ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.116.2017:69
sp. zn. 4 Afs 116/2017 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: HOPR
TRADE CZ, s. r. o., v úpadku, IČ: 26869306, se sídlem Libušina 667/72, Olomouc,
zast. JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Mgr. Ing. Petra Hýsková, insolvenční správce žalobce,
se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2017,
č. j. 1787/17/5300-22441-711913, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, č. j 65 Af 12/2017 – 49,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 65 Af 12/2017 – 49, ze dne
30. 5. 2017, se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení
[1] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil podle §140c a §141a zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
(platební výměr) správce daně, kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty. Krajský
soud totiž zjistil, že jeho usnesením 9. 11. 2016, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-A-27,
které nabylo právní moci dnem 9. 11. 2016, bylo rozhodnuto o úpadku žalobce. Krajský soud
dále dospěl k závěru, že řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného je
soudním řízením o pohledávce týkající se majetkové podstaty, která má být v insolvenčním řízení
uplatněna přihláškou (a také byla, a to přihláškou pod kódem P65). S odkazem na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18, tedy shledal, že v případě
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného se jedná o řízení, které je třeba zastavit podle §141a
insolvenčního zákona, jelikož bylo zahájeno dne 16. 3. 2017, tj. až po rozhodnutí o úpadku
žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž uplatnil
následující argumentaci. Řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které je
třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou (§140a odst. 1 insolvenčního zákona), se týkají
pouze řízení, která vedou věřitelé vůči insolvenčnímu dlužníkovi. Na předmětné řízení o žalobě
stěžovatele (insolvenčního dlužníka) se tato ustanovení insolvenčního zákona nemají aplikovat.
[3] V insolvenčním řízení vůči stěžovateli byla povolena soudem reorganizace. Stěžovatelka
má proto dispoziční právo k majetkové podstatě a je oprávněna vést soudní řízení ve věcech
týkajících se majetkové podstaty. Stěžovatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze,
sp. zn. KSPL 27 INS 1573/0009, 3 VSPH 441/2010-B-81, ze dne 26. 10. 2010, z něhož vyplývá,
že o pohledávkách v případech obdobných jako je projednávaná věc, je insolvenční soud vázán
rozhodnutím správního soudu a stejný názor je dle stěžovatele uveden v komentáři
k insolvenčnímu zákonu od J. Maršíkové.
[4] Názor krajského soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
neboť přezkoumání pohledávek v insolvenčním řízení nemůže nahradit plnohodnotný přezkum
rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
[5] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel dále uvedl konkrétní námitky vůči postupu
správce daně a žalovaného při doměření daně z přidané hodnoty a dovozoval nezákonnost
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu
v napadeném usnesení. O předmětné pohledávce spočívající v dani z přidané hodnoty za období
2011 až 2013 je u insolvenčního soudu veden incidenční spor. Judikatura a komentář odkazované
stěžovatelem se týkají pohledávek za podstatou, což není případ projednávané věci. Popěrné
právo dlužníka k přihlášeným pohledávkám lze považovat za zcela dostatečné pro zajištění
soudní ochrany. Kasační stížnost je proto nedůvodná.
III. Další postup soudu
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. 4 Afs 116/2017 - 44, řízení
přerušil. Učinil tak proto, že dne 23. 11. 2017 usnesením č. j. 4 As 149/2017 - 32 byla postoupena
rozšířenému senátu jiná věc týkající se výkladu §140c a §141a insolvenčního zákona.
Konkrétně bylo navrhováno překonání právního názoru vysloveného v usnesení ze dne
23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18, ze kterého vyšel krajský soud i v nyní posuzované věci.
[8] Dne 10. 7. 2018 rozšířený senát ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 rozhodl rozsudkem
č. j. 4 As 149/2017-121 (dále jen rozsudek ve věci „ELMO-PLAST“) tak, že zrušil usnesení
krajského soudu a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Protože odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud v této věci řízení přerušil,
předseda senátu usnesením ze dne 13. 7. 2018, č. j. 4 Afs 116/2017 - 64, rozhodl podle §48
odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že jde o posouzení otázky, zda na řízení
před správními soudy o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních
pohledávkách (zde daňových) vůči úpadci dopadá právní úprava obsažená v §140a, §140c
a §141a insolvenčního zákona, tj. zda v případě zahájení řízení před správním soudem
po rozhodnutí o úpadku je nutné řízení zastavit, jak učinil krajský soud v posuzované věci.
[13] Při posouzení věci samotné vyšel Nejvyšší správní soud z již citovaného rozsudku
rozšířeného senátu ve věci ELMO-PLAST. V bodech 64 až 66 tohoto rozsudku se uvádí:
[64] Ve správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné
správy. Úkolem správního soudu je na základě žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa
vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu je
vskutku předmět řízení před správními soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech
v oblasti soukromého práva. Nepochybně by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí
různých analogií či širokého výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku
rozhodnutí o úpadku budou otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci
incidenčních sporů. Takový výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému
ochrany subjektivních práv jednotlivců.
[65] Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní delikt,
tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce ve smyslu
jeho §170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana vůbec bude
poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém časovém
horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména s ohledem
na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních orgánů
lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení ve věcech
mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze v nich vydat
rozhodnutí a ani je zahájit (§140a odst. 1, §140b, §140c insolvenčního zákona).
[66] Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční
řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové
podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické,
vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní
úprava v §140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní
soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení
ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud
nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je
právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[14] Rozšířený senát tedy uzavřel v bodu 71, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení
s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví; ustanovení §140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení)
insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Ačkoli se ro zšířený senát zabýval věcí,
kde předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt
(tedy dle krajského soudu mimosmluvní sankce), rozšířený senát tyto závěry výslovně vztahuje
i na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách
týkajících se majetkové podstaty, které je třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou
(tj. včetně daňových nedoplatků).
[15] Krajský soud v nyní posuzované věci zastavil řízení podle §141a ve spojení s §140c
insolvenčního zákona. Již tím je naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť ze závěrů rozšířeného senátu v rozsudku ve věci ELMO-PLAST citovaných výše vyplývá,
že tato ustanovení se na řízení před správními soudy nevztahují.
V. Závěr
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako důvodnou, proto napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v tomto rozsudku a žalobu (nebudou-li dány jiné důvody pro její odmítnutí)
věcně projedná a meritorně o ní rozhodne.
[17] O nákladech řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu