ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.242.2018:37
sp. zn. 4 Azs 242/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. I., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2018, č. j. CPR-2494-6/ČJ-2018-930310-V244, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1 A
44/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2017, č. j. KRPA-359374-28/ČJ-2017-000022, kterým bylo
žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie v délce 1 rok. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, byl v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven
od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla
žalobci podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České
republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčila odvolacím námitkám žalobce.
Žalovaná dospěla k závěru, že za dobu pobytu žalobce na území České republiky v délce několika
dní nemohlo dojít k takové integraci, aby vydání rozhodnutí o správním vyhoštění představovalo
nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce, a to ani ve vztahu k jeho
družce, která rovněž na území České republiky pobývá neoprávněně. Žalovaná dále dospěla
k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítal, že správní orgány porušily
svou povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §3 správního
řádu, a dále porušily rovněž §2 odst. 3 a 4 a §50 odst. 3 téhož zákona. Žalobce
správním orgánům vytknul, že důkladně zjistily všechny okolnosti svědčící v jeho neprospěch,
ale opomněly zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch. Forma i délka správního vyhoštění
byla podle žalobce vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně. Žalobce poukázal na skutečnost,
že plně spolupracoval se správními orgány, vypověděl pravdu o svém pobytu na území
i okolnostech svého zajištění. Správní orgán měl i jiné možnosti řešení a měl přistoupit k variantě,
která by umožňovala smírné řešení a umožnila žalobci dobrovolné opuštění území
České republiky.
[4] Žalobce dále namítal, že správní orgán prvního stupně nedostatečně a v rozporu s §119a
odst. 2 a §174a zákona o pobytu cizinců posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména pokud jde o zásah do jeho soukromého a rodinného života. Rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně je čistě formalistické a nezohledňuje specifika případu. Přiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění není možné stavět na skutečnosti, že cizinec má na území své
původní vlasti zázemí, resp. tato skutečnost nemůže být jediným kritériem posouzení
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Na takové rozhodnutí je nutno nahlížet
jako na nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V této souvislosti žalobce poukázal na čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozsudek NSS č. j. 1 As 38/2007 – 80.
[5] Žalovaná dále podle žalobce nedostatečně a nepřezkoumatelně posoudila, zda by žalobci
v případě vrácení do země původu hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalobci není vůbec zjevné,
jak správní orgán ke svým závěrům dospěl, neboť podklady, na jejichž základě byly
rozhodné skutečnosti zjištěny, ve spise zcela absentují. Žalobce poukázal na rozsudek NSS
sp. zn. 2 Azs 48/2007 a konstatoval, že má reálnou obavu z návratu do vlasti, která perzekuuje
své občany neoprávněně pobývající v zahraničí.
[6] Lhůtu pro opuštění území nepovažuje žalobce za dostatečnou s ohledem na množství
záležitostí, které je třeba obstarat. Délku uloženého vyhoštění pak žalobce nepovažuje
za přezkoumatelně zdůvodněnou. Tato doba je navíc podle žalobce zcela nepřiměřená délce
jeho nelegálního pobytu a neodpovídá okolnostem případu, kdy žalobce vstoupil na území EU
zcela legálně, na území se bez platného povolení pohyboval v řádu několika málo dnů
a do postavení nelegálně pobývajícího cizince se dostal nezaviněně v důsledku neznalosti
právních předpisů. Nechtěl porušovat české právní předpisy.
[7] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Soud přihlédl
ke skutečnosti, že žalobce přicestoval do České republiky legálně na základě schengenského víza
za účelem obchodu uděleného Francií, pobýval zde i po skončení jeho platnosti v době
od 30. 9. 2017 do 5. 10. 2017 a poté se dobrovolně dostavil na cizineckou policii. Se správním
orgánem však následně nespolupracoval, když využil svého práva odepřít výpověď.
[8] Předmětné vízum bylo vydáno na dobu 11 dnů pro jiný členský stát schengenského
prostoru (Francii). Pokud by však žalobce skutečně přicestoval do Francie za účelem obchodu,
neměl důvod navštěvovat Českou republiku. Sám žalobce přiznal, že důvodem jeho přicestování
byla snaha o pokračování vztahu s jeho družkou. Podle městského soudu tak je zjevné, že žalobce
přicestoval na území České republiky a zůstal na jejím území i po skončení platnosti jeho víza
s jasným záměrem, přičemž zneužil schengenského víza. Tato skutečnost zvyšuje závažnost
protiprávního chování žalobce spočívajícího v jeho neoprávněném pobytu na českém území.
[9] Námitce žalobce, že správní orgán nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností,
jak stanoví §3 správního řádu, městský soud nepřisvědčil, neboť shledal, že správní orgány
zjistily všechny skutečnosti potřebné pro závěr o přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění,
přičemž vzaly v potaz všechna hlediska daná ustanovením §174a zákona o pobytu cizinců
a nikoliv pouze rodinné zázemí žalobce v zemi původu.
[10] Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně nedostatečného posouzení otázky
jeho možného vycestování žalovanou. Žalobce totiž své tvrzení, že v Uzbekistánu nenastaly
takové změny bezpečnostní situace, které by mohly odůvodnit změnu praxe správního orgánu,
nijak nedoložil. Městský soud proto neshledal důvod ke zpochybnění závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, dle kterého je vycestování žalobce možné. Soukromé důvody,
pro něž se žalobce obává návratu (nemožnost udržovat vztah se svou družkou v Uzbekistánu
kvůli nevoli rodiny), nejsou v dané věci relevantní a nevedou k závěru o nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v případě návratu žalobce do Uzbekistánu.
Ke lhůtě pro opuštění území městský soud uvedl, že odpovídá zákonnému rozmezí dle §118
odst. 3 zákona o pobytu cizinců a odpovídá okolnostem případu.
[11] Městský soud uzavřel, že rozhodnutí žalované je zcela přiměřené okolnostem daného
případu. Napadené rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelné, jelikož z jeho odůvodnění
jednoznačně vyplývá, na základě jakých konkrétních důvodů bylo vydáno. Žalovaná uvedla,
z jakých podkladů při rozhodování vycházela, přičemž z odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami
se řídila při hodnocení těchto podkladů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[12] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž namítal jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Městský soud totiž podle
stěžovatele porušil své přezkumné povinnosti, když nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí,
vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné
v žalobě a nezabýval se náležitě skutečným stavem věci. Městský soud uplatněné námitky
pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[13] Ve správním řízení byly porušeny zásady obsažené v §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu,
vydaná rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, a tudíž nepřezkoumatelná. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem městského soudu, že správní orgán prvního stupně nemohl přistoupit
ke smírnému řešení celé záležitosti a umožnit stěžovateli dobrovolné opuštění republiky. Správní
vyhoštění totiž nemusí být vždy ukládáno. V případě stěžovatele nebylo vůbec vzato do úvahy
velice krátké období, po které pobýval na území bez platného víza, ani jeho osobní situace.
[14] Správní orgány nedbaly požadavků §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
když i přes zcela zásadní zásah do života stěžovatele spočívající v nuceném opuštění České
republiky vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění, které je nepřiměřené důvodům vedoucím
k jeho vydání a zasahuje nepřípustně do soukromého a rodinného života stěžovatele. Správní
orgány možné zásahy do soukromého a rodinného života stěžovatele ve svých rozhodnutích
prakticky nijak nezkoumaly. Městský soud pak tato pochybení nenapravil a přenesl je do svého
rozhodnutí.
[15] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že správní orgány i městský soud uplatňují
tzv. kolektivní odpovědnost, když poukazují na to, že občané Uzbekistánu přijíždějí do Evropy
na krátkodobá víza, tato cíleně „přetáhnou“ a očekávají vydání víza za účelem strpění.
[16] Možnost vycestování stěžovatele z území, aniž by mu přitom hrozila vážná újma, nebyla
dostatečně přezkoumána. Závazné stanovisko k možnosti vycestování nerespektuje skutečnou
realitu života v Uzbekistánu, kde stěžovateli za současné situace zcela reálně hrozí nebezpečí
vážné újmy v případě návratu do vlasti. Na námitky stěžovatele, v nichž namítal nesprávné závěry
stanovisek správních orgánů, pokud jde o možnost vycestování, nebylo reagováno. Všude jsou
pouze opakována stanoviska uvedená již v prvém stanovisku vydaném Ministerstvem vnitra,
odborem azylové a migrační politiky, které přitom vychází pouze z materiálů Ministerstva
vnitra, tedy totožného orgánu, který stanovisko vydal. Zcela tak chybí nějaký nezávislý podklad,
který by potvrdil nebo vyvrátil závěry ministerstva.
[17] Ze strany městského soudu nebylo přezkoumatelně vyloženo, proč má za to, že doba
zákazu pobytu na území EU byla stanovena přiměřeně. Městský soud pouze odkázal na zákonné
rozpětí, aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu.
[18] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že postupovala v souladu s relevantními
právními předpisy.
III. Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud nedostatečně zdůvodnil
své rozhodnutí, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě, přičemž vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností a nezabýval se náležitě skutečným stavem věci. Městský
soud podle stěžovatele uplatněné námitky pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal
přezkoumatelné stanovisko.
[22] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64,
nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) k této otázce. V projednávaném případě
Nejvyšší správní soud neshledal takové vady napadeného rozsudku městského soudu,
které by odůvodňovaly jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Kasační
stížností napadený rozsudek je řádně a srozumitelně zdůvodněný, městský soud poukázal
na relevantní skutková zjištění, z nichž posléze při posouzení věci a vypořádání námitek
stěžovatele vycházel. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani neuvádí, které konkrétní
skutečnosti městský soud při posouzení věci nezohlednil.
[23] Městský soud se přiměřeně vyjádřil ke všem žalobním námitkám (jednalo se o námitky
na pochybení při zjišťování skutkového stavu, nepřiměřenost napadeného rozhodnutí žalované,
hrozící újmu při návratu stěžovatele do země původu a příliš krátkou lhůtu pro opuštění území).
Důvodnou proto Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku, že městský soud uplatněné
námitky pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[24] Stejně tak není důvodná námitka stěžovatele, že ve správním řízení byl nedostatečně
zjištěn skutkový stav, čímž došlo k porušení §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu. Správní orgány
totiž zjistily relevantní skutečnosti o pobytu stěžovatele na území České republiky potřebné
pro jejich rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele a pro učinění závěru o přiměřenosti
tohoto rozhodnutí. Žalovaná i městský soud hodnotily specifické okolnosti případu
(tj. že stěžovatel přicestoval na území České republiky na základě schengenského víza za účelem
obchodu, které bylo vydáno Francií na dobu 11 dnů, již 2 dny po udělení tohoto víza za účelem
pobytu se svou družkou, jejichž vztahu v Uzbekistánu nepřejí rodinní příslušníci a pobýval
na území České republiky bez platného víza pouze 6 dnů, předtím než dne 5. 10. 2017 navštívil
cizineckou policii). Tyto skutečnosti byly žalovanou (i městským soudem) vyhodnoceny
jako zneužití schengenského víza a okolnost zvyšující závažnost protiprávního chování
stěžovatele. Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nebylo vůbec vzato do úvahy
velice krátké období, po které stěžovatel pobýval na území bez víza, ani jeho osobní situace.
Rovněž Nejvyšší správní soud hodnotí jednání stěžovatele jako zjevně účelové. Nesouhlas
stěžovatele se způsobem, jakým správní orgány a městský soud tyto skutečnosti zhodnotily
a vypořádaly, neznamená, že k nim nepřihlédly.
[25] Ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatel dále správním orgánům vytknul,
že v rozporu s §3 správního řádu prakticky nezkoumaly možné zásahy do jeho soukromého
a rodinného života. K této námitce stěžovatele zdejší soud v prvé řadě uvádí, že správní orgán
prvního stupně poukázal na skutečnost, že stěžovatel je svobodný, bezdětný, nemá žádné
zdravotní problémy, neuvedl skutečnosti, které by nasvědčovaly sdílení společné domácnosti
s občanem EU, a neuvedl ani, zda se na území České republiky nebo Evropské unie nacházejí
nějací jeho rodinní příslušníci. V Uzbekistánu sice stěžovatel nevlastní žádný podstatný majetek,
stejně tomu však je na území České republiky. S ohledem na krátkou délku pobytu na území
České republiky správní orgán prvního stupně konstatoval, že má v zemi původu nepochybně
větší zázemí než na území České republiky. K obavě stěžovatele ze situace v Uzbekistánu,
kde rodiny jeho i družky působí až agresivně proti jejich vztahu, správní orgán prvního stupně
uvedl, že této obavě lze předejít vycestováním do jakékoliv jiné země mimo EU, kde bude
stěžovateli povolen pobyt a bude tam moci realizovat svůj vztah. Správní orgán neshledal takový
stupeň integrace stěžovatele do společnosti České republiky, který by byl překážkou pro jeho
vycestování, a uzavřel, že o rozhodnutí o správním vyhoštění cizince je vždy zásahem do jeho
soukromého života a života jeho blízkých, ale v posuzované věci není dopad s ohledem
na protiprávní jednání stěžovatele nepřiměřený. Z ničeho nevyplývá, že by byl stěžovatel jakkoliv
závislý na jiné osobě, musel se starat o jinou osobu, či měl vyživovací povinnost vůči jiné osobě.
[26] Žalovaná na uvedené závěry správního orgánu prvního stupně poukázala, ztotožnila
se s nimi a podotkla, že jedinou vazbu, kterou stěžovatel na území České republiky
má, představuje jeho družka, která však na území České republiky rovněž pobývá neoprávněně
a probíhá taktéž správní řízení ve věci jejího správního vyhoštění. Za dobu pobytu v délce
několika dnů na území České republiky nemohlo podle žalované dojít k takové integraci
stěžovatele, aby bylo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho
soukromého nebo rodinného života, a to ani ve vztahu k jeho družce.
[27] Z výše uvedeného je zřejmé, že správní orgány v souladu s §3 správního řádu zjistily
relevantní skutečnosti, na základě kterých se posléze zabývaly přiměřeností zásahu správního
vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života, a řádně zhodnotily zjištěné
skutečnosti relevantní pro posouzení této otázky. Správní orgány tudíž neporušily §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil ani námitce stěžovatele,
v níž tvrdil opak a namítal, že rozhodnutí správních orgánů jsou v případě hodnocení
přiměřenosti správního vyhoštění nepřezkoumatelné.
[28] V případě námitky stěžovatele, v níž upozornil na skutečnost, že správní vyhoštění
nemusí být vždy ukládáno, a vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že správní orgán
nemohl přistoupit ke smírnému řešení celé záležitosti a umožnit stěžovateli dobrovolné opuštění
republiky, nutno připustit, že městský soud se k možnosti dobrovolného opuštění republiky
stěžovatelem výslovně nevyjádřil. Z kontextu odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
však je zřejmé, že městský soud tuto námitku stěžovatele podřadil pod otázku přiměřenosti
správního vyhoštění, kterou se podrobně zabýval na str. 4 a 5 od ůvodnění rozsudku a v rámci
níž hodnotil veškeré relevantní skutečnosti zjištěné o pobytu stěžovatele na území České
republiky. Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se městský soud nezabýval
konkrétními okolnostmi případu a nevyložil, proč považuje správní vyhoštění za uložené
v přiměřené míře.
[29] Skutečnost, že se k možnosti dobrovolného opuštění republiky městský soud výslovně
nevyjádřil, proto nemá za následek nepřezkoumatelnost či nezákonnost kasační stížností
napadeného rozsudku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 1 As 299/2016 – 59, v němž vyslovil, že „rozsah reakce soudu
na konkrétní námitky by měl být co do šíře odůvodnění přiměřený. Soudy proto nemusejí odpovědět na každou
jednotlivou dílčí argumentaci, zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).“ Ústavní
soud v bodě 68 nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, pak výstižně uvádí, že „[n]ení
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[30] Přesvědčení stěžovatele, že správní orgány i městský soud vůči němu uplatnily
tzv. kolektivní odpovědnost, není opodstatněné, neboť správní orgány ani městský soud
nevycházely ze zevšeobecňujícího závěru podsouvaného jim stěžovatelem, nýbrž konkrétně
zdůvodnily, proč považují stěžovatelovo jednání za účelové a zneužívající schengenské vízum,
když poukázaly na skutečnost, že stěžovatel na území České republiky za svou družkou
přicestoval již dva dny poté, co mu bylo ve Francii vydáno schengenské vízum na dobu 11 dnů
za účelem obchodu, aniž by zde však tento účel pobytu hodlal realizovat.
[31] Za důvodné nepovažuje Nejvyšší správní soud ani námitky stěžovatele týkající
se možnosti jeho vycestování z území České republiky. Skutečnost, že ministr vnitra vycházel
při vypracování závazného stanoviska z informace odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra, sama o sobě nezakládá obsahové nedostatky či neobjektivitu samotného
závazného stanoviska. Za situace, kdy stěžovatel nebezpečí vážné újmy v případě návratu
do vlasti spatřuje v tom, že jsou perzekuováni občané neoprávněně pobývající v zahraničí,
je pro posouzení věci podstatné, že z předmětného závazného stanoviska vyplývá, že občanům
Uzbekistánu navracejícím se do vlasti nehrozí žádné sankce, přičemž nehraje roli platnost
výjezdního štítku. Rozhodující je platnost pasu nebo certifikátu k návratu do vlasti. Návrat
po vypršení platnosti výjezdního štítku nezakládá trestný čin nezákonného překročení hranice
a legislativa nepředpokládá žádné sankce. Stěžovatel své tvrzení, že závazné stanovisko
neodpovídá realitě v Uzbekistánu, žádným způsobem nedoložil. Jak již přiléhavě konstatoval
městský soud, nic proto nebrání vycházet z obsahu závazného stanoviska při posouzení věci.
Ostatně stěžovatel má výjezdní doložku platnou až do 4. 11. 2018.
[32] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani stěžovatelovy obavy z reakce
rodinných příslušníků na jeho vztah s družkou nepředstavují hrozící skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců znemožňující vycestování stěžovatele,
jelikož případný špatný vztah s příbuznými nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu odst. 2
citovaného ustanovení. Městský soud se zabýval obsahem stanoviska a výše uvedenými důvody,
v nichž stěžovatel spatřoval nebezpečí vážné újmy. Se závěry, k nimž dospěl, se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje. Důvodná proto není ani námitka stěžovatele, že okolnosti týkající
se hrozící vážné újmy při vycestování stěžovatele nebyly dostatečně přezkoumány.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[33] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny, a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[34] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 větou první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl
úspěch a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu