ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.76.2018:39
sp. zn. 4 Azs 76/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: A. V., zast. Mgr. Davidem
Netušilem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 911/8, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-48262-3/SO-2013, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2018, č. j. 45 A 6/2016
- 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, č. j. MV-48262-3/SO-2013, žalovaná zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila usnesení ze dne 23. 2. 2013, č. j. OAM-75107-5/DP-2012, kterým
Ministerstvo vnitra (dále jen „prvoinstanční orgán“) zastavilo řízení o žádosti žalobkyně
o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.
[2] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná shrnula, že prvoinstanční orgán žalobkyni
povolil pobyt na území České republiky na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem jiné/ostatní
s dobou platnosti ode dne 1. 7. 2012 do dne 31. 10. 2012, to znamená s délkou pobytu 123 dnů.
Žalobkyně dne 27. 11. 2012 podala k prvoinstančnímu orgánu žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, a to s odůvodněním, že žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu podala již dne 1. 10. 2012, avšak z neznalosti tak neučinila
osobně, ale prostřednictvím poštovního doručovatele. Žalovaná připomenula, že prvoinstanční
orgán žalobkyni vrátil žádost ze dne 1. 10. 2012 s tím, že ji nepodala zákonem stanovenou
formou, tedy osobně podle §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky („dále jen zákon o pobytu cizinců“), a proto se na žádost hledí, jakoby
ji žalobkyně vůbec nepodala. Řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne
27. 11. 2012 prvoinstanční orgán zastavil podle §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců
na území, neboť žalobkyně podala žádost v době, kdy k tomu již nebyla oprávněna podle §47
odst. 1 naposledy uvedeného zákona. Žalovaná konstatovala, že dne 27. 11. 2012 již žalobkyně
nebyla oprávněná k podání žádosti, neboť tak mohla učinit nejpozději jen do dne 18. 10. 2012.
Skutečnost, že žalobkyně nevěděla, v jaké formě žádost podat, podle žalované nepředstavuje
důvod nezávislý na její vůli. Žalobkyně mohla do 5 dnů odstranit vady podání, tedy učinit
jej osobně, vzhledem k tomu, že tak neučinila, nebylo možné k němu přihlížet a pro pozdější
řízení se stalo zcela bezvýznamné. K námitce, že podání ze dne 1. 10. 2012 prvoinstanční orgán
vrátil až dne 25. 11. 2012, a proto jej žalobkyně zopakovala osobně až dne 27. 11. 2012, žalovaná
uvedla, že podle spisové dokumentace prvoinstanční orgán vrátil první podání dne 2. 11. 2012,
přičemž neúspěšně se pokoušel o vrácení již dne 23. 10. 2012. I kdyby prvoinstanční orgán
přihlédl k této skutečnosti jako k překážce pro podání ve smyslu §47 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, nesplnila by žalobkyně povinnost učinit podání do tří pracovních dnů po odpadnutí
překážky. Vzhledem k tomu, že prvoinstanční orgán řízení o žádosti toliko z procesních důvodů
zastavil, nebyl povinen posoudit dopady tohoto usnesení do soukromého a rodinného života
žalobkyně.
[3] Rozsudkem ze dne 26. 1. 2018, č. j. 45 A 6/2016 - 36, Krajský soud v Praze zamítl žalobu
proti uvedenému rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobkyně byla povinna
podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podle §169 odst. 14 a §42 odst . 5 zákona
o pobytu cizinců osobně, a to k prvoinstančnímu orgánu. Přitom není podstatné, zda správní
orgány ve věci správně aplikovaly §37 odst. 4 správního řádu. Tak jako tak totiž žalobkyně
podání ze dne 1. 10. 2012 nepotvrdila do pěti dnů osobním podáním. V této souvislosti krajský
soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 9 As 90/2008,
podle kterého správní orgán není povinen vyzvat podatele, který neučinil podání v náležité
formě, k jeho potvrzení. Prvoinstanční orgán podle krajského soudu učinil vrácením podání
vůči žalobkyni vstřícný krok, neboť zaslané podklady si mohl ponechat, a žalobkyně
by se tak dověděla o právním hodnocení svého podání až mnohem později. Krajský soud vyložil,
že prvoinstančnímu orgánu nesvědčilo oprávnění upustit od podmínky osobního podání žádosti
žalobkyně podle §168 odst. 14 zákona o pobytu cizinců. Interpretace žalobkyně,
že toto oprávnění zastupitelského úřadu je třeba analogicky vztáhnout i na ministerstvo, jde zcela
proti jazykovému, systematickému i logickému výkladu uvedeného ustanovení zákona. Úvahy
žalobkyně o nepotřebnosti prokazování totožnosti při podávání druhé a další žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu nejsou ve světle zcela jasného požadavku na osobní podání žádosti
relevantní. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalobkyni bránily ve včasném podání žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu důvody nezávislé na její vůli podle §47 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Žalobkyní tvrzené potíže s doručováním vrácené žádosti nastaly až po uplynutí
lhůty k jejímu podání a postup prvoinstančního orgánu vyvolala sama žalobkyně nesprávným
podáním žádosti. Další žádost žalobkyně ze dne 27. 11. 2012 sice byla podána v zákonem
vyžadované formě, avšak s ohledem na §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců
byla podána pozdě, neboť posledním dnem, kdy žalobkyně mohla žádost podat, byl den
18. 10. 2012.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). V ní namítla, že žalobou napadené rozhodnutí stojí na stanovisku, že uplynutím
5 dnů ode dne podání žádosti o dlouhodobý pobyt korespondenční cestou žadateli bez dalšího
skončí možnost tento procesní úkon zhojit osobním doplněním podáním. Žalovaný je podle
stěžovatelky názoru, že den, kdy se po marném uplynutí 5 dnů žadatel dostaví žádost doplnit
osobním podáním, je teprve dnem podání žádosti a k dřívějšímu korespondenčnímu podání
se nepřihlíží. Stěžovatelka uvedený právní názor odmítla s odůvodněním, že se opírá
o neexistující nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2317/10, přičemž
i usnesení Ústavního soudu z téhož dne a téže spisové značky s věcí nikterak nesouvisí, neboť
pojednává o platnosti a účinnosti doručení rozhodnutí tzv. fikcí osobě obviněné z přestupku.
Stejně tak s věcí nesouvisí ani rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 - 70, ve kterém
Nejvyšší správní soud posuzoval otázku platnosti podání doručovaného elektronickými
prostředky bez zaručeného elektronického podpisu. Stěžovatelka poukázala na §37 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a konstatovala, že z platné právní úpravy nelze dovodit
povinnost doplnit korespondenční podání žádosti o dlouhodobý pobyt osobním podáním právě
ve lhůtě 5 dnů. Naposledy uvedené ustanovení se totiž vztahuje toliko k podání učiněnému
písemně, ústně do protokolu nebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým
podpisem, popřípadě zhojením nedostatku formy podání jinými způsoby ve lhůtě do 5 dnů.
Ustanovení §169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců upravuje toliko osobní podání žádosti,
aniž by ovšem upravovalo formu podání. Vzhledem k tomu, že správní řád ani zákon o pobytu
cizinců podle stěžovatelky nestanoví postup správního orgánu po podání žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu jiným způsobem než osobně a nestanoví ani lhůtu pro odstranění
nedostatku formy podání, došlo podáním žádosti ze dne 1. 10. 2012 k zahájení správního řízení,
které dosud probíhá. Prvoinstanční orgán přitom vrácením žádosti postupoval mimo rámec
zákona, tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3
Ústavy České republiky.
[5] Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka konstatovala, že ustanovení §169 odst. 14 zákona
o pobytu cizinců nedopadá na situaci, kdy žadatel podává žádost o dlouhodobý pobyt na území
České republiky, neboť stanoví, že zastupitelský úřad může od osobního podání v odůvodněných
případech upustit. Osobní podání žádosti je tedy nezbytné jen v cizině, nikoliv na území České
republiky. Stěžovatelka v této souvislosti vyložila, že účelem uvedené úpravy je ověření
cestovního dokladu, které však při podání žádosti na území České republiky není nezbytné.
K opačnému výkladu stěžovatelka neshledala rozumného důvodu ani ve srovnání s úpravou
podávání žádostí o prodloužení dlouhodobého a přechodného pobytu.
[6] I kdyby soud nepřisvědčil výše uvedeným námitkám, stěžovatelka uvedla, že prvoinstanční
orgán byl oprávněn upustit od povinnosti osobního podání žádosti a měl se touto otázkou
z vlastní úřední povinnosti zabývat. Prvoinstanční orgán měl v případě stěžovatelky od uvedené
povinnosti upustit a vyzvat ji, aby v přiměřené lhůtě předložila originál cestovního dokladu.
[7] I kdyby soud nepřisvědčil ani poslednímu z uvedených argumentů, stěžovatelka namítla,
že prvoinstanční orgán byl povinen vrátit jí podání ze dne 1. 10. 2012 tak, aby jí umožnil podat
žádost včas. Vzhledem k tomu, že tak prvoinstanční orgán neučinil, založil tím důvod nezávislý
na její vůli, pro který nemohla žádost včas podat, čímž zasáhl do jejího práva na spravedlivý
proces a porušil zásadu tzv. rovnosti zbraní. Stěžovatelka doplnila, že svou první žádost podala
záměrně v dostatečném předstihu, aby dokázala reagovat na případné výtky prvoinstančního
orgánu. Skutečnost, že se jí prvoinstanční orgán pokusil vrátit žádost již 23. 10. 2012,
na věci nic nemění, neboť k tomuto okamžiku již nebylo včasné podání žádosti možné.
Nadto, stěžovatelka byla v dané době ubytována na ubytovně a poštovní zásilku nebylo možné
doručit chybou recepce. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze i žalobou napadené
rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž navrhla,
aby Nejvyšší správní soud uložil žalované povinnost nahradit jí náklady řízení ve výši 8.228 Kč,
a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění rozsudku krajského
soudu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, a to z toho důvodu, že přiznáním odkladného účinku se podle §73 odst. 3
s. ř. s. pozastavují účinky napadeného rozhodnutí pouze do skončení řízení před soudem.
Rozhodování o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku by tedy nemělo žádný smysl
za situace, kdy se řízení tímto rozsudkem končí a rozsudek je vydán neprodleně po nezbytném
poučení a uplynutí lhůty k vyjádření žalované ke kasační stížnosti podle §109 odst. 1 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že podáním ze dne 1. 10. 2012 zahájila
správní řízení, které dosud probíhá, respektive, že správní řád ani zákon o pobytu cizinců
nestanoví postup správního orgánu po podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu jiným
způsobem než osobně a nestanoví ani lhůtu pro odstranění nedostatku formy podání. Nejvyšší
správní soud totiž již v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 Ans 9/2012 - 35, konstatoval,
že „[p]ožadavek osobního podání je speciálním ustanovením k ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, podle
něhož je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným
elektronickým podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným
ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu
nebo veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu. V §37 odst. 4 správního řádu
je tak obsažen jednak požadavek na formu podání (písemně nebo ústně) a dále požadavek na možné způsoby jeho
doručení (elektronicky se zaručeným podpisem). Ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., obsahuje
navíc speciální požadavek výhradně osobního doručení žádosti přímo osobou žadatele. Jedná se o speciální právní
úpravu ve vztahu k §37 odst. 4 správního řádu, která má před úpravou obecnou přednost.“ V rozsudku
ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 25/2016 - 34, Nejvyšší správní soud doplnil, že „[z]ávěry judikatury
tak lze bez problémů akceptovat v případě podávání žádostí poštovní přepravou, neboť se zjevně nejedná o splnění
podmínky osobního podání žádosti, a tedy nesplnění požadované formy podání.“
[13] Nejvyšší správní soud nemá důvod měnit citované právní názory ani v nyní posuzované
věci. Stěžovatelce sice lze dát za pravdu, že samostatně interpretovaný správní řád či zákon
o pobytu cizinců na území České republiky nastalou situaci neupravují, upravují ji však společně
za užití standardního výkladového pravidla „lex specialis derogat legi generali“ („zvláštní právní
úprava má přednost před obecnější právní úpravou“). Osobní podání žádosti podle §169
odst. 14 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do dne
23. 6. 2014, je tak v důsledku uvedeného výkladového pravidla nutné považovat za jediný možný
způsob doručení žádosti, jehož nedodržení musí žadatel zhojit do pěti dnů od podání podle věty
druhé §37 odst. 4 správního řádu. Ostatně, uvedený právní názor akceptoval i Ústavní soud
v usnesení ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, neboť ve věci Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 5 Ans 9/2012 uvedl, že „[j]e toho názoru, že výklad podaný správními soudy nepostrádá racionální
základ a učiněný právní závěr, k němuž správní soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily s konstatováním,
že ustanovení §169 odst. 14 obsahující požadavek osobního podání žádosti je speciálním ustanovením
(lex specialis) k §37 odst. 4 správního řádu.“ Z výše uvedených závěrů Nejvyšší správní soud dovodil,
že žádost ze dne 1. 10. 2012, kterou stěžovatelka zaslala žalované poštou, nebyla bez osobního
potvrzení podle věty druhé §37 odst. 4 správního řádu způsobilá zahájit řízení o povolení
k dlouhodobému pobytu.
[14] Podle Nejvyššího správního soudu povinnost potvrdit nesprávným způsobem učiněné
podání stěžovatelce vyplývala z druhé věty §37 odst. 4 správního řádu, tedy přímo ze zákona,
a prvoinstanční orgán nebyl povinen ji na tuto skutečnost upozornit. Je zřejmé, že lhůta
stanovená ve větě druhé §37 odst. 4 správního řádu v délce trvání pěti dnů vylučuje,
že by měl zákonodárce opačný záměr. Ostatně, jakkoliv se Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 - 70, vyjadřoval k otázkám spojeným s elektronickým
podáním, z jeho závěrů také vyplývá obecný závěr, že správní orgán není povinen upozornit
podatele na povinnost potvrdit podání podle věty druhé §37 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší
správní soud totiž v této souvislosti uvedl, že „[p]okud by stěžovatelka učinila podání, které
by bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, ale postrádalo by některou z předepsaných obsahových
náležitostí, bylo by povinností správního orgánu v souladu s §37 odst. 3 správního řádu stěžovatelku vyzvat
k jejich doplnění. Pokud však stěžovatelka neučinila podání v zákonem stanovené formě, bylo třeba postupovat
podle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, tj. podání do 5 dnů písemně nebo ústně do protokolu potvrdit
či opatřit elektronickým podpisem. Nepostupovala-li stěžovatelka dle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu,
pak její podání, nebylo způsobilé zahájit předmětné správní řízení a nelze k němu vůbec přihlížet, ani odstraňovat
jeho případné obsahové vady. Správní orgán vždy přihlíží k podáním učiněným zákonem předepsanou formou,
podání učiněná jinou formou se stanou v řízení relevantní pouze za předpokladu jejich následného doplnění
(do 5 dnů) některou z uvedených kvalifikovaných forem podání.“ Prvoinstanční orgán podle Nejvyššího
správního soudu nikterak nepochybil, když stěžovatelce bez dalšího procesního vyústění vrátil
žádost ze dne 1. 10. 2012, protože ji do pěti dnů nepotvrdila podle §37 odst. 4 správního řádu.
[15] Prvoinstanční orgán přitom nebyl povinen vrátit stěžovatelce žádost tak, aby ji stihla znovu
podat, tentokrát osobně a stále ještě ve lhůtě podle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území
České republiky. Vzhledem k tomu, že prvoinstanční orgán nebyl oprávněn k žádosti
stěžovatelky ze dne 1. 10. 2012 vůbec přihlížet, nebyl rovněž povinen žádost stěžovatelce vrátit,
a tím spíše nebyl povinen vrátit žádost dříve, než tak skutečně učinil. K tvrzení, že stěžovatelka
podala žádost s předstihem právě proto, aby měla dostatek času odstranit případné nedostatky
žádosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelce nic nebránilo požádat prvostupňový
orgán ve smyslu §4 odst. 1 a 2 správního řádu o vysvětlení, jak podat žádost o dlouhodobý
pobyt, popřípadě o sdělení, zda tak učinila právně relevantním způsobem. Stěžovatelka ovšem
neuvedla, že by takto postupovala. Podle Nejvyššího správního soudu přitom nemohla legitimně
předpokládat, že ji prvoinstanční orgán nad rámec zákona a z vlastní iniciativy poučí o jakémkoliv
nedostatku jejího podání, byť ona sama o takové poučení neprojevila zájem. Nejvyšší správní
soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že problémy s vrácením její žádosti ze dne 1. 10. 2012
představovaly důvody na její vůli nezávislé, pro které byla oprávněna podat žádost podle §47
odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území České republiky do tří dnů od jejich odpadnutí.
Stěžovatelka totiž nepodala žádost ze dne 27. 11. 2012 opožděně proto, že jí prvoinstanční orgán
nebo pracovníci recepce ubytovny, kde bydlela, zabránili seznámit se s důvody vrácení první
žádosti. Stěžovatelka promarnila lhůtu k podání žádosti z neznalosti práva, tedy z důvodu, který
závisel právě jen na její vůli. Stěžovatelka se nadto zmýlila, pokud uvedla, že krajský soud
k namítanému prodlení s vrácením její žádosti odkázal na neexistující nález Ústavního soudu
ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2317/10. Krajský soud totiž toliko v popisné části odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že na takové rozhodnutí odkázala žalovaná ve vyjádření k žalobě;
sám z něj žádné závěry nečinil. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky,
že prvoinstanční orgán byl povinen upustit od povinnosti osobního podání žádosti a měl se touto
otázkou z vlastní úřední povinnosti zabývat. Jak vyplývá z §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců
na území České republiky i z níže citované důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb.,
oprávnění upustit od povinnosti osobního podání žádosti náleží toliko zastupitelskému úřadu.
Ministerstvo vnitra, které bylo v posuzované věci příslušné k rozhodnutí o žádosti stěžovatelky,
takové oprávnění vůbec nemělo.
[16] K námitce, že podmínka osobního podání žádosti podle §169 odst. 14 zákona o pobytu
cizinců dopadá toliko na situaci, kdy ji žadatel podává u zastupitelského úřadu, nikoliv na situaci,
kdy pobývá na území České republiky, se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 25/2016 - 34. Podle uvedeného rozsudku „[…] §169 odst. 14 bylo do zákona
o pobytu cizinců vloženo zákonem č. 427/2010 Sb. Podle důvodové zprávy k §169 odst. 14 ‚(u)pravuje
se povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu osobně. Zastupitelský úřad
bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit
(např. velká vzdálenost). Ve vztahu k žádostem podávaným na zastupitelských úřadech má toto opatření
eliminovat podávání žádostí bez zákonem stanovených náležitostí, které jsou následně doplňovány žadatelem
či jeho zástupcem na území České republiky na základě výzvy správního orgánu, který je příslušný k rozhodnutí
o žádosti. Zastupitelský úřad v takovém případě nemá možnost posoudit předložené doklady s ohledem
na své znalosti místních podmínek. Eliminovány mají být také případy, kdy jsou žádosti zastupitelským úřadům
zasílány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žadateli pobývajícími na území České republiky. Úprava
je rovněž motivována snahou omezit závislost žadatelů na zprostředkovatelích. Pokud jde o žádosti podávané
na území České republiky, souvisí povinnost podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu se zavedením
biometrických údajů do průkazu o povolení k pobytu. Změna by současně měla přispět ke zkrácení doby řízení
o takové žádosti.‘ [srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., změna zákona o pobytu cizinců
na území ČR, Poslanecká sněmovna PČR 2010 (tisk č. 70/0)]. Z důvodové zprávy vyplývá, že zákonodárce
vztahoval podmínku osobního podání žádostí nejen k žádostem podaným na zastupitelském úřadu, ale také
k žádostem podaným na území České republiky.“ Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil stěžovatelčině interpretaci účelu §169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců na území
České republiky. Stěžovatelka byla povinna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
osobně, byť ji nepodávala k zastupitelskému úřadu, ale k Ministerstvu vnitra.
[17] Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud dovodil, že žádost stěžovatelky
o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 1. 10. 2012 neměla žádné právní účinky a nemohla
nikterak zhojit, že stěžovatelka podala žádost ze dne 27. 11. 2012 opožděně. Prvoinstanční orgán
proto nepochybil, když řízení o žádosti stěžovatelky ze dne 27. 11. 2012 zastavil pro opožděnost.
Stejně tak nepochybil ani žalovaný a krajský soud, když zamítli odvolání a žalobu stěžovatelky.
IV. Závěr
[18] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná,
právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rozsah
vyplývající z její úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu