ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.346.2017:33
sp. zn. 3 Azs 346/2017 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally, v právní věci žalobce: X. P. N., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 42 Az 17/2017 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2017, č. j. OAM-1065/ZA-ZA11-HA10-2016, shledal
žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 12. 2016 nepřípustnou
ve smyslu §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany proto podle §25 písm. i) téhož
zákona zastavil. Žalobce proti rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 20. 11. 2017, č. j. 42 Az 17/2017 – 50, zamítl.
[2] Krajský soud vyšel z obsahu správního spisu, z něhož se podává, že dne 27. 3. 2015 podal
žalobce svou první žádost o mezinárodní ochranu, přičemž jako důvod žádosti uvedl obavy
z umístění do tábora pro odvykání ze závislosti na návykových látkách v důsledku pozitivního
testu na návykové látky provedeného při policejní kontrole. Uváděl, že v táborech dochází
k nelidskému a ponižujícímu zacházení. Žalobce přitom návykové látky neužíval, následující testy
měl negativní. Na území ČR žije od roku 2006, má zde manželku a tři děti. Žalovaný první žádost
zamítl rozhodnutím ze dne 8. 6. 2015, č. j. OAM-56/LE-BE02-HA08-2015. Následně podanou
žalobu zamítl Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 45 Az 1/2015 – 27.
Navazující kasační stížnost potom zdejší soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením
ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 79/2016 – 17. Druhou (nyní projednávanou) žádost žalobce
odůvodnil tím, že v době svého pobytu v Hongkongu (roky 1991-1996) byl členem politického
hnutí a účastnil se akcí proti Vietnamu, o čemž má záznam v rejstříku. Připomněl svůj pozitivní
test na návykové látky a zdůraznil, že má na území ČR manželku a tři děti; jejich špatný zdravotní
stav je dalším důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu.
[3] Krajský soud ve svých úvahách vyšel z rozsudku rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, a rozsudku ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 9 Azs 171/2014 – 31, z níž vyplývá, že odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení
pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat
zdůvodněný závěr o tom, že: 1) žadatel v opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, respektive 2) pokud takové
skutečnosti či zjištění uvádí, potom toliko takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti,
a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti.
[4] Následně krajský soud přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních bodů, kdy nejprve
neakceptoval námitku neurčitosti výrokové části napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru
byl žalobce identifikován natolik konkrétně, že reálně nehrozila jeho záměna s jinou osobou.
Rovněž absence kompetenčního ustanovení nezaložila nepřezkoumatelnost výroku napadeného
rozhodnutí, neboť v řízení nevyvstala pochybnost o věcné a místní příslušnosti žalovaného
a žalobce nepříslušnost ani nenamítal. Z hlediska žalobcem uváděných důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany krajský soud konstatoval, že problematika kontroly závislosti
na návykových látkách byla řešena již v rámci správního řízení o první žádosti a nepředstavuje
tak nový důvod. Rovněž účast na protivietnamských demonstracích žalobce zmínil již v rámci
řízení o první žádosti, avšak neprezentoval ji jako důvod, pro který se obává návratu do země
původu. Tím byly pouze možné důsledky pozitivního testu na návykové látky. Nepochybně
již v první žádosti tedy mohl žalobce uvést, že má kvůli demonstracím záznam v rejstříku. Jeho
tvrzení se proto nevztahuje k nové skutečnosti, kterou nemohl bez své viny uplatnit v řízení
o první žádosti. Žalobce navíc po návratu z Hongkongu žil ve Vietnamu 4 roky bez potíží
se státními orgány.
[5] Žalobce dále nijak neprokázal své tvrzení o špatném zdravotním stavu manželky a dcery,
ačkoliv sám předložení lékařských zpráv přislíbil při seznámení s podklady rozhodnutí.
Vůči námitce, že jej měl žalovaný vyzvat k doložení dokladů, případně je sám obstarat, respektive
provést výslech jeho, manželky a dcery, krajský soud uvedl, že důkazní břemeno je v řízení
o udělení mezinárodní ochrany vychýleno na stranu žalovaného v případech, kdy po žadateli
nelze spravedlivě požadovat, aby byl schopen prokázat svá tvrzení. Manželka a dcera žalobce
však žijí na území ČR a vzhledem k tvrzeným zdravotním potížím by měly mít ošetřujícího lékaře
a disponovat tak řadou lékařských zpráv. Jejich opatření tudíž není pro žalobce spojeno
s žádnými obtížemi. Žalovaný proto postupoval správně, pokud důkazy sám neopatřoval
a neprovedl ani žalobcem navrhované výslechy, které vzhledem k odbornosti otázky nemohly
prokázat rozebíraný zdravotní stav. Jejich neprovedení přitom dostatečně odůvodnil. Zdravotní
stav manželky a dcery navíc podle krajského soudu nijak nevypovídá o možné hrozbě azylově
relevantního pronásledování žalobce, respektive vzniku vážné újmy, v případě jeho návratu
do země původu.
[6] K otázce posílení vazeb žalobce a jeho rodiny k území ČR krajský soud poznamenal,
že podle judikatury Nejvyššího správního soudu je zásah do rodinného a soukromého života
z hlediska mezinárodní ochrany relevantní pouze tehdy, pokud by povinnost vycestovat
představovala porušení extrateritoriálního účinku tohoto práva. Žalobce potom neuvedl žádné
závažné okolnosti bránící přenesení jeho rodinného a soukromého života do země původu.
Manželka i děti, žijící se žalobcem v domácnosti, mají vietnamské státní občanství, přičemž
nedoložené zdravotní problémy se nejeví být takového charakteru, že by nemohly být dále léčeny
v zemi původu. S nejstarší dcerou se pak žalobce nestýká, pouze na ni platí výživné. Namítaná
změna v intenzitě rodinných pout proto není z hlediska mezinárodní ochrany relevantní,
a nezakládá tedy přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud závěrem
zdůraznil, že žalovaný shromáždil i dostatek zpráv o zemi původu, z nichž nevyplynulo,
že by zde došlo k relevantní změně situace. Žalovaný proto podle krajského soudu správně
shledal žádost žalobce nepřípustnou, přičemž neporušil žádné procesní ustanovení.
[7] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Její přijatelnost zdůvodnil tím, že se krajský soud „odklonil od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu v otázce posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování podle
§12 písm. b) [zákona o azylu] a rovněž co do požadované intenzity a důkazního břemene na straně žadatele
o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí závažné újmy podle
§14a [téhož zákona]“. Věcně stěžovatel zopakoval svou argumentaci rodinným životem
a zdravotním stavem manželky a dcery, kdy dodal, že lékařská péče ve Vietnamu nedosahuje
kvality péče v ČR. Jeho nucené vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky
ČR (například čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Krajský soud
měl dále nedostatečně vypořádat námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
kdy schválením nepřezkoumatelného a nezákonného rozhodnutí žalovaného zatížil těmito
vadami i své rozhodnutí.
[8] Nesprávně měl krajský soud vypořádat rovněž námitku neudělení humanitárního azylu,
v souvislosti s nímž stěžovatel obsáhle odcitoval judikaturu zdejšího soudu, týkající se požadavků
na uplatnění správního uvážení. Žalovaný těmto požadavkům nedostál a jeho rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále zopakoval, že bylo povinností žalovaného obstarat informace
k tvrzením stěžovatele, pokud o nich měl pochybnosti; navíc neodůvodněně nevyhověl důkazním
návrhům. Krajský soud tedy pochybil, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil. Stěžovatel navrhl
zrušit napadený rozsudek a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření poznamenal, že ze stěžovatelova odůvodnění přijatelnosti
kasační stížnosti vůbec nevyplývá, v čem měl spočívat tvrzený judikatorní odklon krajského
soudu a už vůbec ne, jaké pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu, respektive
jaké důvody tvrzeného strachu má stěžovatel na mysli. Kasační stížnost sama je potom
neprojednatelnou, neboť neuvádí konkrétní důvody nezákonnosti či vady řízení. Obsahuje pouze
citaci nepřiléhavé judikatury a nesouhlas s rozhodnutím žalovaného, respektive soudu. Stěžovatel
toliko opakuje námitky, které vznesl již v předchozím správním a soudním řízení. Žalovaný proto
navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítnout.
[10] Dříve než mohl Nejvyšší správní soud přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu
uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost .
[12] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z http://www.nssoud.cz), vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině
vede k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[13] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel za nové skutečnosti, opodstatňující
podání druhé ze žádostí o mezinárodní ochranu, považuje záznam v rejstříku z důvodu svých
protivietnamských aktivit v Hongkongu a zdravotní stav své rodiny. Správní orgán i krajský soud
se však s těmito argumenty stěžovatele ve smyslu (ne)přípustnosti jeho žádosti podle
§10a odst. 1 písm. e) azylového zákona dostatečně vypořádaly. Krajský soud přitom přiléhavě
vyšel z výše citované ustálené judikatury zdejšího soudu, kterou odpovídajícím způsobem
interpretoval. Žalovanému pak lze v této souvislosti dát za pravdu v tom, že není zřejmé, jaký
judikatorní odklon krajského soudu má stěžovatel ve své kasační stížnosti na mysli. Rovněž
zbývající argumenty, vznesené ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti, neshledal Nejvyšší
správní soud v kontextu jejího obsahu, respektive okolností případu, srozumitelnými, natož
pak dostatečně konkrétními a validními. Sám zdejší soud potom v projednávané věci
neidentifikoval žádnou otázku, k níž by považoval za nezbytné se vyjádřit z důvodu nutnosti
sjednocování judikatury, případně proto, že by šlo o otázku judikaturou zdejšího soudu dosud
(plně) neřešenou.
[14] Zdejší soud současně v postupu krajského soudu neshledal žádné zásadní pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele, a bylo by tak ve smyslu
zmiňovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 způsobilé založit přijatelnost kasační stížnosti.
V souhrnu uvedeného nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zdejší soud ji proto jako nepřijatelnou podle
§104a odst. 1 s. ř. s. svým usnesením odmítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu