ECLI:CZ:NSS:2018:5.AFS.164.2016:27
sp. zn. 5 Afs 164/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: R. J., zastoupená
JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, č. j. 47 Af
3/2014 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2014, č. j. 15065/14/5000-14103-705778;
tímto rozhodnutím žalovaný na základě odvolání stěžovatelky změnil rozhodnutí – platební
výměr Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územního pracoviště Praha – západ
(dále jen „správce daně“) ze dne 14. 11. 2013, č. j. 3742667/13/2102-24801-203573,
kterým se stěžovatelce „podle zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o dani silniční“) a podle ustanovení §145 odst. 1 ve spojení s ustanovením §98 a §147
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vyměřuje podle
pomůcek k úhradě daň silniční ve výši 2 500 Kč.“
[2] Citovaný platební výměr žalovaný změnil tak, že správce daně stěžovatelce „podle zákona
č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani silniční“) a podle
ustanovení §147 a §139 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“) vyměřuje daň silniční ve výši 2500 Kč.“ Ve výrokové části došlo ke změně, ze které je patrné
vyměření daně dokazováním (nikoli podle pomůcek); v ostatním zůstal napadený platební výměr
beze změny.
[3] Silniční daň za zdaňovací období 2012 byla stěžovatelce vyměřena v návaznosti na zjištění
správce daně z daňového řízení vedeného na dani silniční za totéž zdaňovací období u manžela
stěžovatelky – J. J., který chybně uvedl ve svém daňovém přiznání vozidlo registrační značky: X
(osobní automobil tov. zn. ŠKODA Octavia combi, datum první registrace 19. 1. 2000); toto
vozidlo sice bylo předmětem daně silniční, avšak poplatníkem nebyl jmenovaný, nýbrž jeho
manželka – stěžovatelka. Manželovi stěžovatelky tedy byla platebním výměrem na daň silniční za
zdaňovací období roku 2012 snížena daňová povinnost oproti daňové povinnosti tvrzené v
řádném daňovém přiznání o částku ve výši 2 500 Kč připadající na předmětné vozidlo. Současně
správce daně zahájil vyměřovací řízení na dani silniční za zmíněné zdaňovací období
u stěžovatelky a vzhledem k tomu, že na jeho výzvu k podání daňového přiznání nereagovala,
vyměřil jí daň právě ve výši 2500 Kč. Vyšel přitom z toho, že vozidlo registrační značky: X bylo
od ledna do října roku 2012 předmětem daně silniční – a to v důsledku naplnění podmínek podle
§2 odst. 1 zákona o dani silniční. Vozidlo bylo totiž používáno v souvislosti s dosahováním
příjmů podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o daních z příjmů“), podnikající fyzické osoby J. J., přičemž osobou provozovatele
zapsanou v technickém průkazu vozidla je (od 27. 4. 2007) manželka jmenovaného –
stěžovatelka.
[4] Stěžovatelka podala proti platebnímu výměru odvolání, na základě kterého žalovaný –
s odkazem na obsah spisového materiálu – konstatoval, že správce daně měl k dispozici
dostatečné množství důkazů k tomu, aby bylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním
zcela přesně i bez součinnosti stěžovatelky; korigoval proto chybnou kvalifikaci správce daně,
dle kterého daň byla vyměřena podle pomůcek (viz výše). Ve zbytku žalovaný aproboval závěry
správce daně, podle něhož: (i) vozidlo nepochybně bylo předmětem daně dle §2 odst. 1 zákona
o dani silniční a (ii) poplatníkem daně je provozovatel vozidla, tedy stěžovatelka ve smyslu §4
odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Současně konstatoval, že smluvní vztah uzavřený mezi
stěžovatelkou a jejím manželem J. J. nelze posoudit jako vztah obdobný pracovněprávnímu
vztahu. J. J., DIČ CZ5408082724, podnikající fyzickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku
s registrovanou obchodní firmou MARMOT – laboratoře pro chemickou výrobu a službu
elektronikům (dále též jen „MARMOT“), vykonávající samostatnou výdělečnou činnost, z níž
plynoucí příjmy jsou klasifikovány v rámci §7 zákona o daních z příjmů, tudíž nelze označit za
„zaměstnavatele“ stěžovatelky a aplikovat §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud zamítl
s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V žalobě namítla porušení zákona, neboť žalovaný na základě toho,
že mezi manžely není možný pracovněprávní vztah, dovodil, že poplatníkem daně je v daném
případě stěžovatelka, a neakceptoval, že poplatníkem je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani
silniční obchodní firma MARMOT – laboratoře pro chemickou výrobu a službu elektronikům,
IČ 10144 196. Stěžovatelka totiž nepoužívala vozidlo registrační značky: X na základě příkazu pro
služební cesty pro podnikání svého manžela J. J., ale právě pro tuto firmu, která byla zapsána v
obchodním rejstříku dne 11. 6. 1990, tedy dříve než se jmenovaným uzavřeli manželství (dne
20. 6. 1991). Stěžovatelce tak nemohla vzniknout daňová povinnost z titulu podnikání
s uvedeným vozidlem, a to i proto, že k úhradě daně obchodním firmou MARMOT již došlo a
státní rozpočet nebyl o tuto daň krácen.
[6] Krajský soud konstatoval, že obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán
obchodním rejstříku. Nahlédnutím do obchodního rejstříku přitom zjistil, že u jmenované firmy
je uvedeno: „Právní forma: fyzická osoba – podnikatel, Podnikatel: J. J., Identifikační číslo: 10144196“.
Z toho vyplývá, že firma MARMOT nemá právní subjektivitu, nejedná se o subjekt práva, nemá
tedy způsobilost mít práva a povinnosti, nemůže proto uzavírat smlouvy se subjekty práva – např.
se stěžovatelkou. Jedná se pouze o název – jméno, pod nímž je podnikatel, tj. fyzická osoba
podnikající zapsána do obchodního rejstříku. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že používala svoje
auto na základě pokynů firmy MARMOT, je zřejmé, že používala auto na základě pokynů svého
manžela J. J. jako podnikající fyzické osoby. Ostatně v daňovém přiznání manžela stěžovatelky
J. J., DIČ: CZ5408082724, podnikající fyzické osoby zapsané v obchodním rejstříku pod
označením „MARMOT – laboratoře pro chemickou výrobu a služby elektronikům“, IČ: 10144196,
jakožto jednom z podkladů použitých správcem daně k vyměření daně silniční, je uvedeno, že
předmětné vozidlo bylo používáno v průběhu kalendářních měsíců leden až říjen roku 2012
k dosahování příjmů J. J.
[7] K otázce, kdo má být poplatníkem daně silniční za vozidlo používané pro podnikatelskou
činnost jednoho z manželů v případě, že provozovatelem vozidla je druhý z manželů, pak krajský
soud uvedl, že v základu skutkově identický případ týchž manželů J. a téhož vozidla již řešil s tím
rozdílem, že se jednalo se o zdaňovací období roku 2011 a žalobcem (posléze rovněž
stěžovatelem) byl J. J. Krajský soud jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 46 Af
33/2012 – 53. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem
ze dne 14. 10. 2015, č. j. 1 Afs 87/2015 – 27, z něhož krajský soud obsáhle citoval a zdůraznil
zejména odst. 27 až 29 odůvodní tohoto rozsudku:
„[27] Ohledně hlavní otázky sporu lze tedy uzavřít, že poplatníkem silniční daně za vozidlo,
jehož provozovatel je jen jeden z manželů, avšak vozidlo je používáno pro podnikatelskou činnost druhého
manžela, je manžel – provozovatel.
[28] V situaci stěžovatele, ve které manželka užívá vozidlo, jehož je sama provozovatelkou,
k podnikání stěžovatele (tedy jejího manžela), je poplatníkem spolupracující manželka. Jelikož dle §241
daňového řádu nelze dohodou o přenesení daňové povinnosti vůči správci daně účinně přenést daňovou povinnost,
nemůže tuto daň nést stěžovatel.
[29] Na uvedených závěrech nic nemění ani stěžovatelem uváděný fakt, že svoji manželku paní R. J.
nezaměstnává on, jako fyzická osoba, ale firma MARMOT. Jak vyplývá z obchodního rejstříku, MARMOT je
pouze obchodní firma, pod kterou stěžovatel, jako podnikající fyzická osoba, vystupuje. Posuzovaný vztah je tedy
skutečně vztahem mezi manželi.“
[8] Relevantní právní úprava zákona o dani silniční a zákona o daních z příjmů je pro nyní
řešené zdaňovací období - rok 2012 identická s právní úpravou pro zdaňovací období - rok 2011;
rovněž podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákoník práce“), je i nadále pracovněprávní vztah mezi manžely zakázán. Krajský soud
proto neměl důvod odchýlit se od citovaných závěrů zmíněného rozsudku, z nichž jednoznačně
vyplývá, že poplatníkem daně je manžel – provozovatel, tedy stěžovatelka, a nikoli firma
MARMOT, pod kterou J. J. vystupuje jako podnikající fyzická osoba. Nic na tom nemění ani
skutečnost, že jmenovaný silniční daň za předmětné vozidlo zaplatil, neboť zákon výslovně
zakazuje přenos daňové povinnosti z jednoho subjektu na druhý, jak konstatoval Nejvyšší správní
soud v citovaném rozsudku (s odkazem na §241 daňového řádu).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] V kasační stížnosti stěžovatelka obsáhle opisuje odůvodnění rozsudku krajského soudu,
vůči němuž se vymezuje krátce pouze v závěru (na str. 7) s tím, že krajský soud nesprávně
posoudil meritum sporu – tedy to, zda je v souladu se zákonem poplatníkem silniční daně
ona jako provozovatel vozidla, nebo její zaměstnavatel.
[10] Podle stěžovatelky pochybil krajský soud zejména tím, že se nevypořádal s námitkou,
dle které uzavřela pracovní poměr s obchodní firmou MARMOT – laboratoře pro chemickou
výrobu a služby elektronikům v roce 1990 a tento pracovní poměr trvá dosud. Manželství s J. J.
uzavřela stěžovatelka až v roce 1991 a je toho názoru, že nelze retroaktivně zrušit její
pracovněprávní vztah; tento názor má oporu nejen v odborné literatuře, ale i v nálezu Ústavního
soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10 (odst. 25). Dále – opět s odkazem na citovaný
nález Ústavního soudu (odst. 27) – namítla, že obchodní firma MARMOT je od vzniku ve
výlučném vlastnictví jejího manžela a nelze tak aplikovat zákaz pracovněprávního vztahu mezi
manžely (§318 zákoníku práce), neboť ohledně výlučného majetku vznikají mezi manžely
v zásadě stejné právní vztahy jako mezi ostatními osobami. Současně stěžovatelka upozornila,
že její manžel v obdobné věci podal dne 16. 12. 2015 ústavní stížnost, která nebyla dosud
rozhodnuta. V závěru stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že pochybil též tím, že nevyhověl
jejímu návrhu na předvolání jejího manžela jako svědka a že své rozhodnutí zdůvodnil názory
Nejvyššího správního soudu, které vyslovil v jiném sporu. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, a navrhl,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. V plném rozsahu přitom odkázal nejen na napadený
rozsudek, ale také na to, že ve skutkově stejné kauze týchž manželů a totožného vozidla
bylo za jiné zdaňovací období rozhodnuto, že poplatníkem daně silniční je provozovatel vozidla
– tedy stěžovatelka; viz výše citovaný rozsudek krajského soudu ze dne 14. 4. 2015,
č. j. 46 Af 33/2012 – 53, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2015,
č. j. 1 As 87/2015 – 27.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstata projednávané věci tkví v otázce, kdo je poplatníkem silniční daně za vozidlo,
jehož provozovatel je jeden z manželů, avšak vozidlo je používáno pro podnikatelskou činnost
druhého manžela.
[15] Na tuto otázku už Nejvyšší správní soud odpověděl – a to shodou okolností ve věci
manžela stěžovatelky, který nesouhlasil s postupem správce daně, jenž mu snížil silniční daň
za zdaňovací období roku 2011 z toho důvodu, že poplatníkem daně je jeho manželka
jako provozovatel vozidla. V podstatě totéž se stalo i v nyní posuzovaném případě s tím
rozdílem, že se jedná o silniční daň za zdaňovací období roku 2012 a že proti postupu správce
daně se tentokrát nebránil manžel stěžovatelky, ale stěžovatelka sama; té byla silniční daň ve výši
2500 Kč vyměřena poté, co o tutéž částku byla snížena daňová povinnost jejího manžela.
V principu jde tedy o stále stejnou otázku, na níž poskytuje judikatura Nejvyššího správního
soudu jasnou a dostatečnou odpověď – v podrobnostech viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 1 Afs 87/2015 – 27.
[16] Jak upozornila stěžovatelka, její manžel podal dne 16. 12. 2015 ústavní stížnost,
kterou napadl citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu s tím, že jím měl být porušen čl. 26
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je upraveno mj. právo na podnikání.
Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 3690/15, ústavní stížnost odmítl jako
zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším
správním soudem, a dodal, že právní řád – i přesto, že zapovídá pracovněprávní vztah mezi
manžely (§318 zákoníku práce) – umožňuje účast manželky na jeho podnikání, a to jak pomocí
institutu spolupráce manželů podle §13 zákona o daních z příjmů, jenž upravuje možnost
převodu podílu na příjmech a výdajích na spolupracujícího manžela (obdobně §21e odst. 3
zákona o daních z příjmů v případě registrovaných partnerů), tak v podobě tzv. společenské
úsluhy; ve vztahu k ní přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011,
sp. zn. II. ÚS 231/10 (N 128/62 SbNU 15), na kterém stěžovatelka staví svoji argumentaci
v kasační stížnosti.
[17] K této argumentaci je nutno poznamenat, že zmíněný nález Ústavního soudu řešil zcela
jinou právní otázku – a sice otázku povinnosti manželů vzájemně si vypomáhat (podle §18
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) v souvislosti vypořádáním
společného jmění manželů a přijaté závěry rozhodně neznamenají, že by krajský soud v nyní
posuzovaném případě postupoval nesprávně. Naopak, stěžovatelka setrvale zcela nesprávně
vychází z toho, že je zaměstnancem firmy MARMOT - laboratoře pro chemickou výrobu
a služby elektronikům, což není pravda. Jak již přiléhavě vyjádřil krajský soud – s odkazem na §8
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obchodní zákoník“), resp. §423 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) – tato obchodní firma je jen jméno,
pod kterým je manžel stěžovatelky J. J. zapsán v obchodním rejstříku coby podnikající fyzická
osoba. Nejedná se o právnickou osobu – tedy subjekt práva, tím je v tomto případě pouze a jen J.
J., jakožto fyzická osoba, pro kterou je jmenovaná obchodní firma zapsána. Je tak nepochybně
součástí majetku jmenovaného, avšak stále se jedná o majetek podnikatele jako fyzické osoby,
nikoli osoby právnické, s níž by bylo možné uzavřít pracovněprávní vztah. Logicky proto platí, že
nelze-li uzavřít pracovněprávní vztah s obchodní firmou MARMOT, nelze ho ani retroaktivně
zrušit, jak tvrdí stěžovatelka.
[18] Obdobně nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovozovat, že se zde neuplatní
zákaz pracovněprávního vztahu mezi manžely, neboť obchodní firma MARMOT je ve výlučném
vlastnictví manžela stěžovatelky. Obchodní firma byla nehmotným statkem, určitou majetkovou
hodnotou, která byla součástí hromadné věci – podniku podle §5 obchodního zákoníku; podle
nyní platné a účinné úpravy došlo k určitému posunu a v pojetí vlastnického práva je považována
za věc v právním smyslu – viz §489 občanského zákoníku. V každém případě však obchodní
firma nemá a z povahy věci ani nemůže mít způsobilost k právům a povinnostem, tj. právní
subjektivitu, jak správně uvedl už krajský soud; tu má toliko osoba – právnická nebo fyzická, zde:
J. J. jako podnikající fyzická osoba, s níž stěžovatelka jako jeho manželka nemůže být
v pracovněprávním vztahu.
[19] Jednoduše řečeno – nelze relevantně argumentovat retroaktivním zrušením
pracovněprávního vztahu stěžovatelky s obchodní firmou MARMOT, resp. tím, že jmenovaná
firma je ve výlučném vlastnictví manžela stěžovatelky a v důsledku toho nelze aplikovat zákonný
zákaz pracovněprávního vztahu (navíc není možné přehlédnout, že stěžovatelka v řízení
před krajským soudem tuto argumentaci odkazující na závěry nálezu Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 231/10, neuplatňovala).
[20] Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že obchodní firma MARMOT z povahy věci
nemůže být zaměstnavatelem stěžovatelky stejně tak, jako jím nemůže být její manžel,
a to z důvodu zákonného zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely. A pokud jde
o námitku, že stěžovatelka uzavřela pracovněprávní vztah s J. J. již v roce 1990, tj. před
uzavřením manželství (v roce 1991), dodává Nejvyšší správní soud následující.
[21] Současná právní úprava je striktní v tom, že zakazuje nejen „vznik“, ale i samotnou
„existenci“ pracovněprávního vztahu mezi manžely – viz §318 zákoníku práce, podle něhož
„základní pracovněprávní vztah uvedený v §3 nemůže být mezi manžely nebo partnery“ (pozn. podtržení
zdůrazněno Nejvyšším správním soudem).
[22] Je proto vyloučen nejen vznik pracovněprávního vztahu za trvání manželství,
ale i pokračování takového vztahu poté, co bylo v jeho průběhu manželství uzavřeno. Přijetím
§318 zákoníku práce došlo ke zpřísnění dosavadní právní úpravy, podle které manželé mohli
setrvat v pracovněprávním vztahu, pokud k jeho vzniku došlo před uzavřením manželství,
na což ostatně upozornil právě Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 231/10 (odst. 25).
Totéž potvrzuje i komentářová literatura; srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 1252. To znamená, že na vztah stěžovatelky
a jejího manžela nyní rozhodně nelze hledět jako na vztah pracovněprávní či jiný obdobný vztah
zaměstnanec – zaměstnavatel, neboť by to bylo v rozporu se zákazem obsaženým v citovaném
ustanovení zákoníku práce, k němuž lze již jen pro úplnost doplnit, že „…zákaz vzniku
pracovněprávního vztahu mezi manžely, jakožto vztahu mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem, tedy vztahu
z podstaty věci nerovného (viz §2 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2014), je možno dovodit
jak z někdejšího §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (srov. §687 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku), tak i z čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy rovněž
z právní normy, jež je součástí právního řádu České republiky (čl. 10 Ústavy)“ – viz výše citované usnesení
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3690/1 (odst. 13).
[23] Aplikace §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční, po níž volá stěžovatelka, tedy není
možná; podle tohoto ustanovení: „Poplatníkem daně je rovněž zaměstnavatel, pokud vyplácí cestovní
náhrady svému zaměstnanci za použití osobního automobilu nebo jeho přípojného vozidla, pokud daňová
povinnost nevznikla již provozovateli vozidla.“
[24] V daném případě ovšem o vztah zaměstnavatel – zaměstnanec nejde. Jedná se o vztah
mezi spolupracujícími manžely a je třeba aplikovat §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční;
podle tohoto ustanovení: „Poplatníkem daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem
vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu.“
[25] Právě proto je v tomto případě poplatníkem silniční daně stěžovatelka jako osoba,
která je provozovatelem vozidla registrační značky: X – byť je toto vozidlo
používáno pro podnikatelskou činnost jejího manžela. Tato skutečnost na přijatém závěru ničeho
nemění, přičemž v podrobnostech pátý senát Nejvyššího správního soudu odkazuje
na odůvodnění prvního senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 1 Afs 87/2015 – 27,
se kterým se plně ztotožňuje.
[26] K namítané vadě spočívající v tom, že krajský soud v průběhu jednání nevyslechl manžela
stěžovatelky, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nemá povinnost provést každý
navržený důkaz. Důležité je, aby případné neprovedení důkazu řádně odůvodnil a nejednalo
se o tzv. opomenutý důkaz; k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), podle něhož musí soud ve svém rozhodnutí uvést,
jak provedené důkazy vyhodnotil, resp. vyložit, proč navrhované důkazy v řízení neprovedl.
Krajský soud v napadeném rozsudku takové odůvodnění podal a Nejvyšší správní soud
s ním souhlasí v tom, že doplnění dokazování neprováděl pro nadbytečnost, neboť to,
k čemu měl být J. J. vyslechnut – zejména otázky týkající se obchodní firmy MARMOT
a zaměstnavatele stěžovatelky, bylo bezpečně prokázáno již ve správním řízení.
[27] Konečně k výtce stěžovatelky stran toho, že krajský soud svůj rozsudek zdůvodnil názory
Nejvyššího správního soudu z odůvodnění rozsudku č. j. 1 Afs 87/2015 – 27, je nutno uvést,
že na tomto postupu není nic nezákonného. Naopak je zcela přirozené, že krajský soud vychází
z judikatury nadřízeného Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry jsou na tuto věc plně
aplikovatelné. Ostatně sama stěžovatelka v kasační stížnosti upozorňovala na podanou ústavní
stížnost svého manžela proti citovanému rozsudku, zjevně v naději, že jeho závěry budou
vyvráceny, resp. překonány, což se nestalo (viz výše). Závěrem zbývá jen dodat, že i v českém
právním prostředí se začíná prosazovat specifická normativní síla judikatury, včetně zásady
stare decisis, tj. setrvat u rozhodnutého, a v daném případě Nejvyšší správní soud neshledal důvodu
od této zásady ustoupit a jakkoli se odchýlit od závěrů výše citovaného rozsudku.
V. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu