ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.36.2018:41
sp. zn. 4 As 36/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. K., zast. JUDr. Denisem
Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému:
Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 1. 2016, č. j. PPR-26231-7/ČJ-2015-990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, č. j. 31 Ad 2/2016 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ve věcech kázeňských ze dne 4. 1. 2016, č. j. PPR-26231-7/ČJ-
2015-990131, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie
Královéhradeckého kraje ve věcech kázeňských ze dne 6. 8. 2015, č. j. KRŘŘ-249/2015, kterým
byl žalobce podle §189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů a §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, uznán vinným
ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. c) zákona
č. 316/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce podle prvostupňového
rozhodnutí porušil povinnost uloženou v §5 odst. 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, neboť dne 21. 11. 2014 kolem 1:45 hod. bezprostředně po požití alkoholických
nápojů v baru Café Forte na Javorové ulici v Dobrušce nasedl jako řidič do osobního
motorového vozidla a odjel s ním směrem k ulici Františka Kupky. Ředitel Krajského ředitelství
policie Královéhradeckého kraje žalobci za výše uvedené jednání uložil kázeňský trest pokutu
ve výši 15.000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 10 měsíců.
[2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání odmítl, že by orgán prvního stupně
nedostatečně zjistil skutkový stav. Zdůraznil, že prvostupňový orgán postupoval správně, jestliže
neprovedl důkaz výslechem svědka J. N., neboť případný výslech by byl nadbytečný s tím, že
výslech svědka byl navržen až v době těsně předcházející ukončení shromaždování důkazů, což
vnímal jako postup ryze účelový. Prvostupňový orgán se i přesto pokusil zajistit výslech svědka,
který však byl nekontaktní. Z tohoto důvodu proto požádal žalobce, aby přítomnost svědka
zajistil přímo on sám. Svědek se však k výslechu ani k podání vysvětlení nedostavil a toliko zaslal
prvostupňovému orgánu prohlášení. Žalovaný odmítl prohlášení J. N. s tím, že se jedná o
prohlášení účelové, neboť se svědek mohl k podání vysvětlení dostavit osobně, avšak neučinil
tak. Prvostupňový orgán odmítl žalobcovu verzi jednání, že domů jej odvezl svědek N. s tím, že
má za prokázané, že žalobce v inkriminovanou dobu nasedl do vozidla a odjel, s čímž se žalovaný
ztotožnil. K namítaným rozporům ve výpovědi svědků žalovaný uvedl, že drobné odlišnosti
mohly být způsobeny delším časovým odstupem, avšak v souhrnu má za to, že skutek byl
prokázán. Nebylo nijak prokázáno, že by byly sníženy rozpoznávací schopnosti svědkyně L.
v důsledku požití alkoholu, a proto bylo možné z její výpovědi vycházet. Přítomnost alkoholu
v krvi po příjezdu hlídky policie svědkyně vysvětlila tak, že požila alkohol v mezidobí mezi
jednáním žalobce a příjezdem hlídky. Žalovaný zdůraznil, že jednání žalobce, který je zařazen ke
službě dopravní policie, je vysoce zavrženíhodné a je u široké veřejnosti vnímáno velmi
negativně. Zcela odmítl, že by uložený kázeňský trest měl ve svém důsledku vést k odchodu
žalobce od policie, neboť uložený kázeňský trest nemá za následek propuštění žalobce ze
služebního poměru.
[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 31 Ad 2/2016 - 59,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Konstatoval, že kázeňskému řízení předcházelo řízení
trestní s tím, že věc byla nakonec předána ke kázeňskému projednání. Následně uvedl přehled
významných důkazů a shrnutí skutkového děje případu. K věci samé navázal, že správní orgány
prokázaly žalobci vytýkané deliktní jednání. Krajský soud zhodnotil, že výpovědi svědků nebyly
diametrálně odlišné, neboť sice obsahovaly nejasnosti ohledně celkového množství alkoholu,
které měl žalobce vypít, ale prokazatelně umožnily učinit závěr, že žalobce alkoholické nápoje
konzumoval. Provedení znaleckého posudku neshledal nestandardním. Podle krajského soudu
nebylo pochyb, že žalobce byl pod vlivem alkoholu, i bez znaleckého posudku, který tedy
jen určil rozmezí možných hodnot alkoholu v krvi na základě svědeckých výpovědí. Skutečnost,
že žalobce odjel od baru Café Forte osobním automobilem, má krajský soud prokázanou
z výpovědi svědkyně L., která žalobce viděla do vozidla nasedat a následně odjet. Ta ihned poté
celou věc sdělila svému nadřízenému H. a kolegyni H. a učinila také oznámení na linku 158.
Krajský soud vyhodnotil, že svědkyně L. měla dostatečně dobrý výhled, aby mohla dění na ulici
pozorovat. Doplnil, že se nepodařilo prokázat, že by svědkyně v době deliktního jednání žalobce
byla pod vlivem alkoholu, a nemohla tak vnímat jednání žalobce. Naopak svědkyně podle
výpovědi dalších svědků požila alkoholické nápoje až po odjezdu žalobce. Výpověď svědkyně L.
nevylučuje ani výpověď svědkyně M., která žalobce viděla přicházet k automobilu, ale už jej
neviděla do automobilu nastoupit. Její výpověď nijak nerozporuje skutečnosti plynoucí
z výpovědi svědkyně L. Krajský soud odmítl, že by svědkyně L. tvrdila, že žalobce nastoupil do
vozidla Škoda, protože v řízení před prvostupňovým orgánem toliko uvedla, že jej viděla
nastoupit do tmavého krátkého vozidla. Podotkl, že uvedená svědkyně nebyla ani přímou
účastnicí konfliktu mezi žalobcem a svědkem H. Krajský soud zhodnotil, že z hlediska zjištění
skutkových okolností případu nebyla výpověď svědka R. K. nijak významná. Neshledal
pochybení v postupu správních orgánů ani v souvislosti s žádostí žalobce o výslech svědka N.
Prvostupňový orgán vzhledem k tomu, že žalobce návrh na výslech svědka nedostatečně
identifikovaného a obtížně kontaktovatelného podal bezprostředně před vydáním rozhodnutí,
zákonně vyzval k zajištění přítomnosti svědka žalobce. Ten však přítomnost svědka nezajistil a
následně toliko předložil jeho nevěrohodné prohlášení. Dále krajský soud připustil, že žalobce
měl nepochybně právo v průběhu řízení nevypovídat. Na druhou stranu mohl k objasnění
skutkových okolností přispět tím, že by sám věrohodně doložil, jakým způsobem se dopravil
z baru domů, a znevěrohodnil tak výpověď svědkyně L. To však neučinil, a namísto toho toliko
navrhl důkaz, který svědčil o jeho snaze prodloužit řízení a dosáhnout prekluze. V takové situaci
krajský soud shledal postup správních orgánů, které prohlášení navrženého svědka považovaly za
nevěrohodné, za správný a zákonný. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti a že v průběhu řízení byla v požadované míře zajištěna procesní práva
žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní podotkl, že je při zjišťování skutkového stavu v rámci kázeňského řízení potřeba vycházet
z úpravy obsažené ve správním řádu s přihlédnutím ke specifikům přestupkového řízení. Tomu
má odpovídat i zjišťování skutkového stavu, na které jsou kladeny přísné nároky. Poukázal v této
souvislosti i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62.
Postup správních orgánů, které odmítly výslech navrhovaného svědka, je proto v rozporu s čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud, který
postup správních soudů aproboval, pochybil, a napadený rozsudek je tudíž v rozporu s naposledy
uvedeným článkem Úmluvy i zásadou presumpce neviny. Nadto správní orgány
tím, že navrhovaného svědka nevyslechly a jeho výslech považovaly za nadbytečný,
porušily svou povinnost, aby vydané rozhodnutí vycházelo z úplných a přesně zjištěných
skutečností. Žalobce odmítl názor krajského soudu, že svědecké prohlášení svědka N. nelze
osvědčit za důkaz. Poukázal následně na povinnost správních orgánů rozhodovat v souladu se
zásadou materiální pravdy a na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Krajskému soudu vytkl, že mu dává k tíži odepření výpovědi, a upozornil, že to jsou správní
orgány, které jsou povinny zjišťovat skutkové okolnosti případu bez ohledu na to, jak se k dané
věci staví stěžovatel. Odmítl názor, že by bylo možné rozhodnout o výši hladiny alkoholu v krvi
na základě odhadu znalce, aniž by došlo k odběru biologického materiálu či zjištění hladiny
v dechu. Správní orgány i krajský soud proto vycházely z domněnek, aniž by přihlédly k tomu, že
při vstřebávání alkoholu hrají významnou roli individuální faktory u jednotlivých osob. V závěru
stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Upozornil, že správní rozhodnutí vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu podepřeného
shromážděnými důkazy. Ty správně vyhodnotil i krajský soud. Žalovaný vysvětlil, že výslech
svědka N. stěžovatel navrhl až po sedmi měsících od zahájení řízení, a proto tento důkazní návrh
nebyl přijat, neboť jej prvostupňový orgán považoval za účelový a nadbytečný. Má za prokázané,
že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, neboť není pochyb, že před svým odchodem z Café Forte
požil alkoholické nápoje. Znalecký posudek proto ve skutečnosti nebylo nezbytné vyhotovovat.
Nadto zmíněnou námitku stěžovatel vznesl až během ústního jednání před krajským soudem a
jedná se proto o nepřípustné rozšiřování žaloby. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Z hlediska skutkových okolností případu považuje Nejvyšší správní soud za významné
tyto skutečnosti. Stěžovateli správní orgány vytýkají, že dne 20. 11. 2014 ve večerních hodinách
přišel do baru Café Forte v Dobrušce, Javorové ulici, kde požil alkoholické nápoje. Následně
se stěžovatel zapojil do konfliktu provozovatele baru M. H. se studenty sedícími v baru, přičemž i
posléze setrval v baru, kde pil další alkohol s tím, že následoval slovní konflikt mezi stěžovatelem
a provozovatelem baru M. H. Po tomto konfliktu stěžovatel z baru odešel k vozidlu, do kterého
nastoupil jako řidič a odjel směrem ke křižovatce tvaru „T“, kde následně odbočil vlevo a jel
směrem k benzinové čerpací stanici. Pak svědkyně L. vylíčila jednání stěžovatele M. H. a M. H.
celou událost následně nahlásila na linku 158.
[9] Nejvyšší správní soud uvádí, že spisová dokumentace i obsah napadených rozhodnutí
osvědčuje, že stěžovatel porušil povinnost uloženou v §5 odst. 2 písm. a) zákona o provozu
na pozemních komunikacích, neboť dne 21. 11. 2014 kolem 1:45 hod. bezprostředně po požití
alkoholických nápojů v baru Café Forte na Javorové ulici v Dobrušce nasedl jako řidič
do osobního motorového vozidla a odjel s ním směrem k ulici Františka Kupky. Nejvyšší správní
soud má z výpovědí svědků L., H. i H. za prokázané, že stěžovatel v době před nastoupením do
osobního automobilu a zahájení jízdy požil alkoholické nápoje. Z hlediska prokázaní skutečnosti,
že stěžovatel s osobním automobilem od Café Forte skutečně odjel, Nejvyšší správní soud při
svém závěru o vině stěžovatele vycházel zejména z výpovědi svědkyně L., která stěžovatele viděla
do vozidla nasedat a odjet, přičemž měla dostatečně dobrý výhled, aby mohla dění na ulici
pozorovat. Uvedená svědkyně vše okamžitě vylíčila svému nadřízenému H. a kolegyni H. a
učinila také oznámení na linku 158. Její výpověď v průběhu správního řízení potvrdil i výslech
svědků H. a H. Lze doplnit, že provedené dokazování nesvědčí závěru, že by svědkyně L. byla
v době deliktního jednání stěžovatele pod vlivem alkoholu a nemohla následkem toho vnímat
jeho jednání. Naopak z výpovědi dalších svědků vyplynulo, že svědkyně L. požila alkoholické
nápoje až po odjezdu stěžovatele, a její výpověď tak má Nejvyšší správní soud za důvěryhodnou
a skutkové okolnosti za dostatečně prokázané.
[10] Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nebylo dostatečně prokázáno, že by měl v krvi
přítomen alkohol, neboť tuto skutečnost lze zjistit jen při odběru biologického materiálu,
Nejvyšší správní soud uvádí, že z výpovědí svědků lze prokazatelně učinit závěr, že stěžovatel
v předmětné době alkoholické nápoje konzumoval, a že tedy v dané době měl nepochybně v krvi
přítomen alkohol. Lze dodat, že správní orgány nechaly znalecký posudek vypracovat zejména
za tím účelem, aby bylo určeno rozmezí možných hodnot alkoholu v krvi na základě jednotlivých
svědeckých výpovědí, avšak pro závěr o přítomnosti alkoholu v krvi se jeví tento postup
jako doplňkový, toliko potvrzující skutečnost, že stěžovatel měl v krvi alkohol. Nejvyšší správní
soud dále ve shodě s krajským soudem doplňuje, že jestliže stěžovatel „do baru dorazil někdy mezi
22. a 23. hodinou, opustil jej někdy kolem 01:45 hodin následujícího dne a v mezidobí zkonzumoval nejméně
3 dvanáctistupňová piva a několik velkých panáků tvrdého alkoholu, pak o takovém závěru nemůže být žádných
pochyb. Pro účely posuzovaného přestupku přitom není podstatné, že se nepodařilo přesně určit, jaká byla
v předmětný čas hladina alkoholu v krvi žalobce, protože zákon stanoví tzv. nulovou toleranci alkoholu u řidičů.“
I bez odborných znalostí tak lze mít za prokázané, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, neboť
je všeobecně známou skutečností, že uvedené množství alkoholu nemohl stěžovatel za velmi
krátký časový úsek zcela odbourat. Znalecký posudek výše uvedenou úvahu potvrzuje, neboť
určil, že hladina alkoholu v krvi stěžovatele se při jeho odchodu z baru pohybovala minimálně
v rozmezí od 0,26 g/kg do 0,52 g/kg na základě údajů o konzumaci sdělených svědkem H. a
maximálně v rozmezí od 1,75 g/kg do 1,97 g/kg na základě výpovědi svědkyně H. Podle
Nejvyššího správního soudu provedené dokazování jednoznačně potvrzuje skutečnost, že
stěžovatel byl v dané době pod vlivem alkoholu. Pro přesnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že
námitky tvrdící nezákonnost znaleckého posudku vypořádal i přesto, že již v řízení před krajským
soudem byly uplatněny opožděně, a byly tudíž nepřípustné.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v postupu správních orgánů ani v souvislosti
s žádostí stěžovatele o výslech svědka N. Jak již bylo uvedeno výše, má Nejvyšší správní soud za
to, že skutkové okolnosti případu byly zjištěny v potřebném rozsahu, a to i bez provedení
výslechu svědka N. Přestože tento názor sdílel i prvostupňový orgán, pokusil se bezúspěšně
svědka předvolat a vzhledem k tomu, že se mu svědek jevil nedostatečně identifikovaný a obtížně
kontaktovatelný, vyzval k zajištění přítomnosti svědka stěžovatele. Ten jen předložil prohlášení
navrženého svědka N., které však Nejvyšší správní soud posoudil ve shodě s krajským soudem a
správními orgány jako nevěrohodné, neboť nejsou známy žádné skutečnosti, které by danému
svědkovi bránily osobně se dostavit k výslechu.
[12] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud nijak nekladl k tíži stěžovatele,
že v průběhu řízení využil své právo nevypovídat. Krajský soud totiž toliko podotkl, že právě
stěžovatel mohl k objasnění skutkových okolností přispět tím, že by sám věrohodně doložil,
jakým způsobem se dopravil z baru domů, a znevěrohodnil tak výpověď svědkyně L. Pokud
setrval pasivní, nelze klást k tíži správních orgánů, že vycházely z věrohodných důkazů, na jejichž
základě lze učinit závěr o vině stěžovatele. Ostatně správnost názoru krajského soudu potvrzuje i
odborná literatura, která upozorňuje, že „pasivita na straně obviněného může mít pro něj nepříznivý dopad.
Důsledkem tohoto postoje obviněného (na který má jistě právo) může být, že se správní orgány nedozví určité
skutečnosti, o kterých může vědět pouze obviněný. Pokud tedy obviněný zvolí tuto taktiku a využije práva mlčet,
nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domýšlel“ všechna myslitelná
nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal“ (srov. PRÁŠKOVÁ, Helena.
Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017. Teoretik, s. 354). Ve vztahu k nastíněné námitce tedy
neshledal Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu.
[13] Nejvyšší správní soud doplňuje, že samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť neprodleně po předložení spisu
a po nezbytném poučení účastníků řízení přikročil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
IV. Závěr
[14] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu