ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.42.2018:29
sp. zn. 4 As 42/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: SEPA CREDIT s.r.o.,
IČ 28395557, se sídlem Náchodská 762/65, Praha 9, zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem,
se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti žalovaným: 1) Městský úřad Nepomuk,
se sídlem náměstí Augustina Němejce 63, Nepomuk, 2) Katastrální úřad pro Plzeňský kraj,
se sídlem Radobyčická 2465/12, Plzeň, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 11/2017 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 11/2017 - 103, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, kterého
se měl podle žalobkyně dopustit žalovaný 1) tím, že „[…] podal pod č. j. DOP/25667/2016-BoM
ze dne 8. 12. 2016 návrh na zápis poznámky do katastru nemovitostí ‚o zahájení vyvlastňovacího řízení‘“
a žalovaný 2) tím, že „[…] následně vyhověl žalovanému č. 1 a poznámku na LV č. 200 pro k. ú. Polánka
u Kasejovic a na LV č. 1382 pro k. ú. Kasejovice zapsal.“ V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul,
že podle správního spisu je žalobkyní namítané jednání žalovaných 1) a 2) nesporné. Krajský
soud poukázal na §19 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném do dne 31. 12. 2017,
a na §23 odst. 1 písm. k) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon),
ve znění účinném do dne 30. 6. 2017, a konstatoval, že zápis poznámky do katastru nemovitostí
nemá konstitutivní povahu. Poznámka slouží toliko k signalizaci, respektive k vyznačení
skutečnosti či poměru, který se vztahuje k určité nemovitosti nebo osobě, a nemá vliv na vznik,
změnu nebo zánik práva. Samotný zápis poznámky do katastru nemovitostí tedy neomezuje
vlastnické právo k nemovitosti, avšak signalizuje změnu právních poměrů v důsledku jiného
rozhodnutí či úkonu třetí osoby. Krajský soud poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. Konf 30/2006, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008,
sp. zn. 9 As 60/2007, přičemž uzavřel, že poznámkou do katastru nemovitostí nelze zasáhnout
do vlastnického práva k nemovitostem, neboť slouží pouze k signalizaci skutečností,
které mohou mít vliv na dotčený zápis v katastru nemovitostí teprve v budoucnu. Doplnil,
že žalovaní nejednali v rozporu se zákonem. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně nemohla
být zápisem poznámky zkrácena na svých právech a krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost.
V ní odmítla závěr krajského soudu, že zápisem poznámky do katastru nemovitostí nelze
zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem. Uvedla, že Nejvyšší správní soud vydal
rozsudek ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 9 As 60/2007, za účinnosti starého katastrálního zákona,
a to ve vztahu k zápisu poznámky o nařízení předběžného opatření. Žalobkyně namítla,
že předmětné pozemky užívá k podnikání a napadený zápis poznámky je tak i ve smyslu
naposledy uvedeného rozsudku zásahem do jejího vlastnického práva, neboť podle §19 odst. 3
zákona o vyvlastnění jsou neplatné právní úkony, kterými vyvlastňovaný po doručení uvědomění
o zahájení vyvlastňovacího řízení zapsaného do katastru nemovitostí formou poznámky převádí,
pronajímá nebo jinak zatěžuje pozemek nebo stavbu, kterých se vyvlastnění týká. Žalovaný 1)
přitom podle stěžovatelky nebyl oprávněn podle §19 odst. 1 zákona o vyvlastnění uvědomit
o zahájení vyvlastňovacího řízení katastrální úřad, neboť nevedl řízení podle zákona
o vyvlastnění, avšak řízení podle §17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
ve znění účinném ke dni 23. 3. 2012. Stěžovatelka dovodila, že řízení podle naposledy uvedeného
ustanovení představuje zvláštní správní řízení, které nepodléhá zákonu o vyvlastnění, neboť
k tomu chybí zákonné zmocnění. V této souvislosti stěžovatelka vytkla krajskému soudu,
že žalovaného 1) označil za vyvlastňovací úřad. Vyvlastněním se podle §2 zákona o vyvlastnění
rozumí odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu
k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.
Nejde tedy o zřízení věcného břemena. Ostatně, žalovaný 1) postupoval podle §19 odst. 1
zákona o vyvlastnění na nátlak nadřízeného orgánu až v prosinci roku 2016, přestože řízení podle
§17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích bylo zahájeno již v březnu roku 2012. Krajský
soud se však podle stěžovatelky uvedenými námitkami nezabýval a zatížil tak rozsudek
nepřezkoumatelností. V této souvislosti stěžovatelka namítla, že soud nebyl oprávněn
její argumentaci pouze odmítnout, avšak byl povinen uvést, v čem konkrétně spočívá
její nesprávnost. Vzhledem k významu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod bylo na místě vyloučit jakékoliv pochybnosti o nezákonném zásahu žalovaných.
Krajský soud podle stěžovatelky rovněž opomněl námitku, že žalovaný 2) vyhověl žádosti
žalovaného 1) o zápis poznámky podle §23 odst. 1 písm. k) katastrálního zákona,
přestože nedošlo k oznámení o zahájení řízení a poučení.
[3] Žalovaní nevyužili svého práva a ke kasační stížnosti se nevyjádřili.
III. Posouzení kasační stížnosti
[4] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle
nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 As 60/2007 - 42,
konstatoval, že „[p]oznámkou nelze zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem. Slouží pouze
k signalizaci skutečností, které pro futuro mohou mít právní relevanci na dotčený zápis v katastru nemovitostí.
Zároveň slouží k zajištění informovanosti třetích osob tak, aby každý, kdo hodlá uzavřít smlouvu týkající
se věcných práv k nemovitostem evidovaným v katastru, měl možnost se s aktuálním stavem zápisů v katastru
nemovitostí podrobně seznámit.“ Z uvedeného je zřejmé, že se soud zabýval obecným charakterem
poznámky, nikoliv poznámky jen některé konkrétní skutečnosti. Stěžovatelce lze sice přisvědčit,
že Nejvyšší správní soud dospěl k citovaným závěrům za účinnosti zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podstatu institutu poznámky
však v posuzovaných souvislostech nezměnil ani později účinný zákon č. 256/2013 Sb.,
o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Ostatně i odborná literatura dospěla za účinnosti
naposled uvedeného zákona k závěru, že „[p]oznámka je zápis do katastru, který nezměnil svoji povahu,
jedná se nadále o zápis, kterým se zapisují významné informace týkající se evidovaných nemovitostí
nebo v katastru zapsaných vlastníků a jiných oprávněných, nicméně se velmi rozšířil okruh zapisovaných
informací. […] Poznámka má informativní charakter. Jejím smyslem je upozornit toho, kdo chce nabýt věcné
právo k nemovitosti, na možné právní vady nemovitosti […].“ (BAREŠOVÁ, Eva; et al. Katastrální zákon:
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář k §6).
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybnila závěr, že zápis poznámky nemohl zasáhnout
do jejích práv, s vysvětlením, že v důsledku zápisu poznámky do katastru nemovitostí nemůže
platně nakládat se svými pozemky, což rovněž odrazuje jakékoliv zájemce o pronájem či koupi
těchto pozemků. Uvedenou námitku však podle Nejvyššího správního soudu vyvrací již samotné
znění §19 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do 31. 12. 2017.
[8] Podle §19 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do 31. 12. 2017, „[o] zahájení
vyvlastňovacího řízení uvědomí vyvlastňovací úřad písemně kromě účastníků řízení též příslušný katastrální
úřad. O zahájeném vyvlastňovacím řízení zapíše katastrální úřad do Katastru nemovitostí České republiky
poznámku, týká-li se nemovitosti, která je v něm evidována.“
[9] Podle §19 odst. 2 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do 31. 12. 2017, „[u]vědomění
podle odstavce 1 se doručuje účastníkům řízení do jejich vlastních rukou.“
[10] Podle §19 odst. 3 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do 31. 12. 2017, „[p]o doručení
uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení nesmí vyvlastňovaný nakládat s pozemkem nebo stavbou, kterých
se vyvlastnění týká, převést je, pronajmout nebo jinak zatížit. Právní úkony, kterými vyvlastňovaný poruší tuto
povinnost, jsou neplatné; to neplatí v případě smluv uzavíraných s vyvlastnitelem. Při vyvlastnění se neuplatní
smluvní ani zákonná předkupní práva k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě. O tomto následku musí
být vyvlastňovaný poučen v uvědomění o zahájení řízení.“
[11] Z citovaného ustanovení podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že vyvlastňovaný
nesmí nakládat s dotčenými pozemky či stavbami nikoliv proto, že vyvlastňovací úřad uvědomil
katastrální úřad o zahájení vyvlastňovacího řízení, či proto, že katastrální úřad o tom v katastru
nemovitostí učinil poznámku, avšak proto, že vyvlastňovací úřad uvědomil vyvlastňovaného
o zahájení vyvlastňovacího řízení a poučil jej o následcích tohoto úkonu. Ke stejnému závěru
ostatně dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3682/2009,
neboť konstatoval, že „[u]vědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení podle zákona č. 184/2006 Sb. bylo
žalobcům - jak soudy dále zjistily - doručeno v říjnu 2007. Teprve po doručení tohoto uvědomění žalobci nemohli
převádět, pronajmout nebo jinak zatěžovat pozemek, kterého se týká vyvlastnění, a jimi učiněné právní úkony
by byly neplatné, vše za předpokladu, že o tomto následku byli v uvědomění o zahájení řízení poučeni.“
Stěžovatelkou tvrzené zkrácení práv tedy není důsledkem tvrzeného zásahu žalovaných.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konstatovala, že jí žalovaný 1) nedoručil oznámení o zahájení
řízení s potřebným poučením; to však v posuzované věci není podstatné, neboť vzhledem k výše
uvedenému by tím spíše nemohlo dojít ke zkrácení jejích práv. K námitce stěžovatelky, že zápis
poznámky v katastru nemovitostí mohl odradit potenciální kupce či nájemce jejích pozemků,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že poznámka v takovém případě plnila svůj signalizační účel,
neboť informovala veřejnost o zahájeném řízení, což však ve smyslu výše citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 As 60/2007 - 42, nezkracuje práva
stěžovatelky. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem se Nejvyšší správní soud ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka nebyla v souvislosti s namítanými zásahy zkrácena
na svých právech a nemohla tak být s žalobou proti nezákonnému zásahu úspěšná
ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008,
č. j. 8 Aps 6/2007 - 247. Na výsledku řízení již tedy nemohly nic změnit námitky stěžovatelky
k nezákonnosti postupu žalovaných a krajský soud nepochybil, když se těmito námitkami zabýval
toliko v obecné rovině. Rozsudek krajského soudu tak není nepřezkoumatelný a není v rozporu
se zákonem.
[12] Nad rámec výše uvedených závěrů, které samy o sobě postačují k zamítnutí projednávané
kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že již v rozsudku ze dne 20. 12. 2013,
č. j. 4 As 7/2012 - 82, konstatoval, že „[j]e proto třeba dovodit, že v řízení prováděném podle §17 odst. 2
zákona o pozemních komunikacích, které pojmově představuje vyvlastňovací řízení ve smyslu §2 písm. d) zákona
o vyvlastnění, vystupují speciální stavební úřady v postavení vyvlastňovacích úřadů, přičemž s výhradou zvláštního
vymezení jejich věcné příslušnosti (a příp. dalších zvláštních ustanovení upravujících tuto formu vyvlastnění
a vyvlastňovacího řízení) je na řízení prováděné speciálními stavebními úřady podle §17 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích třeba aplikovat obecnou úpravu zákona o vyvlastnění. Na vyvlastňovací řízení,
jehož předmětem je zřízení věcného břemene, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva k (již) zřízené stavbě
dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku, je tak třeba aplikovat rovněž §16 odst. 3 zákona
o vyvlastnění. Pro tento závěr je přitom nerozhodné, zda ustanovení §17 odst. 2 zákona o vyvlastnění obsahuje
odkaz na zákon o vyvlastnění či nikoli, neboť rozhodující pro jeho aplikaci je obecná povaha zákona
o vyvlastnění, jehož úpravu lze vyloučit toliko odlišnou úpravou konkrétních náležitostí vyvlastnění
či vyvlastňovacího řízení v ustanovení zvláštních zákonů, jak na ně pamatuje §1 odst. 2 zákona o vyvlastnění.“
Nejvyšší správní soud neshledal, že by zákon o pozemních komunikacích, ve znění účinném
do dne 31. 3. 2012, obsahoval takové ustanovení, které by v řízení podle §17 odst. 2 téhož
zákona vylučovalo aplikaci §19 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do dne 30. 6. 2012.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalovaní nepochybili, když v řízení aplikovali
naposledy uvedené ustanovení.
IV. Závěr
[13] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že námitky stěžovatelky nejsou důvodné, a v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s.
proto její kasační stížnost zamítl.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná,
právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Procesně úspěšným žalovaným žádné náklady,
nad rozsah vyplývající z jejich úřední činnosti, nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu