol v rozhodné době (účet z restaurace, svědecké výpovědi,
apod.)
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel
výslovně uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jednotlivé
námitky k těmto důvodům stěžovatel nepodřadil. Podle obsahu ve skutečnosti uplatnil
námitky ke kasačnímu důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení) a ke kasačnímu důvodu podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu).
[18] Uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. přezkoumal
Nejvyšší správní soud poté v rozsahu, v jakém je povinen se kasační stížností zabývat
se ex officio (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Shledal přitom, že rozsudek krajského soudu splňuje
formální náležitosti, obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku.
Odůvodnění:
je v souladu s výrokem, je z něj patrné, jak krajský soud o věci uvážil. Jako celek
je tedy napadený rozsudek srozumitelný a není nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud dále
ze spisu nezjistil žádnou vadu, která by měla za následek nezákonnost rozsudku. Kasační stížnost
v této části není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud dále posoudil námitku vztahující se ke skutku č. 2, v níž stěžovatel
namítl, že nebylo prokázáno, že by si byl vědom, že způsobil dopravní nehodu, kterou
by byl povinen nahlásit policii. Nejvyšší správní soud tuto námitku podřadil ke kasačnímu
důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel k tomuto skutku
rozporuje skutková zjištění správního orgánu I. stupně potažmo žalovaného.
[20] Z výpovědi před správním orgánem I. stupně vyplývá, že stěžovatel v nočních hodinách
(čas přestupku v době kolem 1:30 nikdo nezpochybnil) svůj automobil řídil a pokoušel
se s ním najít místo k zaparkování v blízkosti svého bydliště. Vhodné místo k zaparkování našel
mezi automobily zn. Škoda Fabia Combi uživatele Ing. J. reg. značky X a Nissanem Juke
majitelky S.; mezi oba automobily nakonec zaparkoval – podle výpovědi stěžovatele parkoval
nacouváním mezi obě stojící auta. Stěžovatel k průběhu parkování sám uvedl pouze tolik, že si
všiml, že lehce narazil do za ním stojícího automobilu (majitelky S.), neboť ve zpětném zrcátku
zpozoroval, že toto auto se nárazem pohnulo. Ostatního poškození ať už svého či automobilu
uživatele Ing. J. si však dle svých slov vědom nebyl.
[21] Rozsah poškození všech tří vozidel vyplývá z fotografické dokumentace, která je součástí
spisu. Ještě v čase, kdy policie fotografie pořídila (v rozmezí 7-8 hodiny ranní, kdy byla policie
na místo přivolána), bylo vozidlo stěžovatele natlačeno na vozidlo uživatele J. tak,
že se automobil stěžovatele dotýkal přední registrační značkou oblasti zadního nárazníku před
ním stojícího automobilu uživatele Ing. J. Mezi automobily nebyl žádný volný prostor
(tyto skutečnosti vyplývají z fotografií označených ve spisu jako FOTO 04.jpg a FOTO 05.jpg).
Mezi automobilem stěžovatele a za ním stojícího auta majitelky S. naopak je prostor v rozsahu
šíře chodníku, který se nachází za oběma auty (FOTO 06.jpg). Z fotografií je dále patrno, že
červený lak na automobilu stěžovatele zřetelně nese známky lehčího poškození (světlé vodorovné
rýhy) ve výši 67 a 73 cm nad zemí na pravé přední části kapoty v prostoru před pravým předním
kolem. Výrazné poškození laku je patrné ve stejné oblasti automobilu stěžovatele ve výši 42 – 49
cm a 57 - 58 cm nad zemí. Jedná se o hlubší rýhy v červeném laku s přítomností modré barvy
(FOTO 17.jpg). Kapota poškozeného automobilu uživatele J. zase nese znaky poškození na levé
zadní dolní části kapoty za zadním levým kolem. Výrazné poškození je patrno v rozpětí 51 - 58
cm od země (FOTO 32.jpg, FOTO 37.jpg) a také ve výši 40 - 42 cm od země (FOTO 36.jpg).
V rýze je patrná přítomnost červené barvy. Další poškození laku je přítomno v oblasti zadního
nárazníku ve výši 56 - 57 cm – FOTO 34.jpg. Zadní plastový nárazník automobilu stěžovatele
nese známky poškození ve výši horní hrany, tj. ve výši 61 cm nad zemí. Automobil poškozené
majitelky S. nese známky poškození na zadním nárazníku ve výši 57 a 61-62 cm. Z fotografií je
přitom patrno, že automobil stěžovatele a automobil majitelky S. jsou k sobě navzájem
orientovány zadními částmi.
[22] Z fotografií zřetelně vyplývá, že poškození automobilu stěžovatele odpovídá rozsahu
poškození automobilů stojících před a za ním. Modrý lak automobilu uživatele Ing. J. obsahuje
stopy červeného laku a rovněž červený lak automobilu stěžovatele obsahuje stopy modrého laku.
Poškození automobilů je navzájem reciproční, neboť odpovídá poškození laku na zrcadlově
opačném místě druhého automobilu. Z těchto důkazů Nejvyššímu správnímu soudu vyplynulo,
že poškození jednoho automobilu pochází přímo od druhého automobilu následkem vzájemného
nárazu a tření. Je přitom logické, že k takovému nárazu mohlo dojít pouze následkem parkování
stěžovatele couváním z levé strany mezi auta stojící při pravé krajnici. Poškození automobilu
stěžovatele se totiž nachází na jeho vnitřní straně tj. u trávníku a poškození automobilu uživatele
Ing. J. se nachází na jeho vnější straně tj. u vozovky. Jiný způsob střetu automobilů vozidlem Ing.
J. na základě uvedených důkazů podle Nejvyššího správního soudu nepřichází vůbec do úvahy.
Kolizi automobilu stěžovatele se za ním stojícím automobilem navíc stěžovatel přiznal sám.
[23] Nejvyšší správní soud dále posoudil věrohodnost stěžovatelovy obhajoby, že si nebyl
vědom toho, že by způsobil dopravní nehodu, kterou by byl povinen ohlásit. Z důkazů
založených ve správním spise vyplývá a je nepochybné, že následkem střetu automobilu
stěžovatele s automobilem uživatele Ing. J. vzniklo výrazné poškození obou těchto vozidel. Jde
přitom o střet a náraz robustního automobilu stěžovatele do (podle fotografií) subtilnějšího
automobilu uživatele Ing. J. Pokud stěžovatel přiznal, že si v zrcátku všiml, že se automobil
majitelky S. již při lehkém nárazu pohnul a tím způsobil (dle výpovědi majitelky a dle fotografií)
nepatrné poškození obou automobilů, náraz automobilu stěžovatele do automobilu Ing. J. musel
být poté jednoznačně intenzivnější. Nejvyšší správní soud proto zcela souhlasí s krajským
soudem v tom, že pokud stěžovatel pečlivě najížděl na parkovací místo, nemohl nevnímat nárazy
do obou automobilů. Muselo mu být zcela zřejmé, že následkem těchto střetů způsobil dopravní
nehodu s poškozením obou vozidel ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 zákona o silničním
provozu.
[24] Uvedené skutečnosti jsou obsahem správního spisu a ve svém souhrnu a ve vzájemných
souvislostech utvářejí o průběhu dopravní nehody logicky ucelený skutkový děj. Pouhé tvrzení
stěžovatele, že si nebyl vědom toho, že tuto dopravní nehodu způsobil, v konfrontaci
s uvedenými důkazy neobstojí a je zcela nevěrohodné.
[25] Zcela poté musí Nejvyšší správní soud odmítnout obhajobu stěžovatele,
že by své ohlašovací povinnosti učinil zadost tím, že na místě zanechal auto, a proto bylo
možno provést jeho identifikaci jako majitele vozidla. Obecně platí, že ohlašovací povinnost
v případě dopravní nehody ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 písm. b) ve spojení s ustanovením
§47 odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu spočívá v aktivním oznámení
dopravní nehody policii. Přestupek podle ustanovení §125c odst. 1 písm. i) zákona o silničním
provozu je tedy spáchán opomenutím, kdy řidič nejednal tak, jak jednat měl. Dospěl-li správní
orgán I. stupně k závěru, že stěžovatel byl povinen dostát této ohlašovací povinnosti, pouze
ponecháním auta na místě stěžovatel ohlašovací povinnost vůči policii nesplnil.
[26] Uvedené námitky proto Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými.
[27] Nejvyšší správní soud dále posoudil stěžejní námitku, tj. zda stěžovatel byl povinen jako
řidič podrobit se vyšetření na možné ovlivnění alkoholem při řízení vozidla. Tuto námitku
podřadil ke kasačnímu důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[28] Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o silničním provozu je řidič povinen podrobit
se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka
obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn
alkoholem. Povinnost podrobit se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření
zjišťujícímu obsah alkoholu má řidič podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb.
o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými
návykovými látkami, pokud se lze důvodně domnívat, že pod vlivem alkoholu vykonává činnost,
při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek.
[29] Přestupku se podle ustanovení §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se poté
dopustí ten, kdo se v rozporu s §5 odst. 1 písm. f) téhož zákona odmítne podrobit vyšetření,
zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou
látkou.
[30] Výkladem uvedených ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud již dříve v několika
svých předchozích rozsudcích; formuloval přitom několik východisek, na které navázal v dalších
věcech. V rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 – 60 vyložil, že řidičem, na něhož
se vztahuje povinnost vymezená v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu,
bude i ten řidič, který byl přímým účastníkem silničního provozu před určitým časovým
okamžikem. Musí zde však existovat na první pohled zjevná souvislost mezi důvodem k učinění
výzvy a účastí vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích jakožto řidiče. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti zdůraznil, že opačný závěr by v obecné rovině mj. zvýhodňoval
ty řidiče, kteří svoji účast na dopravní nehodě „řeší“ opuštěním místa nehody ve snaze zbavit
se odpovědnosti za takové jednání v naději, že nebudou dopadeni. Dále Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011 – 63 vyložil, že řidičem není pouze osoba
aktuálně (tj. právě v daný okamžik) řídící vozidlo či tramvaj (či jedoucí na zvířeti). V takovém
případě by např. vyšetření, zda řidič není ovlivněn alkoholem, muselo probíhat přímo za jízdy.
Nejvyšší správní soud vyložil, že k tomu, aby mohla být osoba vyzvána k předmětnému vyšetření,
je nezbytně nutné, aby tato osoba byla účastníkem provozu na pozemních komunikacích.
Takovou osobou bude i osoba, která sice již ukončila jízdu na pozemní komunikaci, ale souvislost
s provozem na pozemní komunikaci je stále ještě bezprostřední a není přetržena jinou déletrvající
činností či dějem. V rozsudku ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 62/2016 – 34 poté Nejvyšší správní
soud stanovil jako nezbytnou podmínku k tomu, aby bylo možno uložit sankci za tento
přestupek, že musí jít o výzvu k vyšetření, o němž se lze rozumně domnívat, že bude
mít vypovídací hodnotu ve vztahu k době řízení či jízdy na zvířeti (či k době nehody, která spadá
pod dobu řízení). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku také, jak uvedl stěžovatel, zdůraznil
význam faktoru času s tím, že přibývající čas od dopravní nehody, významně ovlivňuje
smysluplnost výzvy a ostatně i souvislost s provozem na pozemních komunikacích. Ani v této
a ani v ostatních výše uvedených věcech však Nejvyšší správní soud nezformuloval žádná
konkrétní kritéria, podle nichž by bylo možno dovodit, za jakých okolností lze ještě považovat
za řidiče osobu, která dříve řídila vozidlo.
[31] V posledním rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že odstup 3,5 hodin
od nehody byl v posuzované věci natolik dlouhý, že výzva policie nesměřovala již k řidiči. Tento
závěr však zcela vycházel z komplexního posouzení okolností, které nastaly ve věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 62/2016. Okolnosti výzev policie ve výše
uvedených věcech totiž zkoumal Nejvyšší správní soud z hlediska všeho, co se událo v čase
mezi účastí řidiče na pozemních komunikacích a výzvou policie ke zkoušce na ovlivnění
alkoholem. Nejvyšší správní soud je proto i v projednávané věci toho názoru, že časové hledisko
nemůže být v žádném případě tím jediným kritériem, které by bylo v této situaci nezbytné
posuzovat. Negativním důsledkem takového přístupu by nepochybně byly situace, kdy účastník
dopravní nehody bude po nějakou dobu nedosažitelný a tím zůstane bez objasnění
(a bez případného potrestání) stav takového účastníka. Právě celkové zhodnocení všech okolností
podle názoru Nejvyššího správního soudu může zodpovědět, zda i při delším časovém odstupu
může být výzva policie považována za uskutečněnou v souvislosti s řízením za účelem zjištění,
zda řidič při účasti na pozemních komunikacích požil alkoholické nápoje.
[32] Z uvedeného vyplývá, že pokud je pro nyní projednávanou věc stěžejní otázka, jak dlouhá
doba mohla od řízení vozidla uplynout, aby výzva policie směřovala vůči stěžovateli jako k řidiči,
nejedná se o posouzení právní otázky, ale o posouzení otázky skutkové. Z uvedených důvodů
proto ve své předchozí rozhodovací činnosti neshledal Nejvyšší správní soud žádný odlišný
právní názor, od něhož by se měl nyní odchýlit. Důvody pro předložení věci rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §17 s. ř. s. zde proto nejsou dány.
[33] Okolnosti uskutečněné výzvy vyplývají z výpovědí svědků – policistů prap. N. a Z. –
a z výpovědi stěžovatele u jednání správního orgánu I. stupně. Policista prap. N. poté, co zjistil,
že stěžovatel je majitelem automobilu, při jehož parkování byla způsobena škoda, vyzval jej
prostřednictvím domovního zvonku, aby se dostavil na místo nehody (cca v 8:10 hod.).
Stěžovatel při šetření nehody potvrdil, že automobilem na místo přijel v noci. Na dotaz policisty,
zda požil alkoholický nápoj, odpověděl, že ten požil doma až po zaparkování vozidla. Podle
svědků byl i v tuto chvíli stěžovatel zjevně pod vlivem alkoholu. Svědek N. vypověděl, že dech
stěžovatele byl cítit alkoholem, měl zarudlé oči, jeho chování a pohyby tomu nasvědčovaly.
Svědek Z. uvedl, že podle jeho názoru reakce stěžovatele nebyly bystré a pohotové, což
přisuzoval možnému požití alkoholického nápoje. Hlídka proto vyzvala stěžovatele přibližně
v 8:25 hod., aby se podrobil orientační zkoušce na alkohol, ten to však odmítl. Na místě i později
u správního orgánu I. stupně uvedl, že zkouška byla po něm žádána v době, kdy nemohla
prokázat vliv případného alkoholu na jeho parkování. Odmítl se také podrobit odběru krve
a biologického materiálu.
[34] Nespornými skutečnostmi ve věci je odstup mezi dobou nehody (1:30 hod.), vyzváním
stěžovatele ze strany policie prostřednictvím domovního zvonku, aby se dostavil na místo
(8:10 hod.) a vyzváním stěžovatele ke zkoušce na ovlivnění alkoholem (8:25 hod.). Zásadními
skutečnostmi projednávané věci je podle názoru Nejvyššího správního soudu to, že k nehodě
došlo v ranních hodinách beze svědků, bez nahlášení a bez označení viníka, a že prodlevu mezi
nehodou a výzvou policie způsobily faktory přičitatelné jednání stěžovatele. Neohlášená nehoda
totiž musela být nejprve zjištěna (ohlásil ji poškozený Ing. J. dne 8. 5. 2014 v 7:21 hod.),
stěžovatel jako její viník musel být dohledán lustrací v evidenci vlastníků vozidel a až pak byl
vyzván policií, aby se dostavil na místo nehody. Stěžovatel při objasňování okolností nehody
uvedl pouze tolik, že po zaparkování automobilu odešel domů a tam požil alkoholické nápoje.
V tom je právě rozdíl oproti věcem, které posuzoval dříve Nejvyšší správní soud. Ve věci
sp. zn. 9 As 62/2016 anebo sp. zn. 2 As 130/2011 byly osoby po nehodě v bdělém stavu
a po řízení se věnovaly v běžné denní době dalším činnostem. V prvním případě byla vyzývaná
osoba ca v čase 19:29 hod. doma již 3,5 hodiny od nehody a tvrdila, že požívala alkohol,
v druhém případě osoba v čase 20:30 hod. jednu hodinu seděla v pohostinství a přímo alkohol
konzumovala.
[35] Vzhledem k času nehody a odstupu od jejího nahlášení, policie stěžovatele jako řidiče
identifikovala v nejbližším možném okamžiku (tj. asi hodinu od nahlášení nehody). Stěžovatel
v čase výzvy neuvedl nic o činnosti, které by se po příchodu domů (po čase 1:30 hod.) věnoval
(lze předpokládat, že alespoň nějakou dobu spal), netvrdil nic o konkrétním množství či době
požitého alkoholu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v čase 8:25 hod. (tj. v ranních hodinách)
podle svědků jevil známky ovlivnění alkoholem a přitom nic netvrdil věrohodného o tom,
co by mohlo jeho stav vysvětlit, vzbudilo to podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela
oprávněné podezření policie, že se stěžovatel nachází ve stavu vyvolaném požitím alkoholu.
Zejména v souvislosti s denní dobou uskutečnění výzvy bylo logické i důvodné podezření,
že pod tímto vlivem mohl být i jako řidič v čase nehody. Uvedené indicie byly podle názoru
Nejvyššího správního soudu dostatečné k tomu, aby policie stěžovatele oprávněně vyzvala
k orientační dechové zkoušce a k odběru krve a moči.
[36] Smyslem výzvy podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o opatřeních k ochraně před
škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami,
od níž se odvíjí povinnost řidiče podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu, je na základě důvodné domněnky ověřit, zda osoba vykonává činnosti, při níž hrozí
újma životu nebo zdraví jí nebo dalším osobám nebo majetku pod vlivem alkoholu. Pokud
se taková osoba vyšetření podrobí, teprve poté je na místě argumentace a obhajoba vyzývané
osoby o množství, čase a jiných okolnostech konzumace návykových látek a jejich vlivu
na činnost osoby. Až v této části vyšetřování dopravní nehody by tak podle názoru Nejvyššího
správního soudu byla relevantní pozdější obhajoba stěžovatele, že po příchodu domů požil pouze
dva decilitry vína zředěného vodou. Vyvrácení nebo potvrzení této obhajoby a prokázání,
že stěžovatel skutečně řídil pod vlivem alkoholu a pod jakým množstvím, by pak bylo již úkolem
dalšího dokazování. Stěžovatel se však v projednávané věci omezil na prosté odmítnutí
součinnosti s policií, tím toto ověřování zmařil - to včetně prostoru pro svou případnou
obhajobu.
[37] Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nezbytné vyjádřit se i ke stručnému
stanovisku zástupce Veřejného ochránce práv o možné protiústavnosti ustanovení
§125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, které stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti.
[38] K ústavně zakotvenému principu zákazu sebeobviňování, jenž má svůj základ
v čl. 37 Listiny základních práv a svobod a speciálně pro oblast trestního stíhání
v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, se opakovaně ve své dosavadní judikatuře
vyjádřil i Ústavní soud. Stěžejním je podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS st. 30/10 dostupné
na http://nalus.usoud.cz. V něm se plénum Ústavního soudu podle názoru Nejvyššího správního
soudu naprosto vyčerpávajícím způsobem zabývalo limity tohoto lidského práva a to v situaci,
kdy byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 15.000,- Kč za pořádkový delikt
spočívající v tom, že nevyhověl výzvě policejního orgánu ve smyslu §114 trestního řádu a odmítl
odběr pachové srovnávací stopy.
[39] Ústavní soud ve zmíněném stanovisku dospěl k závěru, že pravidlo nemo tenetur se ipsum
accusare („nikdo není povinen sám sebe obviňovat“) nelze, i ve smyslu konstantní judikatury
Ústavního soudu, považovat za bezbřehé. Jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního
procesu je nezpochybnitelný, nicméně jeho uplatňování by nemělo poskytovat obviněnému
(podezřelému) absolutní ochranu v tom smyslu, že by obviněný (podezřelý) nebyl povinen
se účastnit vyšetřovacích úkonů vůbec, respektive všech.
[40] Z hlediska významu pro právě projednávanou věci poukazuje Nejvyšší správní soud
na následující východiska. Ústavní soud vyložil, že ve spojitosti s právem nebýt nucen obviňovat
sebe samého zmiňuje Evropský soud pro lidská práva dvě další jednotlivá práva, která v širším
smyslu tvoří jeho podstatu - právo nebýt nucen k doznání (právo mlčet) a právo nebýt nucen
přispět k vlastnímu obvinění jiným způsobem než výpovědí (objektivními či věcnými důkazy).
Právo nevypovídat v trestním řízení se nevztahuje na použití těch důkazů, jež jsou sice získány
od obviněného s pomocí donucení, ale jež existují nezávisle na jeho vůli, což je mimo jiné případ
dokumentů získaných na základě domovní prohlídky, dechových zkoušek, vzorků krve, moči,
vlasů či nahrávky hlasu a lidské tkáně pro účely testů DNA. Od obviněného lze tedy požadovat,
aby strpěl odnětí například písemností a aby strpěl odebrání uvedených vzorků, třeba i za pomoci
donucení, a navzdory skutečnosti, že ho tyto důkazy usvědčují. Není přípustné požadovat však
toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů, což bylo dovozeno zejména
ve vztahu k vydání písemností.
[41] Ústavní soud poté přiblížil, že rozlišující kritérium vychází z odlišného charakteru
výpovědi a uvedených důkazů. Posledně jmenované existují objektivně, nezávisle na vůli
obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však
po něm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donucovacích úkonů. Naproti tomu výpověď,
slovo, neexistuje objektivně, nezávisle na vůli obviněného, a lze je získat jen proti vůli
obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psychickým donucením, tj. jen když se poníží
důstojnost člověka jako svobodné bytosti.
[42] I hrozba donucení v dovolených případech má však podle Ústavního soudu své meze,
a to zda stupeň použitého donucení nepřevyšuje intenzitu donucení obvykle nutnou pro získání
důkazů tohoto typu. Hrozba a uložení sankcí za neposkytnutí informací orgánům činným
v trestním řízení jsou totiž neslučitelné s právem na spravedlivý proces, pokud by v podstatě
zničily samotnou podstatu práva neobviňovat sama sebe. Ústavní soud uvedl, že Evropský soud
pro lidská práva bere do úvahy čtyři kriteria. Jsou jimi povaha a intenzita donucení, existence
relevantních procesních záruk, závažnost veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného
trestného činu a způsob a účel použití takto získaných důkazů.
[43] Výslovně poté Ústavní soud zdůraznil, že orgány Úmluvy při několika příležitostech
zkoumaly naplnění stanovených podmínek v případě odběru krve nebo vzorku slin proti vůli
podezřelého za účelem vyšetření trestného činu či povinnosti podrobit se dechové zkoušce
na přítomnost alkoholu v krvi (tzv. alkotest), rozpor s čl. 8, případně s čl. 3 Úmluvy ovšem
neshledaly. Za účelem získání vzorků krve, moči, vlasů a lidské tkáně pro účely testů
DNA je obviněný (podezřelý) povinen pasivně strpět pouze nepatrný zásah do své fyzické
integrity. Evropský soud pro lidská práva je toho názoru, že postupy aplikované příslušnými
orgány za normálních okolností nedosahují minimální hranice závažnosti nutné pro porušení
čl. 3 Úmluvy, a přestože představují zásah do práva obviněného (podezřelého) na soukromý
život, jsou obecně ospravedlněny podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy jako nezbytné pro předcházení
zločinnosti (rozsudek ve věci Jalloh proti Německu).
[44] Jak již bylo výše uvedeno, samotné podrobení se dechové zkoušce či odběru krve
ve smyslu výše uvedeného evidentně spadá do kategorie důkazů, které existují nezávisle na vůli
podezřelého z přestupku. Jedná se o postupy, jejichž provedení obviněný (podezřelý) pouze snáší,
nejčastěji má toliko povinnost strpět zajištění objektivně existujícího vzorku hmoty.
Tělo obviněného (podezřelého) je pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní
součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za "aktivní jednání" považováno není, stejně
jako vykonání normálních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo krve).
Jedná se o obstarání těch důkazů, jež lze za splnění určitých podmínek v souladu s judikaturou
Evropského soudu získat i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo
nemo tenetur.
[45] V projednávané věci navíc ani není sporné, že by policie stěžovatele ke splnění výzvy
nějak nutila fyzicky či psychicky tak, aby bylo vůbec možné spatřovat takové jednání za rozporné
s článkem 8, případně s článkem 3 Úmluvy. Vycházeje z uvedeného proto v okolnostech této
věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani hrozba sankce za přestupek spočívající
v nesplnění výzvy policie podrobit se zkoušce na ovlivnění alkoholem neznamenala porušení
zákazu sebeobvinění stěžovatele a ten byl povinen vyhovět výzvě. Pokud stěžovatel výzvě policie
nevyhověl a vyšetření na možné ovlivnění alkoholem odmítl, dopustil se jednání, které žalovaný
správně kvalifikoval jako přestupek podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu.
[46] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, kasační
stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
IV. Náklady řízení
[47] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně 22. března 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu