ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.182.2017:23
sp. zn. 3 Azs 182/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Y. S., zastoupený Mgr. Janem
Sýkorou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4, Kaplanova
2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
5. 2017, č. j. 2 A 48/2017 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Sýkorovi se nepřiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
(dále též jen „žalovaná“), ze dne 11. 4. 2017, č. j. KRPA-134138-/ČJ-2017-000022, byl žalobce
podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajištěn za účelem správního vyhoštění (uloženého žalobci rozhodnutím téhož orgánu ze dne
7. 6. 2015, č. j. KRPA-334373-59/ČJ-2014-000022), se stanovením doby zajištění na 90 dnů
ode dne omezení osobní svobody. Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu
v Praze žalobou; městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 A 48/2017 – 21, žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
[2] Po krátké rekapitulaci obsahu spisového materiálu městský soud soustředil svoji
pozornost k otázce důvodů znemožňujících vycestování žalobce. Z protokolu o podání
vysvětlení ze dne 11. 4. 2017 vyplývá, že žalobci bylo připomenuto jeho vyjádření ze dne
30. 8. 2014, učiněné v rámci řízení o správním vyhoštění, v němž uvedl jako překážku
vycestování, že, ho zavřou do vězení jako bývalého sovětského oficíra a bude roztrhán na kusy.;
toto vyjádření vzal žalobce za své a doplnil, že se nic zásadního nezměnilo. Nicméně vzápětí
citované vyjádření zcela negoval, neboť uvedl, že v současné době mu ve vycestování žádná překážka
nebrání, a v případě nutného návratu, tak učiní dobrovolně a za tím účelem si obstará finanční
prostředky od přítele. Žalobce se tedy k možnosti návratu na Ukrajinu, respektive k překážkám, které
by mu bránily k návratu, vyjádřil v rámci protokolu ze dne 11. 4. 2017 zcela odlišně oproti
vyjádření ze dne 30. 8. 2014. Při výkladu tohoto rozporu městský soud přihlédl zejména
k dosavadnímu jednání žalobce, který nijak neusiloval o legalizaci svého pobytu a k plnění svých
povinností přistupoval zcela pasivně a nedostatečně; pokud by skutečně žalobce vážně vnímal
nebezpečí, které by mu na Ukrajině hrozilo, jistě by projevil více snahy o vyřešení svého
pobytového statusu na území České republiky. Městský soud tak přisoudil pozdějšímu
(aktuálnímu) vyjádření žalobce stran překážek vycestování větší relevanci. Vycházel tedy z toho,
že žalobci v návratu na Ukrajinu žádné překážky nebrání, čemuž svědčí i tvrzená snaha žalobce
o dobrovolný návrat a ochota si za tímto účelem obstarat finanční prostředky; z uvedeného
vyjádření tedy není seznatelná obava žalobce z návratu. Dle městského soudu se správní orgán
dostatečně vyjádřil i k možnosti realizace správního vyhoštění, když konstatoval, že existuje
reálný předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění a odkázal rovněž na závazné stanovisko
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 10. 2014, č. ZS245555, z něhož
dovodil, že vycestování žalobce je možné. Námitka, že uvedené stanovisko není aktuální, není
dle městského soudu důvodná s ohledem na skutečnost, že situace na Ukrajině je sice nestabilní,
avšak míra nestability je v zásadě po celou dobu konzistentní a omezená zejména na východ
země. Ani námitky žalobce ve vztahu k trestání odmítání nástupu do armády nejsou
dle městského soudu příhodné, neboť ze spisu nevyplývá, že by byl žalobce předvolán
či by mu předvolání vůbec hrozilo; nadto se jedná o legitimní státoobčanskou povinnost.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Jelikož však stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku (respektive jinou vadu řízení před městským soudem) a rovněž pochybení správního
orgánu, spočívající v nedostatku důvodů správního rozhodnutí, lze konstatovat, že uplatněné
kasační námitky obsahově dopadají na důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Samotná
nesprávná či nepřesná právní subsumpce kasačních důvodů pod jednotlivé případy uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., však meritornímu projednání kasační stížnosti nebrání
(viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47;
všechna citovaná rozhodnutí zdejšího sodu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[4] Stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak městský soud vypořádal žalobní námitku, dle
které správní orgán dostatečně neposoudil překážky ve vycestování, které mu byly v čase vydání
rozhodnutí známé. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, je stěžovatel toho názoru, že správní orgán má bez
dalšího povinnost se překážkou ve vycestování, která je mu v čase vydání rozhodnutí o zajištění
známá, zabývat a předběžně ji posoudit z hlediska možnosti realizace vyhoštění; rozhodnutí
správního orgánu však ve vztahu k překážkám ve vycestování žádnou argumentaci neobsahuje
(správní orgán uvedenou úvahu tedy vůbec neprovedl). Žalovaný sice odkázal na závazné
stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 10. 2014,
č. ZS245555, dle něhož je vycestování stěžovatele možné, avšak z rozhodnutí není zřejmé,
zda obsahem závazného stanoviska jsou také aktuálně zmiňované překážky ve vycestování.
Dle stěžovatele zároveň není ani zřejmé, zda správní orgán posoudil aktuální situaci na Ukrajině
ve vztahu k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu a k sankcím za odmítnutí vojenské služby.
Stěžovatel nemůže rovněž souhlasit ani se závěrem soudu, že situace na Ukrajině je sice nestabilní,
avšak míra nestability je v zásadě po celou dobu konzistentní a omezená zejména na východ země,
neboť takové tvrzení není ničím podloženo. Jde navíc o úvahu soudu, nahrazující úvahu
žalované; při soudním přezkumu však musí obstát samotné rozhodnutí správního orgánu jako
celek.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítá absenci dostatečného a přesvědčivého odůvodnění
napadeného rozsudku, a to konkrétně stran žalobní námitky, dle které správní orgán
v napadeném rozhodnutí dostatečně neposoudil překážky ve vycestování stěžovatele, respektive
že napadené rozhodnutí správního orgánu (v rozporu s názorem vysloveným v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150)
ve vztahu k překážkám ve vycestování žádnou argumentaci neobsahuje.
[9] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že dle namítaného usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu skutečně „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. (…)
O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně
možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“
[10] Nejvyšší správní soud nicméně taktéž opakovaně judikoval (rozsudky ze dne 10. 5. 2017,
č. j. 2 Azs 43/2017 – 24, či ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 – 51), že „posouzení,
zda je vycestování cizince možné (§179 zákona o pobytu cizinců), je především úkolem Ministerstva vnitra,
které o tom podle §120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. Povinnost úplného, přesvědčivě
zdůvodněného a podloženého posouzení možnosti vycestování (vyhoštění) tak primárně stíhá Ministerstvo vnitra.
Právě jeho úkolem je zabývat se v podrobnostech situací stěžovatele, jeho tvrzeními a okolnostmi jeho návratu
na podkladě dostatečně aktuálních, věrohodných a adresných informací o zemi, do které má být daný cizinec
navrácen. Závazným stanoviskem je potom vázána policie jako příslušný správní orgán, který rozhoduje
o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění. Oproti
tomu při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen předběžně a v obecné rovině vypořádat možné
překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze očekávat,
že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra;
takový požadavek by ostatně neměl oporu v zákoně o pobytu cizinců ani v související judikatuře.“
[11] Z napadeného rozhodnutí správního orgánu (str. 8 – 9) je přitom zřejmé, že se žalovaná
důvody znemožňujícími vycestování (ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců) stěžovatele
zabývala a tyto v intencích citované judikatury předběžně posoudila. Konkrétně po rekapitulaci
podstatných skutečností vyplývajících ze správního spisu (zejména z protokolu o podání
vysvětlení ze dne 11. 4. 2017, č. j. KRPA-134138-9/ČJ-2017-000022, a ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 20. 10. 2014, č. ZS24555) konstatovala, že „v případě cizince existuje reálný
předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění z území členských států Evropské unie, a to ve stanovené době trvání
zajištění, neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala cizince z území
členských států vyhostit. Správní orgán v této věci hodnotil nashromážděné materiály, které si z moci úřední opatřil
a zároveň vycházel ze skutečností sdělených v protokolu o podání vysvětlení ze dne 11. 4. 2017, ve kterém cizinec
neuvedl žádnou trvalou překážku, která by bránila ve vycestování z České republiky. Dne 11. 4. 2017 v době
vydání tohoto rozhodnutí měl správní orgán k dispozici závazné stanovisko OAMP Praha č. ZS24555 ze dne
20. 10. 2014, ve kterém je uvedeno, že vycestování cizince je možné. Jiné skutečnosti, které by nasvědčovaly,
že výkon vyhoštění nebude moci být realizován, dosud nebyly zjištěny.“ Žalovaná zhodnotila taktéž rodinné
a soukromé poměry stěžovatele.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že správní orgán sice v napadeném rozhodnutí
odkázal na závazné stanovisko Ministerstvo vnitra ze dne 20. 10. 2014, č. ZS24555 (v němž
je uvedeno, že vycestování stěžovatele z území na Ukrajinu je možné), nicméně dle jeho názoru
není zřejmé, zda obsahem závazného stanoviska jsou také aktuálně zmiňované překážky
ve vycestování, tj. že v případě návratu „bude stěžovatel zavřen do vězení jako bývalý sovětský oficír a bude
roztrhán na kusy“.
[13] Nejdříve považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel v řízení
o zajištění žádný důvod znemožňující jeho vycestování neuváděl [v případě namítané překážky
ve vycestování tedy nejde (dle slov stěžovatele) o aktuálně zmiňovanou překážku ve vycestování];
v protokolu o podání vysvětlení ze dne 11. 4. 2017, č. j. KRPA-134138-9/ČJ-2017-000022,
stěžovatel výslovně uvedl, že „[v] současné době nemá žádnou překážku ve vycestování“. Absenci
překážky ve vycestování také potvrdil sdělením, že „pokud bude muset, tak si nějaké peníze půjčí
od kamaráda a dobrovolně vycestuje na Ukrajinu“. Z uvedených skutečností vycházely při předběžném
posouzení překážek správního vyhoštění žalovaná a následně i městský soud.
[14] Jestliže stěžovatel přesto namítá, že není zřejmé, zda obsahem závazného stanoviska jsou
také aktuálně zmiňované překážky ve vycestování (tj. že v případě návratu „bude zavřen do vězení
jako bývalý sovětský oficír a bude roztrhán na kusy“), tuto argumentaci je nutno odmítnout. Uvedené
tvrzení stěžovatel uplatnil v protokolu o podání vysvětlení ze dne 30. 8. 2014 v řízení o správním
vyhoštění, v jehož rámci bylo vydáno i předmětné závazné stanovisko ministerstva vnitra ze dne
20. 10. 2014, č. ZS24555, k možnosti vycestování stěžovatele. V řízení o správním vyhoštění byla
stěžovatelem zmiňovaná překážka ve vycestování v uvedeném stanovisku akcentována;
to vyplývá mj. i rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 Azs 9/2016 – 35, vydaném
v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele. V bodě [33]
odůvodnění zdejší soud konstatoval, že “[u]váděl-li stěžovatel jako překážku vycestování také to, že bude
po návratu na území Ukrajiny uvězněn jako 'bývalý sovětský oficír', přičemž 'bude roztrhán na kusy', z obsahu
závazného stanoviska ze dne 20. 10. 2014 vyplývá, že z tohoto hlediska není možné předpokládat, že by byl
stěžovatel po návratu na Ukrajinu jakýmkoliv způsobem postihován. V jeho případě se totiž jednalo
o zaměstnanecký poměr v ozbrojených silách, který byl řádně ukončen, a proto jej není možné v žádném případě
považovat za dezerci.“
[15] Ze správního rozhodnutí není dle stěžovatele taktéž zřejmé, zda žalovaná posoudila
aktuální situaci na Ukrajině ve vztahu k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu. K uvedené
námitce je třeba zdůraznit, že žalovaná vycházela z předmětného závazného stanoviska
ministerstva vnitra, v jehož rámci je vždy posuzována možnost vycestování cizince z pohledu
aktuální situace v zemi původu. Zároveň je i z rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele
ze dne 7. 6. 2015, č. j. KRPA-334373-59/ČJ-2014-000022, zjevné, že i v tomto řízení byla vydána
dokonce dvě závazná stanoviska k možnosti vycestování stěžovatele (viz str. 4 – 5). Dle prvního
stanoviska ze dne 1. 9. 2014, č. ZS24209, nebylo vycestování stěžovatele možné, avšak dle
druhého stanoviska ze dne 20. 10. 2014, č. ZS24555 (o které se opírá i rozhodnutí žalované
o zajištění), již vycestování stěžovatele možné je. Důvodem této změny bylo zjištění, že stěžovatel
má trvalý pobyt nikoliv v Sumské oblasti (ve východní části Ukrajiny zasažené ozbrojeným
konfliktem), ale ve Volyňské oblasti (severozápad Ukrajiny); je tedy zjevné, že i předmětné
závazné stanovisko, z něhož správní orgán při rozhodování o zajištění vycházel, pamatovalo
na bezpečnostní situaci stěžovatele při návratu zpět na Ukrajinu. Ostatně, jak již zdejší soud
judikoval k řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (viz například rozsudek
ze dne 27. 4. 2017, č. j. 2 Azs 35/2017 – 54), „[j]e zcela legitimní, pokud v rámci posouzení situace v zemi
původu stěžovatele správní orgán vychází ze své úřední praxe, a to právě s ohledem na předběžnou povahu
takového posuzování. Zároveň by však vždy měl přihlédnout k tvrzením cizince a individuálním okolnostem jeho
případu a tyto zohlednit při rozhodování o zajištění, což by mělo být (byť ve stručnosti) patrné z odůvodnění
rozhodnutí.“ Stěžovatel netvrdil, že by od vydání závazného stanoviska došlo ke změně situace
na Ukrajině (například územní rozšíření konfliktu i do Volyňské oblasti) a neuvedl ani žádnou
jinou překážku, která by mohla, byť i jen potenciálně, jeho vycestování na Ukrajinu bránit
(absenci překážky naopak výslovně potvrdil, jak již bylo výše uvedeno).
[16] V rámci posuzování této otázky lze stěžovateli přisvědčit v tom, že závěr městského
soudu, dle kterého „situace na Ukrajině je sice nestabilní, avšak míra nestability je v zásadě po celou dobu
konzistentní a omezená zejména na východ země“, není ničím podložen a nepřípustně doplňuje důvody
rozhodnutí správního orgánu. Uvedená argumentace městského soudu skutečně nemá oporu
ve spisovém materiálu a doplňuje důvody rozhodnutí správního orgánu. Nicméně s ohledem
na to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci tohoto odůvodnění, lze konstatovat, že tato dílčí
úvaha soudu (učiněná výlučně na podporu již vyslovených závěrů, opírajících se především
o vyjádření stěžovatele o absenci překážky návratu do vlasti a o závěry závazného stanoviska
ministerstva vnitra o možnosti jeho vycestování) byla učiněna zcela nad rámec nutných úvah
a nemůže tak ovlivnit zákonnost napadeného rozsudku.
[17] Z rozhodnutí žalované není dle stěžovatele rovněž zřejmé, zda došlo k posouzení aktuální
situace na Ukrajině ve vztahu k sankcím za odmítnutí vojenské služby. K tomu postačí uvést,
že dle ustálené judikatury je vojenská služba a branná povinnost legitimní povinností občana vůči
domovskému státu, akceptovanou i v mezinárodním měřítku (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, a ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34. Sankce za odmítnutí
vojenské služby tedy nemohla být ani potenciální překážkou ve výkonu správního vyhoštění,
jíž by bylo nutné se zabývat. Uvedené taktéž nastínil i městský soud v závěru napadeného
rozsudku.
[18] Tvrzeným deficitem nepřezkoumatelnosti (ve smyslu řádného nevypořádání žalobní
námitky) tedy v tomto směru napadený rozsudek netrpí. Městský soud se žalobní námitkou
absence úvahy správního orgánu o důvodech znemožňujících vycestování výslovně zabýval
(na str. 3 napadeného rozsudku) a poté závěr správního orgánu o možnosti repatriace stěžovatele
na základě přezkoumatelných úvah aproboval.
[19] Nejvyšší správní soud vyhodnotil ve shodě s městským soudem úvahu žalované
o možnosti vycestování stěžovatele jako dostatečnou. Stěžovatel do protokolu o podání
vysvětlení neuvedl žádnou překážku, jež by mu bránila ve vycestování. Úvaha žalované dále
vycházela ze závazného stanoviska ministerstva vnitra k možnosti vycestování stěžovatele,
které se zakládalo na informacích o zemi původu a z něhož vyplývá, že stěžovateli v případě
návratu do země původu nehrozí vážná újma ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Jiné potenciálně možné překážky bránící vycestování stěžovatele přitom v řízení o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění nevyšly najevo.
[20] Lze tedy uzavřít, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný (k vymezení
tohoto pojmu blíže viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, nebo ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64); uvedené platí z výše uvedených důvodů i pro rozhodnutí žalované.
Pro úplnost lze dodat, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí nemůže být závislá na subjektivní
představě účastníka o tom, jak má být rozhodnutí zdůvodněno, nýbrž se musí jednat o objektivní
překážku, která znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
[21] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jí proto zamítl.
[22] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jejím případě rozhodl
tak, že se jí náhrada nákladu řízení nepřiznává.
[23] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti pro řízení o kasační stížnosti
zástupce z řad advokátů; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Protože však v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné
relevantní úkony (ve smyslu kvalifikovaného právního zastoupení, neboť toliko aproboval
kasační stížnost sepsanou Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s.), nebyly naplněny
zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu