ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.135.2018:46
sp. zn. 4 Azs 135/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Simony Hájkové v právní věci žalobce: O. O., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2018, č. j. CPR-12726-9/ČJ-2017-930310-V240, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, č. j. 13 A
8/2018 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
6.353 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Shrnutí dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne
13. 4. 2017, č. j. KRPA-135361-16/ČJ-2017-000022-ZAM, a toto rozhodnutí potvrdila.
Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně žalobci dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), uložil správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku. Správní orgán prvního stupně
totiž v rámci kontroly zjistil, že žalobce pracoval na stavbě bez příslušného pracovního povolení.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Především
namítal, že mu bylo odepřeno právo na právní pomoc, neboť v době, kdy byl omezen
na svobodě v průběhu řízení před správním orgánem prvého stupně, bylo advokátovi, kterého
mu zprostředkovali jeho známí, odepřeno se s ním setkat. Advokát, resp. jeho substitut,
se dostavil na pracoviště správního orgánu prvého stupně dne 12. 4. 2017, bylo mu sděleno,
že žalobce byl převezen do cely předběžného zadržení, s tím, že další úkony budou prováděny
druhý den od 8:00 hod. Když se advokát v tuto dobu opětovně dostavil, bylo mu pracovníky
správního orgánu prvého stupně zabráněno se s žalobcem setkat, proto požádal tyto pracovníky,
aby žalobci předložili k podpisu plnou moc. Pracovník správního orgánu následně advokátu
sdělil, že žalobce si nepřeje právní zastoupení. Advokát na místě podal stížnost. Po vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyhledal žalobce téhož advokáta a sdělil
mu, že pracovníci správního orgánu prvého stupně na něj vyvíjeli nátlak, aby právní zastoupení
odmítl s příslibem, že pokud tak žalobce učiní, bude správní řízení rychlejší a rozhodnutí
pro žalobce příznivější. Žalobce se vzhledem k okolnostem (omezení na svobodě a obavy
z příslušníků policie) tomuto naléhání podvolil.
[3] Tímto způsobem správní orgán prvého stupně porušil ústavně zaručené právo stěžovatele
na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod způsobem nepřípustným
v demokratickém právním státě, kterým se Česká republika deklaruje být. Tento postup
správního orgánu prvého stupně měl za následek, že ještě téhož dne bylo vydáno rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně, aniž by žalobci bylo umožněno řádně hájit svá práva.
[4] Žalovaná ve svém rozhodnutí vypořádala tuto nejpodstatnější námitku žalobce
uplatněnou v odvolání pouze povrchně, odkazem na prohlášení žalobce o tom, že nechce
advokáta, aniž by se námitkou zabývala v celém předestřeném kontextu situace, v níž bylo
prohlášení učiněno, a nezabývala se namítaným nátlakem činěným na žalobce. Žalobce
dále namítá, že do spisového materiálu nebyla zařazena podaná stížnost na postup pracovníků
správního orgánu a rozhodnutí o této stížnosti.
[5] Žalobce dále uvedl, že neuzavřel pracovní smlouvu ani jinou dohodu podle zákoníku
práce, proto nemůže být dovozováno, že by byl zaměstnancem a vykonával nelegální práci.
Žalobce byl pouze v době kontroly na stavbě a vykonával nějakou činnost dle domluvy
s „Vasylem“, aniž by přijímal pokyny od zaměstnavatele a za tuto činnost zároveň neobdržel
žádnou úplatu. Správní orgány nezjistily skutkový stav tak, aby bez důvodných pochybností
bylo možno učinit závěr o nelegální práci žalobce, kterou by byla naplněna skutková podstata
dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Uložení správního vyhoštění
i stanovená doba zákazu pobytu je nepřiměřená. Žalobce zcela spolupracoval se správními
orgány. Není pravdou, že by délka zákazu pobytu byla na spodní hranici zákonného rozmezí,
neboť zákon žádnou spodní hranici nestanoví, tudíž lze stanovit dobu zákazu pobytu
např. v délce 0 dnů.
[6] Městský soud shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Přisvědčil námitce, že žalovaná nedostatečně vypořádala námitku žalobce
uvedenou v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, že žalobci nebylo
umožněno setkat se s advokátem, resp. že odmítl právní pomoc advokáta pod nátlakem
pracovníků správního orgánu prvého stupně. Pokud by se tvrzení žalobce ukázalo pravdivým,
jednalo by se o popření ústavně garantovaného práva žalobce na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2
Listiny a tato vada by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí správních orgánů.
Žalovaná reagovala na tuto odvolací námitku pouze odkazem na písemné prohlášení žalobce,
že nechce advokáta, a obecným sdělením, že tvrzení o údajném nátlaku je nepodložené.
Z rozhodnutí žalované však nevyplývá, z čeho žalovaná dovozuje, že na žalobce nátlak činěn
nebyl a že tedy rozhodnutí žalobce odmítnout právní pomoc bylo učiněno svobodně.
Tyto okolnosti měla žalovaná v odvolacím řízení zjišťovat např. výslechem žalobce a svědků
(policistů, kteří dle tvrzení žalobce vyvíjeli na něj nátlak), spisem o podané stížnosti apod. Protože
žalovaná tyto okolnosti neprověřila, je její rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Azs 273/2017 - 31, v němž
byl posuzován případ, kdy správní orgán předložil cizinci v řízení o vyhoštění k podpisu
formulářové vzdání se práva na odvolání a následně tvrdil, že tak učinil pod nátlakem. Městský
soud proto uložil žalované, aby v dalším řízení doplnila skutková zjištění naznačeným směrem.
Ostatní žalobní body městský soud neshledal důvodnými.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Žalovaná (dále též stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Uvedla, že dle jejího názoru bylo spisovým materiálem jednoznačně prokázáno, že právo žalobce
na právní pomoc porušeno nebylo. Žalobce byl ve správním řízení opakovaně poučen o svém
právu na právní pomoc a právní zastoupení a této možnosti z vlastního rozhodnutí nevyužil.
Substitut advokáta Mgr. Petra Václavka přeložil plnou moc na jméno žalobce, avšak bez jeho
podpisu. Vzhledem k tomu, že mu nebyl umožněn kontakt se žalobcem, byla plná moc opatřená
vzkazem v azbuce: „Jsem Váš advokát, kontaktoval mě Váš zaměstnavatel, za právní služby je zaplaceno,
podepište plnou moc a řekněte, že chcete advokáta“ předložena pracovníky správního orgánu
prvního stupně žalobci, který sám prohlásil, že advokáta nechce a toto vlastnoručně dopsal
na předloženou plnou moc.
[8] Ústavně zaručené právo na právní pomoc zahrnuje právo na zastoupení advokátem
v řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci a je na správních orgánech, aby účasti
zvoleného zástupce při jednotlivých úkonech nijak nebránily. To se však netýká pracovníka
advokátní kanceláře, který se nemůže prokázat plnou mocí udělenou cizincem. Žalobce rovněž
svým podpisem potvrdil, že nepotřebuje tlumočníka, veškerým poučením rozuměl a ovládá český
jazyk a odpovídal plynule na všechny položené otázky. Žalobce byl tedy opakovaně poučen
a dotázán, zda žádá účast právního zástupce, všemu rozuměl, přišel do kontaktu s několika
pracovníky správního orgánu prvního stupně a nic mu nebránilo o účast právního zástupce
požádat, to však neučinil ani neuvedl, že na něj byl ze strany některého pracovníka činěn nátlak.
[9] Stěžovatelka se dovolává rozsudku NSS ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 Azs 225/2017 - 22,
který se týkal obdobného případu, kdy cizinec ex post zpochybnil úkony, které v řízení
před správním orgánem učinil. Podle tohoto rozsudku a názoru žalované na žalobci spočívalo
důkazní břemeno ohledně možného nátlaku ze strany pracovníků správního orgánu, které však
neunesl. I v posuzovaném případě žalobce nekonkretizoval, jak na něj měl být vyvíjen nátlak,
resp. kým. Co se týče rychlosti postupu správního orgánu prvého stupně, který vydal rozhodnutí
o vyhoštění téhož dne, kdy bylo řízení zahájeno, stěžovatelka uvádí, že se jedná o běžnou praxi
a takový postu nelze považovat za nestandardní. Ani způsob rozhodnutí se nevymyká ustálené
praxi správních orgánů v obdobných případech. Stěžovatelka nevidí důvod, proč by správním
orgánem prvého stupně mělo být žalobci bráněno v možnosti právního zastoupení, když v jiných
podobných případech je právní zastoupení cizinců běžně respektováno.
[10] Stěžovatelka má dále za to, že městským soudem uložené další zjišťování skutkového
stavu nemůže přinést objasnění situace, neboť lze předpokládat, že zde bude pouze tvrzení
žalobce (o tom, že odmítl advokát pod nátlakem) proti tvrzením pracovníků správního orgánu
prvního stupně (že k žádnému nátlaku nedošlo). Ke stížnostnímu spisu stěžovatelka uvádí,
že pracovník advokátní kanceláře poté, co mu nebyl umožněn přímý kontakt se žalobcem, podal
dne 13. 4. 2017 stížnost, nikoli však za žalobce (který jej k tomu nezmocnil), nýbrž pouze
sám za sebe. S ohledem na to nevidí stěžovatelka důvod, aby dokumenty související
s touto stížností připojovala ke správnímu spisu v projednávané věci žalobce. Rozsudek NSS
ve věci sp. zn. 5 Azs 273/2017, o který se opřel krajský soud, se týká zcela nesrovnatelné věci.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že jí je z úřední činnosti známo, že příslušná advokátní
kancelář (Mgr. Petra Václavka) používá postupy, které jsou v některých případech v rozporu
s dobrými mravy, a za každou cenu, a to i nepravdivým napadáním policie, se snaží dosáhnout
zrušení rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce navíc nespecifikoval, jakým způsobem mělo k údajnému
nátlaku dojít. Žalobce nebyl v kontaktu s příslušníky Policie ČR poprvé a není ani zcela
neznalý českého práva. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 225/2017 - 22.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že naopak není neobvyklé, že v řízení
před správním orgánem prvního stupně jsou cizinci tlačeni k podepisování různých listin
a je jim tvrzeno, že pokud budou mít právního zástupce, bude jim uložen tvrdší trest, což šetří
veřejný ochránce práv. K poukazu stěžovatelky, že Mgr. Václavek používá postupy v rozporu
s dobrými mravy, žalobce uvedl, že je nesmyslný, neboť povinností advokáta je hájit zájmy svého
klienta, avšak pouze zákonnými prostředky. Pokud by postup advokáta byl tak „nemravný“,
jak prezentuje stěžovatelka, mají správní orgány prostředky ke zjednání nápravy, např. uložením
pokuty. Žalobce nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že neunesl důkazní břemeno ohledně
nátlaku. Řízení o správním vyhoštění je řízením z moci úřední o uložení povinnosti, v němž
má správní orgán povinnost zjistit náležitě skutkový stav, a nelze vycházet z toho, že důkazní
břemeno tíží žalobce.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku
jedná v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec s vysokoškolským právnickým
vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Z výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že jde především o posouzení
toho, zda se stěžovatelka ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádala s odvolací námitkou
týkající se tvrzeného odepření práva na právní pomoc žalobci v důsledku nátlaku pracovníků
správního orgánu prvního stupně, aby odmítl zastoupení advokátem v řízení.
[15] Ze spisů správního orgánu Nejvyšší správní soud zjistil následující. Dne 12. 4. 2017
provedl správní orgán prvého stupně kontrolu na staveništi „Výhledy Barrandov“ v Praze,
ul. Werichova, při níž bylo zjištěno, že na stavbě pracoval žalobce, který nebyl schopen doložit
povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. V 9:00 hod. byl proto žalobce
zajištěn dle §27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Téhož dne byl žalobce při umístění do cely poučen pomocí formulářového tiskopisu,
kde je mj. uvedeno, že má právo na právní pomoc a kontaktování právního zástupce, na tiskopisu
je podpis žalobce. Dále je ve spise úřední záznam ze dne 13. 4. 2017, dle něhož se dostavila
pracovnice advokátní kanceláře Čechovský & Václavek Mgr. M. R., která předložila plnou moc
vystavenou na jméno žalobce, avšak bez jeho podpisu, a žádala o umožnění kontaktu se
žalobcem, což jí nebylo dovoleno. Plná moc byla následně předložena žalobci se vzkazem „Jsem
Váš advokát, kontaktoval mě Váš zaměstnavatel, za právní služby je zaplaceno, podepište plnou
moc a řekněte, že chcete advokáta“. Žalobce však plnou moc odmítl podepsat, což vyjádřil
písemně na této plné moci. Mgr. R. byla o tom vyrozuměna a bylo jí o tom vydáno písemné
potvrzení. Mgr. R. podala na postup správního orgánu prvního stupně stížnost a následně odešla.
Ve spise se dále nachází plná moc, v níž je uvedeno, že žalobce zmocňuje Mgr. Petra Václavka a
tento uděluje substituční zmocnění Mgr. R., není však opatřena podpisem zmocnitele. Na plné
moci je přichycen lístek s nápisem v azbuce a na spodní části listu je rovněž krátký nápis v azbuce
s podpisem, který odpovídá podpisu žalobce. Ve spisu je dále protokol o výslechu žalobce ze
stejného dne, v němž je uvedeno, že žalobce nežádá přítomnost tlumočníka, že rozumí kladeným
otázkám a že nežádá přítomnost právního zástupce. Téhož dne bylo vydáno rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
[16] Dne 18. 4. 2017 oznámil Mgr. Petr Václavek, že převzal zastoupení žalobce, což doložil
plnou mocí z téhož dne. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce
namítal, že bylo popřeno jeho právo na právní pomoc v řízení před správním orgánem prvého
stupně, neboť mu nebyl umožněn kontakt s jeho právním zástupcem. Poté, co žalobce
byl propuštěn na svobodu, vyhledal Mgr. Václavka. Sdělil mu, že poté, co byl zbaven osobní
svobody, dostal strach a obával se i příslušníků policie. Ti na něj vytvářeli nátlak, aby právní
zastoupení odmítl, neboť pokud tak učiní, bude správní řízení kratší a rozhodnutí pro žalobce
příznivější. Žalobce se tomuto nátlaku podvolil. Vzhledem k odepření práva na právní pomoc
advokáta lze pochybovat o věrohodnosti protokolu o výslechu žalobce, který byl rozhodujícím
podkladem pro rozhodnutí o vyhoštění. Tento postup v případě žalobce nebyl ojedinělý a právní
zástupce žalobce zpracovává stížnost veřejnému ochránci práv. Stížnost na postup správního
orgánu prvního stupně nebyla založena do spisu, čímž byl porušen §17 správního řádu, a nebylo
vyčkáno rozhodnutí o stížnosti.
[17] V rozhodnutí stěžovatelky se k této odvolací námitce uvádí, že zvolit si právního zástupce
je právem účastníka řízení, nikoli jeho povinností. To, že žalobci advokáta zařídili jeho známí,
nezakládá jakékoli oprávnění advokáta vykonávat práva zmocněnce účastníka řízení, pokud
účastník sám jej k tomu nezmocní. Jestliže žalobce zmocněnce odmítl, jedná se o projev jeho
svobodné vůle. Správní orgán prvního stupně žalobce opakovaně poučil o jeho právech, včetně
práva na právní pomoc. Žalobce rovněž písemně potvrdil, že rozumí českému jazyku, v němž
je vedeno řízení, na otázky mu kladené souvisle odpovídal. Z obsahu spisu je tedy patrné,
že žalobci nebylo ze strany správního orgánu prvního stupně bráněno v tom, aby se nechal
zastoupit advokátem. To, že žalobce po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a poté, co byl propuštěn, přehodnotil své původní stanovisko a zmocnil Mgr. Václavka
k zastupování, je jeho nezadatelným právem. Jeho tvrzení, že na něj byl činěn nátlak, je však
nepodložené a účelové.
[18] Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že rozšířenému senátu byla postoupena věc
sp. zn. 2 Azs 340/2017, aby byl vyřešen (skutečný či zdánlivý) rozpor mezi rozsudky NSS
ve věcech sp. zn. 5 Azs 273/2017 (kterého se dovolává žalobce a na nějž odkázal i městský soud)
a sp. zn. 4 Azs 196/2017 (na který poukazuje stěžovatelka). Nejvyšší správní soud však
má za to, že není namístě přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť
posuzovaná věc se od obou citovaných rozsudků podstatným způsobem odlišuje. Zatímco
v obou rozsudcích, v nichž je spatřován vzájemný rozpor, šlo o účinnost úkonu cizince, který
se vzdal práva na odvolání, v nyní rozhodované věci se jedná o vypořádání odvolací námitky
týkající se zákonnosti postupu správního orgánu prvního stupně, který neumožnil kontakt
žalobce s pracovníkem advokátní kanceláře, kterou zprostředkovali známí žalobce, respektive
nátlak, který v souvislosti s odmítnutím právního zastoupení měl být na žalobce činěn. Podstatný
rozdíl spočívá též v tom, že v případech řešených shora uvedenými rozsudky byl přítomen
tlumočník, který komunikaci mezi pracovníky Policie ČR a cizincem srozumitelně
zprostředkoval, a cizinec nebyl schopen jakkoli specifikovat, v čem údajný nátlak spočíval,
na rozdíl od nyní projednávané věci.
[19] Je třeba zdůraznit ústavní požadavek na respektování práva na právní pomoc včetně
advokátního zastoupení, zejména v případech osob zbavených osobní svobody. V této souvislosti
lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16, který
se této problematice obsáhle věnoval. Právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod zahrnuje právo nechat se v řízení před správními orgány zastupovat osobou
znalou práva. Vedle toho ovšem zahrnuje i pozitivní závazky státu, který je povinen zajistit,
aby účastníci řízení měli možnost využít zastoupení právním profesionálem prakticky a účinně,
a nikoli pouze teoreticky. Právo na právní pomoc není zejména v oblasti správního řízení
doposud zákonem uspokojivě provedeno (srov. též rozsudek NSS ze dne 30. června 2015,
č. j. 4 Azs 122/2015 - 23, č. 3357/2016 Sb. NSS). V bodu 53 citovaného nálezu k tomu Ústavní
soud uvedl: „Z požadavku, aby ústavně zaručené právo na právní pomoc bylo naopak v praxi účinné, je nutno
za této situace dovodit povinnost všech orgánů veřejné moci vykládat instituty podústavního práva při zohlednění
základního práva na právní pomoc způsobem, který toto právo respektuje a podporuje, a nikoliv
tak, že jej v důsledku popírá (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016, kde Ústavní soud rovněž
akcentuje nutnost ústavně konformního výkladu ve prospěch v praxi účinného práva na právní pomoc).“
[20] V bodě 54 citovaného nálezu z toho Ústavní soud dovodil závěry přímo dopadající
na nyní posuzovanou věc: „Reálné možnosti osob zbavených svobody zvolit si právního zástupce, poradit
se s ním a zajistit si tak efektivně právní pomoc, je ve srovnání s osobami na svobodě podstatným způsobem
omezena. Ústavní soud již v kontextu trestního řízení opakovaně judikoval, že právě osoby zbavené osobní
svobody a navíc cizinci, kteří neovládají český jazyk, jsou zranitelné osoby, u nichž právo na právní pomoc
získává zvláštní a ještě podstatnější význam (nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015). V nálezu
sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. 3. 2016 Ústavní soud zdůraznil, že k naplnění ústavně zaručeného práva
na právní pomoc nepostačuje pouze formální přístup k právní pomoci. To platí tím spíše u osoby zbavené osobní
svobody a znevýhodněné neznalostí českého jazyka a původem z jiné země (bod 17). V trestních věcech platí,
že soudy musí ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě (zadržení, vazba),
možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou
a dobrovolnou (nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 s odkazy na judikaturu ESLP).“
Tyto závěry je třeba vztáhnout i na případy řízení o vyhoštění u cizinců v zajištění (srov. bod 55).
[21] Pro posuzovanou věc je ovšem podstatné, co uvedl Ústavní soud v bodě 64 nálezu,
a to, že „[p]ouze v tom případě, že cizinec i přes řádné poučení o vhodnosti právní pomoci poskytované v ZZC
advokáty a nevládními organizacemi odmítá setkání s osobou kvalifikovanou podávat právní pomoc, příslušné
orgány státu povinnost takové setkání zajistit nemají. Právo na právní pomoc je právem, a nikoliv povinností
a cizinec se jej může vzdát. V takovém případě je však na státu, aby prokázal, že vzdání se tohoto práva
bylo svobodné a informované.“ (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud).
[22] Nejvyšší správní soud podotýká, že obdobné závěry lze dovodit i z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva. V rozsudku velkého senátu ze dne 20. 10. 2015 ve věci
Dvorski proti Chorvatsku, č. 25703/11, ESLP zdůraznil, že osoba zbavená svobody se ovšem může
vzdát právní pomoci advokáta, avšak musí tak být učiněno jednoznačně a při splnění určitých
minimálních záruk odpovídajících důležitosti tohoto základního práva, zejména se musí jednat
o projev vůle zcela svobodný a informovaný (tj. po poučení o všech důsledcích). V bodech 100
a násl. uvedeného rozsudku ESLP uvedl:
„100. The Court has held that neither the letter nor the spirit of Article 6 of the Convention prevents
a person from waiving of his own free will, either expressly or tacitly, the entitlement to the guarantees
of a fair trial. However, such a waiver must, if it is to be effective for Convention purposes, be established
in an unequivocal manner; it must not run counter to any important public interest (see Sejdovic v. Italy
[GC], no. 56581/00, §86, ECHR 2006-II), and it must be attended by minimum
safeguards commensurate with its importance (see Poitrimol v. France, 23 November 1993, §31, Series
A no. 277-A).
101. In this connection, it may be reiterated that the right to counsel, being a fundamental right among
those which constitute the notion of a fair trial and ensuring the effectiveness of the rest of the guarantees set
forth in Article 6 of the Convention, is a prime example of those rights which require the special protection
of the “knowing and intelligent waiver” standard established in the Court’s case-law (see Pishchalnikov
v. Russia, no. 7025/04, §77-79, 24 September 2009). Such a standard ought in the Court’s view
to apply to the applicant’s choice of lawyer in the instant case.
102. As the Court has already observed, the applicant had no knowledge that G.M., hired by his parents,
had come to the police station to see him. The Court also notes that the applicant challenged what
he characterised as the “imposition” of the lawyer M.R. on him during police questioning, first of all during
his initial examination by an investigating judge and subsequently throughout the entire proceedings.
In these circumstances, it cannot be maintained that by signing the power of attorney and providing
a statement to the police, the applicant unequivocally waived, either tacitly or explicitly, any right that
he had under Article 6 of the Convention to be represented by a lawyer of his own informed choice.“
Jinými slovy, správní orgány jsou povinny podniknout všechny všechna rozumná opatření,
aby zajistily, že osoba zbavená svobody je si plně vědoma svého práva na právní pomoc a mohla
vyhodnotit následky svého úkonu, kterým se pomoci advokáta zříká (srov. rozsudek ESLP ze dne
11. 12. 2008 ve věci Panovits proti Kypru, č. 4268/04, bod 68: „a waiver by him or on his behalf
of an important right ... can only be accepted where it is expressed in an unequivocal manner after the authorities
have taken all reasonable steps to ensure that he or she is fully aware of his rights of defence and can appreciate,
as far as possible, the consequence of his conduct“).
[23] Z citované judikatury vyplývá nedůvodnost námitky stěžovatelky, že žalobce neunesl
své břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně údajného nátlaku, resp. nesvobody vůle
při odmítnutí zastoupení advokátem. Je totiž věcí správního orgánu, který vede řízení s cizincem
zbaveným osobní svobody, aby podnikl vhodná opatření k vyloučení pochybností o svobodné
vůli odmítnout právní zastoupení. Takovým opatřením zpravidla není pouhé formulářové
poučení o právech zajištěného cizince. Rovněž nelze ustat na tom, že z obsahu spisu žádný nátlak
na zajištěného cizince nevyplývá, jak učinila stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí.
Lze totiž sotva očekávat, že pokud by byla pravdivá verze předestřená žalobcem, tj. že pracovníci
správního orgánu prvního stupně využili choulostivého postavení žalobce a vyvíjeli na něj jistou
formu nátlaku, byť i ve formě přesvědčování, že při absenci advokátního zastoupení bude řízení
rychleji ukončeno, tj. žalobce bude též propuštěn na svobodu, a rozhodnutí bude pro žalobce
příznivější, stěží by o tom byl učiněn záznam do spisu.
[24] Naopak správní orgán prvního stupně mohl případné pochybnosti snadno eliminovat
tím, že by umožnil krátké setkání přítomné pracovnice advokátní kanceláře se žalobcem, v rámci
něhož by žalobce mohl nezpochybnitelným způsobem vyjádřit svou vůli odmítnout
své zastoupení v řízení zmocněncem. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že ačkoli žalobce
v řízení sdělil, že nepotřebuje tlumočníka a že rozumí českému jazyku psanému i mluvenému,
stále se jedná o cizince, pro něhož je čeština cizím jazykem, jehož zvládnutí může být pouze
relativní (vzhledem k tomu, že žalobce v České republice předtím pobýval sice opakovaně, avšak
vždy pouze krátkou dobu), a existuje tu tedy značný prostor pro neporozumění či omyl. Tvrzení,
že žalobce zvládal český jazyk i písmem je ostatně v rozporu s tím, že odmítnutí zastoupení
vyjádřil žalobce prohlášením v cizím jazyce (pravděpodobně ukrajinštině), aniž by správní orgán
obstaral překlad do jazyka českého. Ostatně již tato okolnost problematizuje závěr stěžovatelky,
že projev vůle žalobce byl zcela srozumitelný a jednoznačný (jakkoli obsah prohlášení žalobce
nerozporuje).
[25] Za takových okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce v rámci podaného
odvolání dostatečně konkrétně vysvětlil, v čem podle jeho tvrzení nátlak pracovníků správního
orgánu prvního stupně spočíval, a takové tvrzení nebylo možno a priori odmítnout jako absurdní
nebo nemožné, bylo povinností stěžovatelky, aby v rámci odvolacího řízení prošetřila postup
správního orgánu prvního stupně takovým způsobem, aby vzniklé pochybnosti byly náležitě
odstraněny.
[26] Městský soud tedy věc posoudil zcela správně, pokud zavázal stěžovatelku, aby v dalším
řízení pečlivě posoudila příslušnou odvolací námitku a aby za tímto účelem provedla příslušná
skutková zjištění, např. formou výslechu žalobce, přítomných policistů, popř. aby do spisu
zařadila i písemnosti týkající se stížnosti podané pracovnicí advokátní kanceláře a jejího vyřízení.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje a odkazuje na něj.
[27] Závěrem Nejvyšší správní soud poznamenává, že k rozptýlení případných pochybností
nepřispívá ani argumentace použitá stěžovatelkou v kasační stížnosti, že je jí z úřední činnosti
známo (bez jakékoli bližší konkretizace), že příslušná advokátní kancelář používá postupy, které
jsou v rozporu s dobrými mravy, aby za každou cenu dosáhla zrušení rozhodnutí o vyhoštění.
Žalobci lze v této souvislosti dát za pravdu, že je v souladu s posláním advokáta, pokud
třeba i důrazným způsobem prosazuje a hájí práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je pak věcí
státních orgánů, aby se profesionálně, avšak v mezích slušnosti (§4 odst. 1 správního
řádu) a zákonnosti (§2 odst. 1 správního řádu) s postupem advokáta vypořádaly,
a to tak, aby byl dosažen účel správního řízení. V případě, že by postup daného advokáta
překročil hranice stanovené právními předpisy či advokátní etikou, mohou na to správní orgány
vhodným způsobem reagovat, např. uložením pořádkové pokuty nebo upozorněním České
advokátní komory, která má disciplinární pravomoc nad advokáty. Pokud stěžovatelka
uvádí, že se tento advokát dopouští nepravdivého napadání policie, není zřejmé,
v čem by toto mělo spočívat. V posuzované věci postupu pracovnice advokátní kanceláře
v souvislosti s posuzovaným incidentem lze stěží něco vytýkat a advokát rovněž policii nijak
nenapadá. I pokud by se tvrzení žalobce o nátlaku v souvislosti s odmítnutím právního
zastoupení ukázala nepravdivými, jde o jednání přičitatelné žalobci, za které stěží může
být postihován (účastníka řízení nelze postihovat na nepravdivá tvrzení uplatněná v průběhu
řízení). Tento způsob argumentace stěžovatelky (ad hominem) by však mohl případně
vést až k podezření, že se správní orgán prvého stupně přeci jen mohl snažit
„zbavit se“ nepohodlného advokáta, např. i „přesvědčováním“ žalobce, aby takovou právní
pomoc odmítl. Netřeba dodávat, že takový postup správního orgánu, resp. úředních osob
by nebyl v souladu s právními předpisy.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[29] Zároveň rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti dle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka v řízení úspěšná nebyla. Naopak procesně úspěšný žalobce má právo na plnou
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, který
učinil dva úkony (vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku a vyjádření ke kasační
stížnosti). Za první úkon mu náleží odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 2 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], za druhý mu náleží plná odměna za úkon [§11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky]. Odměna za jeden úkon činí 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
advokátního tarifu], celkem má tedy žalobce právo na náhradu odměny právního zástupce ve výši
4.650 Kč. Dále má žalobce právo na náhradu hotových výdajů jeho zástupce dle §13 odst. 3
advokátního tarifu za dva úkony, tj. 600 Kč. Náhrada nákladů dále zahrnuje daň z přidané
hodnoty ve výši 1.103 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkem je stěžovatelka
povinna žalobci nahradit náklady řízení ve výši 6.353 Kč. Soud k tomu stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu