ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.71.2017:43
sp. zn. 3 As 71/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M. P., zastoupená Mgr.
Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí ministra
obrany ze dne 10. 10. 2012, č. j. 430022/2012-R-1027, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 5 A 5/2013 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu Mgr. Marku Šmehlíkovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra obrany
ze dne 10. 10. 2012. Tímto rozhodnutím ministr zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
ministerstva obrany ze dne 15. 8. 2012, jímž byla zamítnuta její žádost o vydání osvědčení o účasti
jejího otce K. P. K. na národním boji za osvobození podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození (dále jen z. č. 255/1946 Sb.). Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že
otec žalobkyně nesloužil v době války v československé zahraniční armádě, ani neměl
československé státní občanství při službě ve spojenecké armádě.
[2] Krajský soud při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu. Otec
žalobkyně se narodil dne 10. 5. 1914 na Ukrajině matce národnosti české a otci národnosti
ukrajinské. Sám byl v dokumentech veden jako Ukrajinec, jeho státní příslušnost v nich však
nebyla jednoznačně určena. Podle okolností lze však dovodit, že v rozhodné době byl občanem
Svazu sovětských socialistických republik. Dne 11. 3. 1944 nastoupil vojenskou službu
v Rudé armádě u 346. motostřeleckého pluku 63. motostřelecké divize 5. armády 3. běloruského
frontu v Kaliningradské oblasti. Zde také dne 24. 3. 1945 padl. Sama žalobkyně i její teta Ž. K.,
která sloužila v 1. československém armádním sboru, byly původně rovněž občankami SSSR,
hlásily se však k národnosti české a obě posléze získaly československé a poté české občanství.
[3] Na základě výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že otec žalobkyně
podmínky pro vydání osvědčení nesplnil. Ustanovení §1 zákona č. 255/1946 Sb. totiž pro vydání
osvědčení vyžaduje buď službu v v československé armádě v zahraničí, anebo službu
ve spojenecké armádě či v jiných bojových útvarech, avšak v tomto případě je podmínkou
československé státní občanství. Ve věci není sporu o tom, že otec žalobkyně sloužil
ve spojenecké armádě ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, jeho československé
státní občanství však nebylo prokázáno. Napadené rozhodnutí proto soud vyhodnotil jako
zákonné.
[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky
a pro nepřezkoumatelnost rozsudku a další vady řízení. Konkrétně namítala, že se soud s jejími
argumenty vypořádal nedostatečně, k některým námitkám se vyjádřil jen velmi stručně,
k některým se dokonce vyjádřit odmítl a považoval je za irelevantní, přestože z hlediska
argumentace stěžovatelky byly podstatné. To, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o vydání
osvědčení, je ze striktně formálního hlediska pochopitelné, morálně však nepřijatelné.
[5] Soud došel k odlišným závěrům než stěžovatelka v důsledku toho, že její otec byl povolán
spojeneckou sovětskou armádou k nástupu do služby dříve, než stihl nastoupit
do československé zahraniční armády, čímž mu bylo fakticky znemožněno splnit podmínku
uvedenou v §2 odst. 1 bod 3 zákona č. 255/1946 Sb. V důsledku jeho úmrtí během války nebylo
následně možné, aby, podobně jako jeho sestra Ž. K., prokázal svoji československou státní
příslušnost a naplnil tak požadavek zákona pro uznání jeho účasti na národním boji za
osvobození.
[6] Podle názoru stěžovatelky soud taktéž nesprávně posoudil jako irelevantní i skutečnost,
že jí Důchodový fond Ukrajiny nevyplácí příspěvek podle zákona o sociální ochraně dítěte
za války, neboť je českou státní občankou. Vzhledem k tomu, že jí byla odepřena satisfakce
jak z české, tak i z ukrajinské strany, dostala se stěžovatelka do absurdní situace,
kdy je prokazatelně stižena následky války v úzce osobní rovině, navzdory tomu však z důvodu
formálních nesrovnalostí v záznamech jejího otce neshledal žádný z příslušných orgánů nárok
na zadostiučinění, které takovým osobám podle zákona náleží.
[7] Aplikace práva by podle ní neměla nikdy vést k absurdním výsledkům jdoucím proti
smyslu zákona, kterým v případě zákona č. 357/2005 Sb. ve spojení se zákonem č. 255/1946 Sb.
byl úmysl zmírnit újmu účastníků boje za národní osvobození a jejich blízkých. Stěžovatelka
považuje postup žalovaného ve své věci za příliš formalistický, neberoucí v úvahu, že se jedná
o případ zvláštního zřetele hodný, který musí být posuzován nejenom z hlediska formálního
splnění zákonných podmínek, ale také z hlediska účelnosti a s přihlédnutím ke specifické situaci,
do které se stěžovatelka dostala.
[8] Závěrem stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejprve se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku, neboť tato vada je svojí
povahou natolik závažná, že by k ní Nejvyšší správní soud musel přihlédnout i z úřední
povinnosti. Pojem nepřezkoumatelnosti není v procesním předpisu nijak upraven, definován
je pouze doktrínou a judikaturou. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost se považuje soudní
rozhodnutí především tehdy, pokud z výroku rozhodnutí není jasné, jak soud o věci vlastně
rozhodl, nebo je-li zásadní rozpor mezi výrokem a odůvodněním, nebo není-li vůbec zřejmé,
co je výrok a co odůvodnění, anebo v rozsudku, jímž je rušeno správní rozhodnutí, není jasně
zformulován závazný právní názor, jímž by se měl správní orgán řídit v dalším řízení.
Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se pak rozumí především nedostatek důvodů
skutkových, pod tento pojem pak bývá zahrnována i vada spočívající v tom, že se soud zásadně
nevypořádá s uplatněnými žalobními body. Pod tento pojem však nespadají dílčí vady
odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu, které nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit
si úsudek o jeho zákonnosti.
[11] Po posouzení obsahu napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že vadou nepřezkoumatelnosti zjevně netrpí. Z výroku rozsudku je zřejmé, jak soud rozhodl,
odůvodnění rozsudku je s tímto výrokem v souladu a soud se v něm vypořádal se všemi
skutečnostmi, které byly pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného rozhodné.
Ke stěžovatelkou zdůrazňované otázce příspěvku z Důchodového fondu Ukrajiny podle zákona
o sociální ochraně dítěte za války se soud vyjádřil stručně, ale výstižně, když výslovně uvedl,
že tuto skutečnost „má v dané věci za irelevantní, neboť předmětem správního řízení byl požadavek žalobkyně
na vydání osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., který není nikterak navázán na vyplácení či nevyplácení
(těchto) příspěvků.“ Vzhledem k tomu, že úkolem správního soudu je posoudit zákonnost
rozhodnutí správního orgánu, nikoliv činit úvahy na téma odstraňování tvrdosti zákona, nevidí
ani Nejvyšší správní soud důvodu, proč by měla být uvedená teze argumentována podrobněji,
a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka v žalobě nepřednesla žádné právní argumenty,
z nichž by pro výklad ustanovení §1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb. vyplývalo něco jiného.
Dostatečně podrobným způsobem se pak krajský soud vypořádal s hlavní otázkou
pro rozhodnutí ve věci - státní příslušností otce stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tak uzavírá,
že napadený rozsudek není zatížen vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní
otázky. Zde je nutno úvodem podotknout, že z obsahu kasační stížnosti není tak zcela zřejmé,
v čem by ono nesprávné posouzení mělo vlastně spočívat. Ani stěžovatelka sama nepopírá,
že československé občanství jejího otce se nepodařilo žádnými důkazy prokázat (ač ona sama
je přesvědčena, že je měl), naopak podle Nejvyššího správního soudu neexistuje žádná indicie,
že by v době, kdy nastoupil službu v Rudé armádě, tj. 11. 3. 1944, mohl otec stěžovatelky
československé občanství mít a nelze se ani nijak věrohodně domýšlet, na základě jakých
skutečností by je mohl kdy předtím nebo potom nabýt. Pokud tedy nesloužil
v 1. československém armádním sboru, ani nebyl československým občanem sloužícím
ve spojenecké armádě, zjevně nesplnil podmínky pro vydání osvědčení o účasti na národním boji
za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb.
[13] Tvrdí-li stěžovatelka, že její otec podmínky zákona nesplnil pouze formálně,
ale materiálně se boje za národní osvobození zúčastnil a měla by být proto odškodněna,
neodpovídá její teze smyslu a účelu zákona. Osvědčení o účasti v národním boji
za osvobození bylo primárně určeno pro československé občany, čemuž odpovídají především
§3 a §4 zákona, které upravují výhody účastníků boje za národní osvobození po skončení války
při přijímání do státních služeb Československé republiky, na místa v průmyslových
a zemědělských podnicích, ke studiu a při udělování podpor z nadací a fondů. Československé
státní občanství bylo proto jako základní podmínka pro uznání účasti v národním boji
za osvobození zakotveno v §1 odst. 4 zákona č. 255/1946 Sb. Jedinou výjimku z této podmínky
mají příslušníci československé zahraniční armády, neboť do ní mohli být vedle československých
občanů především na východní frontě při formování 1. československého armádního sboru
odvedeni i vojáci národnosti české (převážně tzv. Volyňáci), kteří v té době československé
občanství neměli.
[14] Shodně s krajským soudem má pak Nejvyšší správní soud za to, že otázka příspěvku
podle zákona o sociální ochraně dítěte za války nemá na posouzení podmínek pro vydání
osvědčení žádný vliv. Nejvyšší správní soud ovšem, podobně jako soud krajský, nemůže připojit
k tomuto závěru podrobnější odůvodnění, neboť ani v kasační stížnosti stěžovatelka neuvedla,
kterou ze zákonných podmínek by měla tato skutečnost ovlivnit a jak by se konkrétně měla
v posouzení podmínek nároku projevit. Žádná souvislost s podmínkami pro vydání osvědčení
přitom není ze zákona na první pohled patrná.
[15] Jen pro úplnost lze pak dodat, že není v pravomoci správních soudů odstraňovat
případné tvrdosti zákona a přihlížet nějak ke specifickým či individuálním okolnostem daného
případu. V souhrnu lze tedy uzavřít, že rozsudek krajského soudu netrpí ani tvrzenou vadou
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud tak má za to, že napadený rozsudek je zákonný, kasační stížnost
proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[17] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[18] Ustanovený zástupce stěžovatelky učinil ve věci jeden hlavní úkon právní služby – sepis
kasační stížnosti, za což mu náleží odměna podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve výši 3 100,- Kč a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkově tedy 3 400,-Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce je plátcem
DPH, byla uvedená částka navýšena s ohledem na §57 odst. 2 s. ř. s. o 21%, takže celkově bylo
přiznáno k úhradě 4 114,- Kč. Uvedená částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení
stěžovatelky nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Vlašínem v právní věci
žalobkyně: M. P., zastoupená Mgr. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o
přezkoumání rozhodnutí ministra obrany ze dne 10. 10. 2012, č. j. 430022/2012-R-1027, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 5 A
5/2013 – 63,
takto:
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 As 71/2017 - 43, ve výroku
III. správně zní:
„III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu Mgr. Marku Švehlíkovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114,-Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobkyně nese stát.“
Odůvodnění:
[1] Ve výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018,
č. j. 3 As 71/2017 – 43, došlo k chybě v psaní, když v něm bylo nedopatřením uvedeno,
že se přiznává odměna za zastupování advokátu Mgr. Marku „Šmehlíkovi“. Správné znění příjmení
zástupce žalobkyně v dativu je „Švehlíkovi“.
[2] Podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, „předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku
do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci“.
[3] Předseda rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu proto výrokem tohoto
opravného usnesení znění výroku III. shora uvedeného rozsudku opravil. Vzhledem k povaze
chyby předseda senátu neshledal důvod k odložení vykonatelnosti opravovaného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. srpna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu