ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.206.2017:41
sp. zn. 4 Afs 206/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: VÍTKOVICE
REVMONT a. s., v úpadku, IČ: 25828258, se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice,
zast. JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 15, Praha 2, proti
žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2017, č. j. 2372938/17/3202-50523-801272, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 22 Af 92/2017 – 28,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 92/2017 – 28,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení
[1] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zastavil podle §140c a §141a zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) řízení o žalobě proti
rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) žalovaného, kterým byla žalobci podle zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a podle §143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 10.579.200 Kč a uložena povinnost
uhradit penále podle §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 2.115.840 Kč. Krajský soud
totiž zjistil, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. KSOS 37 INS 4477/2017-A-5,
bylo rozhodnuto o úpadku žalobce s účinky k témuž dni. Krajský soud dále dospěl k závěru,
že řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného je soudním řízením
o pohledávce týkající se majetkové podstaty, která má být v insolvenčním řízení uplatněna
přihláškou. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 4 As 6/2015 - 18, tedy shledal, že v případě řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
se jedná o řízení, které je třeba zastavit podle §141a insolvenčního zákona, jelikož bylo zahájeno
dne 8. 8. 2017, tj. až po rozhodnutí o úpadku žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které vyjádřil
nesouhlas se závěry krajského soudu. Jednak je napadené usnesení krajského soudu
nepřezkoumatelné, neboť v něm není vysvětleno, zda je předmětem řízení pohledávka
žalovaného vůči stěžovateli a proč pohledávka žalovaného, která vznikla na základě dodatečného
platebního výměru žalovaného, má být pohledávkou, kterou je třeba uplatnit v insolvenčním
řízení přihláškou.
[3] Podle stěžovatele jsou k přezkumu rozhodnutí správních orgánů, včetně orgánů finanční
správy, povolány správní soudy, které k tomu disponují i potřebnou odborností. Pro účely
tohoto řízení byl přijat zvláštní předpis – soudní řád správní. Pokud by měl být akceptován
názor, že přezkoumání rozhodnutí správce daně adresovaného insolvenčnímu dlužníku
by mělo být vyňato z pravomoci správních soudů a svěřeno výlučně insolvenčnímu soudu,
znamenalo by to porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Přijetí tohoto výkladu §140a,
§140c či §263 insolvenčního zákona je rovněž v rozporu s čl. 11, 36 a 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, jelikož nepřípustně zvýhodňuje stát oproti soukromoprávním
věřitelům, neboť daňové pohledávky založené pravomocnými rozhodnutími orgánů finanční
správy jsou vždy pohledávkami vykonatelnými. Naproti tomu soukromoprávním věřitelům
úpadce citovaná ustanovení insolvenčního zákona zabraňují dosáhnout rozhodnutí soudu o jejich
pohledávkách.
[4] Pokud se podle §140d odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona nepřerušuje v důsledku
rozhodnutí o úpadku daňové řízení, není nejmenšího důvodu, proč by neměla být zachována
rovněž možnost soudního přezkumu takto vydaných rozhodnutí správních (finančních) orgánů
správními soudy. Stěžovatel se v této souvislosti ztotožnil s usnesením č. j. 4 As 149/2017 - 32,
kterým byla rozšířenému senátu v jiné věci postoupena otázka výkladu shora uvedených
ustanovení insolvenčního zákona.
[5] Podle stěžovatele je třeba výše uvedená ustanovení insolvenčního zákona vykládat
ústavně konformním způsobem tak, aby správcem daně tvrzená daňová pohledávka
byla přezkoumána správními soudy navzdory probíhajícímu insolvenčnímu řízení. Pokud
by to nebylo možné, dává stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu k úvaze, aby předložil věc
Ústavnímu soudu s návrhem za zrušení §140a, §140c a §141a insolvenčního zákona.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že neexistuje ústavně zaručené právo
účastníka řízení před správními orgány, aby rozhodnutí vydané správními orgány
bylo přezkoumáno právě správními soudy. Je na úvaze zákonodárce, zda určité věci z působnosti
správních soudů vyjme. Tak se tomu stalo i v případě účastníků, u nichž bylo rozhodnuto
o úpadku, neboť je to v zájmu rychlosti insolvenčního řízení. Kasační stížnost proto považuje
za nedůvodnou.
III. Další postup soudu
[7] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 12. 2017, č. j. 4 Afs 206/2017 - 29, řízení
přerušil. Učinil tak proto, že dne 23. 11. 2017 usnesením č. j. 4 As 149/2017 - 32 byla postoupena
rozšířenému senátu jiná věc týkající se výkladu §140c a §141a insolvenčního zákona. Konkrétně
bylo navrhováno překonání právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 23. 1. 2015,
č. j. 4 As 6/2015 - 18, ze kterého vyšel krajský soud i v nyní posuzované věci.
[8] Dne 10. 7. 2018 rozšířený senát ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 rozhodl rozsudkem
č. j. 4 As 149/2017 - 121 (dále jen rozsudek ve věci „ELMO-PLAST“) tak, že zrušil usnesení
krajského soudu a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Protože odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud v této věci řízení přerušil,
výrokem I. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto podle §48 odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že jde o posouzení otázky, zda na řízení
před správními soudy o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních
pohledávkách vůči úpadci dopadá právní úprava obsažená v §140a, §140c a §141a
insolvenčního zákona, tj. zda v případě zahájení řízení před správním soudem po rozhodnutí
o úpadku je nutné řízení zastavit, jak učinil krajský soud v posuzované věci.
[13] K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že je nedůvodná výtka stěžovatele,
že napadené usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ačkoli
odůvodnění tohoto rozhodnutí lze jistě označit za lakonické, přece je z něj patrno, že krajský
soud považoval daňový nedoplatek vyměřený dodatečným platebním výměrem žalovaného
za pohledávku, kterou je třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou dle §140a odst. 1
insolvenčního zákona, a proto na řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí dopadá i právní
úprava obsažená v §140c a §141a insolvenčního zákona, ve smyslu již citovaného usnesení NSS
ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 - 18. Ostatně i stěžovatel tento právní názor krajského soudu
pochopil a polemizuje s ním v kasační stížnosti.
[14] Při posouzení věci samotné vyšel Nejvyšší správní soud z již citovaného rozsudku
rozšířeného senátu ve věci ELMO-PLAST. V bodech 64 až 66 tohoto rozsudku se uvádí:
[64] Ve správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné
správy. Úkolem správního soudu je na základě žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa
vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu
je vskutku předmět řízení před správními soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech
v oblasti soukromého práva. Nepochybně by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí
různých analogií či širokého výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku
rozhodnutí o úpadku budou otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci
incidenčních sporů. Takový výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému
ochrany subjektivních práv jednotlivců.
[65] Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní delikt,
tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce ve smyslu jeho
§170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana vůbec
bude poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém
časovém horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména
s ohledem na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních
orgánů lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení
ve věcech mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze
v nich vydat rozhodnutí a ani je zahájit (§140a odst. 1, §140b, §140c insolvenčního zákona).
[66] Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční
řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové
podstaty“ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické,
vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní
úprava v §140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní
soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení
ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud
nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li
je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[15] Rozšířený senát tedy uzavřel v bodu 71, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení
s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním
soudnictví; ustanovení §140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení)
insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Ačkoli se ro zšířený senát zabýval věcí,
kde předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt
(tedy dle krajského soudu mimosmluvní sankce), rozšířený senát tyto závěry výslovně vztahuje
i na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách
týkajících se majetkové podstaty, které je třeba uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou
(tj. včetně daňových nedoplatků).
[16] Krajský soud v nyní posuzované věci zastavil řízení podle §141a ve spojení s §140c
insolvenčního zákona. Již tím je naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť
ze závěrů rozšířeného senátu v rozsudku ve věci ELMO-PLAST citovaných výše vyplývá,
že tato ustanovení se na řízení před správními soudy nevztahují.
V. Závěr
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako důvodnou, proto napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v tomto rozsudku a žalobu (nebudou-li dány jiné důvody pro její odmítnutí)
věcně projedná a meritorně o ní rozhodne.
[18] O nákladech řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu