ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.81.2017:33
sp. zn. 3 As 81/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. B., zast. JUDr.
Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zast. Mgr.
Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 2, Děčín, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. 3192/DS/2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 75 A 25/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádnému z účastníků se n e p ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 8. 2015, č. j. 3192/DS/2015.
[2] Krajský soud při posuzování věci vycházel z následujícího skutkového stavu.
Dne 27. 3. 2015 vydal Městský úřad Lovosice, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen
„správní orgán I. stupně“), rozhodnutí č. j. ODSH-4288/2014-ZM, kterým byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a §125c odst. 1 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 1.600,- Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, který je předmětem tohoto
řízení, se měl dopustit tím, že dne 18. 10. 2014 v 10:08 hodin na silnici č. I/15 v obci Podsedice
ve směru jízdy od obce Třebívlice do Lovosic při řízení osobního vozidla tov. zn. Volvo S80,
r. z. x, porušil v rozporu s §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, maximální povolenou
rychlost v obci 50 km/h, když ji překročil o 17 km/h, neboť mu byla po zvážení možné odchylky
měřícího zařízení +-3 km/h naměřena rychlost jízdy 67 km/h.
[3] Žalobce v žalobě zejména namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu
se zákonnými ustanoveními regulujícími provoz na pozemních komunikacích, neboť je podle
něj dostačující již splnění jedné nutné podmínky (značky obce) pro omezení rychlosti jízdy, ačkoli
podle žalobce zákon stanovuje dvě podmínky, které musí být splněny současně - zastavěné
území, a označení značkou „Obec“. Žalobce však jel naměřenou rychlostí v nezastavěném území
obce a mimo autobusovou zastávku. Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru,
že v projednávané věci je podstatné, že žalobce projel místem, kde byla umístěna dopravní
značka „Obec“, tudíž měl povinnost se touto dopravní značkou řídit a přizpůsobit rychlost
své jízdy nejvyšší dovolené rychlosti. Skutečnost, zda byla značka umístěna v zastavěném území
obce či zda žalobce projel naměřenou rychlostí kolem autobusové zastávky, nemají podle názoru
krajského soudu pro právní posouzení věci význam, neboť není na úvaze řidiče, zda se danou
dopravní značkou má či nemá řídit. Mimo to se podle správního orgánu I. stupně v místě
změření rychlosti žalobce nacházela zástavba rodinných domů. Nad rámec výše uvedeného soud
podotkl, že pokud by značky „Obec“ a „Konec obce“, které jsou opatřeními obecné povahy, byly
nezákonně umístěné, domoci se zjednání nápravy může žalobce pouze v řízení o zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, a to
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že není postaveno na jisto, zda byla správným
způsobem změřena rychlost (policista dle tvrzení stěžovatele uvedl, že měřící zařízení neseřizoval
v souladu s provozními pokyny), kde konkrétně byla rychlost měřena a zda v tomto místě bylo
zastavěné území. Krajský soud se v tomto ohledu spokojil s pouhým tvrzením správního orgánu
I. stupně, že v místě stály rodinné domy; o jaké místo šlo, však nelze nikde poznat. Zcela mimo
zkoumání pak dle stěžovatele zůstala otázka materiální stránky skutku jako přestupku.
Podle stěžovatele tak nemá skutková podstata oporu ve spisech ani v dokazování. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a přiznal
stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě,
a dále se ztotožnil se závěry krajského soudu. Uvedl také, že trvá na tom, že v řízení o přestupku
postupoval v souladu se zákonem a že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s právními
předpisy. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.), a dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou,
že se jí musí zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatele (§109 odst. 3 věta
před středníkem s. ř. s.). Teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné,
může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[8] Stěžovatel konkrétně namítal, že „zcela mimo zkoumání krajského soudu zůstala otázka
materiální stránky skutku jako přestupku“. Argumentace stěžovatele v žalobě byla založena zejména
na tom, že se nenacházel v zastavěném území; z toho pak dovozoval, že zvýšenou rychlostí
nemohl už z podstaty věci nikoho ohrozit. Touto argumentací se však krajský soud zabýval
a dospěl k závěru, že přestupek stěžovatele spočívá v tom, že se neřídil dopravním značením,
neboť povinnost řídit se dopravním značením má jako účastník silničního provozu i v případě,
že se mu to jeví jako nevhodné. Z argumentace soudu lze pak explicitně dovodit, že považoval
materiální stránku skutku za naplněnou. Kasační soud tak neshledal v tomto smyslu na straně
krajského soudu pochybení. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu,
úkolem správního soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz např.
rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). Tento závazek přitom nemůže
být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“
(viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Podstatné tedy je, aby se správní
soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(k tomu viz rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33), jako tomu bylo i v nyní
projednávaném případě.
[9] S ohledem na shora popsané skutečnosti lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek krajského
soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému
hodnocení kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel namítal vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se nemohl zabývat námitkou stěžovatele, podle které
nebylo postaveno na jisto, zda byla správným způsobem změřena rychlost (stěžovatel k tomu
uvedl, že „policista potvrdil, že měřící zařízení neseřizoval v souladu s provozními pokyny“) a stejně
tak se nemohl zabývat námitkou, že nebylo ve správním řízení postaveno na jisto, kde konkrétně
byla rychlost měřena. Aby mohly být tyto námitky úspěšně uplatněny v řízení o kasační stížnosti,
musel by totiž stěžovatel obdobně formulované námitky vznést již v žalobě, což však neučinil.
Tento požadavek vyplývá z povahy kasační stížnosti, která je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Námitky, které lze v kasační stížnosti
s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73). Obě uvedené námitky
jsou tedy podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[11] Stěžovatel také namítal, že nebylo postaveno na jisto, zda bylo v místě měření zastavěné
území. K tomu podotkl, že se krajský soud spokojil s tvrzením správního orgánu I. stupně,
že v místě stály rodinné domy.
[12] Podle §77 odst. 5 zákona o silničním provozu stanoví příslušný správní orgán místní
úpravu provozu na pozemních komunikacích opatřením obecné povahy, jde-li o světelné signály,
příkazové a zákazové dopravní značky, dopravní značky upravující přednost a dodatkové tabulky
k nim nebo jiné dopravní značky ukládající účastníku silničního provozu povinnosti odchylné
od obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Také podle judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publ.
pod č. 740/2006 Sb. NSS) je umístění dopravního značení typickým případem opatření obecné
povahy, neboť jím dochází ke konkretizaci pravidel (práv a povinností jednotlivých účastníků)
provozu na pozemních komunikacích. Podle uvedeného rozsudku jde však o opatření obecné
povahy pouze tehdy, když z této dopravní značky plynou pro účastníky provozu odlišné
povinnosti, než by měli podle obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Ne každé
umístění značky je tedy opatřením obecné povahy.
[13] Dopravní značky č. IS 12a „Obec“ a č. IS 12b „Konec obce“ však podle názoru Nejvyššího
správního soudu jsou opatřením obecné povahy, byť by se mohlo zdát, že se jedná o značky
svým charakterem pouze informativní. V závislosti na přesném umístění těchto značek je totiž
stanovena oblast, ve které jsou účastníci silničního provozu povinni dodržovat obecně
stanovenou maximální povolenou rychlost v obci 50km/h. Příslušný správní orgán tedy může
dopravní značku „Obec“ či „Konec obce“ umístit i do nezastavěného území, aby tak přinutil řidiče
omezit rychlost z důvodu bezpečnosti chodců, kteří se v oblasti pohybují. V tomto smyslu
má tedy značka „Obec“ ve své podstatě stejný charakter jako značka omezující maximální
povolenou rychlost na 50km/h. Stejně je tomu i v nyní projednávané věci, neboť ze správního
spisu vyplývá, že příslušný správní orgán značku „Obec“ přesunul právě z důvodu, aby přinutil
účastníky silničního provozu omezit rychlost v okolí autobusové zastávky, kde se často pohybují
chodci.
[14] Lze se tedy ztotožnit s tvrzením krajského soudu, že v projednávané věci je podstatné,
že stěžovatel projel místem, kde byla umístěna dopravní značka „Obec“, označující začátek obce
Podsedice (o čemž mezi stranami není sporu), a tudíž měl povinnost se touto dopravní značkou
řídit. Skutečnost, zda byla značka umístěna v zastavěném území obce či nikoli je přitom
nepodstatná, neboť se jedná o opatření obecné povahy, kterému v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu náleží presumpce správnosti. Pokud by chtěl stěžovatel
napadat zákonnost umístění předmětné dopravní značky, může tak činit pouze v řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle §101a a násl. s. ř. s. Lze tedy
konstatovat, že ani námitky podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nejsou důvodné.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[16] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší
správní soud ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní
činnost. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu