ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.250.2017:30
sp. zn. 3 Azs 250/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally, v právní věci žalobce: H. S.,
zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Praha 10, Sevastopolská 378/16,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2017, č. j. 17 A 66/2017 –
43,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Ing. Jakubu Backovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka
bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce
od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 4. 2017, č. j. OAM-77/LE-LE05-LE05-PS-2017. Tímto rozhodnutím byl žalobce
zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „azylový zákon“), v Zařízení pro zajištění cizinců Balková. Doba trvání
zajištění byla podle §46a odst. 5 azylového zákona stanovena do 13. 8. 2017.
[2] Kasační stížnost stěžovatel opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil
možnost užití zvláštních opatření podle §47 azylového zákona a touto podmínkou zajištění
se zabýval nedostatečně, respektive nesprávně. K tomu v textu podání připojil rozsáhlou právní
argumentaci s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Závěrem navrhl, aby zdejší
soud zrušil jak napadený rozsudek v jeho výroku I. tak i rozhodnutí žalovaného.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 26. 9. 2017 vedle své věcné
argumentace poznamenal, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno uplynutím lhůty pro zajištění,
tj. dnem 13. 8. 2017, a stěžovatel je nadále hlášen na adrese X. Tato skutečnost zakládá důvod pro
zastavení řízení o kasační stížnosti ve smyslu §46a odst. 9 azylového zákona.
[4] Nejvyšší správní soud proto nejprve v kontextu zmíněného ustanovení zhodnotil
předestřené okolnosti případu, přičemž dospěl k závěru, že podmínky pro věcné projednání
kasační stížnosti nejsou splněny.
[5] Podle §46a odst. 9 azylového zákona, ve znění zákona č. 222/2017 Sb., platí, že v případě,
že je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nebo o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, soud
řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ministerstvo
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně.
[6] V projednávané věci skončilo zajištění stěžovatele dnem 13. 8. 2017. Dne 15. 8. 2017
vstoupil v účinnost zmíněný novelizační zákon č. 222/2017 Sb. Stěžovatel svou kasační
stížnost podanou dne 28. 8. 2017 tedy uplatnil již v době účinnosti novelizovaného znění
§46a odst. 9 azylového zákona, které se podle obecných pravidel intertemporality právních
norem uplatní v nyní probíhajícím řízení. Z důvodů dále uvedených se Nejvyšší správní
soud musel nejprve zabývat otázkou jeho ústavní konformity, zejména jeho souladem
s čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[7] Podle čl. 36 odst. 2, věty druhé Listiny nesmí být z pravomoci soudu
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle čl. 8 odst. 2,
věty první Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví
zákon.
[8] Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
[9] Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem
veřejné moci, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak,
uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
[10] Jak je patrno z výše uvedeného, ustanovení §46a odst. 9 azylového zákona je z hlediska
práv chráněných citovanými články Listiny minimálně v rozsahu věty první velmi
kontroverzní. Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zajištění cizince je svojí povahou
rozhodnutím spadajícím pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, tedy řízením o dočasném omezení
svobody. V řízení o žalobě sice není novelizovaným zněním citovaného ustanovení meritorní
přezkum rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny zcela vyloučen, je však vázán na trvání
zajištění a tím je zásadním způsobem omezen. Ještě více pochybností vzbuzuje toto ustanovení
z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny. Je-li podmínkou pro přiznání náhrady škody způsobené
případným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zrušení nebo změna
vadného rozhodnutí, pak za současné právní úpravy by se po propuštění ze zajištění nemohl
postižený v řízení o žalobě domoci svého práva vůbec. Z obou těchto důvodů by tedy při aplikaci
ustanovení §46a odst. 9, věty první azylového zákona, byly na místě úvahy o předložení návrhu
Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení tohoto ustanovení. Takový návrh byl
ostatně již podán a je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17.
[11] V projednávané věci jsou však okolnosti případu poněkud jiné, neboť krajský soud
ve věci rozhodl rozsudkem, námitky uplatněné v žalobě posoudil meritorně a žalobu zamítl.
Propuštění stěžovatele ze zajištění nebylo při jeho rozhodování relevantní skutečností,
neboť k němu došlo až téměř měsíc po vynesení rozsudku ve věci. Stěžovateli tak přístup
k soudu nebyl odepřen, nedošlo tudíž ani k porušení čl. 36 odst. 2, věty druhé Listiny,
ani k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Nárok na soudní řízení v další instanci (navíc bezvýjimečný),
pak není Ústavou či Listinou nikde zakotven a právem na spravedlivý proces ve věcech správního
soudnictví ve smyslu čl. 36 odst. 2, věty první Listiny není pokryt. Nejde ani o případ podle
čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
uveřejněné pod č. 209/1992 Sb.
[12] Nejvyšší správní soud se nicméně v projednávané věci zabýval i otázkou, zda úprava
obsažená v 46a odst. 9, větě první azylového zákona není v rozporu s právem Evropské
unie, konkrétně s čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, ve spojení
s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. Této otázce se věnoval již v usnesení ze dne
23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 – 43, kde desátý senát dospěl k závěru, že Nejvyšší správní
soud v důsledku uvedeného ustanovení jednak ztrácí možnost sjednocovat judikaturu krajských
soudů týkající se otázek zajištění cizince, jednak je toto ustanovení v rozporu se zásadou
ekvivalence, která přikazuje členským státům zajistit při uplatňování práva Evropské unie
podmínky ne méně příznivé či méně účinné, než jaké jsou k dispozici v souvislosti
s uplatňováním práva vnitrostátního. Podle názoru desátého senátu je soudní přezkum
zajištění cizince méně příznivý než jak je tomu například při zajištění podle §26 a §27 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, při převzetí a držení ve zdravotnickém ústavu podle
§66 až §84 zákona o zvláštních řízeních soudních, nebo při přezkumu zákonnosti vazby podle
§67 až §76 trestního řádu. K problému souladu uvedeného ustanovení s právem Evropské unie
pak položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
[13] Podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. předseda senátu může usnesením řízení přerušit,
jestliže zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci
samé nebo takové řízení sám vyvolá.
[14] Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl senát Nejvyššího správního soudu
rozhodující v této věci (dále jen 3. senát) k závěru, že přerušení řízení by nebylo účelné
a neodpovídalo by povaze a skutkovým okolnostem projednávané věci.
[15] 3. senát především nezastává názor, že by k přerušení řízení měl vést návrh senátorů
na zrušení (mimo jiné) §46a odst. 9, věty třetí azylového zákona, který je veden
u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Pochybnosti ohledně věty první tohoto ustanovení
sdílí a sám je vyslovil už ve svých předchozích rozhodnutích. Důvody, proč tytéž výhrady nemá
k větě třetí tohoto ustanovení, byly vysvětleny výše a byly již rovněž prezentovány
v předchozích rozhodnutích různých senátů Nejvyššího správního soudu (viz například usnesení
ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Azs 153/2017 – 29). 3. senátu je přitom jasné, že pokud Ústavní
soud návrhu vyhoví, zruší předmětné ustanovení celé, neboť jeho jednotlivé věty nelze
legislativně - technicky oddělit; do doby, než tak případně učiní, však nevidí překážku pro aplikaci
jeho ústavně konformní části.
[16] 3. senát nesdílí ani pochybnosti desátého senátu o tom, zda je procesní úprava obsažená
v §46a odst. 9 azylového zákona v souladu s právem Evropské unie. Omezení možnosti
sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu je dle názoru 3. senátu především
problémem vnitrostátním a souvisí s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod. Citované články procedurální směrnice i Listiny základních práv
EU však směřují primárně k ochraně práva na osobní svobodu zajištěných osob a nelze z nich
nikterak dovodit, jaké procesní prostředky by tyto osoby měly mít na úrovni vnitrostátního práva
k dispozici pro účely ochrany souvisejících práv po propuštění, tím méně pak z nich lze vyčíst
nárok na nějaký procesní prostředek ke sjednocování judikatury členského státu k uvedeným
otázkám. Takový požadavek by ostatně při rozdílností právních systémů jednotlivých zemí
Evropské unie bylo sotva možné realizovat. Na okraj pak lze ještě podotknout, že v projednávané
věci, s ohledem na skutkové okolnosti případu, potřeba prostředku ke sjednocování judikatury
ani nevyvstala.
[17] Ze stejných pozic pak senát posuzoval i uplatňování zásady ekvivalence. I zde má
za to, že se jedná především o problém vnitrostátní v rámci práva na spravedlivý proces, navíc
není toho názoru, že by mezi skupinami uváděnými desátým senátem ve výše citovaném usnesení
docházelo k neodůvodněným rozdílům. Svým hmotně-právním postavením jsou jednotlivé
skupiny zajištěných osob specifické a rozdílům mezi nimi odpovídají i procesní režimy zajištění
a způsoby soudní ochrany. O zajištění cizince podle zákona o azylu (či podle zákona o pobytu
cizinců) se rozhoduje ve správním řízení; základním prvkem, na němž je celé řízení s ohledem
na charakter věci vystavěno, je přitom jeho rychlost a efektivnost. Tomu pak odpovídá
jak skutečnost, že toto řízení je jednoinstanční a rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem
v něm učiněným, tak i zkrácená lhůta, kterou zákon stanoví k případnému podání správní žaloby
(30 dnů od doručení rozhodnutí). Následně na to navazuje velmi krátká lhůta, kterou má policejní
orgán k postoupení spisu (5 dní) a rovněž krátká lhůta, v níž musí soud rozhodnutí přezkoumat
a o zákonnosti zajištění rozhodnout (7 dnů od postoupení spisu policejním orgánem).
Omezení možnosti projednat kasační stížnost za situace, kdy hlavního cíle - propuštění cizince
ze zajištění - bylo již dosaženo, a kdy rozhodnutí správního orgánu bylo krajským soudem
meritorně přezkoumáno, tak zapadá do celkové koncepce řízení a odpovídá jeho charakteru.
3. senát zde proto porušení zásady ekvivalence nenalézá a ani v tomto případě důvody
pro přerušení řízení podle výše citovaného ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. nevidí.
[18] Lze tedy uzavřít, že i když lze i v případě ustanovení §46a odst. 9, věty třetí azylového
zákona, které v případě propuštění cizince ze zajištění předepisuje prostřednictvím věty první
zastavení řízení o kasační stížnosti, hovořit o určitém omezení práva na přístup k soudu,
nezasahuje toto ustanovení do práv stěžovatele natolik intenzivním způsobem, aby bylo možno
dojít k závěru o jeho protiústavnosti. Aplikaci tohoto ustanovení proto podle názoru zdejšího
soudu za výše popsaných okolností nic nebrání.
[19] Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti podle §47 písm. c) s. ř. s. ,
ve spojení s ustanovením §46a odst. 9, věty třetí azylového zákona, zastavil.
[20] Jelikož bylo řízení o kasační stížnosti zastaveno, rozhodl Nejvyšší správní soud
o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo
(§60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
[21] Ustanovený zástupce stěžovatele advokát Mgr. Ing. Jakub Backa učinil ve věci jeden
hlavní úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jímž byl sepis
kasační stížnosti. Podle §7 a §9 odst. 4 písm . d) citované vyhlášky mu za tento úkon byla
přiznána odměna ve výši 3 100 Kč, k níž náleží podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Úhrnná částka 3 400 Kč pak byla podle ustanovení
§57 odst. 2 s. ř. s. navýšena o 21 %, neboť ustanovený advokát je plátcem DPH. Celkově tedy
bylo přiznáno k úhradě 4 114 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení
stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu