ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.156.2017:30
sp. zn. 3 Azs 156/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: T. D., zastoupen Mgr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Praha 10, Sevastopolská 378/16, proti žalované: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, odd. pobytové kontroly,
pátrání a eskort, se sídlem Praha 4, Kaplanova 2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č. j. 4 A 24/2017 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 27. 2. 2017, č. j. KRPA-70173-11/ČJ-2017-000022 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), byl žalobce za účelem správního vyhoštění zajištěn na 30 dnů ode
dne omezení svobody, a to podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„cizinecký zákon“). Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu k Městskému soudu
v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, č. j. 4 A 24/2017 – 43.
[2] Městský soud v rozsudku poukázal na skutečnosti zjištěné ze spisového materiálu.
Žalobce byl dne 27. 2. 2017 kontrolován hlídkou Policie ČR, která zjistila,
že nedisponuje žádným povolením k pobytu a je veden v evidenci nežádoucích osob (dále
jen „evidence ENO“) s platností od 14. 12. 2016 do 4. 1. 2018. Podle protokolu o podání
vysvětlení (městský soud zřejmě mínil protokol o vyjádření účastníka ze dne 27. 2. 2017,
č. j. KRPA-70173-10/ČJ-2017-000022 – pozn. zdejšího soudu) si přitom byl žalobce
neoprávněnosti svého pobytu vědom. Žalobce do protokolu rovněž uvedl, že chce z území ČR
vycestovat a není mu známa žádná překážka, která by tomu bránila. Městský soud dále
konstatoval, že součástí správního spisu je též rozhodnutí žalované ze dne 8. 12. 2016,
č. j. KRPA-494915-19/ČJ-2016-000022 (dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), které nabylo právní
moci dne 14. 12. 2016 (městský soud nesprávně uvádí datum 4. 1. 2017, což je však den
vykonatelnosti rozhodnutí – poznámka zdejšího soudu), jímž bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 cizineckého zákona na dobu jednoho roku,
s povinností vycestovat ve lhůtě 20 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[3] Ve vztahu k napadenému rozhodnutí městský soud shledal, že žalovaná vycházela
z podkladů obsažených ve správním spisu a skutečností uvedených žalobcem v rámci jeho
vyjádření zachyceného v souvisejícím protokolu. Žalovaná podle městského soudu řádně uvážila
možnost uložení zvláštních opatření ve smyslu §123b cizineckého zákona, přičemž svůj závěr
o jejich nevyužitelnosti opřela o skutečnost, že žalobce neuvedl adresu svého pobytu na území
ČR, stejně jako neprokázal, že disponuje hotovostí, která by mu umožnila složit finanční jistotu.
Rovněž nebyla splněna podmínka nahlášení adresy, na které by se žalobce do doby realizace
správního vyhoštění zdržoval, kdy naopak konstatoval, že si adresu svého pobytu nepamatuje.
Žalovaná tedy vyhodnotila dosavadní jednání žalobce i zjištěné skutečnosti tak, že by uložení
zvláštních opatření podle §123b cizineckého zákona bylo nedostatečné.
[4] K odkazu žalobce na závěry vylovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, o nemožnosti paušálního vyloučení
využití zvláštních opatření dle §123b cizineckého zákona v případě zajištění z důvodů uvedených
v §124 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, městský soud uvedl, že žalovaná postupovala
v intencích tohoto názoru, neboť žalobce neuvedl adresu svého pobytu, na přímý dotaz na své
bydliště sice tvrdil, že bydlí u manželky, ale adresu nezná, na otázku, proč navzdory správnímu
vyhoštění nevycestoval, sdělil, že to bylo „z rodinného problému“, musel zajistit život svého syna,
a dodal, že v ČR chce zůstat, aby mohl pečovat o své děti. Při zjišťování kroků, které podnikl
k vycestování, odpověděl, že žádal o pomoc se zajištěním letenky organizaci, jejíž jméno ovšem
neví. Podle městského soudu tyto skutečnosti žalovaná správně vyhodnotila v napadeném
rozhodnutí. Aproboval tak její názor, že žalobce neskýtá záruku řádné spolupráce s orgány police.
[5] Městský soud shrnul, že žalobce neuvedl adresu, kde se zdržuje, nesložil finanční záruku,
a skutečnost, že by se sám hlásil na policii po dobu, než vycestuje, se vzhledem k jeho chování
jeví jako nepravděpodobná. Žalobce neprojevil opravdový zájem vycestovat, přestože si byl
vědom rozhodnutí o správním vyhoštění. Jeho prohlášení, že z území ČR sám vycestuje, podle
městského soudu nelze věřit, neboť nedoložil nic, co by tomuto úmyslu nasvědčovalo. Žalovaná
proto postupovala správně a v intencích názoru vysloveného rozšířeným senátem zdejšího soudu,
když v souladu se zásadou individualizace vycházela z konkrétní situace žalobce.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní, stejně
jako v žalobě, namítl nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení tzv. „zvláštních
opatření“ podle §123b a §123c cizineckého zákona, které má být založeno pouze na skutečnosti,
že se stěžovatel nacházel na území ČR i po uplynutí doby, stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění. Stěžovatel namítl, že dostatečnou individualizaci jeho situace ve skutečnosti provedl
až městský soud, čímž se nepřípustně pokusil nahradit povinnost žalované. Žalovaná neprovedla
přezkoumatelné hodnocení jeho situace z hlediska závažnosti porušení veřejnoprávních
povinností, neboť pouhé tvrzení o „porušení cizineckého zákona“ nelze považovat za dostatečné.
Požadavky vyslovené pro tyto případy v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, nebyly podle stěžovatele naplněny.
[7] Stěžovatel dále připomněl, že smyslem institutu zvláštních opatření byla nutnost
implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Vnitrostátní ustanovení proto musejí být
vykládána v souladu se smyslem a cílem této směrnice, na což poukázal Nejvyšší správní
soud ve svých rozsudcích ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 3 As 30/2011 – 57. Z odkazované judikatury vyplývá požadavek na omezené používání
předběžné vazby a její spojení se zásadou přiměřenosti. Zajištění je namístě až tehdy, pokud
méně závažná donucovací opatření nejsou dostatečně účinná. Realizace vyhoštění tedy musí být
prováděna prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření. Pouze v případě, kdy může
být výkon rozhodnutí o vyhoštění s ohledem na posouzení každé konkrétní situace ohrožen
jednáním dotčené osoby, může být cizinec zbaven svobody zajištěním. Smyslem institutu
zvláštních opatření je tedy snaha o minimalizaci omezování osobní svobody skrze stanovení
povinnosti správního orgánu uvážit o možnosti uplatnění mírnějších opatření před přistoupením
k zajištění cizince.
[8] Závěrem stěžovatel zdůraznil, že nelze připustit paušalizované rozhodování ve věcech
jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Žalovaná nenaplnila požadavky dostatečné
individualizace věci a její rozhodnutí je proto nezákonné. Městský soud však napadené
rozhodnutí nezrušil a namísto toho se pokusil předmětnou otázku vypořádat sám,
což je nepřípustné. Stěžovatel proto navrhl, aby byl zrušen napadený rozsudek ve výroku I.
(tj. ve věci samé), stejně jako napadené rozhodnutí a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Podstata stěžovatelovy kasační argumentace spočívá v námitce nedostatečného
zhodnocení individuálních okolností jeho případu žalovanou, ze kterého vyplývá „zcela vágní “
posouzení možnosti využití zvláštních opatření podle §123b a §123c cizineckého zákona.
Individualizované a podrobné vyhodnocení stěžovatelovy situace měl nepřípustně provést
až městský soud.
[12] Stěžovateli je možné dát za pravdu v tom, že z usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38 vyplývá, že důvody zajištění cizince podle
§124 odst. 1 písm. c) a d) cizineckého zákona paušálně nevylučují možnost využití zvláštních
opatření podle §123b téhož zákona. Současně je však třeba zdůraznit, že rozšířený senát
v citovaném usnesení odkázal mimo jiné též na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 7 As 76/2011 – 50 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz),
podle něhož neplatí, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření
a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Jakkoliv má být zvláštní opatření
upřednostněno před variantou zajištění, je tomu tak pouze tehdy, lze-li předpokládat, že cizinec
bude schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a neexistuje-li důvodná obava,
že by byl jeho uložením ohrožen výkon správního vyhoštění. Rozšířený senát ve zmíněném
usnesení dále zdůraznil, že při úvaze nad zajištěním cizince je možné rozlišovat mezi situací,
kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a kdy mu již bylo pravomocně
uloženo, přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoliv k tomu byl povinen. V druhém případě
totiž „existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území
na základě rozhodnutí o správním vyhoštění “. V těchto souvislostech rozšířený senát poznamenal,
že možnost aplikace zvláštního opatření, namísto zajištění cizince, a tomu korespondující úvahy
správního orgánu, budou nutně záviset na typovém důvodu zajištění. S odkazem na důvody zajištění
podle §124 odst. 1 písm. c) a d) cizineckého zákona dodal, že „jakkoli v takových případech bude
volba zajištění pravidlem“, i zde je nutno vždy vážit možnost uplatnění zvláštních opatření. V tomto
kontextu zdůraznil, že „specifikům a poměrům osoby cizince bude odpovídat i rozsah povinnosti žalované
odůvodnit, proč nevyužila zvláštních opatření, ale cizince zajistila“. Na jedné straně možných situací
se budou podle rozšířeného senátu nacházet případy, kdy například cizinec nemá na území ČR
ekonomické a sociální vazby, nedisponuje dostatečnými prostředky pro složení finanční záruky,
nerespektuje rozhodnutí o správním vyhoštění, atd. Na druhé straně jde o situace, kdy cizinec
má k členskému státu EU vazby, má zde faktické zázemí, disponuje penězi ke složení finanční
záruky, předchozí porušení povinností spjatých s vyhošťovacím řízením bylo nevědomé,
apod. Kasační námitky žalobce je proto nutné hodnotit v intencích těchto závěrů rozšířeného
senátu.
[13] Stěžovatel ve své kasační stížnosti obsáhle cituje odůvodnění napadeného rozsudku
a napadeného rozhodnutí, přičemž při jejich porovnání namítá, že odůvodnění žalované je vágní
a zevrubnější hodnocení přinesl až městský soud. Podle Nejvyššího správního soudu
je hodnocení městského soudu vskutku konkrétnější, než hodnocení napadeného rozhodnutí,
avšak současně neplatí, že by nahrazovalo chybějící hodnocení správního rozhodnutí;
ve skutečnosti je zjevně pouze upřesňuje. U stěžovatelovy citace napadeného rozhodnutí
žalované je totiž nutné zdůraznit, že jde o pouhý „výsek“ z odůvodnění, který zcela pomíjí
v úvodu rozhodnutí obsažený souhrn významných okolností případu, na jejichž základě žalovaná
vybudovala svůj závěr o nemožnosti využití (mírnějších) zvláštních opatření. Tomu konečně
nasvědčuje hned úvodní věta stěžovatelem uplatněné citace „[n]a základě shora uvedených skutečností
přistoupil správní orgán k zajištění cizince…“
[14] Žalovaná úvodem napadeného rozhodnutí konkrétně poukázala na výjezdní příkaz
stěžovatele č. X s platností od 4. 1. 2017 do 2. 2. 2017, cestovní pas bez platného povolení, či
vedení stěžovatele v evidenci ENO s platností od 14. 12. 2016 do 4. 1. 2018. Dále vyšla
ze skutečností, které stěžovatel uvedl do protokolu o vyjádření účastníka. Konkrétně, že žije na
neznámé adrese v Praze, jeho rodina žije ve Vietnamu, manželka a dítě v ČR, má dokončené
základní vzdělání, v žádném státě EU nežádal o přiznání mezinárodní ochrany, jeho zdravotní
stav je dobrý a na území ČR nevlastní žádný majetek. Je si vědom neoprávněnosti svého pobytu
v ČR a v případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vycestuje dobrovolně. V rodné zemi
mu nehrozí žádné trestní stíhání. Žalovaná rovněž zdůraznila, že protiprávní jednání stěžovatele
bylo zjištěno, a je proto nutné se domnívat, že pokud by se tak nestalo, pobýval by na území ČR
i nadále nelegálně. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nebude dobrovolně plnit povinnosti
uložené mu správním orgánem. Závěrem svého rozhodnutí, opět mimo rozsah citovaný
stěžovatelem v kasační stížnosti, žalovaná poznamenala, že při svých úvahách zohlednila rodinné
a soukromé poměry stěžovatele, který má na území ČR manželku a syna, což bylo náležitě
zkoumáno v rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, přičemž kulturní či jiné vazby zde nemá.
Ve Vietnamu má rodinu a má tam kde bydlet. V zemi původu má tedy dostatečné zázemí a
nehrozí mu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 cizineckého zákona.
[15] Teprve do takto uvedeného rámce (kontextu), stěžovatelem v kasační stížnosti
nezmiňovaném (neodcitovaném), je možné zasadit jím citované hodnocení žalované. Nelze
přitom přehlédnout, že stěžovatel věcně žádnou z uvedených okolností ani v žalobě, ani posléze
v kasační stížnosti nezpochybnil, neboť vytkl žalované pouze to, že se nevyjádřila především
k tomu, že stěžovatel sám uvedl, že z území ČR dobrovolně vycestuje. Žalovaná však tuto
okolnost výslovně zmínila, avšak v důsledku shora nastíněných skutečností shledala, že jednání
stěžovatele nenasvědčuje tomu, že tak vskutku postupovat chtěl. Naznačenou úvahu aproboval
posléze i městský soud, který v kontextu jednání stěžovatele a okolností případu označil jeho
tvrzení o dobrovolném vycestování za pouhé nepodložené prohlášení.
[16] Lze tedy konstatovat, že žalovaná postavila svůj závěr o nemožnosti využití (mírnějších)
zvláštních opatření podle §123b cizineckého zákona na shora uvedených skutkových
okolnostech případu, které stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval; svou žalobní i kasační
argumentaci vystavěl na tvrzené „vágnosti “ odůvodnění správního rozhodnutí. Žalovaná však
neopomněla zohlednit osobní, rodinné i majetkové poměry stěžovatele, stejně jako skutečnost,
že jeho neoprávněný pobyt byl objektivně zjištěn a je proto důvodné se domnívat,
že pokud by se tak nestalo, stěžovatel by v něm pokračoval. Ve spojitosti s neuvedením adresy
pobytu a nesložením finanční jistoty (tedy nikoliv pouze pro tyto důvody) následně žalovaná
shledala, že stěžovatel neposkytuje záruku spolupráce se správními orgány a mírnější prostředky
obsažené v §123b cizineckého zákona se proto jeví pro účely zajištění výkonu správního
vyhoštění nedostatečnými. V souvislosti s nastíněným hodnocením žalované proto městský soud
nepochybil, dospěl-li k závěru, že v zásadě odpovídá požadavkům na hodnocení věci, vysloveným
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38.
[17] Z uvedených důvodů tedy nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že městský soud
odůvodnění napadeného rozhodnutí nahradil, neboť ve skutečnosti šlo pouze o dílčí upřesnění
argumentace žalované. Ačkoliv by jistě bylo žádoucí, aby podrobnější odůvodnění obsahovalo
již správní rozhodnutí, nelze přehlédnout, že konkrétní důvody (jednání a poměry stěžovatele),
pro které žalovaná dospěla k nemožnosti uplatnění zvláštních opatření podle §123b cizineckého
zákona, předmětné rozhodnutí obsahuje, přičemž stěžovatel žádný z nich věcně nerozporuje
ani ve své žalobě, ani v následné kasační stížnosti.
[18] Pokud jde o tu část kasační stížnosti, kde stěžovatel upozorňuje na povinnost správné
implementace návratové směrnice a nutnost eurokonformního výkladu navazujícího
vnitrostátního práva, zde stěžovatel závěrům městského soudu nic konkrétního nevytýká, jakkoli
kasační stížnost musí směřovat proti důvodům, na nichž stojí napadené rozhodnutí krajského
(městského) soudu, případně musí rozporovat jeho procesní postup (§102 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud se proto touto argumentací věcně zabývat nemohl.
[19] Nejvyšší správní soud v souhrnu uvedeného neshledal kasační stížnost důvodnou a jako
takovou ji v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[21] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 10. 3. 2017, č. j. 4 A 24/2017 – 15,
ustanoven zástupce Mgr. Ing. Jakub Backa, advokát, jehož hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát (§35 odst. 9 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený
zástupce provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou sepsání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a další porada s klientem přesahující jednu
hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]. Za dva úkony právní služby náleží zástupci
stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 2 × 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon [§13 odst. 3 advokátního tarifu]. Za úkony právní služby
tedy ustanovenému zástupci náleží 6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %,
celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu