ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.281.2018:41
sp. zn. 4 As 281/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: Mgr. Bc. M. M.,
zast. Mgr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem Široká 432/11, České Budějovice,
proti odpůrci: město Nová Bystřice, se sídlem Mírové nám. 58, Nová Bystřice, o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Nová Bystřice přijatého usnesením
zastupitelstva odpůrce č. 28 ze dne 21. 6. 2017, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2018, č. j. 51 A 69/2017 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Tomáši Radovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 4.114 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 51 A 69/2017 - 88,
zamítl návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu odpůrce přijatého usnesením
zastupitelstva odpůrce č. 28 dne 21. 6. 2017. V úvodu své argumentace krajský soud předeslal,
že neexistuje veřejné subjektivní právo na to, aby územní plán stanovil pro navrhovatelův
pozemek takový způsob využití, který sám požaduje. Poukázal přitom na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51, a ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 9 As 302/2016 - 68. Krajský soud dále uvedl, že navrhovatel primárně polemizoval se závěry
odpůrce v tom směru, zda zařazení jeho pozemku mezi plochy bydlení bylo možné či vhodné.
Takováto otázka nicméně nemůže být předmětem soudního přezkumu. Podle krajského soudu
je rozhodující, že se odpůrce s požadavkem navrhovatele na zařazení jeho pozemku mezi plochy
bydlení dostatečně a přezkoumatelně vypořádal, přičemž samotný navrhovatelův nesouhlas
s konečným řešením sám o sobě nesvědčí o nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy.
Krajský soud přijal postup odpůrce, který navrhovatelovy námitky vypořádal odkazem na dříve
přijatý regulační plán, s nímž by změna využití navrhovatelova pozemku nebyla v souladu.
Upozornil přitom, že regulační plán nebyl při přijímání územního plánu pro navrhovatele
závazný, nicméně pokud chtěl navrhovatel dřívější regulační plán respektovat, a to včetně
již dříve platných omezení, jedná se o legitimní řešení. Podle krajského soudu zbývající část
vypořádání námitky navrhovatele ze strany odpůrce měla jen podpůrnou povahu a i jejich
případná věcná nesprávnost by nemohla ovlivnit výsledek soudního přezkumu. Doplnil však,
že není iracionální odpůrcova argumentace, že uzavření nájemní smlouvy za účelem zajištění
přístupu k případné stavbě na pozemku navrhovatele je z hlediska trvalého zajištění vstupu
na pozemek nedostatečná, neboť může dojít k jejímu vypovězení.
[2] Krajský soud dále uvedl, že bylo na odpůrci, které pozemky do ploch pro bydlení zařadí,
s tím omezením, že při jejich vynětí ze zemědělského půdního fondu musel respektovat
stanovisko dotčeného orgánu. Výslovně se však otázkou vynětí pozemku odpůrce zabývat
nemusel, neboť daný pozemek nebyl mezi plochy pro bydlení zařazen. Krajský soud konstatoval,
že veřejnost i zastupitelé byli v celém procesu přijímání napadeného územního plánu řádně
o všech krocích informováni. Požadavek navrhovatele, aby odpůrce, resp. Městský úřad
Jindřichův Hradec (dále jen „pořizovatel“), o jednotlivých fázích přípravy územního plánu
informoval jednotlivé vlastníky dotčených nemovitostí prostřednictvím doporučeného dopisu,
nemá zákonnou oporu.
[3] Krajský soud přisvědčil odpůrci, že zastupitelé měli možnost využívat svého práva
na informace o všech věcech souvisejících s výkonem jejich funkce. Zastupitelé navíc měli
k dispozici i rozhodnutí o námitkách, které je součástí odůvodnění napadeného územního plánu.
Zastupitelé se tudíž mohli s námitkami navrhovatele i jejich vypořádáním dostatečně seznámit.
Skutečnost, zda takto zastupitelé skutečně učinili, však na zákonnost územního plánu nemá vliv
a není potřebné ji zkoumat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce
[4] Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. Upozornil, že se domáhá zrušení územního plánu, neboť chtěl jako každý občan zařadit
svůj pozemek mezi plochy bydlení. Vše přitom konzultoval se zaměstnankyní Městského úřadu
Nová Bystřice i se zpracovatelem územního plánu. Dále za účelem zajištění přístupu
k předmětnému pozemku uzavřel i nájemní smlouvu zajišťující příjezdovou cestu k pozemku.
Svůj nesouhlas nadto vyjádřil i prostřednictvím námitek v průběhu přijímání územního plánu.
Přitom jiné pozemky ve stejné lokalitě byly do ploch pro bydlení zahrnuty. Odpůrce podle
navrhovatele nelegitimně podmínil zařazení jeho pozemku mezi plochy bydlení zajištěním
přístupu k němu, který si nakonec prostřednictvím nájemní smlouvy zajistil, ale i přesto nedošlo
k jeho zařazení mezi plochy bydlení.
[5] Zařazení pozemku stěžovatele mezi plochy pro bydlení nijak nebránila skutečnost, že daný
pozemek patří do zemědělského půdního fondu. Na možnost vynětí daného pozemku se totiž
odpůrce u dotčeného orgánu vůbec nedotazoval. Upozornil přitom, že naopak byly vyňaty jiné
pozemky s vyšším stupněm ochrany, navíc ležící přímo u rybníka. Je proto zřejmé, že záměrem
odpůrce je zamezit stěžovateli na předmětném pozemku v jakékoliv výstavbě.
[6] Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že nesprávně nezasáhl a napadený územní plán nezrušil,
neboť zde nebyla zdrženlivost namístě. Byť na zaražení pozemku mezi plochy bydlení
není veřejné subjektivní právo, nemohl odpůrce postupovat svévolně. Stěžovatel přitom stále
neví, proč jiné srovnatelné pozemky byly zařazeny mezi plochy určené pro bydlení a jeho
pozemek nikoliv. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2017, č. j. 9 As 302/2016 - 68, není v daných souvislostech zcela přiléhavý. Stěžovatel totiž
nepožadoval, aby krajský soud sám určil způsob využití území, ale aby se věc vrátila
k navrhovateli k dalšímu řízení, neboť proces přijímání územního plánu trpí zásadními vadami.
Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 5 As 175/2014 - 29, resp. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, z nichž plyne, že je úkolem soudu korigovat extrémy,
což však krajský soud nesplnil. Stěžovatel považuje za extrémní situaci, že zast upitelé nevěděli,
o čem hlasují, a že do ploch pro bydlení byly zařazeny i pozemky s vyšší bonitou
ochrany zemědělského půdního fondu, než tomu bylo v případě stěžovatelova pozemku.
Byť je stěžovateli zřejmé, že územní plán má být systematický a koncepční, nesmí sloužit
k prosazování zájmů úzké skupiny jednotlivců.
[7] Odpůrce pochybil podle stěžovatele i v tom směru, že nijak neprojednal s orgánem ochrany
zemědělského půdního fondu možnost využití jeho pozemku jako plochy pro bydlení, navzdory
skutečnosti, že zástupkyně tohoto orgánu obecně požadovala přednostně využití pozemků
s nízkou bonitou a snížení zastavitelné plochy. Stěžovatel zdůraznil, že zastupitelé měli
být výslovně s jeho námitkou seznámeni, neboť její vypořádání a zkrácená reprodukce vedla
k tomu, že dané námitce zastupitelé nebyli nakloněni. Upozornil nadto, že zastupitel Ing. Hanuš
o námitce uplatněné stěžovatelem vůbec nevěděl a že tato námitka nebyla uveřejněna na úřední
desce. Krajskému soudu vytkl, že se nevypořádal s návrhem na provedení dokazování.
Při projednávání územního plánu totiž nebylo zajištěno, aby měli zastupitelé k dispozici
objektivní informace o předmětu hlasování. To bylo způsobeno tím, že podklady vytvářeli
úředníci městského úřadu společně s externím architektem, přičemž ti se vůči stěžovateli stavěli
negativisticky a nikdy se mu nesnažili vyjít vstříc. Navíc pochybili, jestliže se vůbec nedotázali
orgánu ochrany zemědělského půdního fondu na možnost vynětí stěžovatelova pozemku
ze zemědělského půdního fondu.
[8] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil
mu věc k dalšímu řízení, popř. aby zrušil rozsudek krajského soudu i územní plán „města Nová
Bystřice schválený usnesením číslo 28 b. zastupitelstva města Nová Bystřice dne 21. 06. 2017, II. zrušil část
opatření obecné povahy - Územního plánu města Nová Bystřice schválené usnesením číslo 28 b. zastupitelstva
města Nová Bystřice dne 21. 06. 2017 a to: a. v části 1) Textová část, oddílu c) urbanistické koncepce včetně
vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a systému sídelní zeleně v pododdílu 2. vymezení zastavitelných
ploch Z 17, Z 18 a Z 19 a v oddílu f) vymezení zemědělských ploch pro sídlo Smrčná, b. v části 2) Grafická část
vymezení zastavitelných ploch Z 17, Z 18 a Z 19 a vymezení zemědělských ploch pro sídlo Smrčná,
c. v rozhodnutí odpůrce o námitkách navrhovatele bod číslo 13 a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.“
[9] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázal na své vyjádření z řízení
před krajským soudem. Upozornil dále, že stěžovateli bylo několikrát vysvětleno, proč změna
využití pozemku není možná jak z hlediska skutkového, tak i právního. Skutečnost, že daný
pozemek nemá zajištěn trvalý přístup, byl jen jedním z důvodů pro zamítnutí námitky. Doplnil,
že nájemní smlouva není v tomto ohledu dostačující, o čemž byl stěžovatel informován. Poukázal
na to, že důvodem zamítnutí námitky byla především otázka regulačního plánu a navyšování
rozsahu zastavitelných ploch. Navázal s tím, že z hlediska postoje orgánu ochrany zemědělského
půdního fondu je podstatné, že by zařazením stěžovatelova pozemku mezi plochy pro bydlení
došlo k nepřípustnému rozšíření zastavitelných ploch. Stěžovatel přitom nebyl nijak vůči ostatním
vlastníkům znevýhodněn, neboť existují i další námitky a připomínky, kterým nebylo vyhověno.
[10] Odpůrce odmítl, že by zastupitelé neměli k dispozici potřebné podklady, neboť mohli
do příslušného spisu nahlížet, avšak svého oprávnění nevyužili. Odpůrce poukázal na vypořádání
žádosti o změnu územního plánu radou města Nová Bystřice ze dne 14. 11. 2012
i zastupitelstvem města Nová Bystřice ze dne 28. 11. 2012. Na další dotazy stěžovatele reagoval
dne 7. 2. 2013 i majetkový odbor Městského úřadu Nová Bystřice. Z této komunikace je podle
odpůrce zřejmé, že již v prvotní fázi přípravy územního plánu byly stěžovateli sděleny důvody
bránící zařazení jeho pozemku mezi zastavitelné plochy. Námitky stěžovatele přitom nebyly
vypořádány svévolně či nespravedlivě. Podle odpůrce je potřeba tvorbu územního plánu chápat
jako komplexní proces mající vícero etap projednávání. V obecnosti nelze žádnému vlastníku
pozemku a priori zajistit, že bude jeho žádosti vyhověno.
[11] Informování veřejnosti proběhlo v souladu se zákonem, neboť se do projednávání
územního plánu zapojila řada občanů, přičemž i zastupitelé měli k dispozici potřebné množství
informací. Nadto zpracovatel velmi úzce spolupracoval s orgány města i dotčenými orgány.
Doplnil, že zastupitelé věděli, že budou s návrhem na vydání územního plánu rozhodovat rovněž
o 13 námitkách s tím, že se o dané věci mohli dopředu informovat, což ostatně dva zastupitelé
využili. Odpůrce uzavřel, že napadený rozsudek je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu i právními předpisy, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Před samotným vypořádáním kasačních námitek Nejvyšší správní soud uvede krátké shrnutí
skutkového stavu. Stěžovatel od roku 2010 usiloval o zařazení svého pozemku p. č. X
v katastrálním území X do ploch k bydlení. Změnu využití pozemku konzultoval
se zaměstnankyní Městského úřadu Nová Bystřice Ing. P. i se zpracovatelem napadeného
územního plánu architektem S. Následně stěžovatel uzavřel s odpůrcem nájemní smlouvu ze dne
16. 10. 2010 zajišťující příjezdovou cestu k jeho pozemku. V průběhu procesu přijímání
územního plánu podal stěžovatel připomínku, resp. námitku požadující zanesení pozemku p. č. X
mezi plochy k bydlení. Tuto námitku odpůrce v odůvodnění územního plánu zamítl.
[15] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem předesílá, že rozsah soudního přezkumu
zákonnosti napadeného územního plánu limituje neexistence veřejného subjektivního práva
vlastníka pozemku nacházejícího se v řešeném území na to, aby územní plán stanovil
pro takovýto pozemek způsob využití, který vlastník požaduje. V dané souvislosti totiž Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51, konstatoval, „že z žádné
zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti,
aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu
využití. Nejvyšší správní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti, že právo vlastnit majetek je právem ústavně
zaručeným (viz čl. 11 Listiny), přičemž z podstaty tohoto práva (vyjádřeného tzv. ‚vlastnickou triádou‘ - právo
předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním - §123 občanského zákoníku)
v sobě nepochybně implicite zahrnuje i právo vlastníka předmět vlastnictví zhodnocovat. Tento atribut vlastnického
práva však nelze vykládat tak, že by se vlastník takového zhodnocení mohl domáhat na jiných osobách, včetně
veřejné moci. Jestliže tedy v projednávané věci navrhovatel jako vlastník parcely p. č. X zcela logicky poukazuje na
skutečnost, že v případě, kdy by tato parcela byla zahrnuta jako zastavěné území, došlo by tím k jejímu
zhodnocení, neznamená to, že by se takového zhodnocení mohl jakkoli domáhat.“
[16] Vlastníkům pozemků proto v rámci procesu přijímání územního plánu primárně přísluší
právo vyjádřit se k navrhovanému funkčnímu využití určitého území dotčených subjektů, přičemž
však podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 9 As 302/2016 - 68,
„[p]rávo ‚vyjádřit se‘ neznamená veřejné subjektivní právo na to, aby územní plán určil určitý pozemek
jako zastavitelnou plochu, resp. provedl změnu způsobu využití pozemku. Stanovit funkční využití pozemků
a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování proto zůstává činností, do které správní soudy
mohou pouze minimálně zasahovat. Správním soudům nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek
vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití pozemku. Jejich úkolem není ani dotvářet územní plány.
Co jim však přezkoumávat přísluší je to, zda změnu územního plánu přijal pravomocí nadaný a kompetentní
orgán a zda při tom postupoval zákonem předepsaným způsobem.“
[17] Z námitek uplatněných v kasační stížnosti plyne, že stěžovatel primárně polemizuje
s odpůrcem v tom směru, zda bylo zahrnutí pozemku p. č. X mezi plochy bydlení možné
či vhodné. V tomto ohledu je potřebné upozornit, že soudům nepřísluší posuzovat, zda odpůrce
vybral z hlediska komplexního řešení daného území nejvhodnější řešení, nýbrž přezkoumat,
zda územní plán byl přijat zákonem stanoveným způsobem a jestli jsou omezení plynoucí
z územního plánu pro vlastníky jednotlivých pozemků přiměřené vůči zájmu na komplexním
uspořádání daného území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 5 As 175/2014 - 29, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120).
[18] Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal, zda je omezení vlastnického práva stěžovatele
přiměřené vůči zájmu na komplexním řešení územního uspořádání. Odpůrce v rámci vypořádání
námitky stěžovateli vysvětlil, že změna využití jeho pozemku není možná, neboť tomu brání
již dříve přijatý regulační plán, který pro dané území určil způsob využití jednotlivých pozemků.
Konkrétně uvedl, že regulační plán „vymezuje mimo jiné stavební a uliční čáry a části pozemků,
kde má být situována zeleň zahrad, jako plynulý přechod mezi plochou určenou k zástavbě a volnou krajinou.
Pozemek připomínkujícího sousedí jak se stávajícím zastavěným pozemkem, kde je směrem k pozemku
připomínkujícího situována zahrada, tak s pozemky regulovanými regulačním plánem, kde jsou navrženy také
zahrady směrem do volné krajiny (k rybníku). Určení pozemku p. č. X k zástavbě tuto koncepci zcela naruší.
Pokud by se ‚ubrala část zastavitelné plochy‘ a ‚přiřadila na pozemek p. č. X‘ jak požaduje namítající, vyvolalo
by to změnu RP, tedy další finanční i časové náklady.“ Takové vypořádání je zákonné navzdory
skutečnosti, že regulační plán není z pohledu přijímání územního plánu jakkoli závazný. Územní
plán jako takový představuje komplexní řešení účelového využití a prostorového uspořádání
(relativně velkého) území. Nový územní plán přitom automaticky nemusí měnit dřívější řešení.
Proto pokud odpůrce navázal na dřívější územně plánovací dokumentaci včetně z ní plynoucích
omezení (například požadavek na minimální šířku stavební parcely 25 m), nejednal podle
Nejvyššího správního soudu nezákonně. Vzhledem ke skutečnosti, že územní plán představuje
komplexní a složité řešení celkového územního uspořádání, je zjevné, že odpůrce nemůže
vyhovět všem námitkám, resp. zvolit takové řešení, které by zcela vyhovělo zájmům vlastníků
všech dotčených pozemků. Proto je zřejmé, že někteří vlastníci pozemku budou určeným
způsobem využití jejich pozemku ve svém vlastnickém právu ve větší či menší míře dotčeni.
Úkolem správních soudů v tomto ohledu je přezkoumat, zda je finálně přijaté řešení
proporcionální z hlediska zamýšleného záměru vůči omezením plynoucím z něj jednotlivým
vlastníkům. Jelikož stěžovatel sám nenamítal, že by přijaté řešení bylo neproporcionální, řešil
tuto otázku Nejvyšší správní soud v obecně rovině, přičemž neshledal, že by zásah
do vlastnického práva stěžovatele nebyl proporcionální.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu jsou kritéria, která pro pozemky určené k zástavbě určuje
regulační plán, racionální a umožňující komplexní řešení uspořádání území. Změna využití
pozemku stěžovatele by celou koncepci narušila a vedla k omezení práv jiných vlastníků.
Je přitom vhodné upozornit, že odpůrce v této souvislosti stěžovateli zcela konkrétně vysvětlil,
proč jeho pozemek není vhodný k využití za účelem bydlení. Nejvyšší správní soud se s těmito
závěry odpůrce ztotožňuje. Z územního plánu, ani postupu odpůrce navíc nevyplývá úmysl
jakkoliv stěžovatele oproti jiným vlastníkům pozemku znevýhodnit či snad poškodit. V takové
situaci neshledal Nejvyšší správní soud územní plán v daném ohledu neproporcionálním.
[20] Nad rámec uvedeného lze přisvědčit argumentaci odpůrce, podle které uzavření nájemní
smlouvy za účelem zajištění přístupu k případné stavbě na pozemku stěžovatele není z hlediska
trvalého zajištění vstupu na pozemek dostatečné. V tomto směru se jedná o úvahu logickou,
neboť samotná nájemní smlouva nezajistí trvalý přístup k případné stavbě na pozemku
stěžovatele. Pro doplnění uvádí Nejvyšší správní soud, že se otázkou vynětí pozemku odpůrce
zabývat nemusel, neboť daný pozemek nebyl mezi plochy pro bydlení zařazen. Nastíněná
navazující argumentace odpůrce však měla jen podpůrnou povahu a ani její případná nesprávnost
by nemohla způsobit nezákonnost územního plánu.
[21] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal samotný proces přijímání územního plánu, přičemž
z obsahu správního spisu zjistil následující skutečnosti:
[22] Pořizovatel zveřejnil dne 1. 10. 2012 veřejnou vyhláškou na dobu 30 dnů oznámení
o projednání návrhu zadání napadeného územního plánu ve smyslu §47 odst. 2 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Veřejná vyhláška
byla sejmuta dne 31. 10. 2012. Obsahem této vyhlášky bylo též upozornění, že návrh zadání
územního plánu byl po dobu vyvěšení vyhlášky k dispozici na webových stránkách města
Jindřichův Hradec (www.jh.cz) a odpůrce (www.novabystrice.cz). Vyhláška obsahovala
též poučení o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od jejího vyvěšení připomínky k projednávanému
návrhu, přičemž k později podaným připomínkám se již nepřihlíží.
[23] Dne 6. 3. 2015 pořizovatel zveřejnil veřejnou vyhláškou dle §50 odst. 3 stavebního zákona
oznámení o vystavení návrhu napadeného územního plánu, a to do 21. 4. 2015 (vyhláška
byla sejmuta dne 22. 4. 2015). Dle této vyhlášky byl návrh územního plánu po uvedenou dobu
k dispozici jednak na shora uvedených webových stránkách a jednak též v listinné podobě
u pořizovatele a u Městského úřadu Nová Bystřice. Taktéž tato vyhláška obsahovala poučení
o možnosti podat ve lhůtě do 21. 4. 2015 připomínky k projednávanému návrhu, přičemž
k později podaným připomínkám se již nepřihlíží.
[24] Veřejnou vyhláškou zveřejněnou dne 10. 10. 2016 pořizovatel ve smyslu §52 stavebního
zákona oznámil konání veřejného projednání návrhu napadeného územního plánu
dne 24. 11. 2016 od 16:00 (vyhláška byla sejmuta 2. 12. 2016). Dle této vyhlášky byl návrh
územního plánu vystaven k veřejnému nahlédnutí od 10. 10. do 1. 12. 2016 týmž způsobem
jako dle veřejné vyhlášky zveřejněné dne 6. 3. 2015, přičemž po tuto dobu bylo možno k němu
podat námitky a připomínky; k později podaným námitkám a připomínkám se již nepřihlíží.
[25] Z uvedeného je patrno, že veřejnost i členové zastupitelstva odpůrce byli dostatečně
informováni o jednotlivých krocích procesu přijímání územního plánu (z obsahu správního spisu
je rovněž zřejmé, že v průběhu přijímání územního plánu byla řada připomínek a námitek
vznesena a následně i vypořádána). Odpůrce dále přiléhavě upozornil, že členové zastupitelstva
mají možnost vyžadovat od zaměstnanců obecního úřadu informace ve věcech, které souvisejí
s výkonem jejich funkce. Rozhodnutí o námitkách včetně odůvodnění bylo nedílnou součástí
napadeného územního plánu, resp. jeho návrhu a členové zastupitelstva odpůrce měli možnost
se s ní (v nezkráceném znění) a jejím vypořádáním seznámit. Samotná skutečnost, zda takto
učinili, nemůžeme mít vliv na zákonnost napadeného územního plánu. Proto krajský soud
nepochybil, jestli v tomto ohledu neprovedl jakékoli dokazování.
[26] Stěžovatelův požadavek, aby odpůrce, resp. pořizovatel, informovali o jednotlivých fázích
územního plánování vlastníky dotčených nemovitostí doporučeným dopisem, postrádá zákonnou
oporu. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že proces přijímání územního plánu probíhal
v souladu se zákonem.
IV. Závěr
[27] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a odpůrci v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
[29] Nejvyšší správní soud dále přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů, která se skládá z částky 3.100 Kč za jeden úkon
právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti ze dne 14. 9. 2018 podle §7 bodu 5,
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, a z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu),
celkem 3.400 Kč. Zástupce stěžovatele prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto
součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3.400 Kč, celkem
4.114 Kč. Zástupci stěžovatele bude vyplacena uvedená částka z účtu Nejvyššího správního
soudu v přiměřené lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele, který je osvobozen od soudních poplatků, nese podle §35 odst. 9 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu