ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.272.2017:32
sp. zn. 4 Azs 272/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. V. H., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3,
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. MV-6872-4/SO-2017, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2017, č. j. 57 A
16/2017 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2016, č. j. OAM-
9418-30/TP-2015, jímž byla pro nesplnění podmínky nezaopatřenosti žalobce uvedené v §66
odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) podle §75 odst. 1 písm. f) téhož zákona
zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí
žalovaného stojí na tom, že žalobce v žádosti deklaroval, že nechce plnit účel - studium, z čehož
žalovaný chybně dovodil, že pokud žalobce ukončí studium ve Vietnamu a nebude studovat
na území České republiky, nebude nadále splňovat podmínky statutu nezaopatřené osoby.
Žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití rodiny,
přestože měl stanoven termín na podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia. V žádosti,
ani v průběhu řízení žalobce neuvedl, že by nehodlal na území České republiky studovat.
Tento závěr žalovaného označil za ničím nepodložený a spekulativní.
[3] S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalovaný nerozhodoval podle skutkového stavu
zjištěného ke dni rozhodnutí. Pokud uzavírá, že žalobce je nezaopatřenou osobou, ale současně
neopodstatněně předjímá, že v budoucnu touto osobou nebude, jedná se o rozhodnutí na základě
domněnek žalovaného a spekulativního předjímání budoucího vývoje. Žalovaný je totiž povinen
rozhodnout na základě skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí.
[4] Za nepodložený označil žalobce také závěr správního orgánu prvního stupně,
že v důsledku existence jeho závazku ke studiu ve Vietnamu nebude po udělení povolení
k trvalému pobytu realizovat pobyt na území, a nenaplní tak smysl povolení, jelikož nebude
se svým otcem sdílet společnou domácnost na území České republiky. Pokud žalobce
studuje ve Vietnamu, je zcela na něm, jak v případě povolení pobytu se svým studiem naloží –
zda jej ukončí, přeruší, popř. dostuduje dálkově.
[5] Žalobce dále žalovanému vytknul, že pouze popsal, jak správní orgán prvního stupně
rozhodl, aniž by uvedl, zda se s jeho závěry ztotožňuje a o co svůj názor opírá. Žalobce poukázal
na své námitky uvedené v odvolání s tím, že se k nim žalovaný nevyjádřil, vyjma argumentace
Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. Tím žalovaný založil nepřezkoumatelnost
svého rozhodnutí.
[6] Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce
byl v době podání žádosti nezaopatřeným dítětem cizince s povoleným trvalým pobytem
na území České republiky. Následně se ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně,
že prezenční studium žalobce v zemi původu do poloviny roku 2017 vylučuje společné soužití
žalobce a jeho otce na území České republiky. Dále se ztotožnil se žalovaným, že vzhledem
k tomu, že v žádosti jasně deklaroval, že „nechce skutečně plnit účel studium“, tj. nechce
na území České republiky studovat, nelze jej po ukončení studia ve Vietnamu v roce 2017
považovat za nezaopatřenou osobu.
[7] Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány posoudily žádost žalobce v souladu
s §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů
jsou zřejmé důvody, pro které byla žádost žalobce zamítnuta. Tato rozhodnutí proto nejsou
nepřezkoumatelná. Správní orgán prvního stupně podrobně vysvětlil, proč nemůže být důvod
uváděný žalobcem důvodem pro udělení trvalého pobytu na území České republiky. Tvrzení
žalobce, že neuvedl, že by nehodlal na území České republiky studovat, označil krajský soud
za účelové.
[8] Správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobce dle skutkového stavu ke dni vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V odvolání žalobce netvrdil oproti žádosti
nic konkrétního o svém úmyslu studovat v České republice. Závěry v rozhodnutích správních
orgánů tak podle krajského soudu nejsou založeny na domněnkách týkajících se budoucího
vývoje a budoucího rozhodování žalobce a nelze tvrdit, že jsou nepodloženou a nedovolenou
spekulací.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku včas kasační stížnost,
v níž v prvé řadě namítal, že za situace, kdy byly předloženy důkazy prokazující jeho úmysl
přicestovat, vycházel krajský soud z nesprávné úvahy, když uzavřel, že v průběhu řízení nebyl
tvrzen úmysl pobývat na území České republiky, resp. že nebylo potvrzeno, že by účelem pobytu
žalobce na území České republiky bylo společné soužití s otcem.
[10] Stěžovatel dále uvedl, že ke dni vydání rozhodnutí žalovaného byl nezaopatřeným
dítětem, neboť studoval na škole ve Vietnamu. Ke dni vydání rozhodnutí správních orgánů
tak splňoval veškeré zákonné požadavky pro povolení trvalého pobytu podle §66 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců. Správní orgány obou stupňů i krajský soud věc nesprávně posoudily,
když bez opodstatnění spekulují o budoucím vývoji a nesprávně dovozují, že stěžovatel nebude
v budoucnu realizovat pobyt na území České republiky. Závěr soudu, že prezenční studium
v zemi původu vylučuje společné soužití stěžovatele s otcem, není ničím podložen. Uvedené
závěry nemají oporu ve spisové dokumentaci.
[11] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť není jasné,
z čeho soud dovozuje, že jeho studium ve Vietnamu vylučuje společné soužití s jeho otcem
na území České republiky. Ukončení studia ve Vietnamu je otázkou vůle stěžovatele, stěžovatel
studium dokončit nemusí a v řízení nikdy netvrdil, že studium neukončí. Stěžovatel hodlá
toto studium ukončit po vydání povolení k pobytu a hodlá studovat i na území České republiky,
tyto jeho záměry však nejsou podmínkou pro povolení k pobytu, tudíž je stěžovatel není povinen
prokazovat.
[12] Žalovaný byl povinen rozhodovat o žádosti stěžovatele dle skutkového stavu ke dni
vydání rozhodnutí a dle stavu takto určeného měl rozhodnout i krajský soud. Otázka dalšího
pokračování či ukončení studia po vydání rozhodnutí nemůže být pro rozhodnutí určující
a udělení pobytového oprávnění nemůže být podmíněno ukončením tohoto studia před vydáním
povolení k pobytu už jen proto, že v takovém případě by stěžovatel přestal splňovat podmínku
nezaopatřenosti.
[13] Stěžovatel spatřuje v postupu správních orgánů a jeho vyhodnocení soudem nelogičnost,
jelikož na jedné straně musí být nezaopatřenou, tedy studující osobou a na druhou stranu
by měl doložit, že studentem není, neboť studium v zemi původu v rámci tohoto výkladu
představuje překážku realizace pobytu. Dle tohoto výkladu tak je stěžovatel povinen současně
být a nebýt studentem v zemi původu. Vyvstává tak otázka, zda vůbec existuje žadatel, který
takovou podmínku splní.
[14] Ustanovení §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyžaduje splnění podmínky
nezaopatřenosti v době podání a rozhodování o žádosti, nikoli do budoucnosti po udělení
povolení k pobytu. Krajský soud i žalovaný se dopouštějí nezákonného výkladu toto ustanovení,
když vyžadují, aby stěžovatel předložil podklady prokazující, že má na území České republiky
zajištěno studium, resp. když tvrdí, že na území studovat nebude. Stěžovatel na území České
republiky hodlá studovat, avšak před vydáním povolení by pro něj zajištění studia bez jistoty
udělení povolení k pobytu znamenalo značné obtíže a finanční náklady, které by v případě
zamítnutí žádosti byly vynaloženy zbytečně.
[15] Krajský soud i žalovaný nesprávně dovozují, že stěžovatel na území České republiky
studovat nebude. Tento závěr dovozují ze žádosti stěžovatele o povolení k pobytu za účelem
studia. Podle stěžovatele však změna účelu „studium“ na účel „sloučení rodiny“ neznamená,
že stěžovatel nebude studovat, ale znamená, že účelem jeho pobytu je nově sloučení rodiny.
Důvodem tohoto postupu stěžovatele je faktická nemožnost podat žádost o povolení k pobytu,
jehož účelem je sloučení rodiny. Stěžovatel dále namítl, že nikdy v průběhu řízení neuvedl,
že nehodlá studovat na území České republiky, pouze uvedl, že mění účel své žádosti.
[16] Závěrem stěžovatel uvedl, že prokázal, že je nezaopatřeným dítětem cizince, který
na území České republiky pobývá na základě povolení k trvalému pobytu. Po povolení k pobytu
hodlá realizovat společné soužití se svým otcem.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepřináší žádnou novou relevantní
argumentaci, která by zpochybňovala správnost jeho rozhodnutí a rozsudku krajského soudu.
Námitky uvedené v kasační stížnosti považuje žalovaný za nedůvodné.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[19] Podle §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalovaného, povolení k trvalému pobytu se bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá
cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území
pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců.
[20] Podle §75 odst. 1 písm. f) téhož zákona, ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu
zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §66
nebo nejsou splněny podmínky podle §67 nebo §68.
[21] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení
otázky, zda žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu na území České republiky
byla zamítnuta důvodně.
[22] Z výše uvedeného ustanovení §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyplývají
tři podmínky, které musí cizinec kumulativně splnit, aby mu bez předchozího nepřetržitého
pobytu na území mohlo být na základě jeho žádosti vydáno povolení k trvalému pobytu: (i) musí
se jednat o nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě a to, (ii) cizince, jenž na území pobývá
na základě povolení k trvalému pobytu, (iii) důvodem žádosti musí být společné soužití
těchto cizinců.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že za situace, kdy byly předloženy
důkazy prokazující jeho úmysl přicestovat, vycházel krajský soud z nesprávné úvahy, že nebylo
potvrzeno, že by účelem pobytu žalobce na území České republiky bylo společné soužití s otcem.
[24] K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že obecně nelze prezenční studium
zletilého žadatele o trvalý pobyt v jeho zemi původu paušálně chápat jako překážku udělení
trvalého pobytu za účelem společného soužití ve smyslu §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců. Zletilý žadatel o udělení trvalého pobytu totiž může studovat také v České republice,
a v takovém případě bude stále zletilým nezaopatřeným dítětem.
[25] Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na §69 odst. 1 a 4 zákona o pobytu
cizinců, podle nichž se žádost o povolení k trvalému pobytu podle §66 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců podává zásadně na zastupitelském úřadu a pouze pro případ, že žadatel pobývá
na území ČR v rámci přechodného pobytu, ji lze podat také Ministerstvu vnitra. Žadatel v době
podání žádosti tedy nemusí pobývat na území České republiky, z čehož dále vyplývá,
že v okamžiku podání žádosti ještě nemusí být (a zpravidla ani nebude) společné soužití cizinců
realizováno.
[26] Jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, podle §178a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
se nezaopatřenost dítěte posuzuje podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Podle
§11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona se za nezaopatřené dítě považuje dítě do skončení povinné
školní docházky a poté nejdéle do 26 let, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání,
tj. studuje.
[27] V posuzované věci se však jedná o specifickou situaci již zletilého stěžovatele, který
v průběhu správního řízení netvrdil, že hodlá své prezenční studium ve Vietnamu ukončit a nijak
nedoložil, že hodlá studovat rovněž na území České republiky. Naopak ve své žádosti výslovně
uvedl, že nechce plnit účel studium. Správní orgán prvního stupně rozhodoval dne 13. 12. 2016
a bylo mu známo, že stěžovatel měl studium v zemi původu dokončit v roce 2017.
[28] Za této situace má Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za to, že prezenční
studium stěžovatele v zemi původu vylučovalo jeho společné soužití s otcem na území České
republiky, a nebyla splněna podmínka společného soužití cizinců. Je totiž jasné, že není možné
prezenčně studovat na škole v zemi původu a zároveň pobývat v České republice. Takovýto
závěr vyplývá z povahy věci a je logický, nikoli nepodložený, jak namítá stěžovatel v kasační
stížnosti. Tento závěr proto ani nemůže založit nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu,
jak stěžovatel tvrdí v kasační stížnosti.
[29] Stěžovatel v žádosti o povolení k trvalému pobytu výslovně uvedl, že „se objednal v systému
Visapoint k podání žádosti za účelem „studium“ pouze proto, že objednání k dlouhodobému či trvalému pobytu
za účelem společného soužití rodiny není možné. Účastník řízení nechce skutečně plnit účel studium, usiluje
touto žádosti pouze o společné soužití rodiny na území České republiky.“ Ze žádosti tak je zřejmé,
že stěžovatel ji podal za účelem společného soužití s tím, že nehodlá na území České republiky
studovat.
[30] Námitkou, že správní orgány i krajský soud bez opodstatnění spekulují o budoucím vývoji
a nesprávně dovozují, že stěžovatel nebude v budoucnu realizovat pobyt na území, stěžovatel
brojí proti závěru, že pokud nechce na území České republiky studovat, nelze jej po ukončení
studia ve Vietnamu v roce 2017 považovat za nezaopatřené dítě. Také tento závěr však považuje
Nejvyšší správní soud za správný. Z výše uvedené žádosti stěžovatele totiž vyplývá, že nechce
plnit účel pobytu - studium, tj. nehodlá na území České republiky studovat. Nejedná
se tedy o neodůvodněnou spekulaci, ale o skutečnost vyplývající z předmětné žádosti.
Z uvedeného rovněž vyplývá, že stěžovatel po ukončení svého prezenčního studia ve Vietnamu
nebude nezaopatřeným dítětem cizince a nebude splňovat tuto podmínku vyplývající z §66
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
[31] Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že žalovaný byl povinen rozhodovat o žádosti
stěžovatele dle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí a dle stavu takto určeného
měl rozhodnout i krajský soud. Skutečnost, že stěžovatel nehodlá v České republice studovat,
vyplývá z jeho žádosti. Obsah této žádosti byl správním orgánům při rozhodování znám. Podle
Nejvyššího správního soudu tak správní orgány neporušily zásadu, že rozhodují na základě
skutkového stavu zjištěného ke dni jejich rozhodnutí, když přihlédly ke skutečnosti,
že stěžovatel na území České republiky nehodlá studovat. Nepochybil ani krajský soud, který
dle §75 odst. 1 s. ř. s., při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[32] Stěžovateli však již nelze přisvědčit v tom, že otázka dalšího pokračování či ukončení
studia po vydání rozhodnutí nemůže být pro rozhodnutí určující. Otázka dalšího studia
totiž bezprostředně souvisí s tím, zda je stěžovatel nezaopatřené zletilé dítě, a splňuje
tak tuto podmínku uvedenou v §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, či nikoli.
Skutečnost, že stěžovatel nemá v úmyslu na území České republiky studovat, tedy znamená,
že již ve správním řízení bylo zřejmé, že stěžovatel nebude na území České republiky zletilým
nezaopatřeným dítětem, a nesplňuje proto tuto podmínku vyplývající z §66 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců.
[33] K námitce stěžovatele, že ustanovení §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
vyžaduje splnění podmínky nezaopatřenosti v době podání a rozhodování o žádosti, nikoli
do budoucnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že tato okolnost („nestudijní“ pobyt stěžovatele)
by sice vskutku nastala až po rozhodnutí správních orgánů (a příjezdu stěžovatele na území České
republiky), to však neznamená, že k ní nelze přihlížet v situaci, kdy je správním orgánům známa
v době, kdy ve věci rozhodují. Správní orgány proto podle Nejvyšší správního soudu
nepochybily, když k této skutečnosti přihlížely a vyhodnotily ji jako důvod, pro který
nebylo možné žádosti stěžovatele vyhovět. Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud
za souladný se smyslem a účelem institutu společného soužití nezaopatřených dětí cizinců
s trvalým pobytem na území České republiky, kterým je zabezpečení péče o tyto děti, které
nepobývají na území České republiky. Z povahy tohoto institutu tak je zřejmé, že není určen
pro již zletilé cizince, kteří nehodlají na území České republiky dále studovat, neboť v případě
těchto cizinců není možné vycházet z předpokladu, že jsou nezaopatření, a je tak u nich dána
potřeba společného soužití. Řízení o žádosti podle §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
tak je specifické v tom, že je v něm potřeba v případě zletilých dětí cizinců prokázat podmínku
nezaopatřenosti např. tím, že budou studovat na území České republiky. Krajský soud i žalovaný
proto nepochybili, když při výkladu tohoto ustanovení zohlednili úmysl stěžovatele nestudovat
na území České republiky.
[34] Argumentu stěžovatele, že udělení pobytového oprávnění nemůže být podmíněno
ukončením tohoto studia před vydáním povolení k pobytu, Nejvyšší správní soud přisvědčil,
což však nevyvrací výše uvedené závěry. Následné tvrzení stěžovatele, že hodlá studium
ve Vietnamu ukončit po vydání povolení k pobytu a hodlá studovat i na území České republiky,
považuje Nejvyšší správní soud za účelové a rozporné s obsahem jeho žádosti. Stěžovatel ostatně
svůj údajný záměr pokračovat ve studiu na území České republiky nijak nekonkretizoval.
[35] Nejvyšší správní soud v postupu správních orgánů a krajského soudu neshledal
stěžovatelem namítanou nelogičnost spočívající v tom, že na jedné straně musí
být nezaopatřenou, tedy studující osobou a na druhou stranu by měl zároveň doložit,
že studentem není, neboť studium v zemi původu v rámci tohoto výkladu představuje překážku
realizace pobytu. Jak již totiž bylo uvedeno výše, stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil,
že studium ve Vietnamu ukončí. Prezenční studium stěžovatele ve Vietnamu proto bylo třeba
za situace, kdy stěžovatel v žádosti uvedl, že na území České republiky nehodlá dále studovat,
hodnotit jako překážku soužití s jeho otcem na území České republiky. Ze záměru stěžovatele
na území České republiky nestudovat, zároveň vyplývá, že by na území České republiky
již nesplňoval podmínku, že je nezaopatřeným zletilým dítětem. Jak již bylo zmíněno výše,
tato skutečnost byla správním orgánům známa při jejich rozhodování a správní orgány
nepochybily, pokud k ní při posouzení věci přihlédly.
[36] Závěru stěžovatele, že ke dni vydání rozhodnutí žalovaného byl nezaopatřeným dítětem,
neboť studoval na škole ve Vietnamu, tedy lze přisvědčit. Stěžovateli však s ohledem na výše
uvedené nelze přisvědčit v tom, že ke dni vydání rozhodnutí splňoval veškeré zákonné požadavky
pro povolení trvalého pobytu.
[37] O žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 25. 1. 2018 Nejvyšší
správní soud nerozhodoval, neboť by to bylo nadbytečné za situace, kdy již rozhodl ve věci samé.
Nejvyšší správní soud k této žádosti stěžovatele pro úplnost konstatuje, že zaplacený soudní
poplatek již nelze stěžovateli vrátit, neboť podle §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, použitého podle §120 ve spojení s §65 s. ř. s., se v případě osvobození od soudních
poplatků nevrací poplatky zaplacené před tímto rozhodnutím.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[39] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu