ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.76.2017:21
sp. zn. 3 As 76/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce Bc. V. C., zast. Mgr.
Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalované
ředitelce Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2014, č. j. 665-2/2014-1322, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 11 Ad 2/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Ředitelka Odboru pro právní zastupování Sekce legislativní a právní Ministerstva
obrany rozhodnutím ze dne 12. 8. 2014, č. j. 307-00550-13-18-10 zamítla žádost žalobce
o jednorázové mimořádné odškodnění podle §120 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Ředitelka
Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany (dále jen „žalovaná“) rozhodnutím ze dne
28. 11. 2014, č. j. 665-2/2014-1322 zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ředitelky
Odboru pro právní zastupování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany. Proti rozhodnutí
žalované podal žalobce dne 2. 2. 2015 žalobu, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí,
vrácení věci k dalšímu řízení a náhrady nákladů řízení.
[2] Žalobu zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne
28. 2. 2017, č. j. 11 Ad 2/2015 - 31. Jedinou spornou otázkou, kterou městský soud posuzoval,
byla otázka, zda ke služebnímu úrazu, v důsledku kterého se stal žalobce invalidním, došlo
za zvlášť nebezpečných podmínek stanovených v §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání.
Splnění ostatních podmínek pro poskytnutí jednorázového mimořádného odškodnění
(dále jen „odškodnění“) nebylo zpochybňováno.
[3] Po provedení gramatického a systematického výkladu ustanovení §120 odst. 3 zákona
o vojácích z povolání dospěl městský soud k závěru, že k přiznání odškodnění je třeba,
aby existovala příčinná souvislost mezi vznikem služebního úrazu a zvláště nebezpečnými
podmínkami (tzn., aby byl úraz zvláště nebezpečnými podmínkami podmíněn). Tato souvislost
však v daném případě chybí, proto dle jeho názoru posoudily správní orgány věc správně.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítal, že u stanovení §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání existenci
příčinné souvislosti mezi zvlášť nebezpečnými podmínkami a vznikem úrazu nevyžaduje,
resp. s ní vůbec neoperuje. Dle názoru stěžovatele navíc věta druhá tohoto ustanovení konstruuje
právní fikce, kdy se o zvlášť nebezpečné podmínky jedná vždy. Otázka příčinné souvislosti mezi
úrazem a služebním poměrem je pak dle stěžovatele již vyřešena. V daném případě není sporu,
že se o služební úraz jedná.
[6] Městskému soudu stěžovatel vytkl, že se pokoušel předmětné ustanovení vykládat
bez návaznosti na ostatní ustanovení zákona o vojácích z povolání. Přitom poukázal na §126
odst. 4 zákona o vojácích z povolání, podle kterého odškodnění náleží dokonce i tehdy, když jsou
splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti státu za škodu při služebním úrazu.
[7] I v případě, že by bylo třeba existenci příčinné souvislosti zkoumat, by závěr městského
soudu byl nesprávný. Platila totiž právní fikce podle §120 odst. 3 věty druhé zákona o vojácích
z povolání, kdy se za zvlášť nebezpečné podmínky považuje služba v zahraničních operacích.
Služební tělocvik je nepochybně úkonem podle §128 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.
Je navíc nesporné, že se jedná o úraz služební, který se stal v Afghánistánu. Myšlenka,
že by stěžovatel mohl vykonávat službu v Afghánistánu, a zároveň nebýt na zahraniční operaci,
je absurdní.
[8] S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na argumentaci obsaženou v jejím
vyjádření k žalobě a v rozhodnutích správního orgánu prvního a druhého stupně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky městským
soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z předloženého správního spisu vyplývá, že dne
19. 7. 2012 utrpěl stěžovatel při služebním tělocviku na zahraniční operaci v Afghánistánu úraz
levého kolena, ke kterému došlo „nešťastnou náhodou“ (uklouznutím). Úraz byl vyhodnocen jako
služební (v přímé souvislosti s výkonem vojenské služby). Následkem tohoto úrazu byl stěžovatel
s účinností ke dni 15. 11. 2013 uznán invalidním v prvním stupni. Podáním ze dne 26. 4. 2014
požádal stěžovatel o odškodnění. Všechny tyto skutkové okolnosti jsou mezi účastníky řízení
nesporné a strany se neshodují pouze v jejich právním hodnocení.
[14] Podstatou zde řešené otázky je, zda pro účely přiznání mimořádného jednorázového
odškodnění podle §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání musí být dána příčinná souvislost
mezi vznikem služebního úrazu a zvlášť nebezpečnými podmínkami.
[15] Nejprve je nutno uvést, že se Nejvyšší správní soud neztotožňuje se závěrem městského
soudu, že již z gramatického výkladu předmětného ustanovení vyplývá, že ke služebnímu úrazu
musí dojít právě v důsledku zvlášť nebezpečných podmínek. V ustanovení §120 odst. 3 zákona
o vojácích z povolání je uvedeno, že jednorázové mimořádné odškodnění náleží vojákovi,
který se stal invalidním v prvním nebo druhém stupni následkem služebního úrazu „za zvlášť
nebezpečných podmínek“. Ze slovního spojení slov „stal invalidním (…) následkem služebního úrazu (…)
za zvlášť nebezpečných podmínek“ by sice na první pohled mohla nezbytnost existence oné příčinné
souvislosti vyplývat, nicméně ve větě druhé tohoto ustanovení je uvedeno, že „za zvlášť nebezpečné
podmínky se zejména považuje válečný stav ve státě, kde voják vykonává službu, služba v zahraničních operacích
(…)“. Žalobce vykonával službu v zahraniční operaci, a současně lze také říci, že vykonával
službu ve státě, který byl toho času ve válečném stavu. Čistě z formulace předmětného
ustanovení se tak nabízí i výklad opačný, tj. že již samotný výkon služby v zahraničních operacích
(či ve státě, v němž je vyhlášen válečný stav) stačí ke splnění „zvlášť nebezpečných podmínek“,
bez ohledu na to, zda voják utrpěl služební úraz přímo v důsledku působení těchto podmínek,
či nikoli. Z uvedeného je patrné, že gramatický výklad sám o sobě nevede k jednoznačnému
výsledku, neboť nabízí více možných interpretací výše uvedeného právního ustanovení. Proto
je namístě využít k odstranění této nejasnosti dalších výkladových metod.
[16] Výklad systematický již závěr městského soudu podporuje. Ustanovení §120 odst. 3
zákona o vojácích z povolání je obsaženo v části sedmé, hlavě II., nazvané „Odpovědnost státu
za škodu způsobenou vojákovi“ (§112 – §125). V §112 je stanovena obecná odpovědnost státu
„za škodu způsobenou vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením
právní povinnosti“. Speciální ustanovení §115 pak zakotvuje odpovědnost státu za „škodu na zdraví,
kterou voják utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby“ (tzv. služební úraz).
Jednorázové mimořádné odškodnění je zařazeno mezi náhrady škody na zdraví, které je stát
povinen poskytnout vojákovi v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá (viz §116), přičemž
konkrétní podmínky jeho poskytnutí jsou podrobně stanoveny v §120. Jedná se tedy
jednoznačně o náhradu škody na zdraví, kterou je stát, v rozsahu své odpovědnosti, povinen
poskytnout vojákovi, který utrpěl služební úraz, za splnění podmínek stanovených v §120.
[17] Ustanovení §120 zákona o vojácích z povolání sestává z pěti odstavců. Předmětný
odstavec 3 navazuje na odstavce 1 a 2 , které taxativně vymezují činnosti, při kterých musí
ke služebnímu úrazu dojít, aby měl voják na odškodnění nárok. Všechny vymezené činnosti jsou
přitom takového charakteru, že právě ony přímo ohrožují vojáka různými rizikovými
podmínkami. Z těchto ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že musí existovat příčinná
souvislost mezi služebním úrazem, činností vojáka a rizikovými podmínkami, jinak odškodnění
nelze přiznat. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že „není žádný
důvod pro to, aby ustanovení §120 odst. 3 zákona mělo být vykládáno odlišně od předcházejících odstavců téhož
právního ustanovení.“. Co se týče odstavců navazujících, odstavec čtvrtý stanovuje vyšší odškodnění
pro případ, že se voják „při činnostech“ uvedených v předchozích odstavcích stal invalidním
ve třetím stupni. Zvýšení odškodnění je tedy opět vázáno na konkrétní rizikovou činnost.
Odstavec pátý pak pouze upřesňuje, že odškodnění náleží jen jednou, ve výši pro vojáka
výhodnější, pro způsob výkladu odstavce 3 tak není rozhodný.
[18] Stěžovatel namítá, že městský soud se pokoušel provést výklad zcela bez návaznosti
na ostatní ustanovení zákona o vojácích z povolání, přičemž poukazuje na §115 odst. 1 a §126
odst. 4 uvedeného zákona. Ustanovení §115 odst. 1 hovoří pouze o příčinné souvislosti mezi
úrazem a služebním poměrem, která stranami není zpochybňována (stejně jako ustanovení §128
odst. 1, na které stěžovatel v kasační stížnosti též odkazuje). V ustanovení §126 odst. 4
se pak uvádí, že odškodnění vojákovi náleží, i když jsou splněny podmínky pro zproštění
odpovědnosti za škodu při služebním úrazu. Toto ustanovení svou povahou navazuje na §120,
a závěry městského soudu nijak nezpochybňuje. Naopak, dá se říci, že je spíše podporuje, neboť
zdůrazňuje mimořádnou povahu odškodnění, jakožto kompenzace za služební úraz způsobený
vysoce rizikovými činnostmi.
[19] I teleologicky je nutno chápat ustanovení §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání
jako nástroj sloužící ke kompenzaci újmy na zdraví způsobené vojákovi zvlášť nebezpečnými
podmínkami, které jsou spojeny s danou služebně vykonávanou činností. Jejich působení,
resp. výkon činnosti s tímto rizikem spojené, totiž přímo ohrožuje vojákovo zdraví, či dokonce
jeho život, a právě tím je dána mimořádná povaha odškodnění za újmu, kterou voják na zdraví
skutečně utrpí. Jeho smyslem tak nemůže být odškodnění vojáka i v případě, že služební úraz
s takovými podmínkami přímo nesouvisí, neboť pak by dané ustanovení bylo ve své podstatě
nadbytečné, a postačilo by odškodné za “prostý“ služební úraz.
[20] Tento závěr nepřímo vyplývá i z výše odškodnění, stanovené v §120 odst. 3 zákona
o vojácích z povolání. Ve srovnání s ostatními druhy odškodnění stanovenými v §116 je totiž
toto mnohonásobně vyšší. Nelze si představit, že by měl zákonodárce v úmyslu takto vysokou
částkou odškodňovat každého vojáka, který utrpěl služební úraz při zahraniční operaci,
byť jeho zranění se zvlášť nebezpečnými podmínkami vůbec nesouviselo. Odškodné
je pak mnohonásobně vyšší i ve srovnání s odškodnými stanovenými v odstavcích 1 a 2 téhož
ustanovení. V tomto případě je nemyslitelné, že by bylo úmyslem zákonodárce mnohonásobně
méně odškodnit vojáka, který utrpěl služební úraz např. při likvidaci výbušnin a munice (viz §120
odst. 2), než vojáka, který „nešťastnou náhodou“ uklouzl při služebním tělocviku (byť na zahraniční
operaci).
[21] Obecnou formulaci věty druhé §120 odst. 3 zákona o vojácích z povolání pak nelze
považovat za „právní fikci“, dle které již samotný výkon služby v zahraniční operaci zakládá
splnění „zvlášť nebezpečných podmínek“. Naopak, tato formulace svědčí o nutnosti individuálního
posuzování nároku na odškodnění, jelikož nelze úspěšně předvídat všechny „zvlášť nebezpečné
podmínky“ obdobného charakteru a sestavit tak jejich vyčerpávající seznam, jenž by byl obsažen
v jediném odstavci zákonného ustanovení. Tomu pak odpovídá i stanovení těchto podmínek
demonstrativním výčtem, oproti výčtům taxativním zvoleným zákonodárcem v předchozích
odstavcích.
[22] Z uvedeného vyplývá, že městský soud nepochybil, když dospěl k závěru, že podmínky
pro přiznání jednorázového mimořádného odškodnění podle §120 odst. 3 zákona o vojácích
z povolání nebyly splněny, protože k úrazu nedošlo v přímé souvislosti se zvlášť nebezpečnými
podmínkami.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaná náhradu nákladů výslovně neuplatnila a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by jí vznikly náklady překračující běžnou administrativní činnost. Soud
proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu