ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.188.2018:53
sp. zn. 4 As 188/2018 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: L. U., zast. Mgr. Lucií
Řehákovou, advokátkou, se sídlem Drůbežní trh 89/1, Ivančice, proti žalovanému: Krajský úřad
Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJI
70289/2016 ODSH 1194/2016 – Ma/Odv, ze dne 14. 9. 2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 30 A 153/2016 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně
Mgr. Lucie Řehákové, advokátky, se sídlem Drůbežní trh 89/1, Ivančice.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí (dále též „správní orgán prvního stupně”),
ze dne 10. 8. 2016, č. j. DOP/27017/2016/3617/2016-navr/7, kterým byl žalobce uznán
vinným tím, že dne 10. 6. 2016 ve 20:20:34 hod. jako provozovatel motorového vozidla
Mercedes – Benz 1926-V, registrační značky X, na silnici II/602 u Velkého Mezíčí na 51,4 km ve
směru od Jihlavy provozoval vozidlo, které při vysokorychlostním kontrolním vážení překročilo
hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem (vyhláškou č. 341/2014 Sb.). Největší povolená
hmotnost vozidla byla po odečtu tolerance překročena o 10 444 kg. Správní orgán prvního
stupně konstatoval, že žalobce porušil §37 odst. 2 písm. a) uvedené vyhlášky a spáchal správní
delikt podle §42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Uložil
proto žalobci podle §43 odst. 2 a §42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích
pokutu ve výši 99 000 Kč. Dále žalobci podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
a vyhlášky č. 520/2005 Sb., uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, v níž namítal nedostatečné
zjištění skutkového stavu, porušení práva na spravedlivý proces a podstatné porušení základních
zásad činnosti správních orgánů (zejm. zásady materiální pravdy vyjádřené v §3 správního řádu).
Žalovaný totiž neprovedl žalobcem navržený důkaz v podobě znaleckého posudku pro zjištění
maximální možné hmotnosti, kterou lze na vozidlo naložit, ani svědecké výpovědi. Žalovaný
opomenul svou povinnost dle §50 a násl. správního řádu, zjišťovat i bez návrhu všechny
rozhodné okolnost svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být uložena povinnost.
[3] Skutečnost, že žalobce dle svého tvrzení provozoval v okamžiku vysokorychlostního
kontrolního vážení předmětné vozidlo bez nákladu, prázdné, a že naměřenou hmotnost nemohlo
v žádném případě uvézt, nelze z jeho strany zpětně prokázat jinými důkazními prostředky
než svědeckou výpovědí a znaleckým posudkem. Správní orgány však v předcházejícím správním
řízení tyto důkazy neprovedly, a to s odůvodněním, že důkazními návrhy žalobce nebyly vázány.
V důsledku toho je tak zcela znemožněna obrana žalobce na úkor výsledků měření technického
zařízení.
[4] Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že se v případě vysokorychlostního
kontrolního vážení jedná o proces srovnatelný s měřením okamžité rychlosti vozidla. Dále
žalovanému vytknul rozpor jeho závěru, že vysokorychlostní váha určí okamžitou celkovou
hmotnost vozidla i náprav bez ovlivnění ostatními vozidly a průjezd osobního vozidla v jiném
jízdním pruhu nemůže mít na výsledek vážení vliv, s tvrzením správního orgánu prvního stupně,
který uvedl, že z fotodokumentace při kontrolním vážení je patrné, že před měřeným vozidlem
nejelo v dohledné vzdálenosti žádné vozidlo. Z fotodokumentace o výsledku vysokorychlostního
kontrolního vážení však je evidentní, že za vozidlem i vedle vozidla v době vážení projíždí osobní
automobil.
[5] Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl. Na rozdíl od žalobce
se ztotožnil s přirovnáním vysokorychlostního vážení k měření okamžité rychlosti motorových
vozidel, které učinil žalovaný. Podle krajského soudu totiž výsledek vysokorychlostního
kontrolního vážení, bylo-li řádně provedeno, představuje v zásadě důkaz dostatečný k prokázání
toho, že došlo ke spáchání správního deliktu. V posuzované věci zjištěný skutkový stav
nevyvolává pochybnosti, které by musely být detailněji dokazovány.
[6] Tvrzení žalobce o tom, že se jeho vozidlo vracelo z vykládky dřeva z Veselíčka u Žďáru
nad Sázavou do provozovny žalobce v Nové Vsi, bylo zpochybněno správním orgánem prvního
stupně s ohledem na údaje z tachografu a záznamu o provozu vozidla. Správní orgán prvního
stupně, ačkoliv k tomu dle názoru žalovaného a shodně i krajského soudu nebyl povinen,
se přesvědčivě vypořádal i s tvrzením žalobce, že na vozidlo nebylo možné naložit náklad
o hmotnosti, jež byla zaznamenána při kontrolním vážení. Nelze tedy souhlasit se žalobcem,
který tvrdil, že se správní orgány s touto námitkou nevypořádaly.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce na možnou chybu v průběhu kontrolního
vážení, jelikož přesnost měření byla doložena „Potvrzením o ověření stanoveného
měřidla“ze dne 26. 10. 2015, prokazujícím, že vážení bylo provedeno na váze opatřené
ověřovacím listem vystaveným Českým metrologickým institutem. Správní orgán prvního stupně
navíc dne 16. 6. 2016 ověřil dotazem na provozovatele vysokorychlostní kontrolní váhy, že dne
10. 6. 2016 mezi 20.10 a 20.30 hod. nedošlo na zařízení ke krátkodobé poruše. Krajský soud
k této námitce uzavřel, že způsob měření a použitá technika nevzbuzuje žádné pochybnosti.
[8] V souhrnu tak zjištěné skutečnosti, ze kterých vycházely správní orgány, tvoří logický
a uzavřený řetězec důkazů dokládajících, že žalobce předmětný správní delikt spáchal,
a nevyskytly se žádné skutečné pochybnosti o průběhu a výsledku vysokorychlostního
kontrolního měření. Nebylo proto již nutné shromažďovat další důkazní prostředky
k detailnějšímu prověřování průběhu vážení, a správní orgány tudíž neporušily povinnost zjistit
skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§3 správního řádu). Záznam
o výsledku vážení nebyl upřednostněn nad jiné důkazy. Důkazní řetězec nemohly narušit
ani případné výpovědi žalobcem navržených svědků, neboť ty by se týkaly skutečností
pro posouzení věci prakticky bezvýznamných.
[9] S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud nedůvodnou také námitku žalobce stran
neprovedení důkazu znaleckým posudkem, neboť je logické, že správní orgány neakceptovaly
návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem v situaci, kdy neměly o skutkovém stavu
jakékoli pochybnosti. V této souvislosti krajský soud uvedl, že založil-li žalobce svou obranu
toliko na prostém tvrzení, že provozované vozidlo předmětný náklad nemohlo uvézt,
nelze na správních orgánech požadovat, aby z vlastní vůle nesly povinnost vyžadovat zpracování
znaleckého posudku.
[10] Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, v níž namítal rozpornost
v závěrech žalovaného a správního orgánu prvního stupně, neboť na vypořádání odvolací
námitky žalobce, v níž upozorňoval na nesprávné vyhodnocení obsahu fotodokumentace
pořízené při vysokorychlostním kontrolním vážení, nemá vliv popis fotografií pořízených
při vysokorychlostním kontrolním vážení uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku, v níž stejně jako v žalobě
žalovanému vytýkal, že neprovedl znalecký posudek pro zjištění maximální možné hmotnosti,
kterou lze na vozidlo naložit a výpovědi navržených svědků. Stěžovatel se pozastavil
nad tím, že v situaci, kdy žalovanému nebylo z důkazů navržených stěžovatelem zřejmé,
kdy a kde došlo k předání zboží, příp. jak bylo dřevo dovezeno (zda najedou, či po částech)
neprovedl důkaz „svědeckou výpovědí BENAWOOD s. r. o.“
[12] Skutečnost, že stěžovatel provozoval v okamžiku vysokorychlostního kontrolního vážení
předmětné vozidlo prázdné a bez nákladu a že naměřenou hmotnost nemohlo v žádném případě
uvézt, nelze z jeho strany zpětně prokázat jinými důkazními prostředky, než svědeckou výpovědí
a znaleckým posudkem, které však nebyly ve správním řízení provedeny. Tím byla zcela
znemožněna jakákoli procesní obrana stěžovatele na úkor výsledku měření technického zařízení.
[13] V této souvislosti stěžovatel uvedl, že předmětné prázdné vozidlo váží s kontejnerem cca
12,5 t a není proto technicky možné naložit jej nákladem o hmotnosti 16 t. Tuto hmotnost
by vozidlo nemohlo v žádném případě uvézt a to ještě navíc v hrubém nepoměru hmotnost
na přední (8,9 t) a zadní nápravu (17,8 t), tak jak je to uvedeno ve vážním lístku. Podle stěžovatele
nelze tento rozpor vysvětlit jinak, než jako chybu v průběhu vysokorychlostního vážení,
kterou nelze u žádného technického zařízení vyloučit.
[14] Tvrzení správního orgánu prvního stupně, že z fotodokumentace při kontrolním vážení je
patrné, že před, ani za vozidlem nejelo v dohledné vzdálenosti žádné vozidlo, je podle stěžovatele
v rozporu s fotodokumentací o výsledku vysokorychlostního vážení ev. č. 2936407, který mu byl
zaslán spolu s příkazem o uložení pokuty ze dne 15. 6. 2016, č. j. DOP/24922/2016/3617/2016-navr,
z níž je evidentní, že za vozidlem i vedle vozidla v době vážení projíždí osobní automobil.
Argumentace žalovaného, že vysokorychlostní váha určí okamžitou celkovou hmotnost vozidla
i náprav bez ovlivnění ostatními vozidly a průjezd osobního vozidla v jiném jízdním pruhu
nemůže mít na výsledek vážení vliv, je podle stěžovatele v rozporu s uvedeným tvrzením
správního orgánu prvního stupně. Stěžovatel se přitom domnívá, že jestliže by výskyt dalšího
vozidla vedle nebo v bezprostřední blízkosti za měřeným vozidlem neměl vliv na jeho celkovou
hmotnost v době měření, tuto skutečnost by správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí
nezmiňoval. Na základě výše uvedeného stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vážení bylo zmatečné
a je stiženo velkým množství pochybností.
[15] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, který vysokorychlostní vážení stejně
jako žalovaný připodobnil k měření rychlosti motorových vozidel. Podle stěžovatele se jedná
o diametrálně odlišný případ, kdy u naměření vysoké rychlosti radarem si nelze představit jediný
možný argument nebo důkaz proti tomuto měření, než jeho nepřesnost v důsledku nefunkčního
měřícího zařízení. V případě přetíženého vozidla však lze nevinu stěžovatele prokázat
objektivními důkazy, které stěžovatel v předchozích řízeních řádně navrhl, řadu z nich doložil,
avšak nebyly provedeny.
[16] Krajský soud de facto převzal zjištění správního orgánu prvního stupně, aniž by ověřil
jejich správnost, ať už ohledně tvrzení žalovaného o vykládce dřeva o objemu 28,6 m
3
,
tak i ohledně nemožnosti dojet z Veselíčka u Žďáru nad Sázavou na kontrolní váhu za cca
20 minut, nebo ohledně rozměru a objemu kontejneru vozidla, aniž by provedl důkaz znaleckým
posudkem, při kterém by znalec korbu přeměřil. Žalobce přitom navrhl důkazy fakturou
a svědeckou výpovědí společnosti BENAWOOD s. r. o., které by osvědčily, že objednané plnění
vezl stěžovatel do této společnosti dvakrát, kdy 10. 6. 2016 se jednalo o plnění druhé, o objemu
dřeva 14 m
3
.
[17] K výpočtu hmotnosti dřevní hmoty o objemu 28,6 m
3
provedenému správními orgány
i krajským soudem stěžovatel uvedl, že korba předmětného nákladního vozidla má objem 22 m
3
,
tudíž dřevní hmotu o objemu 28,6 m
3
není možné na korbu naložit. Násobit objem 28,6 m
3
prodávaného dřeva koeficientem 0,6 pro výpočet hmotnosti převážené dřevní hmoty 17,16 t, je
zcela nepřijatelné, neboť stěžovatel nemůže převážet imaginární kvádr dřevní hmoty
bez vzduchového prostoru o této hmotnosti a objemu, když korba vozidla má objem o cca 7 m
3
menší a dřevo se prodává pouze ve formě štípané a sypané, tedy v jednotce, kterou používá
většina dodavatelů pro měření dodávaného množství dřeva, což je neurovnaný, volně dřevem
nasypaný prostor s rozměry 1x1x1m. Váhu takto zpracovaného dřeva je podle stěžovatele
třeba vynásobit koeficientem 0,58. Vzhledem k tomu, že 1 m
3
suchého dubu podle stěžovatele
váží cca 690 kg, pak 1 m
3
suchého štípaného dubu (převáženého nákladu) vážil přibližně
400 kg (0,58 x 690). Do Veselíčka k odběrateli BENAWOOD s. r. o. jel stěžovatel dvakrát,
přičemž vždy převážel cca 14 m
3
volně nasypaného suchého štípaného sypaného dubu
o hmotnosti 5,6 t, což je s provozní hmotností vozidla o váze 12,5 t zatížení, které je v souladu
s celkovou nejvyšší technicky přípustnou hmotností vozidla 19 t, uvedenou ve velkém
technickém průkazu vozidla. Pokud by měl stěžovatel převážet najednou 28,6 m
3
dubové dřevní
hmoty, jak vypočetl správní orgán prvního stupně, znamenalo by to nutnost naložit na korbu
49,3 m
3
což je při korbě o objemu 22 m
3
nemožné.
[18] S těmito tvrzeními stěžovatele se správní orgány nevypořádaly, stejně jako s argumentem
stěžovatele, že ze záznamu z tachografu je zřejmé, že řidič nikde po cestě zpět nezastavil
a vzhledem k tomu, že jel prázdný, zvýšil svou rychlost až na 80 km/hod., při které vzdálenost
z Veselíčka u Ždáru nad Sázavou do místa kontrolního vážení mohl bez problémů stihnout.
[19] Místa stacionárního vážení jsou všem řidičům v „branži“ známa, a pokud by stěžovatel
snad měl v úmyslu svoje vozidlo přeložit, místem vážení by jeho řidič neprojížděl.
[20] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že důkazy navržené stěžovatelem
by nemohly narušit ucelený důkazní řetězec, neboť výpověď svědků, že náklad vyložili a jeli
prázdným vozidlem zpět, není pro posouzení věci bezvýznamná. Stěžovatel dále předpokládal,
že navrženými důkazy včetně výpočtu objemu dřeva uvedeného výše vyvrátil domněnku
žalovaného, že mohl uvézt téměř 18 t, a nepokládal již za nutné tuto skutečnost dokládat
odbornou expertízou.
[21] Závěrem stěžovatel namítl, že žalovaný opomenul povinnost vyplývající z §50 správního
řádu zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena. Odmítnutí žalovaného provést stěžovatelem navržené
důkazy nepochybně představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a ignorování
zásady materiální pravdy vyjádřené v §3 správního řádu. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 30. 12. 2010, č.j. 4 Ads 44/2010 – 132.
[22] Žalovaný v rámci předložení správního spisu pouze lakonicky konstatoval,
že své rozhodnutí považuje za souladné s právními předpisy a ztotožňuje se s argumentací
krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda se stěžovatel dopustil správního deliktu podle §42b odst. 1 písm. s) silničního zákona,
dle kterého, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel
vozidla provozuje vozidlo, jehož hmotnost převyšuje hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu.
[26] Z „Dokladu o výsledku vysokorychlostním kontrolním vážení“, Evidenční číslo 2936407,
založeného ve správním spisu vyplývá, že dne 10. 6. 2016 v 20:20:34 hod., bylo na silnici číslo
II/602 – Velké Meziříčí, na 51,4 km, směr Velké Meziříčí provedeno vysokorychlostní kontrolní
vážení, při kterém byla nákladnímu motorovému vozidlu stěžovatele naměřena hmotnost
29 942 kg, po odpočtu 5 % toleranční srážky 28 444 kg, tj. nejvyšší povolená hmotnost
motorového nákladního stěžovatele 18 000 kg, byla překročena o 10 444 kg.
[27] Stěžovatel úvodem i závěrem kasační stížnosti namítal pochybení správních orgánů
při dokazování spočívající především v neprovedení jím navržených důkazů, konkrétně
znaleckého posudku pro zjištění maximální možné hmotnosti, kterou lze na vozidlo naložit,
a svědeckých výpovědí.
[28] Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť je s přihlédnutím
k níže uvedené argumentaci stejně jako krajský soud přesvědčen, že za situace, kdy správní orgány
neměly pochybnosti o skutkovém stavu, neboť skutkové závěry vyvozené z řádně provedených
důkazů se navzájem shodovaly, je logické, že návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem
neakceptovaly. Ze stejného důvodu není důvodná ani námitka stěžovatele, že žalovaný
neprovedl důkaz svědeckou výpovědí společnosti BENAWOOD s. r. o. ve vztahu k otázkám,
kdy a kde došlo k předání zboží, příp. jak bylo dřevo dovezeno. K tomu je dále možno uvést
i to, že z povahy věci lze provést důkaz svědeckou výpovědí (§55 správního řádu)
pouze u svědků – fyzických osob. Právnické osoby, které jsou samy fiktivními entitami, vyslýchat
nelze a nemohou být svědky. Bylo by ovšem možné provést výslech fyzických osob, např.
konkrétních pracovníků či orgánů uvedené společnosti, což však stěžovatel nenavrhoval.
Stěžovateli navíc nic nebránilo předložit správním orgánům, popř. v průběhu řízení
před krajským soudem, jím objednaný znalecký posudek či odborné posouzení, nebo např. čestné
prohlášení zaměstnanců uvedené společnosti, v nichž by se vyjádřili ke stěžovatelem uváděným
a namítaným skutečnostem.
[29] Způsob předání/dovozu zboží navíc nesouvisí s tím, zda stěžovatel provozoval vozidlo
s hmotností převyšující hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu. Vozidlo
stěžovatele totiž nebylo zváženo před předáním zboží (stěžovatel tvrdí, že se jednalo o volně
naštípané dubové dřevo), ale až poté, tj. na zpáteční cestě. Dále je třeba uvést, že stěžovateli
byla již v řízení před správním orgánem prvního stupně dána možnost účastnit
se dokazování, neboť tento správní orgán stěžovateli vyrozuměním ze dne 24. 6. 2016,
č. j. DOP/26506/2016/3617/2016-navr/4 oznámil, že dne 19. 7. 2016 budou prováděny důkazy
mimo ústní jednání a vyrozuměním ze dne 30. 6. 2016, č. j. DOP/27400/2016/3617/2016-navr/8
stěžovateli sdělil, že dokazování se bude konat uvedeného dne o hodinu později. Zástupkyně
stěžovatele na toto vyrozumění reagovala telefonicky dne 18. 7. 2016 tak, že se dokazování
nezúčastní, ale pošle do 26. 7. 2017 vyjádření. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil
ani argumentaci stěžovatele, že neprovedení svědeckých výpovědí a znaleckého posudku
ve správním řízení byla zcela znemožněna jakákoli procesní obrana stěžovatele na úkor výsledku
měření technickým zařízení.
[30] Ze skutečnosti, že předmětné prázdné vozidlo s kontejnerem váží cca 12,5 t,
na kterou poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, nijak nevyplývá, že by na něj nebylo
ve skutečnosti možné naložit náklad změřený při vysokorychlostním vážení o hmotnosti 16 t,
či že by náklad nebylo možné rozložit na přední a zadní nápravu tak je to uvedeno ve vážním
lístku. Z této skutečnosti nelze rovněž žádným způsobem dovodit chybu v průběhu
vysokorychlostního vážení, jak to činí stěžovatel.
[31] Takovouto chybu vylučuje také „Potvrzení o ověření předmětného měřidla“ ze dne
26. 10. 2015, vydané Českým metrologickým institutem, ze kterého vyplývá, že dne 25. 9. 2015
bylo provedeno ověření použitého měřidla pro vysokorychlostní vážení společnosti Cross Zlín,
zařízení CROSSWIM 1.0.1.0., výrobního čísla 122015, přičemž doba platnosti tohoto ověření je
vyhláškou č. 345/2002 Sb., stanovena na jeden rok (tj. do 25. 9. 2016). Výsledkem provedeného
ověření bylo, že „měřidlo má požadované metrologické vlastnosti a v souladu s §9 odst. 2 zá kona
č. 505/1990 sb., ve znění pozdějších předpisů a §6 vyhlášky č. 262/2000 SB., v platném znění, bylo opatřeno
úředními značkami.“ Správní orgán prvního stupně navíc dne 16. 6. 2016 ověřil dotazem
na provozovatele předmětné vysokorychlostní kontrolní váhy, že dne 10. 6. 2016 mezi 20:10 hod
a 20:30 hod nedošlo na zařízení k žádné poruše.
[32] V další námitce stěžovatel označil závěr správního orgánu prvního stupně,
že z fotodokumentace při kontrolním vážení je patrné, že před, ani za vozidlem nejelo
v dohledné vzdálenosti žádné vozidlo, za rozporný s fotodokumentací o výsledku
vysokorychlostního vážení ev. č. 2936407, z níž je evidentní, že za vozidlem i vedle vozidla
v době vážení projíždí osobní automobil.
[33] K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že správní orgán
prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že „před vozidlem Mercedes nejelo v dohledné
vzdálenosti žádné vozidlo, ani v bezprostřední blízkosti za nákladním vozidlem Mercedes nejelo jiné vozidlo.
Nejsou zde vidět žádní chodci, cyklisté, zvířata apod.“ Správní orgán prvního stupně se tudíž vůbec
nevěnoval vozidlům jedoucím vedle měřeného vozidla stěžovatele v jiném (protějším pruhu)
a neuvedl ani, že v dohledné vzdálenosti za nákladním vozidlem stěžovatele nejelo žádné vozidlo,
jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Závěr správního orgánu prvního stupně,
že v bezprostřední blízkosti za nákladním vozidlem stěžovatele nejelo jiné vozidlo, obstojí,
neboť z uvedené fotodokumentace je zřejmé, že mezi nákladním vozidlem stěžovatele a dalším
vozidlem jedoucím za ním je natolik velký odstup, že nemohlo dojít k ovlivnění měření.
Z kontextu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že správní orgán dospěl
k závěru, že měření hmotnosti nákladního vozidla stěžovatele nebylo jakkoli ovlivněno okolním
prostředím, tj. ani dalšími vozidly. Nedůvodná je proto i ta to námitka stěžovatele, stejně jako
jeho úvaha, že jestliže by výskyt dalšího vozidla vedle nebo v bezprostřední blízkosti za měřeným
vozidlem neměl vliv na jeho celkovou hmotnost v době měření, tuto skutečnost by správní orgán
prvního stupně ve svém rozhodnutí nezmiňoval.
[34] Argumentace žalovaného, že vysokorychlostní váha určí okamžitou celkovou hmotnost
vozidla i náprav bez ovlivnění ostatními vozidly a průjezd osobního vozidla v jiném jízdním
pruhu nemůže mít na výsledek vážení vliv, není rozporná s výše uvedeným popisem situace
vyplývajícím z fotografií pořízených při vysokorychlostním vážení nákladního vozidla stěžovatele.
Žalovaný touto argumentací stručně, nicméně přiléhavě reagoval na odvolací námitku stěžovatele,
že během vážení se za jeho nákladním vozidlem a také vedle něj vyskytoval osobní automobil,
z čehož dovozoval nesprávnost měření. S ohledem na výše uvedené nelze stěžovateli přisvědčit
ani v tom, že vážení bylo zmatečné a je stiženo velkým množství pochybností.
[35] Nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu, který vysokorychlostní vážení stejně
jako žalovaný připodobnil k měření rychlosti motorových vozidel, nepovažuje Nejvyšší správní
soud za důvodný. Vysokorychlostní vážení totiž stejně jako měření rychlosti vozidel probíhá
za použití technických prostředků, které musí být provozuschopné a technické způsobilé,
což musí být (a v posuzované věci také bylo, jak již bylo uvedeno výše) doloženo příslušným
osvědčením/potvrzením. Takto provedené měření, pokud je dále řádně zdokumentováno,
obecně představuje objektivní a dostatečný důkaz k tomu, že došlo ke spáchání přestupku
(správního deliktu).
[36] V této souvislosti je třeba poukázat na to, že vysokorychlostní kontrolní měření jako
spolehlivý podklad pro rozhodnutí o správním deliktu aproboval sám zákonodárce v §38d
zákona č. 13/1997 Sb., samozřejmě za předpokladu schválení těchto měřicích zařízení Českým
metrologickým institutem jako stanovených měřidel ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 505/1990 Sb.
o metrologii, ve spojení s přílohou vyhlášky č. 352/2002 Sb. To bylo v posuzovaném případě
splněno, neboť, jak bylo již uvedeno, použitá vysokorychlostní váha byla Českým metrologickým
institutem jako stanovené měřidlo schválena (srov. výše citované potvrzení o ověření).
[37] Námitce stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýká, že de facto převzal zjištění správního
orgánu prvního stupně, aniž by ověřil jejich správnost, Nejvyšší správní soud taktéž nepřisvědčil.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu je totiž zřejmé, že krajský
soud zhodnotil údaje z tachografu a záznamu o provozu vozidla v tom směru, že nebylo možné,
aby nákladní vozidlo stěžovatele vzdálenost z tvrzené vykládky dřeva ve Veselíčku u Ždáru
nad Sázavou k místu vážení o délce přibližně 30 km, urazilo za 15, resp. 20 min, jelikož překonání
této vzdálenosti by fakticky zabralo přibližně čtyřicet minut. Tím byla podstatně zpochybněna
verze událostí předestřená stěžovatelem.
[38] Krajský soud ověřil rovněž úvahu správního orgánu prvního stupně o váze převáženého
dřeva o objemu 28,6 m
3
(toto množství je uvedené na faktuře FV2016017 dokládající dodání
zboží společnosti BENAWOOD s. .r. o.) o váze 17,16 t. Po přičtení této hmotnosti nákladu
k provozní hmotnosti vozidla 12,5 t činí celková hmotnost vozidla 29,66 t. Vysokorychlostní
kontrolní váhou byla přitom zaznamenána hmotnost 29,942 t, tj. velice podobná hodnota.
Krajský soud přitom poukázal na skutečnost, že na č. l. 54 správního spisu je založena písemnost
obsahující úvahu správního orgánu prvního stupně ohledně rozměrů a objemu kontejneru
použitého stěžovatelem, v níž správní orgán odhadl objem kontejneru na základě srovnání
s typově shodnými kontejnery umisťovanými na motorová vozidla za pomoci rozměrů
nákladního vozidla stěžovatele zjištěných z velkého technického průkazu na 27,5 m
3
, popř. 30 m
3
.
[39] Nejvyšší správní soud k této úvaze dodává, že nasvědčuje tomu, že vozidlo stěžovatele
jelo přetížené již z Nové Vsi do Veselíčka u Ždáru nad Sázavou. Zároveň je však třeba uvést,
že tato úvaha správního orgánu i krajského soudu je v posuzované věci nadbytečná,
neboť nákladní vozidlo stěžovatele nebylo zvážené po cestě z Nové Vsi do Veselíčka u Žďáru
nad Sázavou, o které stěžovatel tvrdí, že vezlo dřevo, ale na zpáteční cestě, o které stěžovatel
tvrdí, že jeho nákladní vozidlo již jelo prázdné. Toto tvrzení stěžovatele však není ničím
podložené a nevyvrací proto záznam z vysokorychlostního měření dokládající váhu nákladního
vozidla stěžovatele. Z naměřené hmotnosti vozidla je patrné, že vozidlo stěžovatele nebylo
prázdné, ale vezlo náklad o hmotnosti minimálně 16 t. V situaci, kdy není zřejmé, jaký konkrétní
náklad nákladní vozidlo stěžovatele vezlo (na fotografiích je korba stěžovatelova nákladního
vozidla zakrytá plachtou), nemá význam se jakkoli zabývat tím, jaké množství dřeva nákladní
vozidlo stěžovatele vezlo, resp. mohlo či nemohlo uvézt. Je totiž evidentní, že náklad mohl být
tvořen zcela jiným materiálem, např. štěrkem, aniž by tuto skutečnost bylo možno zpětně jakkoli
ověřit.
[40] S přihlédnutím k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele,
že objednané plnění vezl společnosti BENAWOOD s. r. o. dvakrát, kdy 10. 6. 2016 se jednalo
o plnění druhé, o objemu dřeva 14 m
3
, za zcela bez významu pro posouzení věci. Stěžovatel navíc
vůbec nezmiňuje, kdy vezl první část objednaného plnění, přičemž záznam z tachografu ze dne
10. 6. 2016 dokládá pouze jednu cestu z místa podnikání stěžovatele do Veselíčka a zpět,
což nasvědčuje nedůvodnosti a účelovosti tohoto tvrzení stěžovatele.
[41] Stejně tak je pro posouzení věci nepodstatné tvrzení stěžovatele, že korba předmětného
nákladního vozidla má objem 22 m
3
. Toto tvrzení stěžovatele nemůže zpochybnit výše popsanou
racionální, logickou a objektivní úvahu správního orgánu o velikosti stěžovatelem použité korby,
která navíc koresponduje se stěžovatelem předloženou fakturou a celkovou naměřenou
hmotností vozidla. Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že dřevní hmotu o objemu
28,6 m
3
není možné na korbu naložit. Opětovně je však třeba poukázat především na to,
že na cestě z Veselíčka do Velkého Meziříčí, kdy bylo vozidlo zváženo, nemělo vézt ani podle
tvrzení stěžovatele dřevo, proto úvahy, jaký náklad dřeva se na korbu vešel, jsou bez významu
pro posouzení věci.
[42] Totéž platí pro námitku stěžovatele, v níž na základě vlastního podrobného výpočtu
zpochybňuje správnost kalkulace (vynásobení objemu prodávaného dřeva váhou jednoho m
3
dřeva) hmotnosti převáženého nákladu učiněného správním orgánem prvního stupně a označuje
tento výpočet za zcela nepřijatelný s poukazem na skutečnost, že stěžovatel převážel volně
naštípané suché dubové dřevo, nikoli jednolitý monolit dřeva. Tato námitka je navíc nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel nevznesl v žalobě, ačkoli mu v tom nic
nebránilo. V žalobě totiž stěžovatel bez dalších podrobností namítal pouze nemožnost naložit
předmětné nákladní vozidlo nákladem o hmotnosti 16 t, poukazoval na velikost korby a žádný
podrobný výpočet jako v kasační stížnosti neuvedl. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní
soud opětovně zdůrazňuje, že úvahy o objemu a hmotnosti dřeva, které je nákladní vozidlo
stěžovatele schopno uvézt, nemají pro posouzení věci význam.
[43] K námitce žalobce, že s touto argumentací stěžovatele se správní orgány nevypořádaly,
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel uvedený výpočet kromě kasační stížnosti zmínil
již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný však zdůvodnil,
proč se tímto výpočtem nezabýval, když s poukazem na závěry uvedené v rozsudku ze dne
14. 8. 2015, sp. zn. 5 As 10/2015, správně konstatoval, že nebude spekulovat o objemu
nákladního prostoru a přepravované komoditě. Nelze proto přisvědčit ani této námitce
stěžovatele.
[44] K námitce stěžovatele, že se správní orgány nevypořádaly s argumentem stěžovatele,
že ze záznamu z tachografu je zřejmé, že řidič nikde po cestě zpět nezastavil a vzhledem k tomu,
že jel prázdný, zvýšil svou rychlost až na 80 km/hod., při které vzdálenost z Veselíčka u Ždáru
nad Sázavou do místa kontrolního vážení mohl bez problémů stihnout, Nejvyšší správní soud
v prvé řadě konstatuje, že správní orgán prvního stupně záznam z tachografu poměrně obsáhle
hodnotil a dospěl přitom k závěru, že záznamové zařízení mohlo být upraveno. Správní orgán
prvního stupně dále dospěl k závěru, že nebylo možné vzdálenost z Veselíčka do místa
kontrolního vážení v délce 30 km urazit za 15 minut. K totožnému závěru dospěl
po přezkoumání věci rovněž krajský soud. Také Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem
ztotožňuje, a to i proto, že ze záznamu z tachografu je zřejmé, že nákladní vozidlo
stěžovatele zahájilo jízdu v Nové Vsi dne 10. 6. 2016 v 18:22 hod a dojelo do Veselíčka
v 19:50 hod., tj. za 88 minut. Jízdu zpět zahájilo ve 20:05 a ukončilo v 21:15 hod, tj. za 70 minut.
Nejkratší délka uvedené trasy je 68 km. Na cestě zpět sice nákladní vozidlo stěžovatele vskutku
jelo o něco rychleji, to však neznamená, že bylo prázdné, jak tvrdí stěžovatel, neboť rychlejší
jízdu nákladního vozidla stěžovatele lze kromě toho, že cesta zpět vedla z kopce,
na kterou již poukázal správní orgán prvního stupně (nadmořská výše Nové Vsi je
278 m nad mořem, zatímco Žďár nad Sázavou je ve výšce 580 m, resp. Veselíčko u Žďáru
dokonce ve výšce 650 m n. m.) vysvětlit např. také tím, že klesla intenzita provozu, neboť cesta
zpět se na rozdíl od cesty do Veselíčka již neodehrávala ve večerní dopravní špičce, což umožnilo
rychlejší jízdu. Pokles doby na cestě a zvýšení rychlosti nicméně stále není natolik výrazný
(vozidlo stěžovatele ujelo za 70 minut minimálně 68 km, tj. na ujetí 1 km byla třeba přibližně
1 minuta), aby bylo možné vycházet z toho, že trasu v délce 30 km bylo možné ujet za 15 minut,
jak to tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti.
[45] Zmínka stěžovatele, že místa stacionárního vážení jsou všem řidičům v „branži“ známa,
a pokud by stěžovatel snad měl v úmyslu svoje vozidlo přetížit, místem vážení by jeho řidič
neprojížděl, žádným způsobem nezpochybňuje zjištěný skutkový stav ani výše učiněné závěry.
[46] Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné uvést, že krajský soud veškeré
své závěry řádně, přehledně a srozumitelně odůvodnil, uvedl vlastní argumentaci a důvody,
na základě kterých rozhodl. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by krajský soud převzal odůvodnění
správních orgánů, aniž by bylo zřejmé, z jakých důvodů tak učinil. Pro úplnost Nejvyšší správní
soud konstatuje, že krajský soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění
správního orgánu, s nímž se ztotožní. Jak k tomu trefně uvádí Ústavní soud v bodě 68 nálezu
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné
soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[47] Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše uvedené stejně jako krajský soud
za to, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a postupovaly
v souladu se zákonem. Za této důkazní situace nepředstavuje neprovedení stěžovatelem
navržených důkazů správními orgány, resp. krajským soudem, porušení práva stěžovatele
na spravedlivý proces a ignorování zásady materiální pravdy vyjádřené v §3 správního řádu.
Jak přiléhavě uzavřel krajský soud, důkazy navržené stěžovatelem nemohou zpochybnit již dříve
provedené důkazy a především pak relevantně nezpochybňují průběh ani výsledek
vysokorychlostního kontrolního vážení stěžovatelem provozovaného vozidla. Na straně
správních orgánů Nejvyšší správní soud neshledal porušení §50 správního řádu, které správním
orgánům ukládá zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Správní orgány vyhověly
rovněž požadavku na důkladné zjištění skutkového stavu vyslovenému v rozsudku NSS ze dne
30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132, na který poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[48] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[49] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[50] Podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soud vrátí poplatek z účtu soudu,
jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen.
[51] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou naplněny zákonné
podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, u něhož ovšem povinnost k jeho úhradě vzniká
až rozhodnutím o tomto návrhu. Zástupkyně stěžovatele uhradila soudní poplatek k výzvě soudu
převodem z účtu ke dni 15. 6. 2018. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť již rozhodl o věci samé,
byly naplněny podmínky pro vrácení soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem,
jak jsou vymezeny v §10 odst. 1 větě první zákona o soudních poplatcích.
[52] Na základě výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se stěžovateli
vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši
1.000 Kč. Tento mu bude v souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
stěžovatele Mgr. Lucie Řehákové, advokátky, se sídlem Drůbežní trh 89/1, Ivančice.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu