ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.93.2017:63
sp. zn. 3 As 93/2017 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. R., zastoupeného
JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1. MUDr. T. K., 2. V. B., oba zastoupeni JUDr. Lucií Kolářovou,
advokátkou se sídlem, Přemyslovská 28, Praha 3, 3. Česká telekomunikační infrastruktura
a.s., se sídlem Olšanská 2681/6, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8.
2016, č. j. OÚPSŘ 191/2016-330-rozh., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 8. 3. 2017, č. j. 59 A 74/2016 – 200,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í práv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Městský úřad Cvikov, stavební odbor (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne
4. 5. 2016, č. j. MUC-2378/2016-STO vydal osobám zúčastněným na řízení MUDr. T. K. a V. B.
podle §79 a §92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), územní rozhodnutí o umístění stavby roubeného rodinného domu o 1 bytové jednotce
velikosti 3+KK s ordinací akupunktury a masáží, krytého stání pro 2 osobní automobily a skladu
zahradní techniky, fotovoltaických panelů pro zásobování elektrickou energií na střeše rodinného
domu a střeše stání, vrtané studny s přípojkou, domovní čistírny odpadních vod, kanalizační
přípojky se systémem zasakování, dešťové kanalizace se vsakovací nádrží a oplocení na pozemku
p. č. X v k. ú. T. u C., obec C.. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2016, č. j. OÚPSŘ 191/2016-
330 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 8. 3. 2017,
č. j. 59 A 74/2016 – 200 následně žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
[3] Krajský soud poukázal na to, že žalovaný v předchozím řízení rozhodnutím ze dne
20. 7. 2015, č. j. OÚPSŘ 143/2015-330-rozh. zrušil původní územní rozhodnutí a věc vrátil
stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný v tomto rozhodnutí posuzoval, zda je stavební
záměr v souladu s regulativy a podmínkami pro zastavění pozemku danými platným územním
plánem; byl toho názoru, že předmětný pozemek není využit v souladu s územním plánem
(tj. vyhláškou č. 7/2004 města C.) a nelze na něm umístit ani povolit domácí čistírnu odpadních
vod a budoucí rodinný dům. Krajský soud proto nejprve posoudil, jaký má význam pro osud věci
skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí právní názor změnil tak, že umísťovaná stavba
je v souladu s územním plánem. Krajský soud poukázal na to, že zákonnost předchozích závěrů
žalovaného přezkoumána nebyla. Pokud by však tyto dřívější závěry z hlediska zákonnosti
neobstály, žalobce by se jich ani nemohl dovolávat. Ve změně právního názoru tak krajský soud
vadu správního řízení neshledal.
[4] K podstatě věci vycházel krajský soud z toho, že pozemek p. č. X byl v grafické části
územního plánu zahrnut do zastavěného území obce a vyznačen jako plocha s funkčním využitím
„smíšené obytné území“. V obecné rovině proto krajský soud umístění rodinného domu s ordinací
spolu s dalšími stavbami, které lze zařadit mezi stavby jednoduché a doplňkové k rodinnému
domu, shledal jako přípustné a v souladu se stanoveným funkčním uspořádáním vymezeného
území.
[5] Sporným je však podle krajského soudu výklad článku 6 závazné části územního plánu,
který ve vztahu k funkční složce „Bytová výstavba na území Trávník a Naděje“ uvádí, že v těchto
osadách „není navržen urbanistický rozvoj“ území s tím, že lze „výstavbu uskutečnit pouze na historických
lokalitách, na místě zbouraných budov“. Krajský soud je názoru, že tento článek lze vykládat v souladu
s celým územním plánem tak, že v dotčeném území nedošlo k vymezení dalších zastavitelných
ploch a takto je zajištěno účelné využívání v urbanizovaném území osady Trávník,
tedy lokalit již dotčených historickou zástavbou. Podle krajského soudu nelze přehlédnout,
že pozemek p. č. X byl historicky užíván spolu s ostatními pozemky, které byly zastavěné (st. p. č.
X s č. p. X, st. p. č. X zbořeniště), a proto byl nepochybně v územním plánu spolu s nimi zařazen
do ploch zastavěných jako „smíšené obytné území“ a v širším smyslu spadá i do lokality historické do
míst, kde se nacházejí zbourané budovy. Pokud by tomu tak nemělo být, byl by předmětný
pozemek nepochybně v závazné části územního plánu zahrnut do funkčních ploch
nezastavěných a nezastavitelných, stejně jako pozemek p. č. X. Podle krajského soudu je tedy
umísťovaná stavba rodinného domu spolu s dalšími souvisejícími stavbami na pozemku p. č. X
v souladu s územním plánem města C.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uplatnil kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.
soudní řád správní.
[7] Stěžovatel znovu poukázal na to, že stavební úřad v předchozím řízení již vydal územní
rozhodnutí ze dne 10. 4. 2015, č. j. MUC-X/2 ve C. – T. u C. – čistírny odpadních vod a kanalizační
přípojky se systémem zasakování na pozemku parc. č. X, rovněž k. ú. C., pro budoucí rodinný dům“. Toto
rozhodnutí zrušil žalovaný Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015,
sp. zn. ÚOPSŘ 143/201-330 - rozh. V tomto rozhodnutí krajský úřad uvedl, že „vzhledem ke
skutečnosti, kdy pozemek p. č. X v osadě Trávník dříve nebyl zastavěn (není zde žádné zbořeniště), nelze na něm
dle platného územního plánu města C., konkrétně jeho regulativů stanovených Obecně závaznou vyhláškou č.
7/2004 o závazných částech územního plánu města C. (účinné od 31. 12. 2004) umístit a tedy ani povolit
DČOV a budoucí RD, pro který je v předstihu řešeno jeho odkanalizování, neboť v dané ploše není navržen
urbanistický rozvoj území, a výstavbu zde lze uskutečnit pouze na historických lokalitách, na místě zbouraných
budov, což pozemek p. č. X nesplňuje.“ Stěžovatel připomněl, že osoby zúčastněné na řízení toto
rozhodnutí nijak nerozporovaly a ve stavebním řízení dále nepokračovaly. Stěžovatel dále uvedl,
že osoby zúčastněné na řízení požádaly dne 9. 11. 2015 o vydání územního rozhodnutí o umístění
stavby na pozemku parc. X v k. ú. T. u C.. V tomto případě se jednalo o umístění ČOV a i
rodinného domu, vše na pozemku par. č. 586/2 v k. ú. T. u C.. Stavební úřad umístění stavby
povolil a přes odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil i žalovaný.
[8] Stěžovatel namítl, že krajský soud v rozsudku shledal první rozhodnutí žalovaného
za nezákonné. Toto rozhodnutí však osoby zúčastněné na řízení nijak nenapadly, je stále platné,
pravomocné a správné. Z tohoto důvodu stěžovatel očekával, že bude podle tohoto platného
a účinného rozhodnutí rozhodováno i v budoucnu v podobných případech, to navíc za situace,
kdy o podobné věci rozhodovaly nejen stejné správní orgány, ale i stejné úřední osoby, kterým
bylo nebo minimálně muselo být první rozhodnutí známo. Pokud správní orgány postupovaly
a rozhodly zcela opačně v téměř totožné věci, aniž by zdůvodnily, proč došlo k odklonu
od rozhodnutí nadřízeného rozhodnutí, je takový postup i rozhodnutí, které je výsledkem
takového postupu, podle stěžovatele v rozporu se zásadou předvídatelnosti správních rozhodnutí
a v rozporu se zásadou právní jistoty a tudíž nezákonné.
[9] K věci samotné stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně vyložil článek 6 obecné
závazné vyhlášky města C. č. 7/2004. Stěžovatel je toho názoru, že pokud by bylo možné i přes
článek 6 vyhlášky stavět v osadách Trávník a Naděje v zastavěném území bez omezení, bylo by
s tím v logickém rozporu, aby pořizovatel územního plánu v závazné části územního plánu
stanovil omezení pro osady Trávník a Naděje. Podle stěžovatele v těchto osadách není navržen
urbanistický rozvoj a výstavbu není možné provádět kdekoliv v zastavitelném území, ale pouze
na historických lokalitách na místě zbouraných budov. Pořizovatel nepočítá (nechce) s rozvojem
výstavby v těchto lokalitách, proto zde ani nenavrhuje urbanistický rozvoj a omezuje možnost
výstavby. Zcela nepochybně se jedná o omezující podmínky. Obě podmínky musí být splněny
najednou a nepostačuje splnění jen jedné z nich. Pokud by postačovalo splnění pouze jedné
podmínky, pak by tyto podmínky nemusely být vůbec stanoveny. Stěžovatel uvedl, že stavební
úřad splnění těchto podmínek (zbořeniště na pozemku) vyžaduje i v současné době v jiných
řízeních.
[10] Stěžovatel dále poukázal také na to, že krajský soud vycházel z územně plánovací
informace Městského úřadu Nový Bor ze dne 19. 10. 2015. Ta ale také podle stěžovatele byla
vydána v rozporu s prvním rozhodnutím žalovaného, je nesprávná a to z toho důvodu,
že se zabývá pouze jednou podmínkou uvedenou v části čl. 6 vyhlášky č. 7/2004.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém rozhodnutí a zcela se ztotožnil
s rozsudkem krajského soudu.
[12] Ke kasační stížnosti se vyjádřily také osoby zúčastněné na řízení 1 a 2; ztotožnily
se s rozsudkem krajského soudu. Poukazují na územně plánovací informaci Městského úřadu
Nový Bor, kterou získaly ještě před uzavřením kupní smlouvy o koupi pozemku od bratra
stěžovatele, a dále na opakované souhlasy Agentury ochrany přírody a krajiny, CHKO Lužické
hory s vydáním územního rozhodnutí a stavebního povolení a na odborné souhlasné vyjádření
dotčeného správního orgánu – závazné stanovisko Městského úřadu Nový Bor, ze kterých
vyplývá, že pozemek p. č. X je určený k zástavbě a je v souladu s platným územním plánem města
C. Není proto pravda, že by na základě územního plánu Města C. nebyla možná výstavba
rodinného domu. Z územního plánu vyplývá, že tato výstavba možná je, neboť pozemek se
nachází ve smíšeném obytném území – zastavěné území. To dokládá i stavba rodinného domu č.
p. X paní I. K., bytem N., C., jež je součástí pozemku st. parc. č. X.
[13] Článek 6 obecně závazné vyhlášky podle názoru osob zúčastněných na řízení doplňuje
již zakreslená území, u kterých však v osadách Trávník a Naděje nad rámec stavu zakresleného
v grafické části územního plánu není urbanistický rozvoj navržen, nedošlo tedy k vymezení
dalších zastavitelných ploch. Od samého počátku osoby zúčastněné na řízení tvrdí, že pozemek
p. č. X byl historicky užíván s ostatními pozemky, které byly historicky zastavěné. Z tohoto
důvodu byl zařazen v územním plánu do ploch zastavěných jako „smíšené obytné území“. Pokud
by tomu tak nebylo, podle osob zúčastněných na řízení by pozemek nepochybně byl zařazen
v grafické části územního plánu do funkčních ploch nezastavěných a nezastavitelných, stejně jako
druhý pozemek v jejich vlastnictví p. č. X.
[14] Osoby zúčastněné dále poukázaly na to, že původní zrušené rozhodnutí stavebního úřadu
se týkalo umístění stavby domovní čistírny odpadních vod Micloclar AT6, kanalizační přípojky
se systémem zasakování pro odkanalizování budoucího rodinného domu na pozemcích parc. č. X
a X. Vzhledem k tomu, že pozemek p. č. X se nenachází v zastavěném území, rozhodl žalovaný
správně. Následné stavební řízení nebylo vedeno ohledně umístění stavby na pozemku p. č.
586/1, ale pouze na pozemku p. č. X, který požadavky na umístění v zastavěném území splňuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou, v níž stěžovatel namítl porušení
principu právní jistoty a předvídatelnosti práva spočívající v tom, že žalovaný oproti
předchozímu svému rozhodnutí změnil názor na otázku, zda umísťovaná stavba je v souladu
s územním plánem města C. Touto námitkou stěžovatel uplatnil kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[16] Na situaci, která ve věci nastala v řízení před správními orgány lze podle názoru
Nejvyššího správního soudu nahlížet ze dvou rovin. Tou první je posouzení otázky, zda ve věci
nastala překážka věci rozhodnuté, jež by bránila žalovanému ve vydání pozdějšího napadeného
rozhodnutí. Ze správního spisu k tomu zjistil Nejvyšší správní soud tolik, že stavební úřad
v předchozím řízení nejprve dne 10. 4. 2015 pod č. j. MUC-824/2015, MUC 2112/2015-STO
rozhodl o umístění pouze stavby čistírny odpadních vod u budoucího rodinného domu. Čistírna
a pozdější stavba rodinného domu měla být umístěna na pozemku p. č. X v k. ú. T. a přes
pozemek p. č. X měla být vedena splašková kanalizace do vsakovacícho zařízení umístěného na
pozemku p. č. X. Žalovaný věc následným rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015, č. j. OÚPSŘ
143/2015 – 330-rozh. stavebnímu úřadu vrátil a uložil mu, aby znovu posoudil znovu soulad
umisťované stavby s územním plánem a to ve vztahu jak k pozemku p. č. X tak i p. č. X v k. ú.
T.. Stavební úřad v návaznosti na toto rozhodnutí však nakonec o umístění stavby v dalším řízení
nerozhodl – to vyplývá jak ze žaloby či kasační stížnosti, tak i ze samotné skutečnosti, že o
umístění komplexní stavby (v rozsahu jak je specifikovánu v bodě 1 odůvodnění tohoto
rozsudku) požádaly osoby zúčastněné na řízení 1 a 2 znovu dne 9. 11. 2015 a stavební úřad
následně 5. 1. 2016 zahájil řízení o umístění této stavby (resp. zahájení řízení oznámil účastníkům
řízení). Otázka překážky věci rozhodnuté tedy vyvstává toliko v rozsahu rozhodnutí o umístění
stavby čističky odpadních vod na pozemku p. č. X. Věcně však v předchozím řízení ani
o umístění této stavby rozhodnuto nebylo. Stavebnímu úřadu proto v řízení o nové žádosti – zde
byla navrhovaná stavba umístěna kompletně na pozemku p. č. X - nebránila překážka věci
rozhodnuté a to ani ve vztahu k čistírně odpadních vod, tak ke stavbě rodinného domu včetně
všech součástí a jeho příslušenství.
[17] Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v tom, že žalovaný, byť dospěl
ve svém předchozím tj. zrušujícím rozhodnutí k závěru, že řízení před stavebním úřadem
vykazuje vady při zjištění skutkového stavu, posuzoval taktéž i soulad navrhované stavby
s územním plánem. Svůj právní názor, že umísťovaná stavba v tomto souladu není, však
žalovaný založil ve zkratce pouze na samotném obsahu územního plánu, aniž by se blíže zabýval
dalšími okolnostmi a vztahy v území. Toto posouzení podle názoru Nejvyššího správního soudu
právě ponechal na dalším řízení u stavebního úřadu.
[18] V nyní napadeném rozhodnutí se žalovaný zabýval i okolnostmi a souvisejícími vztahy
v dotčeném území. Provedl rozbor příslušných ustanovení územního plánu po stránce
gramatické, zabýval se také účelovým a systematickým výkladem územního plánu a situaci
v dotčeném území posoudil i v širších souvislostech; navíc zohlednil legitimní očekávání
stavebníků a potřebu jeho ochrany. Posouzením souladu stavby s územním plánem v širších
souvislostech žalovaný dostál podle názoru Nejvyššího správního soudu mnohem více ochraně
veřejného zájmu na uspořádání zástavby a rozvoje města C., resp. katastrálního území T. a taktéž
ochraně soukromého zájmu stavebníků vycházejících z dobré víry v uspořádání práv podle
územního plánu, než tomu učinil v předchozím řízení.
[19] Žalovaný tak podle názoru Nejvyššího správního soudu důvody odklonu od svého
předchozího názoru v rozhodnutí dostatečně vyložil. V uvedených okolnostech proto Nejvyšší
správní soud nespatřuje porušení ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád,
jež ukládá správnímu orgánu, aby dbal na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
[20] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal, že by řízení před
žalovaným vykazovalo vady, tak aby byl naplněn kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. O tom, zda tento právní názor obstojí, bude pojednáno dále.
[21] Stěžejní otázkou v projednávané věci je posouzení to, zda územní plán města C. vůbec
umožňuje výstavbu na pozemkové parcele č. X v k. ú. T. Tuto námitku podřadil Nejvyšší správní
soud ke kasačnímu důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Dotčený pozemek p. č. X v k. ú. T. je v grafické části vyhlášky č. 7/2004 města C. o
závazných částech územního plánu zahrnut do plochy smíšeného obytného území. Tuto plochu
vymezuje územní plán v textové části v článku 5 bod 2 jako univerzální území s převládajícím
bydlením, v němž se pohodě bydlení vše podřizuje. Jako přípustné stavby jsou zde vymezeny
zejména stavby svým významem určené pro bydlení a jako podmíněné stavby svým významem
doplňující stavby k bydlení.
[23] Stěžovatel setrvale poukazuje na to, že v katastrálním území T. výstavba na pozemku p.
č. X není umožněna, neboť podle článku 6 bod 1 územního plánu v části č. 1. nazvané „Bytová
výstavba – bydlení, občanská vybavenost, rekreace a sport, výroba, výrobní služby, skladování“ pro katastrální
území T. platí, že „v osadách Trávník a Naděje není navržen urbanistický rozvoj území. Lze zde výstavbu
uskutečnit pouze na historických lokalitách, na místě zbouraných budov“.
[24] Na deficit textu ustanovení článku 6 odst. 1 územního plánu poukázali shodně již krajský
soud i žalovaný, když oba zdůraznili, že územní plán nikde konkrétně nedefinuje, co přesně
je zamýšleno pojmem „historické lokality“, na nichž lze výstavbu uskutečnit, a tím spíše, jaké oblasti
za ně lze považovat. Samotný gramatický výklad citovaného ustanovení poté nabízí několik
variant. Vyložit toto ustanovení lze podle názoru Nejvyššího správního soudu tak, že výstavbu
lze uskutečnit pouze v historických lokalitách na místě zbouraných budov. Další variantou je,
že výstavbu lze uskutečnit pouze v historických lokalitách a na místě zbouraných budov (důraz
doplnil Nejvyšší správní soud). Tento význam dovozuje Nejvyšší správní soud toho, že spojovací
čárka může mít v této větě i souřadící význam, a bylo by ji proto možno nahradit významově
obdobnou spojkou „a“. Gramatický výklad ustanovení tedy nabízí dvě srovnatelné varianty.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pouze gramatickým výkladem ustanovení nelze dospět
k jednoznačnému závěru o tom, v jakém smyslu hodlal tvůrce územního plánu omezit výstavbu
v katastrálním území T.
[25] Nejvyšší správní soud považuje za sporný nejen výklad tohoto ustanovení, ale taktéž jeho
význam v systematice územního plánu. Ztotožnil se proto s krajským soudem, že k zodpovězení
těchto klíčových otázek je nezbytné posoudit územní plán jako celek v širších souvislostech
(k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7 As 41/2008,
či ze dne 3. 12.2010, č. j. 7 As 76/2010-91).
[26] Článek 3 odst. 2 písm. b) územního plánu vymezuje jako zastavěné a zastavitelné
plochy centrální smíšené území, čistě obytné území kolektivní, smíšené obytné území, smíšené
neobytné území, produkční území, občanská vybavenost, sport a rekreace, parkoviště a garáže,
chatové a zahrádkové kolonie, hřbitovy, parky a plochy technické a dopravní vybavenosti.
Na všech těchto plochách tedy územní plán výstavbu obecně umožňuje. Naopak
jako nezastavěné či nezastavitelné plochy územní plán stanovuje vodní prvky, ornou půdu, louky,
pastviny, ostatní zeleň a pozemky plnící funkci lesa. Tyto plochy lze zastavět výjimečně
a za zvláštních podmínek stanovených obecně závaznými předpisy nebo ÚPN (např. v případě
umístění zařízení technického vybavení nadřazených systémů (srov. článek 5 územního plánu
in fine).
[27] Článek 6 bod 1 územního plánu, označený jako „Funkční složky - Bytová výstavba – bydlení,
občanská vybavenost, rekreace a sport, výroba, výrobní služby, skladování“ obecně upřesňuje, ve kterých
částech města C. a jeho místních částí jsou stávající plochy doplněny vesměs o plochy rozvoje
bydlení. Oproti tomu u místních částí Trávník a Naděje územní plán s doplněním rozvoje území
nepočítá a výstavbu omezuje pouze na ta místa, které byla uvedena výše. Tímto omezením podle
názoru Nejvyššího správního soudu město C. jasně deklarovalo principiální zájem na zachování
stávající podoby území a nikoliv na jeho dalším rozvoji. Jestliže poté grafická část územního
plánu tyto hranice zastavěného a zastavitelného území v katastrálním území T. vymezila
konkrétně, je třeba vycházet z toho, že toto vymezení respektuje a vychází z limitů uvedených
v článku 6 odst. 1 územního plánu a že takto je stanoven rozsah toho území, na němž územní
plán připouští výstavbu.
[28] Z grafické části územního plánu poté vyplývá, že pozemek p. č. X je zahrnut nejen
do plochy smíšeného obytného území, ale tvoří také část hranice zastavěného a zastavitelného
území a nezastavitelného území. Např. sousedící pozemek p. č. X už do tohoto území zahrnut
není a je veden jako pozemek louky, pastviny. Pokud by skutečně pořizovatel územního
nezamýšlel umožnit výstavbu na pozemku p. č. X za situace, kdy se na něm žádná stavba
nenachází či dříve nenacházela, pozbývalo by významu vůbec rozlišování zařazení plochy X do
plochy smíšené obytné, jako do plochy zastavitelné a pozemku p. č. X do plochy louky a pastviny
jako území nezastavitelné.
[29] Postoj k výstavbě ve smíšeném obytném území v katastrálním území T. dostatečně
ozřejmilo město C. v opatření obecné povahy č. 1/2009, změna č. 2 územního plánu ze dne 22.
1. 2009. Město totiž v katastrálním území T. mj. nově vymezilo 2 zastavitelné plochy pod body
č. 2.2 a 2.3 (pozemky st. p. č. X a st. p. č. X a p. p. č. X). Jedná se o 2 doposud nezastavěné
pozemky, které byly touto změnou nově zařazeny do smíšených obytných území. Město C.
v opatření obecné povahy k tomu uvádí, že na těchto pozemcích je možná výstavba maximálně 1
rodinného domu. Pod písm. b) textové části (Koncepce rozvoje území obce, ochrany a rozvoje
jeho hodnot) dále uvádí, že „koncepční zásady rozvoje města stanovené v platném územním plánu zůstávají
zachovány, zastavitelné území je doplněno o dílčí plochy určené k zástavbě smíšeného obytného území.“ (mj. zde
cituje změny označené pod body 2.2 - 2.6 – body 2.2 a 2.3 se týkají k. ú. T.). V části c)
Urbanistická koncepce, včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a systému sídelní
zeleně, dále město C. uvedlo, že zastavěné území města se doplňují pouze o dílčí plochy, nové
rozvojové plochy nejsou velkého rozsahu a funkčně navazují na stávající zastavěné území nebo
na rozvojové plochy navržené v územním plánu. V textové části odůvodnění tohoto opatření
je k této části rovněž uvedeno, že vzhledem k charakteru změny č. 2 územního plánu města C.,
spočívajícím v dílčím doplnění jednotlivých rozvojových ploch navazujících na stávající zastavěné
území, nedochází ke změnám v koncepci platného územního plánu.
[30] V textové části odůvodnění se město C. konečně zabývá i vyhodnocením potřeby
vymezení nových zastavitelných ploch: „Rozvojové plochy vymezené v platném územním plánu nelze
v současné době využívat vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o ucelenější rozvojové plochy většího rozsahu,
kde se předpokládá zainvestování inženýrskými sítěmi pro celou lokalitu. Tyto rozvojové plochy jsou v soukromém
vlastnictví, vlastníci ploch nejeví zájem o zainvestování rozvojových ploch inženýrskými sítěmi. Velké developerské
firmy, které jsou schopny řešit přípravu větších ucelených ploch, se zatím o investice ve městě neucházejí. Rovněž
velká část vnitřních rezerv města je v soukromém vlastnictví a město nemůže jejich rozvoj přímo ovlivňovat.
Z těchto důvodů nelze většinu vymezených rozvojových ploch využít pro uspokojení jednotlivých žádostí o výstavbu
rodinného domu. Návrhem změny č. 2 vychází město vstříc právě jednotlivým žadatelům o konkrétní výstavbu,
kteří jsou schopni tuto výstavbu zabezpečit na pozemku ve svém vlastnictví včetně investic do přivedení
inženýrských sítí.“ (podtržení doplnil Nejvyšší správní soud).
[31] Touto změnou územního plánu mj. pro katastrální území T. město C., jakožto
pořizovatel, podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela jasně deklarovalo svůj zájem nejen
nepatrně rozšířit smíšené obytné území o nové plochy oproti stávajícímu stavu, ale dokonce
v této změně zcela jasně projevilo i svůj úmysl umožnit na těchto plochách novou výstavbu
pro bydlení.
[32] Krajský soud i žalovaný správně zdůraznili, že z územního plánu nevyplývá žádný
regulativ či jiné omezení vůči pozemku p. č. X, které by omezilo či ospravedlnilo omezení
výstavby na tomto pozemku. Na žádné takové omezení ostatně nepoukazuje ani stěžovatel
(mimo tvrzeného omezení výstavby článkem 6 bodu 1 územního plánu). Z územního plánu
tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyplývá žádný rozdíl mezi dvěma uvedenými
plochami nově zařazenými v katastrálním území T. do smíšeně obytného území a pozemkem p.
č. X. Jestliže poté město C. s účinností změny územního plánu č. 1/2009 zařadilo doposud
nezastavěné plochy do ploch smíšených obytných (s tím, že na nich uvažovalo s výstavbou
rodinných domů) není zde žádný logický důvod, aby bez další změny územního plánu zamezilo
v roce 2016 osobám zúčastněným na řízení výstavbu na doposud nezastavěné ploše stejného
charakteru.
[33] Na základě uvedených skutečností činí Nejvyšší správní soud následující závěry.
Ustanovení článku 6 odst. 1 územního plánu představuje zájem města C. na zachování mezního
stavu urbanizace místní části Trávník. Konkrétní limity tohoto požadavku pořizovatel vyjádřil
v grafické části územního plánu tím, že vymezil přípustné hranice plochy zastavěného
a zastavitelného území v katastrálním území T., na kterých umožnil výstavbu. Vzhledem k tomu,
že tyto plochy představují stávající urbanizaci místní části Trávník, je poté třeba především tyto
plochy podřadit k pojmu „historické lokality“ podle článku 6 odst. 1 územního plánu. Nejvyšší
správní soud je taktéž toho názoru, že možnost výstavby na těchto pozemcích není omezena jen
na místa zbořenišť, neboť pořizovatel v územním plánu umožnil výstavbu v katastrálním území
T. v jiných srovnatelných případech i tam, kde žádná zástavba doposud nebyla umístěna.
Výstavba na místě zbořenišť proto podle názoru Nejvyššího správního soudu znamená další a
doplňující možnost výstavby v místní části Trávník nad rámec hranic historických lokalit. To platí
zejména v případech ojedinělých staveb na nezastavěných a nezastavitelných plochách sloužících
k funkčnímu využití těchto ploch (srov. článek 5 územního plánu in fine). Také tímto bude
respektován požadavek města C. na zachování stávajícího stavu urbanizace – pouze namísto
předchozí stavby bude umístěna stavba nová.
[34] Ve vztahu k meritu projednávané věci Nejvyšší správní soud poté uzavírá, že pozemek
osob zúčastněných na řízení 1 a 2 p. č. X v katastrálním území T. náleží jako plocha smíšeného
obytného území do zastavěného a zastavitelného území, na němž je výstavba umožněna.
Navrhované umístění stavby je z tohoto hlediska v souladu s územním plánem města C.
[35] Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry žalovaného i krajského
soudu. Shrnuje proto, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, kasační stížnost
proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
IV. Náklady řízení
[36] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti žádnému z účastníků (ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.). Osoby zúčastněné na řízení náklady na řízení neuplatnily. Nejvyšší správní soud jim
navíc v řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani existenci nějakého důvodu hodného
zvláštního zřetele, na základě kterého by mohl osobám zúčastněným na řízení na jejich návrh
přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Z uvedených důvodů jim proto právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(srov. §53 odst 3 s. ř. s.)
V Brně 6. dubna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu